Vídeňské překvapení

Bylo nádherné srpnové ráno roku 2000, posledního roku století i tisíciletí. Přijel jsem do Vídně časným ranním osobním vlakem. Měl jsem tedy spoustu času, den jakoby teprve začínal, sluníčko ještě moc nepálilo. Přijel jsem na nádraží Wien Nord, tedy na Praterstern. Přemýšlel jsem, kam se vydat nejdříve. Nastoupil jsem do Schnellbahnu a vystoupil hned na příští stanici Wien Mitte. Odtud dále jsem se vydal pěšky. Vybral jsem si moji starou známou trasu, známou mi již od dětských let, neboť jsem jí často procházel při prázdninových návštěvách, kdy jako chlapec jsem do Vídně jezdíval hlavně s babičkou, která tam měla své sourozence. Bylo to v letech šedesátých a bylo to tehdy možné. Od počátku let devadesátých to bylo již zase možné. Mezitím to velmi dlouho možné nebylo. Alespoň ne pro normální smrtelníky žijícími za ostnatými dráty socialistického Československa. Bohužel jsem mezi ně patřil i já.
Vrátím se však k oné cestě. Začínala kolem Stadt Parku, přešel jsem Stubenring, Dominikaner Bastei, dal se ulicí Post Gasse na Fleischmarkt a zabočil ulicí Rotenturmstrasse na Franz-Josefs-Kai k dunajskému kanálu. Zde v domě se vchodem číslo 21 bydlel kdysi dávno, můj Onkl Fryc, jak jsme mu všichni říkali.
V okolí tohoto domu se mnohé za ty roky změnilo. Ne zas až tolik. Nedaleko zůstal vyhlášený prodej italské zmrzliny ITAL EIS, vedle vchodu vznikla nová banka. Vchod do tohoto domu zůstal však stejný i se stejnými dveřmi, v přízemí divadlo, možná v jiné podobě jako tenkrát. Měli divadelní prázdniny a plakát byl na poslední hru, kterou zřejmě před prázdninami hráli, byla od Jaroslava Haška.
Vešel jsem tedy do toho vchodu s číslem 21. Téměř popaměti jsem za rohem našel výtah jako kdysi, stiskl jsem knoflík pro 3. patro a vyjel jím nahoru. V domě byl klid. Bylo ráno, prázdninový den. Poznal jsem sousední byt, který měl stejnou jmenovku na dveřích jako tenkrát před lety. Přišel jsem ke dveřím bytu, ve kterém jsem strávil mnoho chlapeckých prázdninových dní a byl jsem velmi překvapen. Nečekal jsem samozřejmě, že by na dveřích byla ještě stará jmenovka, ale co tam stálo, to mě opravdu velmi překvapilo. Na dveřích byla tabulka s nápisem: Hier ist ein Geisterschloss - tedy - zde je zámek duchů. Pod tím bylo ještě poněkud jiným písmem dopsáno: Bitte, läuten! Prosím, zvoňte!
Nutno podotknout, že Onkl Fryc byl náruživý kuřák a s tím bylo spojeno i to, že někdy velmi chraplavě kašlal. Nutno podotknout proto, že vzápětí, co jsem si přečetl onu tabulku na dveřích, se ozval přesně stejný, nebo mu podobný, chraplavý kašel odněkud z útrob tohoto zámku duchů. Ozval se tedy duch mého Onkl Fryce? Měl jsem zazvonit nebo zmizet co nejrychleji od tohoto bytu?
I kdybych zazvonil, těžko bych asi někomu neznámému vysvětloval, že jsem přišel navštívit ducha svého strýce, ačkoliv ona tabulka na dveřích bytu by mi k tomu dávala plné právo a přesně k tomu mě nabádala. Nejsem si jist, jestli německy mluvím natolik dobře, abych to všechno dokázal vysvětlit. Nechal jsem to tedy jako nevyřešenou záhadu. Možná se jednalo o nějaký žert nového nájemníka bytu, ale přimělo mě to přinejmenším k tomu, abych na Onkl Fryce zavzpomínal. Odešel jsem od těch záhadných dveří, zpět dolů jsem již nejel výtahem, ale sešel jsem schody pěšky. Za celou dobu jsem v tomto domě nepotkal ani živáčka. Před domem jsem se dal kousek vpravo, koupil jsem si dobrou italskou zmrzlinu, chutnala mi stejně jako tenkrát před mnoha lety, sedl jsem si na lavičku a na chvíli se zamyslel. Tak jsem se tedy neplánovaně po letech setkal s naším Onkl Frycem. Vlastně s jeho duchem.