Momentka ze zákopu

Silně mi piští v uších, jako bych v nich měl konvici na vodu. Mé tělo pomalu přichází k sobě. Pekelně mě štípe levé lýtko. Otvírám oči a hned se mi do nich sype hlína, co mi ulpěla na víčkách. Trochu zatřesu hlavou, abych se jí zbavil, ale roztřeští se mi hlava tak, až mám plno hvězdiček před očima. Když konečně vidím, dívám se jen před sebe. Ležím na zádech a pozoruji nebe. Celé ho zakryl šedý kouř, který už vytváří i celé mraky, ale já pevně věřím, že tam to nebe je. V hlavě mám prázdno, celého mě vyplňuje to pískání v uších a pozorování oblohy. Pouze palčivá bolest v noze mi připomíná skutečnost. Jen pomalu a velmi neochotně se vracím do reality. Mozek opět začíná fungovat, alespoň z části. Asi bych tady neměl jen tak ležet, určitě to není bezpečné. Otočím se na břicho a rozhlédnu se. Kolem dokola není nic, než zemina. Je prostě všude, rozrytá, přeoraná, rozpukaná, rozpáraná a vyvržená. A ještě mlha. Stejně šedá, jako kouř na obloze. A ten opuštěný zbytek kmene stromu, který ještě doutná. Schovává se v okolním dýmu, jakoby ze studu. Jako kdyby chtěl zakrýt ohavnost toho, co z něj zbylo. Znovu jsem se otočil na záda a zahleděl se vzhůru. Nikde nebylo ani stopy po slunci, přestože byl den. Bez něj a jen s tím pískavým tichem jsem si připadal neskutečně opuštěný. Jako vržený do prázdné jednotvárné místnosti. Zavřel jsem proto oči, a najedou jsem byl doma. Seděl jsem u našeho stolu a přede mnou stál talíř polévky. Prosté, ale připravené s láskou matky ke svému synovi. Jenže zrovna teď seděla s hlavou v dlaních a pryč byl její úsměv. Před ní ležel slzami pokapaný, spoře popsaný papír. Těch několik strohých řádek nekompromisně volalo jejího syna ke své povinnosti, jak to bylo nazváno. Podobný papír tomuto synovi před měsícem vzal otce navždy, nyní chtěl i jeho. Nyní však otvírám oči a jsem zpět na zjizvené hlíně. Převracím se na břicho a nechávám ruku volně pokračovat. Nedopadla však na zem, nýbrž zůstala viset ve vzduchu. Náhle se země otřásla a já zjišťuji, že ležím na dně toho trychtýře, tváří v blátě. Noha bolí jako čert, pískot se ovšem lehce zmírňuje. Opírám se zády o stěnu a prohlížím si onu končetinu. Z nohavice jsou hnědočervené třásně a ze strany v lýtku trčí černá pokroucená střepina. Co s ní? Asi by měla ven. Sotva se jí ale dotknu, ostrá bolest mi vystřelí až ke koleni. Tak snadno to nepůjde. Šátrám v kapse pro kapesník a místo něho nahmátnu něco jiného. Něco jako kartičku. Vytahuji ten předmět z kapsy, je to fotografie. Ušpiněná, odřená, ze zobrazené dívky zbyla jen busta, zbytek je odtržený. Sice se usmívá, ale za tím úsměvem je vidět něco víc. Hlavně v očích. Ty se totiž neusmívají. Ta dívka totiž věděla, proč se nechala vyfotit. Zahledím se do obrázku a opět jí vidím před sebou. Má na sobě jednoduché šaty, mě však vždy připadala, jako kdyby měla tu nejhezčí večerní róbu. Seděli jsme v tom parku na té naší lavičce, její hlava spočívala v mé náruči. Jemně se chvěla a slzami mi smáčela předloktí. Pak se náhle vymrštila a přimáčkla mě k sobě, až mě málem začala škrtit. „Nedám tě, nepustím… nikomu… nikam…“ šeptaly její rty stále dokola. To kvůli tomu papíru. Také jí vzal bratra, i když zatím ne navždy. Její uslzené, pomalu mizící mávání na peróně se zpět zhmotnilo do té fotky dívky s povadlým úsměvem. Zatlačím roh fotografie do hlíny vedle sebe tak, abych na ní dobře viděl. Konečně nacházím kapesník a smotávám jej do tlustého válečku. Pevně se do něj zakousnu. Již dávno z něj není cítit ten jemný parfém. Krajkového lemování již také není. Teď je to jen bahnem nasáklý cár látky, ale stále pro mě znamená to, co předtím. Bez váhání popadnu střepinu a prudce trhnu. Zatmí se mi před očima a nevnímám nic než nekonečně dlouhé vteřiny trvající řezání. O mé zesláblé tělo se opět pokouší mrákoty, ale nepodléhám jim. Když jsem schopen vytáhnout si kapesník z úst, nahrubo si s ním převazuji ránu, ze které hrčí krev. Opět pohlédnu na fotku. Ty oči… Ty smutné oči… Dal bych cokoli, kdybych je zas viděl se smát, zářit a jiskřit, jak to umějí jen ony.
