Děs

Zelené auto se namáhavě ploužilo nocí. Pomalou rychlost způsobovala nejen mlha, která řidiči neumožňovala vidět cokoliv pět metrů před chladičem, ale také podivné věci které řidič vozil v kufru vozidla například krabici starých knih, historický psací stroj a tři žulové kusy z jakési gotické klenby. Při tom všem si ale řidič připadal jako závodník rallye Monte Carlo a podle toho také řídil. Motor byl celou cestu ve vysokých otáčkách a v každé, byť jen trochu ostřejší zatáčce hvízdala kola a zadek vozidla se sklouzl. Najednou temnotu ve zpětném zrcátku prořízli čtyři reflektory. ,,Tak, už jsou tady ´´, uvědomil si a přišlápl plyn k podlaze, takže na dlouhém rovném úseku překročilo závratnou rychlost 80 km/h.

Jeho pronásledovatelé s Chryslerem, který by ho, nebýt mlhy dojel již za městem si to uvědomili a přidali také.

Zpomalil a odbočil na polní cestu na které byly zamrzlé kaluže,přejel dřevěnou závoru která ležela na cestě a sjel z mírného svahu do lomu kde prudce zastavil. Na nic nečekal otevřel dveře,vystoupil,podklouzl po bahně,zaklel a běžel k jezeru uprostřed lomu.,,Tady si to můžete hledat jak chcete. ´´ a začal prohledávat kapsy svého svrchníku.,,Ježiš,že já to nechal v autě´´ Nakonec ale našel to co hledal a hodil to do vody. Řev motoru ho probral, amerika se vyhoupla na kopci a její světla postupně ozařovala celý lom. Začal se znovu šacoval, tentokrát ale z jistotou. Z první kapsy vytáhl starou policejní pistoli, kterou odjistil.

Lomem břinkl výstřel a jeden z reflektorů zhasl. Střelec mířil na řidiče, ale protože to zkoušel poprvé v životě, trefil jen levý reflektor. Posádka která takovou reakci nečekala zhasla všechny zbývající světla a lom teď osvětlovala jen dohasínající světla zeleného vozidla.

Další rána byla již přesnější, zasáhla čelní sklo mezi řidičem a spolujezdcem.Na to už spolujezdec z vozu odpověděl střelbou z automatu který nemohl nezasáhnout.Muž u jezírka v záblesku zahlédl obličej střelce a pak ucítil prudkou bolest v hrudníku a náraz který ho odmrštil do studené vody.

Muži v černých kloboucích došli do auta pro provaz a svítilnu a přitáhli tělo ke břehu. Zkontrolovali životní funkce, konstatovali smrt a prohledali jeho kapsy. Doklady a další drobnosti které měl po kapsách okamžitě podrobili kontrole pod baterkou, poté rozpárali plášť, sako a kalhoty. Nepředpokládali že to najdou ale jsou to profesionálové a jsou za to placení.

Mužovi věci uložili do auta, odkud přinesli krumpáč a lopatu, a tělo v nedalekém mlází zakopali. Normálně by ho potopili do vody, ale do lomu se vždycky někdo půjde spíš plavat nebo se potápět než kopat do křoví. Pak podrobili prohlídce i auto ,,Hodil to do lomu´´ řekl menší hlubokým hlasem. ,,Proč by sem asi jinak jezdil?´´odpověděl vyšší.

Jeden sebral pistolové patrony u vody a druhý zkoušel najít pistoli.

Když  byly hotovi, každý nastoupil do jednoho auta a to zelené pár kilometrů od místa činu ponechali, bez značek, svému osudu.

V autě si procházeli další možnosti: Tendle již nepromluví, najít to v lomu je zdlouhavé a na získání věcičky mají ještě osm pokusů, dva už byly neúspěšné. Menší, na sedadle spolujezdce, vyndal z přihrádky zelené desky, proškrtl jednu kolonku a sdělil další adresu.

 

Vzal telefon, vytočil ústav a zatím co centrála přepojoval, vyndal krabičku z kapsy, bezmyšlenkovitě jí položil k telefonu a když se ozval hlas,lek se a zamáčkl vidlici.

