Podfuk

Byla tma, neviděl jsem ani na krok a snažil jsem se rukou sáhnout po něčem, čím toho parchanta dostanu. Byl rychlej jako blesk, protože skoro pokaždý, co jsem se otočil, jsem schytal další ránu. Měl ji jako ženská, to je fakt, ale když jich dostanete takhle deset, moc do smíchu vám není. Sehnul jsem se a sebral něco kovovýho a docela dlouhýho. Začal jsem se kolem sebe ohánět, ale nedokázal jsem ho trefit, prostě jsem ho doprdele nedokázal za boha trefit. Zakoupnul jsem o židli, všude byl neskutečnej bordel a já si v něm máchal záda. Kleknul si na mě a jednou nohou mi přišlapával krk, začal jsem se dusit. Pak jsem si uvědomil, že v ruce vlastně něco držím a ten úchyl o tom vůbec neví. PRÁSK! A ještě jednou, DING... Padl k zemi. Už neměl žádný esa, ležel na zemi a já věděl kudy se k němu doplazit. Odhodil jsem tyč a začal do něj bušit zleva, zprava, dostal loktem, zařval.
„Doprdele Patriku, ty magore blbej! Ses úplně posral?!“
„Běž do hajzlu Bene, vobral si mě, úplně si mě voškubal ty škrte!“

Ben, docela dobrej chlápek. Před nedávnem jsem se chystal do města koupit nějaký hadry k narozeninám mý přítelkyně. Jsem sice strašná svině, ale svý holce bych nikdy neublížil, tak aby nedošlo k nedorozumění, okay? No, a když jsem tak čekal až přijede ten hnusnej vagón plnej šerednejch hlav a starejch báb, rozhlídnul jsem se kolem sebe. Nic moc k vidění tam nebylo, až na pár posprejovanejch zdí (ne všechny vypadaly zle), a na jednu partičku ožralejch podivínů, co se vochomejtali kolem a s agresivníma, rudýma očima na mě hleděli jak na cvoka. Pravda, měl jsem trochu zasraný oblečení od bláta, protože mě nějakej cyklista málem srazil.
„Uhni ty vole!“ řval na mě. Kdybych se neotočil a neudělal pochybnej manévr vlevo, asi bych na nákupy dneska nešel. Jenže nasáklá hlína vodou není zrovna stabilní, takže mi to podjelo jak na ledě. Zpátky k metru. Čuměli na mě a něco si mezi sebou šuškali. Bylo jich asi 5, možná 7 už nevím. Za 3 minuty měl přijet vlak. Z ničeho nic se ti cápci přibližovali směrem ke mně. „Hej vole!“ říká ten jeden. „Naval prachy a vypadni, vypadáš, jako že už si dneska měl dost blbej den, tak si to zbytečně nezhoršuj a dej mi, co máš!“ Tak jsem tam stál, měl jsem v hubě cigáro (jo, vím, že se v metru nesmí kouřit) a tak jsem na něho hodil takovej debilní pohled, kterej umím asi nejlíp a říkám mu „NASRAT NASTĚNKO!“ Borec se otočil na ty ostatní „Nastěnko? Proč Nastěnko doprdele?“ „Nevím Rone, možná vypadáš roztomile.“ „Drž hubu Marty, ty seš ale kretén...“ Když byli v tom přiblblým rozhovoru, využil jsem situace, pořádně jsem do dvou z nich drcnul a začal zdrhat. Nemohl jsem si dovolit nechat jim moji šrajtofli. Lucy by mě zabila, už takhle jsem zapomněl na její narozky 3x za sebou (jak jsem řekl, svině, ale neublížil, okay?), takže nasraná by byla zase o něco víc. Odbočil jsem prudce ke schodišti, když v tom se předemnou objevil chlap, ani jsem ho v tý rychlosti neviděl a srazili jsme se. „Co děláš mladej?! Ses pomátnul?“ „Tamti magoři mě chtěj okrást a skopat do kuličky.“ Byl celej v černým, docela chcípáček. Stoupnul ze země a sáhnul si do kabátu. „Co máte za problém honipéři? Nechte toho kluka na pokoji!“ Vytáhnul bouchačku. Fakt bez prdele, ten chlápek vytáhnul kvér a namíril ho na Nastěnku.


„Do hajzlu! Nechcem problémy kámo, nechcem problémy...“
„Jo fakt? Tak CO TADY POTOM JEŠTĚ SMRDÍŠ TY NARCÍSKU?!“
A byly pryč. Zrovna přijelo metro. Odehrálo se to opravdu rychle.

