MRCHA

Seděl v houpacím křesle, popíjel čaj, pes mu ležel u nohou, poklid lesní chaty v podvečer.
Vtom systém bezpečnostních kamer hlásí poplach. Na obrazovce umístěné v ručně vyřezávaném sekretáři se objevila osoba. Postupně získávala konkrétní rysy. Žena. Došla ke dveřím. Dost otřesný pohled. Strhaná tvář, strach v očích. Chvíli ji nechal čekat. Věděl, o koho jde. Profesionální vrah nepohodlných lidí. Jeho pokračovatelka, když šel do důchodu.

Pro jistotu si přetáhl deku a pod ní nachystal zbraň, i on se mohl stát značně nepohodlný, moc toho věděl. Pasti jsou různé.
Dveře se otevřely. Tiše, elektromotor to zařídil.
Vešla a pak se zhroutila. Zkontroloval situaci, vzal jí zbraň, položil na pohovku.
Trocha brandy ji probrala k životu.
„Vypij to celé, udělá ti dobře, jsi v bezpečí.“
Přikývla, pomalu pila a koukala okolo sebe.
„Co jsi čekala od starýho psa? Komfort mám, ale potrpím si na ruční práci a chytré mašinky. Vím o tobě už kilometr daleko. A vůbec, co tě přivádí?“
„ Zvorala jsem to! Holt jsem to zvorala a teď jdou po mně. To by mi bylo jedno, ale jsem těhotná.“
„No bezva, aspoň novej život.“
Pousmála se, znala jeho humor.
„A co jsi vlastně zvorala?“
„Měla jsem zabít toho bastarda Cartera, ale někdo ho varoval. Víš, v organizaci se mnoho změnilo. Už tam nesedí ve vedení zapálení lidé pro věc, ale ta bezcitná paranoidní ženská. Podezírá každého ze zrady, pár vlastních lidí už zlikvidovala, znáš to, vystoupit se nedá.“
„Znám, přesto jsem vystoupil.“
„No jo, ty, ale už nikdo jiný.“
„O tom se raději nebudem bavit, raději mi řekni, co se děje.“
„ V podstatě nic moc, jdou po mě dva z organizace, která si myslí, že mi Carter zaplatil a Carterovi chlapy, abych náhodou nezjistila, kdo ho od nás varoval.“
„No bezva, co s tím chceš dělat?“
„Pokud možno se nenechat zabít, v klidu porodit a zmizet.“
„S těmi vlky v zádech? Nejsi liška, aby ses schovala v noře!“
„Proto jsem tady, nikoho jiného neznám, kdo by mohl pomoct!“
„Bezva, a co s tím mám udělat? Nechat se zabít s tebou a tím malým?“
„No myslela jsem si, že tě něco napadne…“
„Napadne, nenapadne, něco s tím budu muset udělat, ale abys věděla, je to kvůli malýmu, ne kvůli tobě.“
Bylo ji jasné, že ji ženský instinkt napověděl správně. Tvrdá šelma s laskavým srdcem.

Uložil ji na gauč, pes ji hlídal, člověk nikdy neví, pak šel do svého sklepa. Obrazovky se rozblikaly, telefony žhavily. Asi hodinu telefonoval. Věděl, co potřeboval. Nelhala.
„Aspoň jeden klad, ostatní je horší, ta blbá ženská opravdu zblbla. Buď je paranoidní, nebo ji někdo najal, aby zlikvidoval organizaci.“
Opět se věnoval počítači a telefonům. Sice pár lidí vytáhl z postele, nevadí, jsou mu zavázáni. Někteří za život, někteří za vydělané prachy. Ví, že ho musí brát vážně a jsou schopni mnohého.

K ránu vyšel, pečlivě zavřel, zkontroloval systém. Vlci zatím nikde, dobře tu malou naučil mazat stopy.
Zapálil doutník a začal přemýšlet. Čeká ho nepěkná práce.
„Brachu, už ses válel dlouho, je potřeba protáhnout kosti.“

Ráno jako vymalované. Na chvíli usnul v křesle. Vzbudil se osvěžen. Šel ji vzbudit a nachystat snídani.
„Najez se pořádně, čeká nás dlouhý výlet.“
Neptala se, viděla, že ví, co dělá.
„ To víš, chci být dědečkem, než natáhnu brka, né?“
Usmála se, představila si ho jako dědu. Dědu, který umí zabít bez mrknutí oka. Dost dobrý.

Vyšli před chatu. Z podzemní garáže vyjel s vozem. Klasický pašerácký vůz. Z venku nic moc, ale silný motor, některé plechy neprůstřelné, v kufru zbraňová výbava.
„Nasedni, jedem, nejdřív za starým Apačem, pak do světa.“
Z auta zmáčkl ovladač. Chata se začala nořit do země, až zmizela úplně, pak najela deska s trávou a stromky. Nikdo by nepoznal, že tady někdy něco stálo.
„Co koukáš, taky jsem si přišel na pár peněz a nemám rád, když mi někdo chodí do baráku, když nejsem doma.“
Na nic se raději neptala. V hlavě měla dost starostí.