Na krabičku se mu už znovu sahat nechtělo, a tak šel do kuchyně.

 

Hustě pršelo a černá amerika projížděla uličkami města ze samolibou jistotou. Úzké ulice a kamenná dlažba řidiče občas překvapila, což odneslo jedno světlo a několik popelnic. Zastavili před malým domečkem, který byl skryt obrovským domem.

Klepat ani zvonit nemuseli dveře byly pootevřené. Když ale vstoupili jejich tvář se naplnila děsem smíšeným z úžasem.

Pohled na oběšence uprostřed místnosti pro ně nebyl tak děsivý protože mrtvol již viděli za svůj život hodně. Pro ně děsivé ale bylo zjištění, že jejich v zelených deskách se může zbytečně proškrtnout další, sedmá adresa. Oba, již se zažitou rutinou, přiskočily k první skříni co, se v bytě oběšence nacházela, začaly její obsah vysypávat na podlahu. Když tak udělali s veškerým vybavením domu, podívali se na sebe bezradně.

Zase nenašli to co hledali a pokud to nenajdou u posledního nešťastníka jejich slibně rozjetá kariéra lovců lidí brzo neslavně skončí, o to se zadavatel této zakázky jistě postará.

,,Jedna je na dně lomu, jedna je zazděná v základech obchodního domu, jedna odcestovala balíkem neznámo kam, další je roztavena ve vysoký peci a o dalších nevíme ani to, jak zmizeli´´ rekapituloval nahlas ten menší a bystřejší.

,,Tohle je naše nejhorší práce ´´lakonicky zhodnotil jejich dosavadní kariéru ten větší a jal se probírat kapsy oběšence.

Menší na to hleděl s nadějí, ale když nebylo nic nalezeno, jeho úsměv pohasl.

Najednou si všiml hromádky popela na zemi. Vyskočil k ní ale marně. Z popela se nedalo vyčíst ani možnost použití tajemného udělátka, postup výroby a ani kde se nachází další kusy. Zklamaně hrabal v popelu, zatímco ho jeho kolega nechápavě sledoval

,,Spálil všechno. ´´ dodal na vysvětlenou.

 ,,Tady už nic nenajdeme´´ a šel k východu. Kumpán ho následoval.

,,Tady buď vyděláme nebo shoříme jak papír a zatím to vypadá na ten papír´´ řekl menší když se usadil na své místo velitele vozu a začal si umně připaloval dýmku.

Větší  který tabák nesnášel, z povýšenou grimasou otevřel okno.

,, Áá posledního máme….. tady je to,Křemžice 20, nějaká samota, mlejn, hájovna nebo co, za chvilku tam budem.´´

 

Byly dvě hodiny ráno a místnost byla vybavena starým selským nábytkem. Na stole ležely jenom noviny ze zvýrazněnou zprávou které stručně oznamovala že od 5.dubna se pohřešuje Albert T., přední vědec ministerstva válečných věd a malá antracitová krabička.

Kouřil a vzpomínal, jak a kde se k ní dostal:

 

Ráno, sluneční paprsky prosvětlují páchnoucí mlhu nad páchnoucí řekou. Po řece šplouchavě proplouvá loď, ze které se ozývá hádka strojníků, racci snídají zbytky z kalné vody.

,,Chcípni ty zmrde vylízanej´´ zazní z mlhy, ale odpověď se už ztratí v hučení zdymadla a v krocích klesajících po schodech k vodě.

Otočil jsem se a podíval se za příchozím, měl černý klobouk, hubertus nepřiměřeně dlouhý jeho postavě a papírovou krabici pod paží. Ale i přes tento konspirační ohoz jsem poznal jeho chůzi, při které napadal na pravou nohu, zatím co levou došlapoval na špičku. Na škole, odkud se známe, mu jeho chůze vysloužila přezdívku chůda.

Po škole  odešel do Fyzikálního ústavu spojených věd a o existenci Alberta a jeho geniální hlavy jsem se dozvídal jen z novinových článků kde se, jako důležitý vědec občas vyskytoval.

