Vězení

Jsem venku! Ten pocit, který právě prožívám, nejsem s to popsat slovy. Nic podobného jsem ještě nezažil a pravděpodobně ani nezažiji. Popsal bych to asi jako spojení pocitů z prvního milování a pořádnou dávkou drog.
Opravdu jsem venku, a nezdá se mi to. Je noc a nevidím ani na krok, jenom cítím ten odporný zápach ze stoky, kterou se právě brodím směrem na svobodu.
Utéct přes kanalizaci, jak neoriginální. Ale což o to, jsem nyní svobodný člověk! Nemám tušení, co budu dělat, kam se vydám, ani jak vlastně přežiji, ale vím, že i přes všechna tato rizika má můj život větší smysl a naději než za tou betonovou zdí.
Ale co když zemřu hlady dřív, než se vůbec kamkoliv dostanu? Věznice je na míle daleko od jakékoliv civilizace, a než najdu místo, které mi poslouží jako azyl, nebo alespoň sklad čistého oblečení a potravy. Teď se ale musím soustředit na svoji cestu. V té tmě nevidím naprosto nic, kromě slabých světel vycházejících z dáli z malých okýnek, při pohledu zpět na to betonové peklo.
Deset let, deset dlouhých let o chlebu a vodě, v neustálém strachu o svůj život, který byl v ohrožení každou vteřinu strávenou na tom místě.
Ale už na to místo nechci vzpomínat. Jsem teď volný muž a celý svět mi leží po nohama. Nevnímám pocit nejistoty z toho, co mě čeká, vnímám pouze euforii z nově nabyté svobody a myslím si, že přesně tento pocit cítili moji černí bratři před více než sto lety.
Věděl jsem, že jsem si trest zasloužil, a litoval jsem svých činů každým dnem. Nicméně teď, můžu začít žít znova a lepší život. Poučil jsem se ze svých chyb a vím, že už nikdy nikomu neublížím.

Rozhodl jsem se, že budu cestovat pouze v noci, protože mi bylo jasné, že už po mě pátrají. Snažil jsem se tedy dostat co nejdál ještě za tmy. Ušel jsem bezmála sedm až deset mil, a necítil jsem únavu. Euforie mě naplňovala energií a já šel stále dál.
Když se začalo rozednívat, musel jsem si najít místo, kam se schovat. Pomalu vycházející slunce mi v dáli prozradilo, že se blížím k velkému lesu. Věděl jsem, že prozatímní útočiště můžu najít pouze tam.
Vydal jsem se tedy k lesu. S ranním sluncem se rozezpívali také ptáci. Ó, bože, ten zpěv byl tak nádherný! Celých deset let jsem neslyšel ani pípnutí, a teď tu mám celý orchestr. Nemohl jsem se nabažit tou krásnou melodií, ale snažil jsem se zůstat soustředěný na svůj hlavní úkol.
Při příchodu do lesa, mě jako první upoutala vůně jehličí a vlhkého dřeva. Přesně tuto vůni jsem cítíval jako malý kluk, když jsem s otcem jezdíval do lesů v Minnesotě kácet stromy.
Šel jsem lesem několik hodin, a nebyl jsem schopen najít místo, kam bych se mohl schovat před denním světlem. Každou chvíli jsem kontroloval, zda nejsem sledován, a pobývání na světle mě dost znervózňovalo.
Ale štěstí stálo při mně. Když již bylo slunce nade mnou, narazil jsem na most vedoucí přes malou řeku. Pod mostem byly tři otevřené roury o průměru asi pět stop, a voda protékala pouze jednou z nich. Vlezl jsem si tedy do jedné ze suchých, a rozhodl se si zde odpočinout, než se opět setmí. Zalezl jsem si co nejvíc do hloubky, aby na mě nedosahovalo světlo zvenčí a pohodlně se usadil.
Čeho jsem se bál nejvíc, byla situace, kdy potkám cizího člověka. Bylo mi jasné, že by to byla malá pravděpodobnost, že bych někoho potkal v těchto končinách, nicméně jakmile by mě někdo uviděl, byl by to pro mě konec. Momentálně mám docela velký náskok před mými pronásledovateli, a i jediný svědek, by mi mohl moji naději za svobodou zabít nadobro.
Po té divoké a dlouhé noci jsem neudržel své oči, a za pár minut usnul.

