Šestý smysl

Seděla jsem na dřevěné židli s béžovým polstrováním. Po kuchyni se rozlévaly odpolední paprsky a pomalu ohřívaly vzduch. Byla jsem rukama opřená o jídelní stůl, který už nutně potřeboval čistý ubrus. Vzdychla jsem si a hlavu jsem si podepřela pravou rukou. Koukla jsem se z okna. Měla jsem výhled na mou malou zahradu, která pomalu ale jistě začínala přerůstat v prales. Nedaleká mladá jabloň se pyšnila třemi jablky. Náhle na ni přiletěl malý ptáček. Byl to vrabec. A hned za ním další. A další. Najednou jich na jabloni sedělo pět. Zaposlouchala jsem se. Něco si štěbetali. Kéž bych tak věděla, co si říkají, přemýšlela jsem.

Náhle jsem uslyšela zvonění mobilu. Trhla jsem sebou. Vzala jsem mobil do ruky a podívala jsem se, kdo volá. Byla to Karla. Moje kamarádka a kolegyně. Zvedla jsem hovor. “Ahoj, promiň, ujel mi autobus, ale za deset minut jsem tam,” ozvalo se. “Dobře, tak tam, budu nám držet místo,” řekla jsem a zavěsila. Zvedla jsem se ze židle a šla do koupelny. Tam jsem se postavila před zrcadlo a prohlédla jsem si svůj odraz. Měla jsem uplé džíny a bílou blůzu, kterou jsem si pokrčila, když jsem se opírala o stůl. Rukama jsem si trochu narovnala a spokojeně jsem se šla obout.

Za chvíli už jsem vycházela z domu. Slunce mě přívětivě hřálo na kůži a cesta rychle ubíhala. Pozorovala jsem lidi, kteří kolem mě probíhali, aby stihli co nejdřívější autobusy domů. Konečně jsem uviděla vývěsní ceduli kavárny.

Když jsem otevřela dveře, ovála mě vůně čaje a čokoládového dortu, kterým se ládovaly dvě děti. Přejela jsem kavárnu pohledem a vyhledala jsem volný stůl. Byl zašitý v rohu, velikostně odpovídal dvěma osobám. Perfektní, pomyslela jsem si a šla jsem si sednout. Sundala jsem si světle béžový kabátek a pověsila ho na věšák, přivrtaný ke zdi a uvelebila jsem se v křesle. V kavárně bylo na tuto dobu poměrně rušno. Byl tu pár tak kolem čtyřiceti let, pak dvě děti, asi dvojčata, s rodiči a u stolu vedle mě seděly dva pánové, tipla bych jim přes třicet, každý držel vlastní noviny a pečlivě pročítali články. Najednou se jeden z nich zamračil. Položil otevřené noviny na stůl. Pohledem provrtával stůl, jak o něčem usilovně přemýšlel. Pak mi věnoval letmý pohled a zašmátral rukou v kapse zelené bundy, kterou měl přehozenou o opěradlo křesla. Vytáhl mobil, chvíli v něm něco hledal a pak do něj začal zuřivě ťukat, jak někomu psal.

Najednou se otevřely dveře. Stála v nich Karla. Zvedla jsem ruku a lehce zamávala, aby si mě všimla. Spatřila mě a usmála se. Když procházela kolem těch dvou pánů, oba svůj zájem obrátili na ni. Usmála se na ně a oni jí úsměv oplatili. Otočila jsem v sloup. Typická Karla, proběhlo mi hlavou.

Pověsila svou koženou bundu vedle mého kabátku a sedla si naproti mě do křesla. “Tak jak ses měla v práci?” zeptala jsem se jí. “Super, víš jak jsem ti říkala o Davidovi?” chichtala se Karla. “To je ten blonďatej nebo ten hnědovlasej?” zmateně jsem v mysli projížděla seznam Karliných nápadníků. “To je ten černovlasej s oříškovýma očima,” Karla se tvářila nechápavě, jako by měla pocit, že není možné, aby v tom měl někdo zmatek. Já jsem zase nechápala, jak v tom někdo může nemít zmatek. “Pozval mě na večeři. A hádej co? K němu domů!” Karla se zazubila. “To je super, moc ti to přeju!” Jeden by si myslel, že budu ráda, že si moje kamarádka možná našla přítele, možná budoucího manžela, ale já Karlu znám až moc dobře. Tenhle není ani první a rozhodně ani poslední. Spíš mě to pobavilo. Ale ano, mám radost z toho, že si Karla žije, jak chce ona a že je sama pánem svého osudu. To se totiž o mě říct nedá.