 Z mírného klimbání mě něco vytrhává. Nějaká šedivá masa mi spadla do mé díry. Není však neživá, neboť se hýbe. Snažím se vzpomenout si, co mi ta šedá barva, co je vidět mezi skvrnami od bláta, připomíná. Zalesknou se dvě oči a celé se to začne sápat mým směrem. Když se zableskne čepel, má mysl se probere. Ta šedá – to je kabátec! Jejich kabátec! Před obličejem se mi mihne ostří a stroj v mém těle začne reagovat. Ruka se vymrští a zachytí jeho paži. Druhá jí zkroutí a natočí hrot druhým směrem, na jeho trup. Mé tělo se převalí a celou svou vahou ten hrot tlačí směrem dolů. Zachytím pohled jeho očí. Bezhlavý vztek, který v nich byl ještě před chvilkou, je ten tam a nyní jej vystřídal děs. Šílený děs chlapce, který vidí smrt. Křečovitě se snaží nůž, který mám z největší části v moci já, držet co nejdále od sebe. Uvolním jednu svou ruku a v utišujícím gestu mu pokládám prst na rty. Vzápětí tlačím čepel do strany a snažím se mu jí vykroutit z ruky úplně. Lehce povoluje a já jí získávám úplně. Nadzdvihnu se a vší silou jí mrštím ven z jámy. Jakmile se z něj zvedám, bleskově se hrabe k protější stěně. Choulí se tam do klubíčka a zpod helmy, která je mu příliš velká, mě vystrašeně pozoruje. Vzpomenu si, že jsem taky míval zbraň, ale tu vzal čert. Sahám do kapsy a vytahuji zmačkaný, ale přece suchý a čistý balíček cigaret. S jednou v ústech nacházím i sirky, tedy to, co z nich zbylo. Zablácená, mokrá hromádka potrhaného papíru a dřívek. Oči se mi zalijí slzami. Nechal jsem je zvlhnout. To jediné, co člověka v blátivé díře drží při posledních zbytcích rozumu a já to neuchránil. Není horšího pocitu, než ztratit poslední naději na život. Viděl jsem takové, kteří se v krytu smáli při týdenním ostřelování artilerií a když přišli o sirky, zbláznění, řvoucí jako opice, vyběhli ze zákopu najít u padlých alespoň jednu zápalku. Všechny při jejich snaze potkalo olovo. Zachvácen neuvěřitelným vztekem drtím v dlani zbytek sirek do kuličky a pak jej vší silou zatlačuji do stěny kráteru. Ale to mé zuřivosti nestačí, proto do něj ještě buším pěstí. Měkké bláto po chvilce však přestane klást dostatečný odpor a ona kulička vypadne a provokativně nevinným způsobem se vykutálí. Jako smyslů zbavený po ní dupu a zakrátko už z ní není nic. Těžce dosednu na zem a když si chci vytáhnout tu teď již zbytečnou cigaretu z úst, objeví se mi před obličejem malý plamínek. Kmitá ze strany na stranu, jak mocně se třese chlapcova ruka. Beru mu zápalku, než ji tím máváním uhasí a připálím si. S prvním potáhnutím se mě zmocňuje nesmírná úleva. Zavírám oči a sirka s lehkým prsknutím zhasne v blátě. Poplašené vyjeknutí mě přinutí otevřít oči. Chlapec mi ukazuje prázdnou krabičku od sirek. Smutek, vztek, zklamání, to vše najednou se dá vyčíst z jeho očí, když jsem nechal zhasnout jeho poslední zápalku. Okamžitě si uvědomuji svou vinu. Rychle tahám další cigaretu a podávám mu ji. Sice s nechápavým výrazem, ale přece ji přijímá. Zas mi ukazuje tu prázdnou krabičku, aby mi naznačil, že je sice hezké, že jsem mu dal cigaretu, jenže nemá jak si ji zapálit. Pokynu mu, aby si ji strčil do úst a nakloním se k němu. Dovtípí se a nechá si připálit od mé. Opět se posadí, už však ne na opačnou stranu. Nad našimi hlavami se vznáší modravý tabákový dým a přináší alespoň zdání pohody. Opírám si hlavu a zase zavírám oči. Vidím svého otce, jak sedí v křesle, ve svém oblíbeném ušáku a potahuje ze své rovněž oblíbené dýmky. V těchto chvílích jen málo zbývalo z jeho věčně ustaraného výrazu. Byly to vždy jeho chvíle klidu a oproštění se od starostí. Ale dnes je to jiné. Mračí se křeslo nekřeslo, dýmka nedýmka. A mračí se víc, než kdy jindy. A opět za to může ten malý, bílý kousek papíru. On a volání v něm napsané. Volání které nelze nevyslyšet.
 Jemné zatřesení mě budí ze zasnění. Je to ten chlapec, nabízí mi svou polní láhev. Zprvu nechápu, vodu mám svou vlastní. Ale nabízí mi ji s takovým zaujetím, že již jen ze slušnosti ji přijmu. Při otevření mě však do nosu uhodí známý, však již dlouho nepoznaný odér. Pálenka. Vděčně si loknu a odmění mě spokojeným pohledem. Podám mu láhev zpět, on se napije a takto si ji chvíli podáváme, dokud není prázdná. Kdo ví proč, celé nám to přijde k smíchu. Nejprve jen malé vyprsknutí, které postupně propukalo ve větší a větší a hlasitější a hlasitější smích. Seděli jsme v té díře a smáli se na celé kolo. Hýkali jsme a zalykali se tím náhlým uvolněním vší té energie. Když nám začal docházet dech, dolehlo k nám z dálky tlumené zadunění. Jen jako když za zdí kýchne pes. A pak už hvízdání. Hvízdání píšťal Smrti.