Najednou mě však probudil ohromný rachot. Otevřel jsem pomalu oči a chvíli se ještě vzpamatovával z toho, že vlastně nejsem ve své cele a trvalo mi, než jsem sám sobě uvěřil, že se mi to jenom nezdá. Už se začínalo stmívat, ale ještě nebyla noc.
Celá roura se třásla jako při zemětřesení a cítil jsem, jak mi z toho brní svaly i kosti. Najednou se zvuk oddaloval a po chvilce se zastavil na místě. Bylo to nějaké veliké auto přejíždějící přes most. Když se zastavilo, věděl jsem, že je zle. Mé první myšlenky byly: Našli mě!
Sečkal jsem však v rouře, protože tak nebo tak jsem neměl na výběr. Kdybych se rozhodl utéct, tak by mě uviděli, a kulka by mě rozhodně lehce dohonila. Motor ztichl, otevřely se dveře a někdo seskočil na zem.
V tom jsem uslyšel hlas, který mi dodal naději. Byla to malá holčička.
„Tati, proč zastavujeme?"
„Zůstaň nahoře Chloe, jenom kontroluju kola. Myslím, že jsme někde píchli."
Byli to obyčejní lidé, co určitě musí bydlet poblíž. Tohle je moje šance! Jakmile pojedou, budu je sledovat až k nim.
Vylezl jsem opatrně z roury a pomalu nahlížel co se děje. Starší muž klečel u kola a kontroloval, zda je vše v pořádku a malá holčička sedící na korbě náklaďáku jej pozorovala. Zdálo se, že jsou sami dva.
Muž vstal a vlezl zpět do kabiny, nastartoval auto, a jeli dál. Hned jsem vyskočil z poza mostu, a v rozumném rozestupu, tak aby mě v šeru nebyli schopni zahlédnout, jsem je následoval.
Náklaďák byl naštěstí velice hlasitý a tak i když mi sjeli z dohledu, stále jsem věděl, kterým směrem se dát. Také mi pomohlo sledovat otisky pneumatik na cestě. Tedy pouze do doby než se setmělo úplně.
Překvapilo mě, jak dlouho jsem za nimi utíkal, než dojeli do svého cíle. Byly to bezmála tři míle a mé plíce a nohy zvládaly tuto cestu z posledních sil.
Když konečně zastavili u velikého srubu, oba vystoupili a vešli dovnitř. Stavení vypadalo opravdu staře, některé jeho části byly dokonce na bodu rozpadu, ale očividně to jeho obyvatelům nijak nevadilo a srub stál nehnutě na svém místě.
Jakmile vkročili do dveří, vydal jsem směrem k rozsvícenému oknu, které na první pohled vedlo do kuchyně. A nemýlil jsem se. Nahlédl jsem opatrně přes okap a zahlédl starší ženu u plotny, jak vařila.
„Miláčku, jsme doma." Ozvalo se, a muž s dívkou vkročili do místnosti a oba láskyplně objali ženu, jakoby ji neviděli týdny.
„Kde jste byli tak dlouho?" otázala se žena, „čekám na vás od oběda. Měla jsem strach."
„Ale, neboj," mávl rukou muž, „jenom jsme se trochu zdrželi na pile, když nám tam vypadl proud a museli jsme to s chlapama opravit, jinak by se přes noc nedalo pracovat."
„Byla to sranda mami," ozval se jemný hlásek dívky, „než to stihli opravit, tak jsme si tam hráli s Tommym. Dneska si přinesl i svého pejska."
„Vidíš? Dokonce i Chloe si to tam užila." Řekl humorně muž a posadil se k masivnímu dřevěnému stolu hned vedle okna. Okamžitě jsem sebou cukl a schoval se do temnoty.
Musel jsem vymyslet, jak se dostanu dovnitř. Nechtěl jsem, aby mě viděli, a už vůbec jsem jim nechtěl ublížit. Ten chladnokrevný parchant, který před deseti lety nastoupil do cely je dávno pryč. Věděl jsem, že je krádež také zločin, ale neměl jsem moc na výběr.
Obešel jsem srub z druhé strany, a všimnul si pootevřeného okna. Pomalu jsem jej otevřel a potichu přelezl dovnitř. Byla tam tma, ale podle obrysů jsem poznal, že se jedná o ložnici. Ptačími kroky jsem přistoupil ke skříni a otevřel ji. Po slepu jsem nahrabal pracovní kalhoty a flanelovou košili.