“Tak, co to bude?” usměvavá servírka stírala stolek mezi mnou a Karlou vlhkou hadrou. “Já si dám kávu a jeden kousek támhle toho dortu. Toho, co mají ty děti,” ukazovala jsem na dvojčata. “A pro vás?” servírka obrátila svůj zvídavý pohled na Karlu. “Já chci taky kafe. A… Indiánka,” dodala po chvilce přemýšlení nad menu se zákusky. “Dobře, hned to bude,” usmála se na nás servírka a šla se věnovat dalšímu stolu.

Když už jsme si povídaly asi třičtvrtě hodiny, vešel do kavárny muž, který úspěšně ukradl všechnu moji pozornost. Byl vysoký, asi metr osmdesát, měl moderní černý klobouk a delší tmavě béžový kabát.

To mě vcelku překvapilo, protože za týden oficiálně začne léto a venku už je poměrně teplo. Atmosféra v kavárně se začala měnit. Všichni lidé pomalu obracely pozornost směrem muži v kabátě. Ten stál chvíli u dveří a pak se rozešel směrem k servírce. “Mohl bych dostat kávu s sebou?” Zvedl trochu hlavu, takže se mu světlo dostalo na obličej. Byl pohledný, měl vystouplé lícní kosti, světlou pleť a trochu špičatou bradu. Oči mu díky stínu z klobouku nebyli vidět. Servírka si ho chvíli nedůvěřivě prohlížela, ale pak se usmála a odešla dozadu. Muž se šel sednout k volnému stolu, aby nestál uprostřed místnosti. Teď jsem dostala příležitost prohlédnout si jeho postavu. Měl rifle. Rifle ke kabátu? Do jeho šatníku by se měla dostat ženská ruka, projelo mi hlavou. Vypadal svalnatě, ale nohy měl hubené. A měl nepřirozeně hranatá ramena. Na jeho postavě nebylo něco v pořádku. Už jen podle toho, jakou postavu měly chlapy v posilovně. Tohle nebudou svaly…

“Tady Země, tady Země, voláme Lauru, jak nás slyšíte?” Karla si mě měřila trochu dotčeným pohledem. “Promiň, já jsem…” Karla mě však nenechala větu dokončit. “Koukat po chlapech můžeš jindy, teď tě potřebuju tady,” prst zarývala do papíru, do kterého zapisovala naše nápady ohledně projektu do práce. “Jo, jo, promiň, už tě sto procentně vnímám,” můj chabý pokus o úsměv sice Karlu nepřesvědčil, ale pokračovala v rozjednaném tématu. A podezírala mě právem, nevnímala jsem ji prakticky vůbec. Skoro celou dobu, až po příchod domů, jsem své myšlenky věnovala záhadnému muži, pak už jsem byla tak unavená, že jsem se jen umyla a šla spát.

Další den ráno jsem se probudila s nutkavou a neústupnou potřebou jít po včerejším dortu běhat. Nasnídala jsem se, vypila si kávu, oblékla si běžecké oblečení a v nových běžeckých botách jsem vyběhla vstříc čerstvému ráno. Ovšem, jak se ukázalo potom, co jsem doběhla domů a sundala si boty, jít běhat v úplně nových botách nebyl zrovna nápad hodný génia. Tak odřené nohy jsem neměla už dlouho. Ještě že je víkend. Představa, že bych si teď měla obout podpadky a jít do práce mě kapku děsí, zasmála jsem se.

“Prosim tě, můžu se stavit? Už mě zase otravuje… Je úplně na mol a ječí na mě přes celou ulici,” ozvalo se z mobilu. “Jasně, jdu ti otevřít,” zavěsila jsem. Byla to Linda, moje druhá kamarádka a kolegyně. Přestože byl jejímu bývalému manželovi přidělen zákaz přiblížení, pokaždé, když byl opilý, vyhledával její společnost. Pozvala jsem ji dál a uvařila jsem nám kafe. Není nadto poklábosit s kamarádkou, usmívala jsem se v duchu.

