Dva pohledy

   Tělo ležící na chladné zemi v kaluži krve, nůž v krku, pohled prázdný jako bych se zadíval do očí smrti. ,,Měl ženu? Vzal jsem někomu otce? Syna? Opravdu jsem si zasloužil žít?", pokládám si spoustu otázek, zatím co svým tělem zahřívám chladný roh knihovny a mé slzy zahřívají mou tvář, která je navždy poznamenána lidskou krví, krví která je na mé tváři, mých rukou, ale není moje. Kolena se mi klepou, ale vstávám, otírám si pot z čela, udělám tři kroky k němu, padám na kolena a rozepínám jeho uniformu, prohledám nejdřív jednu kapsu, pak druhou ,,Nějaká brožurka, nerozumím tomu jazyku, co to je?", ale odpovědi se mi dostane po první stránce. Fotografie mladého chlapce a náhle mě pohltí pocit viny. ,,Zabil jsem dítě!". Tolik výčitek, tolik viny. "Dokážu s tím žít? Jsem vrah nebo pouze člověk co chěl žít? Ano, slovo "chtěl" je správné...". Opouštím místnost, ještě jednou se ohlédnu přes své rameno na to nebohé dítě, na dítě, které si sebou vzalo mou duši, přežil jsem, ale přece jen zemřel.
   ,,Vidím tě ty hajzle, tady se neschováš". Pomalu v podřepu opřený o zeď sleduju každý jeho krok, ale tohle patro nemůžeme mít oba, prostě se k němu přiblížím a podřežu jako prase, dělal jsem to už tolikrát. Pomalu opouštím roh zahalený ve stínu a vydávám se na cestu na druhou stranu dlouhé chodby kam zamířil. Opřu se o roh a vyhlédnu kde je, ,,Nejspíš zamířil do knihovny", tak se přemístím ke dveřím a opravdu je v knihovně. Chvíli ho pozoruju a čekám na správný okamžik. ,,Do prdele už se otoč!" říkam si, pomalu mne začíná pohlcovat nervozita. Osudný okamžik nastal, dívá se z okna na město, prázdné město zahalene do roušky noci. Obejdu poslední regál, dělí nás 5 metrů, ,,Stačí 4 kroky a jeho krk pozná moji čepel, patro bude moje." Jeden krok, druhý, ,,Doprdele! Zasraná dřevěná podlaha!" Vyběhnu proti němu, "Musím tam být dřív než se otočí!". Třetí krok, už stojí bokem, čtvrtý krok. Jeden stojí, druhý padá k zemi, jeden bez jediného šrámu, druhý s nožem v krku. ,,Odsud už neodejdu? Kurva! To mě fakt dostal někdo, kdo se teď třese v rohu jak malá holka? Doufám že chcípneš hned po mě, kéžbych mohl takovýho sráče zabít sám, to by na mě byl otec pyšný...". Poslední nádech, poslední výdech, poslední rána srdce, poslední pohyb hrudníku.