Měl jsem ohromný hlad, ale věděl jsem, že teď se k jídlu nedostanu, proto jsem si naplánoval, že se do kuchyně vplížím, až všichni usnou.
Poslouchaje hlasy z kuchyně jsem se ujišťoval, že se nikdo do ložnice nechystá, a prohrabával jsem zásuvky s cennostmi či penězi. Ale všechno co jsem našel, byly hodinky a korále. Nebylo to moc, ale pár dolarů by za to být mohlo. Alespoň pro začátek.
Potichu jsem se prohraboval vším, co jsem v místnosti nahmatal. A pomalu jsem se už chystal odejít, když jsem narazil na něco, co jsem věděl, že rozhodně využiju: Revolver.
S úsměvem na tváři jsem jej uchopil a chystal se jej vložit do kapsy.
Jenže pak se situace zvrtla v něco, čeho jsem se obával nejvíce. Malá dívka vstoupila do místnosti a strnula strachem nemohouce žádného pohybu či zvuku. Stála mezi dveřmi a já stál naproti ní. Zírala na mě s takovým strachem, jaký jsem v životě neviděl.
Ze strachu z prozrazení jsem jednal rychle. Chytl jsem dívku a zacpal ji ústa rukou. Snažila se křičet, ale nemohla. Tohle mi trhalo srdce, nechtěl jsem jí ublížit, ale věděl jsem, že pokud ji pustím, je to můj konec.
„Přemýšlej sakra!" říkal jsem si v hlavě a nevěděl jsem, jak se z této situace dostanu. Tahle situace nemohla být horší. Ale mýlil jsem se.
Do místnosti vstoupila žena. S otřesným jekotem nás ohlušila všechny. Hned po tom přiběhl muž a s výrazem plným strachu a obav o svoji dceru padl na kolena sledujíc mne s pistolí u dívčiny hlavy.
„Dáme vám peníze, auto, všechno co budete chtít." Brečela hystericky žena.
„Ne-nechci... nic." Koktal jsem nervózně nevědě co říct či co si počít. Momentální problém nebyl v tom, že jsem neměl co na sebe či peníze, ale to, že se někdo dozvěděl, že jsem tu byl.
Žena hystericky prosila, muž se svíjel úzkostí a dívčiny slzy mi stékaly po ruce. Můj nejlepší den života se právě obrátil na ten nejhorší. Musel jsem se rozhodnout, jestli je mi svoboda dražší než cizí lidský život.
Nenapadalo mě východisko z této situace. Buď jenom uteču a je naprosto jisté, že mě do 24 hodin najdou, jakmile tato rodina zavolá policii. Pokud je zabiju, dopustím se činu, kterého budu do smrti litovat.
Bylo mi neskutečně úzko z pomyšlení na to, že bych ublížil nevinným lidem, natož malé holčičce.
Stáli jsme v místnosti nejméně dvacet minut, a kromě naříkání a pláče bylo naprosté ticho. V hlavě se mi míchala jedna myšlenka s druhou a nedokázal jsem se koncentrovat.
Nechci nikomu ublížit. Nemohl bych nikomu ublížit. Už jsem v životě udělal mnoho špatných věcí, a chci s tímhle skončit. Chci se však vrátit do vězení? Ne! Nemůžu se tam vrátit. Pokud se tam někdy znovu dostanu, zabiju se. Vím to, nepřežil bych tam ani týden. Doslova jsem z toho místa bláznil a nechci to už nikdy zažít.
Sledoval jsem ty tváře plné strachu, a cítil jsem, že i má tvář vyzařuje strach. Strach srovnatelný se strachem ze smrti. Pro mě byl návrat do vězení stejný jako smrt. A chci zemřít? Nechci.
Hledíce do tváře rodičů a držíce dítě v rukou, jsem na okamžik strnul, až mi tekla slza po tváři. Poté jsem prohlásil: „Je mi to líto..."
Zmáčknul jsem spoušť. Dívka spadla bezvládně na podlahu a oba rodiče upadli beznadějně do kolen. Nemohl jsem se dívat na to zlo, které jsem jim způsobil, proto jsem jednal rychle. Další dva výstřely mířily přímo na oba zajatce abych ukončil jejich trápení.
Celá rodina mi ležela pod nohami ve vlastní ložnici, ve vlastním domě a ve vlastní krvi.
Teď jsem věděl, že je má naděje na svobodný život jasnější. Ale dokážu po tomhle i svobodně žít?