GURU

Nikdo neví, odkud pocházel, ani kde se narodil. Možná prožil svůj život ve městě, možná na moři, kdo ví…
Zjevil se ve městě, zmítané boji mafie, chudobou lidí, zločiny z vášně i z touhy okrást kohokoliv.

Město to bylo staré, byť v Americe.
Oprýskané bloky domů žalovaly nechuť se o ně starat, asfalt ulic praskal pod tíží věčných aut, většina lidí nezaměstnaná, na mýdlové opery zírající. Láhev v papírovém sáčku, oči vyhaslé, budoucnost nejistá.
Město rozdělené bylo jak podle barvy, tak podle vlivu gangů. Na jedné straně černí panteři, spíše drogám se věnujíce, na straně druhé bílí tygři, spíše putyk a heren se držíce.

Věčné střety mezi nimi byly, stejně silné skupiny věčně zkoušely zasahovat do teritoria druhého, jeho sílu pokoušet, někdy i mrtví z toho byli.

Policie bezmocná, části zkorumpovaná se potácela mezi slabým rozpočtem a možností si vydělat slepotou na ulici.

Svatba
Měla se svatba černých odehrát, malá sláva, pěkná nevěsta, jednoho synků z černých tygrů i ostatní členové se přidali, oslava ve starém kostele odehrát se měla, hodně hostů sejít se mělo.
Netušili, že útok má přijít, zkouška krve a síly.

V tom se objevil on. Štíhlé postavy, obnošených, ale čistých šatů. Klid z něj vyzařoval, oči přivřené jako kočka, pohyby vláčné.
Bez ostychu šéfa černých tygrů si vyhlédl a kráčel k němu. Gorily vyskočily, zasáhnout chtěli, zastavil se, podíval na ně, usmál se, pak uměním mistra největšího k zemi poslal.

Zeptal se:“ I ostatní spát chtějí, nebo mluvit se mnou budou? „
Šéf pokynul a on k němu přistoupil.
„Bojovat stále chceš, nebo hodovat v klidu?“ Šéf obočí nadzvedl.
„Zítra masakr nastane, a ty tu sedíš a nic neděláš?“ „
Jaký masakr?“
„Zítra tygři tvoji sílu budou zkoušet, jakou svatbu připravíš?“
„Ty bílé svině, já se na ně připravím!“

Usmál se.
„Jiné řešení nezvolíš?“
„jaké?“
„Na mě to nech a večer buď připraven, najdu tě, teď na nic se neptej a svatbu chystej.“

Otočil se a rychlými kroky se v davu ztratil.

tygři
Jak k bílým tygrům se dostal, nikdo neví, ale u sídla bosse stál. Také ho pustit nechtěli.
Pustili. Překročil je. Pak šéfa telefonem vyzval a do 8. patra se za ním se vydal.

Diskuzi nepřipustil.
„Kolik mrtvých zítra chceš?“
„Co o tom víš?“
„Víc než ty, a chci ty životy zachránit.“
„Jak?“
„ Tím, že v v devět večer na tomto parkovišti budeš. Dvě gorily sebou mít můžeš, pokud třetí, nebo víc vezmeš, všechny zabiju. Rozumíš tomu?“
„Ne, ale v devět budu na parkovišti.“
Dali ruku na to, obchod se smrtí započal.

Jak zpět k tygrům se dostal, tajemství jeho jest, nicméně hovor se vedl na stejné lince.
I zde ruka a potvrzení a místa bylo.
Zmizel.

Parkoviště
Dvě velká auta na parkoviště dojela. V autech seděli, nenávist v nich kypěla, zbraně odjištěné, ale slovo bosse je držela.

Přesně v devět se objevil. Před auta se postavil. Na odhalené hrudi jizva se zjevila.
„S každým šéfem jedna gorila půjde, druhý v autě počká, jeden špatný pohyb a můj přítel ho skolí.
„Pokud jste pochopili, vystupte! Klidně a bez blbostí!“

Poslechli, byť nevěděli proč vlastně.