Minulý pátek mi zavolal (kde vzal číslo nevím ale jako ředitel výzkumu v Plektakulárním oddělení při Ministerstvu Válečných Věd měl spoustu pravomocí, možností a špiclů)

a zničeným hlasem mi jen oznámil místo schůzky a zavěsil. Chvilku jsem nad tím dumal a pak se ve mně probudila zvědavost, přesně ta, která vždycky předchází velkým problémům, a nemohl se už dočkat té schůzky.

A teď je tady, z potměšilým úsměvem. Otevřel krabici vyndal plátěný pytlík, krabici hodil do řeky mezi nafouklé krysy, které zde plavaly jako gumové kachničky v dětské vaně a podal mi plátěný pytlík.

Vevnitř byla krabička,tázavě jsem se na něj podíval. ,,Vem si to a schovej to, když to u tebe nikdo nenajde budeš v pořádku, u mě to není v bezpečí, teď tu počkej pět minut a pak jdi po nábřeží ke komoře,přejdi přes vrata a vylez u Gerlichova mostu, tak to budeš mít nejbezpečnější, tak ahoj´´. Na velké řeči netrpěl tohle bylo moc krátké i na mě, chytil jsem ho za rameno, ale vyklouzl mi a stoupal po schodech dál. Přeci jenom se otočil a na ztrápeném obličeji se objevila úleva.

 

Skřípění brzd na dvoře ho vytrhlo ze vzpomínek, vzal udělátko, a  vyběhl do síně, odkud vyskočil a zadem po hrázi utíkal do lesa a odtud dále vyschlým potokem na sever.

 

Chrysler vjel do dvora, hlasitě zabrzdil. Řidič vzal palubní telefon a vytočil dvojčíslí,,Právě vyskočil z okna a běží ti naproti, pokračujem podle plánu, konec.´´

 

Starý pán měl lehké spaní a každou noc ho budila spousta skřípotů a vrzotů kolik jich jen může starý dům poskytnout, ale dnes ho probudilo spíš nezvyklé ticho prosycené tísnivým pocitem. Chvíli už myslel, že se blíží jeho poslední hodinka, ale uklidnil se a vše je v pořádku. Zapálil petrolejku, kterou měl na nočním stolku a vykročil do kuchyně.

Tady už se dala úzkost skoro nahmátnout, téměř vystupovala ze všech známých věcí, které ho obklopovaly, ze sporáku, prastaré lednice a ze smradlavého hadru na kterém spával letitý kocour, jediný spolubydlící.

,,Čiči, kdepak si ty starej prevíte´´ a zkusmo šáhl na hadr  jestli tam není kocour zachumlán.

V odraze zrcadla si všiml pohybu a tak místo do kočičího pelechu šáhl pro nůž na chléb a prudce se otočil.

Čekal že uvidí Jacka Rozparovače nebo přinejmenším dvoumetrového obra z krvavým sekáčkem, ale nic z toho. Naproti němu stál normální muž možná trochu bledý.

,,Máte telefon?´´

Mlčky ukázal do obýváku kam se neznámý ihned odebral.Jako správný hostitel postavil vodu na čaj.Vidlice za chvilku zaklapla a návštěvník byl zase u něho.

,,Děkuji a zamkněte si, bude se vám to možná hodit´´

Hodiny právě odbily půl druhé a host tak jako se objevil tak se vytratil. Starý pán zavřel a zamknul pootevřené dveře a zkontroloval i všechny okenice ovšem spíše z obavy že by se mohl vrátit, bylo na něm něco zneklidňujícího.

Kocoura našel schouleného v křesle  ale prskal a škrábal takže se vzdal všech pokusů jak ho pohladit. Ticho prořízl hvizd konvice, kocour leknutím utekl neznámo kam a pán šel vypnout plyn. Když otevřel skříňku na čaj, uslyšel blížící se automobil, podle zvuku vyššího výkonu.