Podal mi ruku. „Jak se jmenuješ, kámo?“ „Jsem Patrick. Díky, žes ty slizouny odehnal, jinak bych byl asi v pěkným průseru.“
„V pohodě vole, kam máš namířeno? Jo mimochodem, já jsem Ben.“
„Těší mě Bene. No, zrovna jsem se chytal koupit nějaký dárky svý holce, ale to ještě počká. Nezajdeš ke mně na pár piv? Musím ti to nějak oplatit a vypadá to, že ty nikam nespěcháš. Bydlím dva bloky odtud.“
„Nemám s tím problém. Vlastně nemám absolutně co dělat a pravdou je, že kdybych nenarazil na tebe, mám z dnešního dne úplný kulový, nic se tady neděje, hnusná nuda.“
„Tak jdem.“

Došli jsme ke mně domů, byly asi 3 odpoledne a usoudil jsem, že když má přítelkyně narozeniny až za dva dny, tak nakoupím až zejtra. Fakt jsem to měl v plánu, nemohl jsem si dovolit ji znova vytočit.

„Dáš si pivko?“
„Jo jasně, sem s ním čéče.“
„No a kam si měl namířeno ty, Bene?“
„Ále, dneska to nestojí fakt vůbec ani za řeč. Jen jsem se tak potácel městem, nebylo do čeho píchnout. Chtěl jsem někoho sejmout, ale pak z toho nějak sešlo.
Na pár vteřin jsem se zastavil a zíral na něj jako na vraha. Jak taky jinak, když vám tohle někdo řekne ve vlastním domě.
„Hahaha, dělám si prdel vole. Tu bouchačku u sebe nosím pro podobný případy, jako byl ten tvůj. Je to velký město, všude samej grázl, vrah a zloděj. Možná by sis ji měl pořídit taky.
„Jo, to bych možná měl. Ale fakt si mě vyděsil, vole.“
Připili jsme si.

Z piva jsme přešli na starou, dobrou whisky, kouřili jsme docela slušný doutníky, který nosil Ben, a kecali jsme o různejch hovadinách. Jak jsem řekl, docela dobrej chlapík, ten Ben.
„Jdu se vychcat, kdyžtak si nalej nebo něco.“
„Jasný.“

Už se mi solidně motala kedlubna. Chcal jsem mimo mísu a přitom jsem na sebe čuměl do zrcadla a smál se svýmu ksichtu. „Jo, už jsem na mol“ říkám si. Naráz se v koupelně zhaslo. Vyšel jsem pomalu z koupelny ven, TMA. Nikde se nesvítilo.

„Bene?“
„Jo? Asi vypadl proud“
„Skvělý, fakt skvělý“
„Co budeme dělat?“
„Půjdeme do baru, co ty na to?“
„Hele to je v pohodě, stejně už je pozdě, ser na to, půjdu domů. Dáme bar někdy jindy.“

Zrovna jsem si oblíkal kabát, kterej ležel na křesle hned vedle záchodu. Jinak šlo vydět úplný kulový. „Okay Bene, tak teda zejtra.“ V tom jsem si ale sahal do kapes. Moje peněženka tam nebyla, přitom jsem moc dobře věděl, že jsem měl peněženku v kabátu jako vždycky, když přijdu domů. V tom už bylo v pokoji ticho, jen se pomalu otevřely dveře ven. „Ty zasranej čůr...“ Skočil jsem po něm, dveře se zase rychle zavřely a já skočil do prázdna. Zbytek už znáte.
Když jsem do něho mlátil, vůbec jsem si při mým stavu neuvědomoval, že má zbraň. Možná o ní celou tu dobu taky nevěděl, možná chtěl taky jen sebrat prachy a o víc mu nešlo. Každopádně po tom podělaným kvéru sáhnul. Ozvala se rána, pálilo to jako čert. Dostal jsem to do boku a složil se na zem.
„Sorry Patricku, takhle to dopadnout nemělo.“ Otevřely se dveře a byl pryč. Nechal za sebou JEN několik vychlastanejch piv, bordel po celým pokoji, roztřískaný věci a postřelenýho týpka. Docela slušná cena za 100 doláčů v peněžence, no ne?
Pozdějc jsem se probral v nemocnici, proběhlo pár rozhovorů s fízlama, ale nikdy ho nenašli. Co z toho pro mě plyne? V jednom měl pravdu, všude samej grázl. Ať už venku, v metru nebo doma. Jednou vám nějakej Ben zachrání kejhák a pak vás ten stejnej Beník připraví o kejhák sám, člověk nikdy neví. Vyšel jsem z toho jen s menší jizvou na boku a pár jizvama na obličeji. A Lucy? Ta byla tentokrát šťastná, že na své narozeniny její mladej vyšel ze špitálu téměř v celku...