Asi půl hodiny potom, co Linda odešla, jsem se natáhla na kanapi a sledovala seriál v televizi. Jak já jim závidim, všechno jim vychází. Vztahy, práce, život, všechno… Chci být postava v seriálu, přemýšlela jsem, i když jsem věděla, že má prosba nebude a ani nemůže být vyslyšena. Když seriál skončil, usoudila jsem, že bych měla trochu dokupy můj vzhled. Natáhla jsem se pro tablet a “vygooglovala” jsem si, jak zkrotit mé bůjné blonďaté kadeře jednoduchým účesem. Nakonec jsem si je spletla do rybího copu a namalovala se. Když jsem se svým vzhledem byla vcelku spokojena, stačilo už jen vybrat oblečení. Venku bylo teplo, takže jsem zvolila červený nátělník a riflové kraťasy.

Nad botami jsem přemýšlela dlouhou, kvůli odřeným nohám, ale nakonec jsem si vzala pohodlné světle modré tenisky. Popadla jsem moji oblíbenou kabelku a vyrazila jsem do města.

Cestou jsem se stavila vrátit do knihovny dvě knihy, které jsem si půjčovala kvůli práci. Pak jsem šla přes náměstí, chtěla jsem si jít koupit boty, ale na dveřích byla přilepená cedulka: Dovolená. Potichu jsem zavrčela. I přes prochozenost těchto tenisek jsem začala cítit pálivé odřeniny. Když jsem vycházela z náměstí malou uličkou, moji pozornost upoutal nápis ZMRZLINA. Dostala jsem takovou chuť na točenou zmrzlinu, že jsem si ji prostě musela koupit. K mé spokojenosti jsem zjistila, že mají mou oblíbenou vanilkovou. Se zmrzlinou jsem šla na několik metrů vzdálenou lavičku a kochala se zpěvem ptáků. Když jsem přišla domů, vyzula jsem si boty, rychle jsem na sebe hodila domácí oblečení a své bolavé nohy jsem natáhla na kanape. Akorát včas, řekla jsem v duchu a zapnula televizi. Můj druhý seriál byl tu.

Večer jsem se cítila osamělá, takže jsem pozvala Karlu a Lindu, aby u mě přespaly. Linda souhlasila, ale Karla šla na večeři k Davidovi, takže přijde později.

Uprostřed filmu zazvonil zvonek. “Že by Karla?” Linda dál upírala oči na film a ládovala se popcornem. Odložila jsem svůj talíř s nakrájeným plátkovým sýrem a nivou. Vstala jsem a nakoukla z okna. Venku to vypadlo jako po bouřce. Silnice, chodníky i čerstvě vyrašená zeleň se blyštila pod tenkým povlakem dešťové vody. Blikající pouliční lampy osvětlovala postavu stojící u branky do zahrady. Postava netrpělivé přešlápla. “Vida, je to Karla,” otočila jsem se na Lindu, ale ta byla plně zaměstnána filmem. Karla znovu zazvonila. Zaťukala jsem na okno na znamení, že už jdu.

“Tak co?” nedočkavě jsem vyhrkla na Karlu hned jak jsme si sedly na kanape. “Šlo to dobře,” Karla se tajemně usmála. “Něco přesnějšího ve slovníku nemáš?” řekla trochu popuzeně Linda. “No, pravděpodobně z nás bude dokonalý páreček,” zazubila se Karla a napila se šťávy z černého rybízu. “Tak to je senzační!” Měla jsem z ní radost. Vypadá to, že s Davidem by jí to mohlo vydržet hodně dlouho. Tipuju měsíc, řekla jsem si v duchu. Nejdelší vztah jí vydržel přesně tři týdny, dva dny, deset hodin a šestnáct minut.

