Příjmy - 1/2

Příjmy

Každá agentura je jenom tak dobrá, jak jsou solidní její zdroje. Zdroji se myslí většinou naverbovaní agenti, lidé v utajení, anebo obyčejní občané plnící službu vlasti. A tohle všechno je potřeba financovat.

ČZS je jako taková nezávislá na státním rozpočtu. Jednak operujeme na takové bázi, kdy rozkazy přijímáme pouze od nejvyššího a stejně tak skládáme účty pouze jemu, ale co je hlavně, peníze, které do agentury plynou, pocházejí většinou z předem plánovaných akcí.

Aby se zabránilo korupčnímu jednání, tak typickému pro naši státní sféru, probíhá výběr pracovníků za přísně stanovených podmínek, které jsou aktivně testovány během náboru. Sám si vzpomínám, jak to začalo, když verbovali mě.

Psal se rok 1999 a v Kosovu zrovna probíhala válka, kterou později bude učebnice dějepisu označovat za pouhý konflikt. Naše armáda tehdy vyslala skoro stočlennou výpravu, která měla na starosti transport uprchlíků a zajištění jejich bezpečnosti.

Tábor, kde jsme se zdržovali, mělo pod palcem KFOR. Jelikož mise byla mezinárodní, nebyla nouze o to potkat se s kolegy z celého světa. A tím začaly nevědomky moje první krůčky do světa zpravodajských služeb.

Úkolem mojí jednotky měl být bezpečný převod uprchlíků z jedné části země do té bezpečnější. Jelikož nám OSN striktně zakázala účastnit se konfliktu fyzicky, zbývalo nám při kontaktu s nepřítelem jenom dupnout na plyn a střílet tak, abychom náhodou někoho nezasáhli. Směšné.

Po několika měsících už toho měla jednotka plné zuby. Nikdo z nás necvičil, abychom dělali hlídače a stříleli do vzduchu. Poté, co nám byla přidělena hlídka čtyřicet dva kilometrů dlouhého úseku hranic, situace v jednotce se výrazně zlepšila. Poznali jsme tak celé území Kosova a část Srbska. Nejspíš i z toho důvodu jsem měl jednoho večera podivnou návštěvu.

Čekali jsme před jídelnou s několika kolegy, když mě v jednu chvíli oslovil major americké armády. Na uniformě měl vyšitou jmenovku Hamm.

“Podplukovník Jasenský?”

“Ano, pane. Co pro váš můžu udělat?”

“Pojďte se se mnou projít.”

“Ano, pane,” odvětil jsem.

Jelikož základna spadala pod Brity, tak jsme rozkazy přijímali pouze od nich. Nebylo však ale úplně nezvyklé, že si nás Američani vyžádali jako podporu třeba právě pro převoz uprchlíků. K mému překvapení to však nebylo, proč se mnou chtěl major mluvit.

“Danieli, můžu vám tak říkat, že jo? Jak dlouho už sloužíte?”

“Zhruba šest let, pane.”

“To je dost dlouho. Baví vás to?”

“Ovšem, jinak bych tu nebyl, pane.”

“Nech toho, říkej mi Bille. Víš, proč se tě ptám?”

“Nemám tušení,” odvětil jsem popravdě.

“Víš, já už sloužím docela dlouho, a ač je naše armáda nejlepší na světě, tak si chci sám zajistit spokojené stáří.”

Trošku jsem se tomu podivil. Věk bych mu tipoval okolo padesáti let, a jelikož vypadal ve velice dobré formě krom několika šedin na bocích, tak bezpochyby mohl sloužit ještě několik let klidně na administrativní pozici. A hlavně fráze “naše armáda je nejlepší na světě”. Ne že by si to Američani nemysleli, ale rozhodně by to nepoužili v takové souvislosti. Začal jsem větřit průšvih.

“Vaše posádka se teď stará o kontrolu hranic, že ano?”

“Ano, Bille, je to tak, ale dostaň se k věci, kam tohle všechno směřuje?”

“Heh, jdeš přímo na to, co? Jak by se ti líbilo vydělat si za měsíc třeba tisíc dolarů navíc k tomu, co dostáváš teď?

Protočily se mi panenky. Tohle nebyla malá suma. Tehdy skoro třicet pět tisíc navíc. To už se pak hypotéka platí sama.

“V čem je háček?”

“Ale Danieli, žádný háček. Jen je potřeba občas někoho na hranicích pustit bez kontroly. Nákladní vůz.”

“Tak počkej, nebudu pomáhat pašovat lidi. Zaslechl jsem, jak to s nimi chodí. Do toho nejdu.”

