Na útěku...4

4.Neznámý

„Ale... vy jste žena?!“ vydechl zděšeně...

Na tuhle otázku se nedalo moc dobře odpovědět. Byla to vůbec otázka? Zaraženě mlčela a přemýšlela, jak by měla vlastně reagovat, ale neznámý mladík pokračoval.

„Žena... Vy jste opravdu žena,“ opakoval s patrnou výčitkou v hlase, jako by za to mohla!

Jeho obviňující tón ji konečně probral. Mírně se zamračila a zaťala ruce v pěst. Nadechla se, aby mu dala lekci slušného chování, ale ten neomalenec ji předběhl.

„Jste tady sama?“ vyhrkl jako by na tom měl záviset jeho život a přitom se horečně rozhlížel kolem nevnímaje její vražedný pohled.

„Proč to potřebujete vědět?“ zeptala se podezíravě.

„Proč? Vy se ptáte proč?!... Měl tady být muž, ne žena,“ dodal netrpělivě po chvíli a zlobně si ji měřil.
„A co tady vůbec děláte? Sama a... a takhle oblečená,“ z jeho hlasu čišelo neředěné opovržení, které se jí hluboce dotklo. Copak za to může? Proč zrovna ona? Cítila, jak ji zaplavuje sebelítost.

„Tak dost mlčte už! Já jsem-“

Náhle zmlkla a větu plnou rozhořčení nikdy nedokončila. Rozšířené hnědé oči upírala na místo kousek za ním.
Mladík si jejího pohledu všiml a zvědavě se otočil.

Stála za ním. Nahrbená postava zahalená do tmavého potrhaného pláště ztěžka se opírajíc o dřevěnou hůl. Přes hluboko staženou kapuci jí nebylo vidět do tváře, ale když promluvila, tichý les se rozezněl ozvěnou mužského hlasu.

„Pomozte... pomozte mi... prosím...“ Po posledním slově se neznámému podlomila kolena a spadl na zem.
Po chvilce zaváhání si k němu Saša přisedla, zatímco mladík si ho jen opovržlivě prohlížel.

„Co je vám?“ zeptala se tiše a jemně mu shrnula kápi z tváře. Jeho obličej byl celý špinavý a místy poškrábaný. Tmavé, zplihlé vlasy mu padaly do čela, na lících rašilo několikadenní strniště.

„Bolí vás něco?“ zeptala se znovu, když neodpověděl.
Místo odpovědi pomalu odhrnul svůj zablácený plášť. Zrychleně oddechoval a na jeho čele se zaleskl pot.
Na zašedlé košili byla jasně vidět temně rudá skvrna.

„Krev,“ zašeptala a vyděšeně si přikryla dlaní ústa.
„Musíte mi pomoc... Já... Já vůbec nevím, co dělat!“ vykřikla směrem k dosud stojícímu mladíkovi.

„Proč bych měl pomáhat nějakému ubožákovi?“ ohrnul však opovržlivě ret zakrývaje tak vlastní strach.

„Vždyť mu jde o život! Já opravdu netuším, jak to mám zastavit!“ zakřičela téměř hystericky, když si všimla, že se tmavá skvrna stále zvětšuje.

„Prosím,“ zašeptal neznámý a ona se k němu obrátila čelem.

„Prosím,“ zopakoval tiše a díval se jí přímo do očí. Pak ztratil vědomí...
„On omdlel!“

---

Seděl na dřevěné pryčně, ruce nedbale položené na pokrčených kolenou. Tmavé oči upíral na silné dubové dveře, které uzavíraly jeho kamennou celu a dělily ho tak od svobody. Přemýšlel. Věděl, že se Saše a Anně podařilo utéct. Ptali se ho na ně hned při prvním výslechu...

Teď už zbývalo jen vymyslet, jak by se odtud mohl dostat on.

Unaveně opřel hlavu o chladný kámen. Aby se odtud dostal živý, potřeboval by celou armádu. Jakub de Arnarmo měl totiž vojáků víc než dost. Těm by neunikla ani myš!

Co s ním bude? Stane se tahle cela navždy jeho domovem? Co když ho zabijí? Náhle pocítil silný záchvěv strachu.
V zámku v tu chvíli zarachotil klíč.

Co bude následovat, výslech, nebo smrt? Cítil, jak se mu strachem rozbušilo srdce a úzkost stáhla krk.
Dveře se otevřely.

„Vstávej! Pán chce s tebou mluvit!“ Nevrlý voják strčil do temné cely hořící pochodeň, čímž svého vězně na okamžik oslepil.

„No tak dělej! Vstávej, nebo ti mám pomoc?“
Tomáš pomalu přešel ke dveřím, kde se ho hned chopily silné ruce a odváděly ho pryč...