Znovu a znovu jsem si přehrávala ten sen. Jak mě pronásledovala nějaká osoba. Jak jsem pak viděla jen její siluetu, osvícenou bleskem. Jak jsem utíkala lesem, který se mi zdál děsivě povědomý. Jak jsem běžela a klopýtala v čerstvém bahně. Jak mi v dešti ztěžklo promočené oblečení a lepilo se mi na promrzlou kůži. Jak jsem zahlédla konec stromů a malou pláň, končící strmým útesem. Jak jsem se otočila a postava se ke mně rychle blížila. Jak jsem se postavila na kraj útesu a přemýšlela, jak si zachránit život. Jak ke mně doběhla postava a natáhla ke mně ruce. Jak jsem padala z útesu. Jak jsem narazila na kámen dole pod útesem. Jak jsem cítila palčivou bolest v místě, kde se má záda dotýkala kamene. Jak mé bezvládně visící ruce naposledy omyla voda z jezera. Jak jsem naposledy vydechla.

Zatočila se mi hlava. Znovu jsem se rozhlédla po pokoji. První paprsky začaly prosvítat bohatě zdobenými záclonami. Vstala jsem a šla si udělat kafe a pak jsem se dívala na televizi, abych myslela na něco jiného.

Zavolala jsme holkám, že se chci sejít v nějaké restauraci na oběd. Nechtěl jsem jít do té kavárny. Nechtěla jsem ho potkat znovu. Nechtěla jsem, protože jsem se bála.

„Co ta změna?“ zeptala se Karla, když se nechala usadit pohledným recepčním. „Potřebuji s vámi mluvit. Měla jsem sen…“ začala jsem, ale Linda mě přerušila. „No neuhodnete, co se mi zdálo!“ Linda nahodila významný výraz. Karla po ní vrhla vražedný pohled. Linda pochopila a zmlkla. „Běžela jsem lesem, někdo mě pronásledoval a pak mě shodil z útesu. Umřela jsem. Bylo to tak skutečné. Probudila jsem se s křikem a chvíli jsem myslela, že se to opravdu stalo. Nebylo to jako vzpomínky,“ celou dobu jsem zírala do skleničky s vínem. Oči mi zalili slzy a hlas mi kolísal. Karla se chvíli tvářila zaujatě, ale když jsem domluvila, mávla rukou. „Prosim tě, víš, kolik takových snů jsem měla?“ Linda se však tvářila trochu vyděšeně.

„To není všechno,“ pokračovala jsem, když jsem se trochu uklidnila. „Myslím, že to byl ten divný muž, ten z kavárny,“ kousla jsem se do spodního rtu. Napřed se opět ozvala Karla: „Je to úplně normální, slyšela jsem o jednom chlápkovi, kterému se taky zdálo, že zemře, prý ho zabije soused. Byl z toho tak mimo, že ho odvezli do blázince. Pobyl tam rok a pak žil se svou manželkou v tom stejném domě. Nakonec ho zabila jeho manželka. Prý zase zešílel a napadl ji. Podle policie řekla pravdu.“ Karla si prohlížela své nalakované nehty a dělala, jako by děj toho příběhu byla každodenní záležitost. „Karlo, nemůžeš to brát tak na lehko!“ ozvala se Linda a já jsem se spokojeně narovnala s domněním, že Linda pochopila vážnost situace. Bohužel to bylo opravdu jen domnění. „Tohle není žádná sranda.

Co když se to začne plnit? Možná je to jen trauma z dětství, které tvůj mozek vytěsnil, a teď vyplavali na povrch. Znám úžasnou kartářku, zavedu tě k ní. A taky budeš potřebovat kranio-sakrální léčbu. A zajdeme na deset nebo jedenáct meditací, to by teoreticky mělo stačit, vím, že máš dost práce a nemuseli bychom stíhat tu jógu, na kterou tě zapíšu hned zítra. A pak tě zavedu k léčitelovi, ten ti zkontroluje, uklidní a posílí všechny čakry…“ Karla i já jsme na Lindu zůstali zírat. Já dokonce s otevřenou pusou. Když si vás všimla, na tváři se jí objevil nechápavý výraz. Karla pomalu natáhla ruku k Lindiné hlavě a zamávala v prázdnotě nad ní. Pak zabořila prsty do Lidniných vlasů a vypadala, jako by tam něco hledala. „Co to děláš?!“ vyjekla Linda a posunula hlavu dál od Karliné ruky. „Hledám anténky, nejsi mimozemšťan?! Buď jsi mimoň nebo padlá na hlavu.“ Zasmála jsem se tomu, ale vypadalo to, že to Karla myslí smrtelně vážně. Pane bože, to jsem to řekla těm pravým… řekla jsem si v duchu a podepřela si hlavu rukou. Naštěstí zrovna donesli naše jídla. Už bylo načase… odfrkla jsem si. Začínalo to tu být trochu… Nepříjemné a divné, ovšem stojím si zatím, co jsem řekla. Tohle nebyl sen…