Po základně kolovala historka o tom, že někteří uprchlíci se po cestě ztrácejí, a když jejich těla už najdou, tak jim chybí orgány. Docela výnosný byznys.

“Ale kdepak, špatně mě chápeš. Nejde o lidi. Jde o zboží. Cennosti, které na tomhle spáleném kusu země už nikdo nikdy potřebovat nebude. Obrazy, sbírky a tak podobně. Neškodný kšeft. Jednou, dvakrát za měsíc akorát pustíš náklaďák dál. A všichni budeme spokojení.”

“Co mám říct klukům z jednotky? Budou se ptát.”

“Vedeš to družstvo?”

“Ano.”

“No tak jim řekneš, ať drží hubu a krok. Copak tě mám učit, jak se s těmi laddies zachází?”

“Musím to promyslet. Dáš mi den?”

“Ovšem, jen tě musím upozornit na jednu věc,” výhružně snížil hlas “pokud by jsi měl potřebu o tom mluvit s někým, kdo by o tom slyšet neměl, mohla by tě potkat nehoda.”

“To nebylo nutné, Bille.”

“Jen přátelské upozornění. Zítra se potkáme ve vesnici severně od základny. Dostaneš propustku?”

“Něco vymyslím.”

S těmi slovy jsme se rozloučili a já zamířili na základnu. Ty peníze opravdu nebyly špatné. Vlastně výborné. Bylo to jednou tolik k mému běžnému platu. A stačilo by pustit jenom jeden či dva náklaďáky. Občas, když se nám tvořily kolony na kontrolních stanovištích, tak se pouštěla auta po dvou, takže náklaďák by neměl být až takový problém.

Cennosti. Jakou cenu mají pro mě?

Nulovou.

Pro mě.

Denně jsme převáželi stovky lidí, kterým byly etnické spory většinou ukradené. Byly to oběti dvou znepřátelených stran. A oni mezi nimi. Co ti, kterým na jejich domovině záleží? Co ti, kteří hodnoty vlastní země uznávají? Co pro ně znamenají jejich památky?

A jak bych se cítil já, kdyby se od nás někdo pokusil vyvést svatováclavskou korunu.

Zaťal jsem ruku v pěst a zastyděl se. Peníze jsou jedna věc a vůbec bych se jim nebránil. Ale ne za cenu, kdy si přestanu vážit sám sebe.

Nejdůležitější v daný okamžik bylo, aby Bill nepojal podezření, že se ho chystám prásknout. Všechno muselo vypadat, jako by se nic nezměnilo. A tak jsem pro komunikaci s velícím důstojníkem použil jednoho ze svých podřízených. Sepsal jsem celou věc na papír a poslal mu dopis skrz prostředníka. Netrvalo dlouho a přišla strohá odpověď.

“Nic nedělejte, dokud k tomu nedám příkaz, poslal jsem celou věc do Prahy.”

Zařídil jsem se tedy dle toho. Jaké však bylo moje překvapení, když za mnou velící přišel zhruba za hodinu do stanu.

“Jasenský, vztyk, se mnou na mimořádný brífink.”

Vyskočil jsem z postele a hnal se za velitelem. Čekal jsem nastoupené minimálně další vedoucí pracovníky, ale ve skutečnosti jsme byli v místnosti samotní.

“Podplukovníku, nahlásil jsem celý případ velení. Nejdřív mi řekli, ať celou spolupráci odmítnete. Nicméně před pěti minutami jsem měl velice zajímavý rozhovor s majorem Novákem z Vojenské policie. Nařídil mi, abyste na spolupráci kývl na jejich odpovědnost, ale, a to je nejdůležitější, abyste posunul datum první zásilky až za čtrnáct dní.

“Máme i nějaké vyjádření proč?”

“Pochopitelně, že ne. Podle všeho ale sem major Novák jede osobně.”

Když jsem s tím druhý den seznamoval Billa, nebyl nějak nadšený. Uklidnil jsem ho tím, že jsem přišel na způsob, jak jeho kamiony můžou jezdit skoro bez kontrol.

“Je to trapně jednoduché, během čtrnácti dnů proběhne odminování lesa v této oblasti,” ukázal jsem na mapě “nejspíš bude vypadat tak, že tam proletí letadlo, shodí pár bomb a řetězová reakce se postará o zbytek. Nemyslíš, že to za to zdržení stojí?”

“Tak jo, budu potřebovat termíny, kdy v té oblasti budeš hlídkovat.”

Předal jsem mu list popsaný časovými údaji. Souhlasně mlaskl, potřásl mi pravicí a odešel.