 

Kapitán Lipinský měl prostě smolný den a i jeho noční služba se nesla v tomto znamení. Dvě nahlášená vloupání, tři přepadení, zítra dorazí komise z Výboru pro vyšetřování vnitřních záležitostí a do toho ještě nefungoval automat na kávu. Doufal že už si alespoň svůj díl smůly vybral, ale čekala ho ještě špička ledovce. Ve 02:54 se ohlásil z Brukvické ulice strážník Býchor který zde konal pochůzku. Protože byl momentálně nejvyšší hodnost v budově, dostal se hovor přes centrálu k němu a celý hovor zněl asi takto:

,,Strážník Býchor, potřebuji výjezd na roh Brukvické a Štítkova prospektu.´´

,,Co se stalo strážníku´´pokusil se o ležérní ton který se mu nepovedl.

,,Bouračka, ale nějaká divná´´

,,Co si mám představit pod pojmem divná?´´

,,Nevím, jak to lépe popsat ale prostě divná a navíc měli v kufru pasažéra´´

,,Někdo mrtvý ?´´

,,Asi všichni,pane´´

,,Posílám výjezd a vy se přesvědčte  jak moc asi jsou mrtví, kruci!´´

,,Rozkaz, pane.´´

Stiskl tlačítko na stole, chvilku mluvil do sluchátka, rozčílil se sám na sebe že se toho trouby nezeptal jestli volal sanitku, ale na centrále ho ujistili, že již vyrazila. Vzal kabát a šel do garáží k vozu.

 

Na nároží panoval chaos i přes pokročilou ranní hodinu protože spousta nočních chodců byla fascinována nevýdanou scénou a k jejich usměrnění zde byl jen Býchor. Když  kapitán, dorazila na místo, opilci se trochu rozestoupili protože pochopili že přijel Někdo ale i on, když vystoupil z auta, zůstal uchvácen pohledem, který se mu naskytl.

Obrovský a ošklivě černý Chrysler New Yorker stál vklíněn mezi lampu a zeď domu, přes popraskané čelní sklo se táhla krvavá skvrna. Spolujezdec seděl v póze mezi dveřmi jako by se právě rozhodoval, jestli má vystoupit nebo ne. Jeho vytřeštěný výraz ale vypadal na to, že rozhodnout už se nestihl. Naopak řidič měl výraz klidný, jako by se právě vrátil z práce domů. Tento dojem kazila jen jeho hlava, které mu půlka chyběla. U zadní části vozu, u otevřeného kufru ležel starší muž, hodně potlučený.

Býchor u něho klečel, a když se na opačném konci prospektu objevila sanitka viditelně se mu ulevilo. Auto z obligátním houkáním dorazilo na místo děje a vyběhli z něj dva lékaři z nosítky, na které naložili cestujícího z kufru. U dvou zbývajících se jen letmo zastavili, ale ti už je nezajímali a tak opět za zvuku sirén odjeli. K Lipinskému přistoupil Býchor a podával mu provaz. ,,Tim byl svázanej´´ Kapitána popadl takový neopodstatněný vztek, že by ho byl na místě udeřil, ale věděl, že strážník za podivnou nehodu a celkově nešťastný den nemůže a tak dělal jako že ho neslyšel, a šel si prohlédnout vozidlo. Na řidiče se nedalo moc dlouho koukat a tak šel spíše ke spolujezdci.

V ruce, která byla napřažená ven z auta, skoro připravená k hodu, svíral krabičku asi o velikosti běžné krabičky zápalek, která ovšem byla celá kovová. Bezmyšlenkovitě se rozhlédl, jestli se nikdo nekouká a pak ji strčil do kapsy. Věděl, že je to proti předpisům, ale něco se mu na ní líbilo. Pak se vzdálil a přenechal auto jiným.

 

Muž se skrýval nedaleko auta. Protože to byla poslední adresa, důkladně obhlídli terén a z auta zaparkované kousek za mlýnem se dalo předpokládat že majitel se chystá kdykoliv rychle odjet.

A proto vymyslel jednoduchý plán: kolega, který to se svým intelektem zvládne, vjede do dvora, a on zatím počká u auta a zkusí získat předmět, jak jen to bude možné. Ten kdo jej ale nese, umře tak jako tak.

Slyšel vrčení auta, viděl postavu vyskakující z okna, běží po hrázi, skáče do potoka a už se blíží. Automat cvakl.

 

Už viděl auto, blížil se, chytl se kořene, aby se vyhoupnul na břeh, ale rána do boku ho srazila zpět.