Když jsem uléhala do postele, měla jsem hrozný strach. Ležela jsem na zádech na posteli a zkoušela jsem najít v hlavě nějaké příjemné téma, na které bych myslela, abych vyhnala ty děsivé myšlenky. Neúspěšně. Nechtěla jsem znovu zažít ten pocit, jak vám odchází duše z těla. Ještě nejsem připravená na smrt, ještě jsem moc mladá, já ještě nemůžu, nechci… Pomalu mě ovládala panika. Položila jsem si ruku na čelo. Bylo horké. Asi jen blouzním… Překulila jsem se na pravý bok a pravou ruku jsem si dala pod polštář a hlavu položila na polštář tak, abych ležela v místě, kde byla pod polštářem ruka. Jinak jsem prostě neusnula.

Ráno jsem se probudila a zpanikařila jsem. Sedla jsem si a rukama se vzadu podepřela. Rychle jsem se snažila najít v hlavě byť jen náznak té noční můry. Ale s velikým uspokojením jsem nic nenašla. Nechala jsem tělo znovu klesnout na postel.

Zhluboka jsem se nadechla, chvíli dech držela v plicích a zase vydechla. Srdce se mi uklidnilo. Usmála jsem se, jak jsem pocítila radost, že se mi to nezdálo znovu.

Jakmile jsem obvolala holky, které se chtěly ujistit, že jsem v pořádku, nasnídala se a zhlédla seriál, dostala jsem chuť běhat. Vzala jsem si zelenou běžeckou mikinu, bílé legíny a fialové tenisky. Co se týče barev mého oblečení na běhání, bylo mi to fuk, hlavně, aby to bylo pohodlné.

Vrátila jsem se za dvě hodiny. Nakonec jsem běžela asi jen 10 minut, protože jsem potkala moji starou známou s kočárkem, takže jsme se jen procházely a vzpomínaly na staré dobré časy. Dnes jsem měla schůzku jen s Karlou, chtěla si povykládat o Davidovi. Podívala jsem se na hodinky. Zbývala mi hodina a čtvrt, abych se osprchovala a upravila. Vlažná sprcha, v tak velkém vedru, jaké bylo dneska, přišla vhod. Když jsem byla hotová, zbýval mi akorát čas na dojití do restaurace. Ano, do restaurace, do kavárny jsem se bála jít.

Dorazila jsem asi dvě minuty před celou. Recepční mi pomohl najít rezervovaný stůl a usadil mě. Při čekání jsem si prohlížela menu. Jenže Karla nikde. Po patnácti minutách, kdy už jsem začínala znát většinu jídel nazpaměť a to i s cenou, došel ke mně číšník s lahví vína. „Dala byste si zatím láhev vína, než dorazí vaše společnost?“ usmál se na mě a odhalil řadu naprosto bílých zubů. „Ano, děkuji,“ opětovala jsem mu úsměv a sledovala, jak šikovně nalévá víno do skleničky. Pak si mě změřil pohledem a po krátkém přemýšlení usoudil, že tu láhev budu potřebovat celou a postavil ji za skleničku. Asi tu zdaleka nejsem jediná, kdo tu už čekal na někoho zbytečně. Podívala jsem se na mobil. Karla stále neodepisovala. Rozhlédla jsem se po restauraci. I přes většinu červeného interiéru to tu vypadalo velice útulně. Až romanticky. Mezi stoly byly dřevěné přepážky, které byly našikmo (vždycky tam kde se setkaly dva, byli kolmo k sobě) propleteny z jednotlivých úzkých prken.