Ulevilo se mi, že první část je za mnou a nyní zbývalo čekat jenom na příjezd osoby z vedení.

Několik dní bylo ticho po pěšině.

Když jsme poprvé uviděl majora Václava Nováka, jak vystupuje z vrtulníku Mi-17 zvaného Hip, moc se mi nechtělo věřit, že tenhle bodrý šedesátník s šedivými vlasy a náznakem pivního pupku vůbec v armádě slouží.

“Pane, podplukovník Jasenský, těší mě.”

“Major Václav Novák, no synku, tož to jsem zvědav, k čemu jsi se to přimotal,” pronesl absolutně nevojensky a s lehkým moravským přízvukem.

“Pojďte za mnou, pane, všechno vám vysvětlím.”

V hlavním stanu už seděl můj velicí nad složkou, kterou jsme během těch několika dnů dali dohromady. O majoru Williamu Hammovi jsme toho bohužel nezjistili mnoho. Naše kontakty na americkém či britském velitelství měly k dispozici jenom pár základních informací.

“No, nepřekvapuje mě, že toho máte jenom tolik. On totiž Bill Hamm neexistuje,” začal major Novák.

“Ta osoba, se kterou jsem mluvil, mi přišla ale velmi velmi reálná,” podotkl jsem.

“Osoba, se kterou jste mluvil, není dokonce ani Američan. Je to Brit. Nebo aspoň se tam narodil. Jeho právé jméno je Willam J. Hurtson. Ve dvaceti letech naverbován ještě při studiu na vysoké škole, následně nasazen v Německu, kde přeběhl ke Stasi, doslova ho přeplatili. Když na to v pětaosmdesátém Britové přišli, poslali na něho tým, který měl za úkol ho zlikvidovat. Jenom náhodou ho minuli v hotelovém pokoji. Pět let o něm nikdo nevěděl. Po revoluci se objevil i na našem území, kde už čistě fušoval do pašovaní a krádeží obrazů a uměleckých děl. Proto o něm víme.”

“Jak víme, že je to jedna a ta samá osoba?” zeptal jsem se s lehkou nedůvěrou v hlase.

“Dobrá otázka, ogare. Díky výtečné meziagenturní spolupráci nám ho pomohli identifikovat právě Britové.”

“Moment, a jak jste se dostali k jeho podobizně?”

“Z průkazu pro vstup do areálu. Fotky poslala nějaká dobrá duše faxem do Prahy. A teď otázka za milion. Schválně jestli víte, proč nosí americkou uniformu?”

“Nemám tušení.”

“Protože major Hamm tu opravdu měl sloužit. Bohužel měl před odletem ze základny v Německu autonehodu, nemohl se tenhle mise zúčastnit, a tak tenhle zmetek přijal jeho identitu.”

“Vždyť někomu musí dojít, že to není ta samá osoba.”

“A proč by? Víte, kolik jejich lidí má takové příjmení? Vždycky se může vymluvit na shodu jmen, a nebo z pozice majora dotyčného seřvat takovým způsobem, že se bude klepat ještě druhý den.”

“No, nevím…”

“Synku, to prostě k životu kriminálníka patří. Na kdy jste domluvili první předávku?”

“Ode dneška za tři dny. Ukážu vám, kde to bude. Místo už jsme vytipovali.”

“Podplukovníku zvládnou vaši hoši menší akci? Zadržet potenciální cíle a převézt je na základnu?”

“Jsem toho názoru, že ano.”

“Ale pozor, nepotřebuji žádné kovboje. Hurta respektive Hamma chci živého. Pokud to nepůjde jinak. Jedině když by měl utéct a zmizet nám na dalších pět roků, pak a jedině tehdy se uchýlit k eliminaci cíle.”

“Rozumím majore. Informuji mužstvo hned ráno. Je to všechno?”

“Jo, a teď padejte do pelechu. Odchod.”

Druhý den jsem mužstvo seznámil s předpokládaným plánem. Dopolední část proběhla pouze v teoretické přípravě a odpoledne jsme se jeli podívat přímo na místo, kde provedeme zadržení. Pochopitelně, jako důvod výjezdu byla uvedena rekognoskace terénu a příprava pro odminování oblasti.

Navečer jsem se opět setkal s majorem Novákem.

“Jsou vaši hoši připravení, Jasenský?

“Ano, pane.”

“Dostali informace o cíli?”

“Jen ty, které potřebovali.”

“Dobrá, pokračujte takhle a někam to dotáhnete.”

“Jen aby to nebylo do márnice,” zamumlal jsem si.
“To až když to poserete,” odpověděl se smíchem nadřízený.