 

Už je tady, v hlavě mu proběhly následující minuty: zamířím, vykřiknu, zastaví, prohodím s ním řeč, vydá, nevydá, krabičku stejně najdu. Už vykročil a pak se mu v hlavě promítl příběh. Maminka ho ukládá spát, nechce, bojí se, ale maminka je nekompromisní a  

tak zůstává v temném pokoji sám. Zpoza skříně se vynořuje bubák, nikdy mu nedal jméno a tím je ještě děsivější, cení zuby, blíží se k němu, začíná brečet, pomoc je v nedohlednu, už otvírá pusu a chce ho sníst….,

 

Rychle vyskočil a ohmatal se, po zásahu ani rána, jen věcička v kapse se teď rozžhavila do červena a začala trošičku vrnět. Chytil se stromu, vyhoupl se na břeh, ale k autu hned nešel. Uslyšel šustění trávy u břehu, a pak tam uviděl ležet muže. Nebyl moc vysoký a měl černý kabát. Oči měl otevřené, ale tvářil se nepřítomně, vyděšeně, mumlal a občas sebou škubl. Nechal ho být a odjel

 

Probral se zpocený ,byla mu zima, klepal se a jednu nohavici měl vlhčí než ostatní části oděvu. Nejistě vykročil k mlýnu, na dvoře stál jejich koráb ale kolega nikde, našel ho uvnitř kde seděl za stolem a fascinovaně mu vyprávěl že tu mají domácí máslo, které si mazal na chleba.

,,Nastup, jedem !´´

,,A kam ?´´

,,Za ním !´´

,,Tys ho nechytil ? A proč jsi teda tak zřízenej ?´´

,,Nežvaň a startuj´´

 

Lipinský věděl, že je něco špatně, bál se, možná tak jako nikdy. Třeba při chytání vraha ve Valtbotském lese se taky bál a hodně, takže kdo ví, ale tady se bojí sám, v kanceláři, a třeba se bojí sám sebe. Bojí se ničeho co mu plní a zároveň vyprazdňuje hlavu, něčeho že nemůže myslet na nic a jen se mu ukazují všechny chyby, co v životě provedl, stále dokola. Když myslí na budoucnost, nevidí žádné pokračování jen svoji zkázu, potupu a nic pozitivního. Chce si uvědomit, že je to jenom pocit ale nemůže, protože je to všude, hlavu má obalenou šedivou vrstvou a nemůže na nic myslet a to se jen kouká na to, co mu leží na stole. Skoro to vypadá, že to k sobě, táhne světlo, není mu s tím dobře o samotě. ,, Nedivim se že ti chlapi tak hnusně umřeli když s tímhle jezdili sami v noci.´´Řekl prázdné kanceláři.

Otevřel trezor, hodil to tam a šel domu, na chodbě si hvízdal a dole popřál vrátnému dobré ráno.

 

Starého pána bolelo celé tělo, podlitiny v obličeji i zlomené kosti a hrozně se bál hlučné tmy, ve které ležel ale i přesto všechno měl vztek na toho cucáka co k němu vtrhnul, vzbudil ho, použil telefon, i když možná to byla jen záminka, aby se tam jen něčeho zbavil, něčeho co hledají ty dva tupci. A na ně měl taky vztek, rozbijou dům i tělo, a když našli něco o čem ani nevěděl, že to doma má tak ho triumfálně naložili do kufru jako perský koberec. A tak zatímco se nadávky a vztek v kufru stávaly intenzivnější, vepředu dobrá nálada dosáhla vrcholu.

Gauneři se smáli, rádio nahlas hrálo, velké prachy se už daly skoro nahmátnout, spolujezdec fascinovaně hleděl na ten kus kovu, a bylo příjemně lákavé se ho dotknout.

A pak začal hřát a červenat.

Hlas v rádiu zesílil a vůbec se v něm nedala poznat popová písnička, které hrála před chvilkou.

Ovzduší v autě zhoustlo, krabička hřála víc a víc, oba začali panikařit.