„Pojďte za mnou“ a do tmy po cestě se vydal. Následovali ho. Připravené louče cestu osvětlovaly. Děsivé stíny v lese na cestě se míhaly.

Chata
Došli k chatě, na udržovaném pozemku, stromy i záhonky tu byly.
„Gorily před chatou zůstanou, šéfové beze zbraně se mnou dovnitř půjdou, a vy dva žádné blbosti, kdo zbraň vytáhne, zemře!“ Pochopili jste?“
Přikývli, do řeči jim nebylo.

Ti tři do chaty vstoupili. Vůně černé kávy, plápolající oheň v krbu, nad stolem lampa, na něm dřevěný kříž, u stolu dvě židle.

„Každý z vás jednu si židli vyberte, na stálo tak sedávat budete. Mluvit spolu maximálně dvě hodiny budete, pak jednání končí, další následuje.
Jste tu proto, abyste začali spolu mluvit a ne válčit. Dnes první šanci máte, pokud ji nepochopíte, noví vůdci budou, ty co nepochopí sílu dialogu, zabíjet budu.
Pochopili jste?“

Přikývli. Konvici s kávou a dva hrnky jim dal.
„Prvním vaším úkolem bude zítřejšímu masakru zabránit. Pravou ruku na kříž!“
„Ke správnému rozhodnutí Bůh vám pomáhej.“
Odcházím ven, klukům taky kafe dám, pokud do dvou hodin nevyjdete, oba zabiju, pak pro vás přijdu.
Na zahradě plno stromů je, které pohnojit potřebují.“

Odešel.
Kafé jim nabídl, doutníky rozdal, na lavici usedli.
Mlčeli.
Hodinu a půl mlčeli.

Po jednání
Vyšli.
Zpocení byli. Černý panter i bílý tygr. Únava i úsměv na tváři byly.
Poprvé v životě si ruku podali. Nesměle, ale podali. Požehnal jim.
Gorily si oddechly.

Pak památnou větu, která u obou skupin v kronikách je zapsaná, jim řekl:

„Ode dneška nejprve spolu hovořit budete, všechny problémy v tomto městě takto řešit budete, pak střílet. Na toto číslo mi zavoláte, já schůzku přichystám.“

Pomalu, velmi pomalu se nový systém rozběhl. Volali čím dál častěji. Schůzky svůj rituál měly. Slib, požehnání, kafe.
Oba pak peníze na stole nechávali, neboť zjistili, že z malého důchodu žije…

Peníze schovával, dětem začal pomáhat.
Obnosy zvyšovali, pochopily, paradox nastal, drogy a chlast školy stavěly…

Polici pokoušela se do jednání zasáhnout, odposlechy zkoušela, sledování…. Ale starý voják byl vždy ve střehu, v odposlechu šum slyšeli, sledovat nebylo koho, jenom starce cvičit s mečem po ránu viděli…

I oni si zvykli a do systému nezasahovali, neboť ve městě klid byl, i jejich děti do školy chodili, nikdo neumíral…všechny možné střety se v chatě u kafe a kříže řešily.

světlo
Jednoho dne si postarší „pány podnikatele“, černého i bílého pozval k sobě.
Na lůžku ho našli.
„Zavolal jsem vás z důvodu toho, že do světla půjdu… mé tělo spalte a popel můj zde rozsypte.
Nic nepovídejte!
Teď dobře poslouchejte. Toto, co jste začali, musí pokračovat. Přísahu mi dáte, že tuto chatu dál zpravovat budete, každý rok jeden z vás, a slovo před střelbou zachováte svým synům a vnukům…
Přísahali, na dřevěný kříž.
„A teď běžte, světlo mě čeká…
Odešli.

Chvíli v klidu ležel. Pak světlo uviděl.
„Však už jdu…“

Tradice vybojována je, další generace se schází v chatě, kde oheň praská a život nad smrtí vítězí…