Gladiatrix

Sedím na ztrouchnivělé lavici. Vzduch v místnosti je vlhký a těžký. Trpělivě očekávám zatroubení rohu oznamující rozhodující okamžik. Dnešní den má být pro obecenstvo velikou podívanou – takovou, jakou snad zatím nikdy dříve nezažili.

Roh se ozve. Naposledy si přerovnám nepohodlnou zbroj; nesedí, není dělaná pro mě. Přes přilbici s příliš úzkým průzorem je vidět mizerně, ale nezbývá mi, než se s tím nějak poprat. V ruce znovu potěžkám krátký meč, v té druhé držím malý štít. I přes zkušenosti, které se mi v bojích podařilo nasbírat, cítím lehkou nejistotu, protože tyto zbraně nepatří k mé obvyklé výbavě. Mříž dělící mě od arény se zvedne, na chvíli mne oslepí prudké sluneční světlo. Vzpamatuji se a hbitě překonám pár schodů, projdu mříží a ocitnu se v aréně. Zběžně pohlédnu na publikum: několik členů aristokratických rodin, politiků, příslušníků armády, ale také prostý lid. Neznají mě a proto můj příchod zdraví pohrdavým mručením.

Uvaděč zápasu oznámí mé jméno – samozřejmě falešné; jméno, které dostanete při narození, už v aréně neznamená nic. Pokud se vám nepodaří vydobýt si věhlas, jste jen číslo na seznamu. Průzorem se snažím zaostřit na svého protivníka, který za bujarého křepčení diváků zuřivě vběhne na písek. Dělí nás od sebe několik desítek metrů, ne však na dlouho. Je poměrně lehce obrněný, avšak nebezpečně vyhlížející síť, která se mu houpe v rukou je jasnou známkou nebezpečnosti – nemluvě o pekelně naostřeném trojzubci, jenž třímá v ruce pravé.

Boj započne. Pohybově je na tom už od pohledu o něco lépe díky absenci těžké zbroje, chrání ho jen lehká tunika a přilba s mřížovým průhledem. Já mám na sobě hrudní plát, nedovolující plný pohyb trupu. Zbroj je doplněna náholenními chrániči. Jediné, co mě chrání před nebezpečnou sítí, s níž můj protivník neustále švihá mým směrem, je kulatý štít, jimž vykrývám jeho útoky. Potřebuji se dostat blíž k jeho obnaženým bokům – jedno správné bodnutí by mi mohlo pomoci vyhrát souboj…

V hlavě mi buší krev. Málem mě dostal, bastard! Je na čase opětovat útok. Vyběhnu směrem k nepříteli, téměř jako zázrakem se vyhnu jeho trojzubci, a hle – podařilo se mi zachytit jeho síť pomocí štítu! Škubnu s ním a síť vyletí sokovi z ruky. Rozzuřeně zavrčí, téměř jako zvíře a ne jako člověk. Zuřivě po mně máchne trojzubcem a zasáhne mě do obnažené paže. Vidění se mi mírně rozostří, zbroj mě zpomaluje. Snažím se dostat o něco dále z jeho dosahu. Chci si zkontrolovat rozsah zranění, přes průzor však téměř nic nevidím. „Čím rychleji tohle ukončím, tím dříve si budu moct ruku ošetřit,“ pomyslím si odhodlaně.
Pokouším se protivníka zasypat několika rychlými výpady – bohužel začínám mít pocit, že pochopil, o co v tomto boji jde, učí se mou strategii a snaží se mě rychle vyčerpat. Znovu se vzdálím a téměř instinktivně se pokouším přijít na nějaký nečekaný útok. Najednou mi však sok zmizí ze zorného pole a téměř záhadně rychle se ocitne tak blízko mě, že zareaguji dřív, než si vůbec uvědomím, co dělám. Má ruka s mečem se vymrští a zasáhne „síťáka“ do holých žeber. Šokovaně si osahává ránu, zatímco já se vracím do akce a nečekám – další rána zasáhne jeho rameno, poté břicho. Protivník se zhroutí na zem. Není mrtvý, ale v mřížovém průhledu jeho přilby vidím děs v očích. „Ty… co jsi zač?“ zachrčí přes mříž. „Ještě o mě uslyšíš. Pokud tohle přežiješ,“ zachroptím a ukážu na jeho rány, nestačí mi dech, rána na ruce pálí jako čert.

Publikum jásá, ačkoli před několika minutami o mě ještě neměli valné mínění. Muž komentující boj mě vyzve k sundání přilby. Chvíli otálím, ze všeho nejdřív však sundám hrudní pláty. Tunika, která se nachází pod nimi, se na první pohled diváků příliš dme. Odhodím i přilbu, dopadne do písku. Vlasy se mi uvolní ze síťky, která je držela jen tak tak pohromadě. „To je… To není možné! Kdo jí dovolil vstoupit do arény? Tohle je neslýchané!“ ozývá se z tribun. S posměškem se otočím zády k lidem a pomalu se vrátím do chladného sklepení, místa, kde tolik lidí očekává své poslední okamžiky.

Ne však já. Já přišla zvítězit. Jsem totiž Amazonka.