Show

Budovu vlakového nádraží začínala obklopovat tma, přesto se před budovou neustále hemžili lidé. Přicházející, odcházející, někteří spěchající a někteří kouřící před budovou. K jednomu takovému kuřákovi přiklopýtal jakýsi neupravený muž, nejspíš bezdomovec a požádal o cigaretu. Štěstí mu nepřálo, popošel tedy o kus dál a ztratil se v hloučku lidí právě vstupujících do budovy.
Byl tu slyšet šum, příznačný pro místa, kde se vyskytuje velké množství lidí. Kdesi se ozval dětský hlas stěžující si na hlad. Několik lidí pohlédlo za křikem a o chvíli později již jakási mladá žena v sukni kráčela směrem k obchodu s občerstvením držíc za ruku malé obtloustlé dítě.
Celou západní část haly tvořily, kromě obchodů s jídlem a různými pochutinami, také kavárna, restaurace a obchody se zbožím různého zaměření. Od obchůdků se suvenýry, přes obchody s oblečením až po zlatnictví.
Z jednoho obchodu s oblečením vyšla žena, v ruce držela tašku s právě nakoupeným zbožím a zůstala před obchodem stát s pohledem upřeným před sebe. Muž, který si až do této chvíle hověl na pohovce před obchodem, se náhle probudil z dřímoty. Žena na něj hleděla tázavým nechápavým pohledem, načež muž nasadil veselý výraz a vydal se své ženě pomoct s nákupem. Její pohled cosi upoutalo, zeptala se tedy co se to tam děje a ukázala kamsi do dálky mimo areál s obchody, kde se lidé začínali shlukovat. Muž ovšem strávil poslední hodinu v limbu, a tak se vydali za shlukem, který se stále zvětšoval. Cestou minuli dva muže v uniformách opřené o zeď. Zdá se, že hlouček lidí upoutal už i jejich pozornost. Jeden z nich si nakročil oním směrem a chvíli zíral, načež se otočil na svého kolegu a se slovy - „Jdu se podívat, co je to tam za cirkus‘‘ – vykročil.
Jak se přibližoval, začaly se ozývat jakési slabé rány, které po chvíli identifikoval jako bubny. Nedokázal se ubránit úsměvu, když rozpoznal v rytmu bubnů píseň Michaela Jacksona. Došel přímo ke shluku lidí, který se mezitím ještě rozrostl a stále se rozšiřoval a prodral se mezi lidmi k centru onoho zájmu. Naskytl se mu pohled na černošského mladíka, který velmi hbitými a jistými pohyby napodoboval tanec Michaela Jacksona. Lidé pobaveně přihlíželi, vytahovali mobilní telefony, aby si mladíka natočili. Z davu se nenápadně začalo oddělovat několik mladých mužů a žen a pomalu se přibližovali k tanečníkovi, který právě vyskočil a vysekl salto vzad. V ten moment se k němu přidal onen hlouček mladých lidí a nyní tancovali všichni společně. Ozvalo se zapištění rozvášněných mladých žen. Někteří lidé se začínali pohupovat v rytmu hudby a stále další přicházeli. Píseň Michaela Jacksona vystřídala další a znovu se ozvalo radostné zapištění.
Strážník zamával na svého kolegu, který stále postával u obchodů, kde již skoro nikdo nebyl, aby se šel také podívat. Když ho spatřil, jak na něj vesele mává a přitom se podivně kroutí v rytmu hudby, unaveně si odfrkl a vykročil se podívat na ten zázrak.
Mezitím se skupinka tanečníků rozrostla o několik dalších mladých mužů a žen a všichni dokonale sehraní tancovali na další písničku, která se rozléhala po celé hale. Několik důchodců se poněkud nemotorně pohupovalo ze strany na stranu a mnoho dalších přihlížejících začalo odhazovat své zábrany a tančili, jakoby zapomněli, že nejsou na diskotéce, ale na nádraží. Jedna píseň střídala další a důmyslná choreografie perfektně předvedená uchvacovala lidi a kouzlila jim ve tvářích úsměvy.
Písnička náhle skončila a tanečníci předvedli závěrečnou pózu. Ozval se aplaus doprovázený ženským křikem. Tanečníci se začali rozcházet do davu lidí, stále za zvuků vydatného aplausu a během několika kratičkých momentů s ním splynuli. Prázdný prostor se začal vyplňovat a vrátil se zpět onen specifický šum. Každý se vydal svým směrem a život na nádraží se vrátil do starých kolejí.