,,Vyhod´ to!´´

,,Rychle!´´

 

Albert byl značně znepokojený, žádný pokus do kterého se v posledních letech pustil nedosahoval překvapivých, předpokladáných ani uspokojivých výsledků a tak jeho kredit u lidí blízkých vládním kruhům, kteří měli na starosti i toky financí na jeho podivné výzkumy začínal upadat. Dost se o to přičinili i jeho mladší kolegové, toužící po jeho místě, ze kterého si mohl vymyslet a realizovat jakýkoliv pokus na lidech, zvířatech či počasí, pokud se to zalíbilo pánům penězovodů, kteří by z toho mohli získat další moc, zisky a kontrolu.

Pokus s testrosteronovým dělem ozařující malé městečko nezpůsobil žádné převratné výsledky, kromě několika pokusů o znásilnění, které ale skončili v zárodku, protože vousatá žena vždycky útočníka přeprala

V jiném městečku zase ukryl gama pole pod náměstí. Překvapivě to jen eliminovalo většinu holubů. Ti kteří přežili, začali po nocích lovit osamělé chodce. Armáda je ale již vytlačila z půlky náměstí, velmi zredukovala jejich stavy a v nejbližších dnech se očekává jejich kapitulace.

Vlastně od těchto pokusů nic nečekal, jen vyvíjel nějakou činnost, která svojí velkolepostí měla umlčet ty, kteří již viděli, že mu dochází dech.

A teď poslední takový pokus se strachem, zhmotnit, usměrnit a ovládnout strach.

Začalo to prostě, jako testované subjekty vybrali několik vězňů, duševně nemocných a podobných individuí. První začali jen výhrůžky, pak fyzické mučení, a když přestali, začali vyhrožovat, že se k tomu opět vrátí. Nešlo zde o mučení samotné, i když i mezi vědci tohoto ústavu se našlo dost dobrovolníků, ale během celého procesu byly sledovány mozkové vlny nešťastníků. Pokus ukázal, že mozkové vlny nejsou tak intenzivní, pokud k nim člověk nemá reálné srovnání. Když došlo k vyhrožování poté, frekvence byla stejná jako při mučení, subjekty si tak jen při pouhé výhružce vše prožili znovu.

Zaznamenaná frekvence byla trochu vyšší než vlny při běžném myšlení ale měly velmi specifický kolísavý rytmus. Opakovali pokus několikrát a frekvence i rytmus byly vždycky totožné. Pak už nebylo nic snadnější než paprsky děsu, jak se jim pracovně začalo říkat, ozářit někoho a jeho mozek je za pár vteřin přijal za vlastní a tak i sebepozitivněji naladěný člověk upadl do pláče strachu a beznaděje.

Zašli ještě dál a prototypem zářiče ozařovaly různé materiály pozitivně reagující na záření a druhému oddělení byla zadána žádost o návrh bomby, která by materiál nejúčinněji rozmetala po území nepřítele.

Zhruba v době kdy jich bylo vybráno několik nejlépe rezonujících, a pokus se již počal chýlit k hmatatelnému úspěchu, vše se počalo kazit.

Druhý asistent byl nalezen podřezaný ve sprchách v suterénu. Další asistent se jednoho rána do práce nedostavil a policie o něm dosud nic neví, Albertův zástupce se zastřelil v parku před ústavem a on sám se tu necítil zrovna dvakrát dobře. Stěny byly asi ozářeny a oni samy asi taky schytali nějaké odražené dávky.

Další den se rozhodl, žádné další východisko neviděl a finální impuls dostal, protože se mu doneslo, že jeho vědecký  i mocenský soupeř se dozvěděl o jeho pokusu a hodlá ho definitivně odstavit, tím že ho ukradne.

Došel pro ozářené vzorky a odnesl je do místnosti k zářiči se všemi poznámkami a zamkl se v místnosti.

Když vyšel, zářič byl rozebrán na součástky, poznámky spáleny a nosiče záření jak jim pracovně říkal, zabaleny do malých balíčků s adresami nevýznamných pracovníků ústavu a dalších vědeckých nul. Připojil k tomu vždy krátké instrukce, doufal, že jeho jméno i strach z něho donutí adresáty je vyplnit.

Jedna krabice byla nepopsaná.