Jeli asi hodinu lesní cestou, když se objevila malá vesnička. U jednoho domku zastavil. Vyšel starý Indián.
„Už tě čekám, dlouho ses nestavil.“
„ To víš, mnoho práce.“
„Já vím, kde ho máš?“
Pes vyskočil z auta a už byl u Indiánových nohou.
„Ta bestie ví, co po něm chci, dávej mu dobře nažrat.“
Indián kývl, zmizeli i se psem do domu.
„Tak, první úkol splněn, teď další.“

Jeli tak asi dvacet mil a dojeli do přístavu. Věděl přesně, ke komu jet.
„Ahoj Franky, máš loď nachystanou?“
„Vše OK šéfe, o auto se taky postarám, bude jak v bavlnce.“
„já věděl, že je na tebe spoleh.“ Dal mu svazek bankovek.
„Zbytek, až se vrátím.“
„Jako vždy.“
„Tak, tak.“ Franky nebyl užvaněný, byl spolehlivý a věrný. Taky mu zachránil kejhák.

Jeli dlouho, až se začaly objevovat mrakodrapy města. Loď „zaparkovali“ v přístavu.
Sedli na taxi a za par minut byli na letišti.
Letenky objednal v noci, nebyl žádný problém s odbavením.
Uvelebil se v křesle. Mluvit se mu nechtělo.
Pochopila.

Guatemala.
Na letišti ho čekal jeho člověk.
„Ahoj André, všechno připravené?“
„ Si, co pak o mě pochybuješ?“
„To bych si nedovolil.“ Spolupracovali přes patnáct let.
„Víš co, nejprve pojedeme do mé hospůdky, mám hlad jako vlk, a ta strava v letadle není nic pro mě.“
André se usmál, pochopil. Starý pes je stále ve střehu, vždy změní trasu jízdy.

Dobře se najedli, poseděli, na hemžení kolem sebe koukali…

Na večer vyjeli. Pro jistotu svou pětačtyřicítku zase u sebe.
Vyrazili z města. Jeli asi padesát kilometrů a pak zabočili prašnou cestou k ranči.
Už je čekali. U brány dva chlapy s automatickými puškami.
„Seňore, už jsme vás dlouho neviděli!“
„ To víte, já bez Vás nemůžu bejt!“ zasmál se na ně, každému dal pět set dolarů.
„Gracias, seňore.“
„To máte na zábavu s děvčaty, po práci.“
Strčili bankovky do kapsy a vypadali ještě odhodlaněji chránit ranč.
„Nerozmazluj mi chlapy, ty starý brachu, dostávají ode mě dobrý prachy.“
„Já vím, Frederiku, ale znáš mě, já jinej nebudu.“
„ Nekecej a pojď na mou hruď!“
Objali se jako bratři, vešli společně do domu.
„Tak holčičko, tady máš nové hnízdo pro své bejby, a abys věděla, s kým máš tu čest, tak jsem ti přichystal malé překvapení. Stálo to trochu práce, ale myslím, že tě tento dárek potěší.“
Ze dveří vyšel taťka nového života. Nevěřila svým očím, myslela, že svou lásku už neuvidí.
„Jak jsi to dokázal?“
„Neptej se, myslíš, že bych mohl být dobrým dědečkem?“
„Božským.“ A dala mu pusu. Věděla, že pokud tento chlap se stane „dědou“ dítěte, bude rodina chráněna, dokud bude živ a kdoví možná i potom. Měl strašně moc přátel po celém světě.

Druhý den byl pro něj přistaven vůz.
„Tak děti, teď se pár dnů neuvidíme, ale snad svatbu stihnu. Pšt, ani slovo děvče, na povídání bude až po práci.“ Objala ho, nevěděl co s očima, na lásku zvyklý nebyl.

Za dva dny byl na místě. Ve městě duchů. V centru organizace. Věděl, jaký hotel vybrat. Dva východy, rušná ulice.
Pak zavolat na jisté číslo.
„Slyším, kdo volá?“ ozval se hlas šéfové, překvapené, že ji někdo volá na její osobní číslo.
„Já, číslo 254876 výplatní pásky.“
„Ty? Co chceš, jsi přece v důchodu.“
„ To jsem, ale musím s tebou mluvit, něco se stalo a musíme to dát na pravou míru.“
Věděla, že nemluví do větru.
„ Dobrá, kdy a kde?“
„ V jedenáct v našem milém hotýlku.“
„Dobrá, budu tam.“ A zavěsila.
„Ty mrcho, uvidíme, co z tebe vypadne.“ Pomyslel si a šel se připravit. Věděl, že nechodí sama, aspoň dvě gorily s sebou. S těmi mluvit nechtěl.