Dírami se proplétal umělý břečťan. Pravou rukou jsem se dotýkala zdi a na levé straně bylo o pár stolů dál velké zatmavené francouzské okno, ze kterého bylo vidět na ulici, takže lidé v restauraci se mohli kochat výhledem z okna, kdežto lidé na ulici dovnitř prakticky neviděli, což dodávalo lidem v restauraci, a hlavně těm u okna, pocit jakéhosi soukromý.

Lidí tu bylo jen pár, takže v restauraci panoval příjemný klid. Najednou jsem zahlédla muže, sedícího o dva stoly dál. Díval se na mě. Nervózně jsem si položila ruku dozadu na krk a ohlédla se, abych se ujistila, že se nedívá za mě. Nedíval, pokud neobdivoval osmdesátiletou babičku, která srkala nějakou zeleninovou polévku. Znovu jsem se odvážila zvednout zrak. Pořád mě sledoval. Usmál se a já taky, i když jsem měla pocit, že můj úsměv musí vypadat, jako bych právě jedla citrón. Měl krátké vlasy, blonďaté a stejně tak světlé obočí a strniště. Vypadalo to, že má modré oči, ale jistá jsem si nebyla, zas tak ostrý zrak nemám. Postavu měl šlachovitou. Odvrátila jsem zrak. Ještě chvíli jsem na sobě cítila jeho pohled, ale pak se i on začal věnovat něčemu jinému. Po dalších deseti minutách jsem měla vypito půl láhve. Karla nikde, mobil nedostupný. Ani tomu blonďákovi se nedostavila přítelkyně. Teda, samozřejmě nevím, kdo mu má přijít, ale chci říct… Někdo s takovým vzhledem prostě musí mít přítelkyni, ne-li víc, než jednu… Přemýšlela jsem v duchu a pozorovala toho muže tak dlouho, dokud nezvedl hlavu natolik, že by si mohl všimnout, že ho pozoruju a to jsem vážně nechtěla.

Když už jsem tam seděla dohromady třičtvrtě hodiny, zpozorovala jsem vedle sebe pohyb. „No konečně, kde vězíš, už jsem…“ zarazila jsem se. To, na co jsem se tak obořila, nebyla Karla. Byl to ten blonďák, co tam taky seděl až do teď. „Mohu přisednout?“ usmál se. „J-j-jistě?“ vykoktala jsem ze sebe a konec protáhla, bůhvíproč, do otázky. Muž si sedl naproti mně, položil svou láhev a skleničku na stůl a oběma nám nalil svoje víno. „Koukám, že jste tu dnes stejně zbytečná, jako já,“ řekl, když doléval. Já jsem… Zbytečná? Ježiši, uklidni se, to byl kompliment! Nádech, výdech a dávej pozor, co říkáš… Napomenula jsem sama sebe. „Asi ano, vypadá to, že jsem byla pasována na kůl v plotě,“ řekla jsem a sledovala jeho reakci. Zasmál se tomu. A to máme jedna bod pro Lauru! Povzbudila jsem se a trochu se uvolnila. „Kdo vám měl přijít? Přítel, muž, manžel?“ zeptal se a já se zarazila. Muž… Manžel? Copak to už vypadám tak staře? Co když už mám úplně viditelné vrásky? Nebo že by se mi nějak setřel make up? Začala jsem trochu panikařit. „No vlastně, já teď nikoho nemám, čekala jsem na kamarádku,“ zadívala jsem se do stolu, abych se vyhnula očnímu kontaktu. Tak trapnější už to dneska asi nebude… „A na koho čekáte vy?“ odvážila jsem se mu znovu podívat do očí. Měl je modré, jako to nejčistší moře.