Elegantně oblečená dáma prošla vchodem do haly nádražní budovy a sundala si sluneční brýle. Přestože bylo ještě ráno, slunce již zářilo jako v pravé poledne. Prošla místem, kde se předchozího večera odehrála ona taneční show a mířila dále k části s obchody.
U jednoho obchůdku se zákusky mávla na pozdrav prodavačce, která s úsměvem pozdrav opětovala.
Po chvíli míjela tlustého příslušníka ochranky a také pokývla na pozdrav. Tlusťoch zamával a zahulákal – „Včera jste o něco přišla, paní Gréto… měli jsme tady vystoupení‘‘ Usmála se a odpověděla, že jí to poví později, jelikož jde pozdě.
Došla k obchodu s nejdražším zbožím ze všech zdejších obchodů – ke zlatnictví – a zmateně pohlédla na hodinky. Bylo půl deváté a obchod měl mít od osmi otevřeno. Ovšem bylo zhasnuto a mříž stažená. Že by byla Karin nemocná? Ale žádný zmeškaný hovor od ní nemá. Pokrčila rameny a začala lovit v kabelce klíč. Napadlo ji, že možná zaspala. Ovšem to by bylo poprvé za celou tu dlouhou dobu, co u ní jako prodavačka pracuje. Gréta vytáhla klíč a sehnula se k zámku na mříži. Snažila se jím otočit, ale nešlo to. Zkusila to znovu, pořád nic. Vzala tedy za úchytku a zkusila mříž vytáhnout. Náhle sebou cukla, když se mříž začala vysouvat nahoru. Tohle je opravdu divné. Jak je možné, že je odemčeno? Karin nikdy nezapomněla zamknout, než večer odešla z práce.
Mříž vyjela nahoru a uvolnila se cesta ke dveřím. Chvíli na ně nervózně hleděla a pak zasunula klíč. Stejně jako u mříže odemknout nešlo, jelikož již odemčeno bylo. Gréta na sucho polkla a cítila, jak se jí zrychluje tep. Vzala za kliku, pomalu otevřela dveře a vešla do tmou zahaleného obchodu.

„ …a pak spustil Michaela Jacksona a … no, kamaráde, to jsi o něco přišel, něco takovýho jsem ještě neviděl.‘‘ Pronášel nadšeně tlusťoch, kterému černá košile ochranky obepínala břicho tak těsně, že to vypadalo, že se každou chvíli rozpáře. Mladší kolega se zatvářil nešťastně, že o tuto parádu přišel. „Jo, takový zpestření ve službě by to chtělo čast…‘‘ ovšem než stačil větu dokončit, ozvalo se pronikavé zapištění. Oba muži zbystřili a vykročili směrem, odkud se znovu ozývaly zděšené výkřiky.
Zdálo se, že křik vychází ze zlatnictví, před kterým se zastavilo několik vylekaných lidí. Muži z ochranky mezi nimi prošli a nakročili ke vchodu do zlatnictví.
Uprostřed obchodu stála Gréta, zkamenělá, omámená momentálním šokem. Na zemi u pokladny ležela Karin, spoutaná a pusu zalepenou páskou. Mladší kolega vyběhl rozvázat Karin. Gréta stále v šoku nehybně stála a její mozek odmítal přijmout to, co její oči viděly. Nebo spíše neviděly. Tlusťoch stál ve vchodu a užasle se rozhlížel po obchodu. Neviděl nic, žádné drahé náhrdelníky, žádné zlaté řetízky, prsteny posázené diamanty, ani rubínové náramky, všechny poklady byly pryč. Obchod byl dočista prázdný a tlusťoch si uvědomoval, čí práce to byla. „Do prdele.‘‘