Měl dost času si zjistit informace. Dva dny před telefonátem lítal po galérce a čmuchal. Až vyčmuchal co, chtěl. Byla Carterovou milenkou a spolu se rozhodli, že ovládnou organizaci.

Čekal ji, i zabijáky, kteří ho mají zabít. Důkladně se připravil. Včetně malého překvapení.
Přivítal ji. Moc ji poznamenala. Strach a touha vládnout nad životy jiných.
„Ahoj děvče, jak se máš?“
„Nemám moc času, povídej, co máš na srdci.“
„jde mi o to mladé děvče…“
„O tu děvku? Až ji dostanu, tak už nebude mít ani čas zazpívat.“
„A já ti říkám, že to tak nebude, je v tom nevinně, ty to víš…“
„ To nebudu poslouchat! Staroušek změkl a hraji si na samaritána!, Ztráta času.“
„Jak myslíš, ale žádný strom neroste do nebe.“ Věděl, že toto ji rozžhaví do běla.
Taky, že jo, prudce se zvedla, pohrdlivě se na něj podívala a práskla za sebou dveřmi.

Teď sebou mrsknul, znal systém, domina sejde dolů, rozdá rozkazy a bude tanec. Figurína byla nachystána.
Otočil jenom křeslo. Rafl batoh se zbraněmi, oknem vlítl na požární žebřík a už byl o poschodí níž v pokoji, který si pronajal. Jen do něho vešel, už slyšel gorily jít po schodech nahoru.
Byly to ty klasické opice zvyklé do někoho vyprázdnit zásobník, ale moc u toho nepřemýšleli. Jejich brutalita stačila.
Zkontroloval zbraň s tlumičem. Hodně ran, ale naprosto tichá. Neprůstřelná vesta. Pro jistotu, chtěl být dědečkem, přece.
„Dědek chlastá, jdem ho vyřídit, říkala, že je senilní.“
Rozrazili dveře pokoje a začali pálit o sto šest. Až cvakaly úderníky na prázdno.
Jak se dým otevřeným oknem vytáhl, šli se podívat, zda je dědek mrtvěj.“
„Kurva, ten parchant sem dal někoho jinýho!“

Parchant se objevil za jejich zády. Střílet uměl. Leželi a myslet už nepotřebovali.
Zavřel dveře, svědky pár hodin nepotřeboval.

Vyběhl na vzduch velkoměsta. Věděl, kam má jít a koho hledá.
Byli v jednom hotýlku na předměstí. Hnízdečko lásky. Jenom dvě gorily, kdo by si troufl na tak známe persony města.
Vyřídil je tiše a rychle.
Stál za dveřmi. Smích a zamilované kecy.
„Madam, šampaňšké, jak jste chtěla.“
„Nech to za dveřmi!“
„Kdo mi to zaplatí, madam?“
„Tak počkej“ ,“ten personál stojí za hovno“
„Klid lásko, to je v pohodě“
Otevřela, dostala dobře mířenou ránu přesně na bradu. Odlétla zpátky na postel jak pytel shnilých brambor.
„Co si to dovoluješ…! Ty…“
Dobře mířená střela mu rozdrtila zápěstí, když se natahoval po zbrani.
Zařval.
„Ticho Cartre, vzbudíš milenku.“
„Co chceš, ty hajzle?“
„Tebe!“ a vystřelil mu mozek z hlavy. Pak si počkal, až se madam vzbudí.
„Nazdar děvče, už jsi vzhůru?“
„Ty parchante, ty nejsi mrtvej?“
„Ani ne, ale ty už skoro jo, někdo s tebou chce mluvit, škoda, že jsi nechtěla mluvit se mnou.“
„Kdo?“
„Zakladatelé organizace.“
Dal ji pouta a roubík, připoutal k židli.
Koukala na něj vyděšeně a vztekle.
„Ahoj děvče, už se neuvidíme, víš, nejvíc mě štve, že jsem ti pomohl, vždycky jsi byla krysa, ale myslel jsem, že změníš na šelmu, moje chyba, krysa zůstane krysou. Sbohem.“
Zavřel dveře, sešel dolů. Čekali na něj.
„Máte ji nachystanou, číslo mého konta znáte.“
Přikývli.
Šel ke svému autu, oni nahoru. V její kůži bych nechtěl být. Dlouho v ní nebyla. Pak už nebyla vůbec. Nikdy se ani nenarodila. Tělo se nikdy nenašlo. Nikdo ho nehledal…

Peníze dostal i s odměnou. Dá to malýmu při křtu. Do začátku.

Vrátil se na ranč. Spousta otázek.
„Nic se nestalo, to byl jenom zlý sen, ale teď je ráno a proč se neradovat ze slunečného dne. No né?“
„ Víc z něho nevyrazíte, berte to jako vyřízený“, přidal se Frederic , „jste mými hosty do křtu malého!“
Vrhla se mu kolem krku. Zase nevěděl co s očima. Tolik lásky…