„Já jsem tu měl mít schůzku s kolegou, jako každý den, abychom probrali práci v nějakém příjemnějším prostředí, než je kancelář, ale vypadá to, že mu do toho dnes něco vlezlo,“ Pohled přesunul na svůj mobil a chvíli jej hypnotizoval, jako by cítil, že každou chvíli oznámí novou sms. Když se podíval znovu na mě, pokračoval: „Tak jsem si říkal, jestli byste mi neprozradila své jméno?“ zazubil se. „Ou, jistě, jsem Laura.“ Podala jsem mu ruku a on mi ji vřele stisknul. „Petr, doufám, že jsem pochopil správně, že si můžeme tykat?“ řekl a pustil mou ruku. „Ano, jistě,“ usmála jsem se a přestávala jsem chápat, jak to, že ho z toho věčného úsměvu, co mu z tváře ještě nezmizel, nebolí pusa. „To jsem rád, nemám zrovna v oblibě formální konverzace.“ Ulevilo se mi. „Tak to jsme dva,“ usrkla jsem si vína a on udělal totéž. „A kde pracuješ?“ snažila jsem se navázat konverzaci. Asi dvě sekundy se mi upřeně díval do očí a úsměv mu trochu klesl a pak řekl: „Dělám pro jednu firmu, takový různý zakázky, co ty?“ znovu se napil. „Já dělám ve firmě kousek odtud, účetnictví, sekretářku, všechno možný,“ zasmála jsem se a on taky. Atmosféra se trochu vylepšila. Povídali jsme si asi ještě další hodinu, vyměnili jsme si kontakty a pak mě doprovodil domů. V noci se mi zdály samé hezké sny.

V následující dva týdny jsem začala trávit čas s Petrem. Zjistili jsme, že si perfektně rozumíme. Petr byl moc fajn a měla jsem pocit, že mu může svěřit vlastní život, měla jsem pocit, že s ním budu moct být konečně šťastná. Jen pokaždé, když jsem se zmínila o jeho práci, přeběhl mu přes obličej stín, jako by něco tajil, ale nikdy jsem se ho na víc nevyptávala. Chodili jsme hodně do parku, běhat nebo do restaurace. Do kavárny jsme nezavítali, Petr tam prý zná jednu servírku, se kterou se nechce potkat a, popravdě řečeno, mně to vyhovovalo. Ten sen se mi zdál ještě jednou a probíhalo to naprosto stejně.
Být s Petrem bylo jako být v pohádce, ovšem jednoho dne se vše změnilo. Odvážila jsem se jít do kavárny. Seděla jsem tam asi půl hodiny, když přišel ten muž. Přesně jsem věděla, co se bude dít, ale chtěla jsem to změnit. Zvedla jsem se, a když jsem zaklepala na rameno a muž se otočil, málem to se mnou seklo na podlahu. Zvedla jsem klobouk a byl to on. Právě jsem zírala na Petrův vyděšený výraz. Ale… To není… To není možné, co ta postava… Opatrně jsem rukou odhrnula kabát, abych viděla, co má pod ním. Měl neprůstřelnou vestu a na opasku připevněnou zbraň. Tak proto ta hranatá postava… „Já,“ začal Petr, „můžu to vysvětlit.“ Ale to už jsem se otočila na podpatku a utíkala z kavárny ven. Ten den jsem si naštěstí vzala auto, protože hrozně pršelo. Naskočila jsem do auta a nastartovala, jak nejrychleji jsem uměla. Rozjela jsem se šíleným tempem a za mnou vyrazil černý Jeep a v něm Petr. Uháněla jsem pryč z města, protože domů jsem nemohla, věděl, kde bydlím. Když jsem byla pár metrů za značkou, která upozorňovala na konec města, vběhla mi před auto srna. Trhla jsem volantem a dostala smyk. Dupla jsem na brdu, ale příliš pozdě. Narazila jsem do stromu a ten naprosto sešrotoval místo spolujezdce. Ještě že se mnou nikdo nejel… Projelo mi hlavou. Černý Jeep zastavil za mnou. Vystoupila jsem z auta a utíkala do lesa. A najednou jsem to uviděla. Byl to ten les z mého snu. Panebože, já umřu! Donutila jsem se běžet ještě rychleji. Vím, jak to skončí, třeba se to dá změnit. Všechno bylo jak v tom snu, bouřka, zima, bláto a… Útes. Doběhla jsem na kraj a otočila se k němu zády. Cítila jsem, jak se promočená, blátivá země pode mnou prohnula. Petr se rychle blížil. Cestou ze sebe všechno shodil, takže měl jen tričko a kalhoty. „Prosím, nezabíjej mě!“ chtělo se mi brečet. Země se pode mnou stále hýbala. Petr už doběhl ke mně. Najednou jsem ztratila půdu pod nohama. Petr ke mně natáhl ruce a v poslední chvíli mě chytil a vytáhl nahoru. Nezabil mě, on mi zachránil život… *KONEC*