Dokud nás smrt nerozdělí

Začalo to jako normální nedělní odpoledne. Jako každé všední ospalé nedělní odpoledne v Ostravě. V neděli.

Takové to, kdy jsou všichni v Karolíně nebo doma u reprízy Tvoje tvář má známý hlas.

Já nezažival ani jedno z toho...
Teda, ne že by mě nelákala repríza Tváře a Hlasu, ale já jsem samozřejmě viděl premiéru včera večer. A to nemluvím o tom že mám každý díl nahraný.

Ne to teda ne. Ani Karolína by mě neodradila. Obrovské nákupní centrum v samém středu Ostravy, plné nezletilých Cigánů a rodin, které šli do IKEA na oběd, protože zmiňovaný Hlas viděli už včera jako já.

Já měl úplně jiný důvod.
Kdo by přece chtěl trávit všední, nudné nedělní odpoledne někde jinde než jsem teď já. Pche, nějaká Karolína nebo všechny Tváře a Hlasy se s tímto nedají srovnat. Navíc myslím že je Kohák upír.
Moc dobře si pamatuji že jsem ho už jednou zabil. V pruské válce.
Tehdy bylo taky takové počasí jako teď. Znate to, člověk ráno vstane, navlece rukavice a kulicha a jde oškrábávat jinovatku z předního okna svého auta.
No, né že bychom tyto problémy měli v době pruské války. To tehdy auto neměl nikdo.
Snad ani Kohák.
Ale teď to zná každý...

A pak přijde poledne kdy Vám kulicha i rukavice opéká slunce a nějakých 30 stupňů.
Ve stínu.

Ale to jsem odbočil.
Kde to tedy jsem...

Ležím na cestě. Ale není to jen tak ledajaká cesta milé děti. Je to cesta kouzelná.
A pokud už cesta kouzelná není, tak alespoň ten výhled je kouzelný. Malebný. Pohádkový...

Úplně, jakoby z mexické pohádky vypadl.
Proč mexické se ptáte?

Teda nemohu řící, že bych se považoval za znalce, či snad odborníka na mexické pohádky, ale přesně takhle si představuji obraz, který by vysel v každé mexické putice široko daleko. A že jich tu v Ostravě jistě máme mnoho.

Přesně tenhle obraz by byl na stěně hned naproti záchodům. Zapadajicí slunce a postava na obzoru. Stejná jako ta, ktera teď kráčí naproti mě.
Dlouhý kabát, který jste naposledy viděli na detektivu Kolombovi, těžké boty za které by se nestyděl kdejaký Kulhankův upír...
Jen ten klobouk to kazil.

Někdo by mu měl říct že ten klobouk je prostě špatně. Jeho stetson prostě kazil celý dojem mexické pohádky. Pokud nám zbude čas, tak mu to hned musím říct.
A) klobouky se už nenosí, snad ani Kolombo žádný neměl ..
B) kazíš mi mexickou pohádku,hajzle

A navíc mu nebylo vidět do očí. Škoda...
Kdybych se mu podíval do očí, vím jistě co bych viděl. Odhodlání. Možná náznak šílenství.
A určitě špetku vítězství.
Jasně, zahnal mě do kouta. Pomyslneho kouta tedy.
Jo, ležím na zemi a dokonce se může zdát že jsme bezbranný. Moje katana lehce světélkuje. Modré světlo vycházející z run pokrývající čepel slabě pulzuje a vrhá na prach kolem strašidelné stíny. A ten prach je asi 3 metry po mé prave ruce.

Ne ne, žádný sermirsky souboj se zde neodehrál. Jistě si představujete bitvu dvou rovnocenych soupeřů. Mírné oťukávání soků vyzbrojených meči. Hromadu japonských příslový o cti a o tom, jak jen jeden z nás tohle přežije, ale jeho duše nakonec nalezne klid...

Nic takového. Překvapil mě a já zakopl. A zcela nedůstojně a bez jediného japonského přísloví či nadávky jsem katanu upustil do prachu, aby si tam teď mohla jen tak ležet a pulzovat. Co si o sobě vlastně myslí.. Má být u mě.

A tak si můj narusitel nedělního klidu, můj kazisvět a znesvětitel mexické kultůry vykračuje Ostravou a něco si povídá. Tedy, dívá se na mě. Takže ten jeho monolog asi patří mi. Škoda že neumím německy. Jistě by mi chtěl říct něco zajímavého. Možná dokonce poučného.
Kdo to vlastně kdy viděl, německy mexican v baloňáku amerického detektiva.
Co když se mi snaží říct, jak vypadá paní Colombova? Že já v té němčině na základce nedával pozor, za takovou informaci by mi polovina světa urvala ruce…

Pokynul mi rukou. Asi už řekl, jak vypadá paní Colombova a teď čeká na mou reakci. Aspoň to se dalo vyčíst z jeho pohledu...
"Eh? " vypadlo ze mě.
Normálně bych nereagoval vůbec, Colomba jsem nesledoval, já jsem víc na ten Hlas, ale ona ta ruka, kterou mi kynul svírala vražedně vypadající poloautomatický kulomet...

A na ten se špatně nereaguje. Zvlášť pokud se vám chystá proreagovat skrz střeva.

Asi si moje Eh vylozil špatně, protože se rozhodl dále popisovat paní Colombovou. Pomaleji a výhružněji. Někdo by mu měl vysvětlit že ani pomalé němčině nerozumím...

"Hele, vážně si myslím že by vzhled paní Colombove měl zůstat tajemstvím, nemyslíš? Alespoň tak to producenti zamýšleli. " řekl jsem tou nejpomalejší angličtinou jakou jsem zvládl. To už ho viditelně vytrhlo z úvah v německém jazyce a teď prohlásil ono památné Eh on.
S řádným německým přízvukem.
Takový typ Horsta Fukse. Ale jinak mlčel. Čekal jsem alespoň vysavač zdarma když jsem se jasně ozval jako první volající...

To spíše provětraná střeva, a že jsem se ozval jako první dostanu ke každé kulce další zdarma. Ne jednu, ne dvě, ale rovnou tři kulky zdarma.
Nic co by náš WS 4000 nedokázal vycistit...

Pozvedl samopal a runy se opět rozežhnuly. Slova v prastarém jazyce upírů pableskovala modrým svetlem. Jazyků upírů nerozumím. Modernímu a natož pak tomu starému.
Ale nebylo třeba, bylo mi jasné co si na samopal nechal přikovat.
Pravděpodobně posílení přesnosti, průraznosti a možná taky něco na stabilnější ruku. Jeho ruka se totiž ani nehla. Žádný třes svátečního střelce, žádné nervozitou zbělalé klouby. Nic co by naznačovalo že mine cíl který si vybral.
A že si dobře vybral. Přesně mezi oči, někam ke kořenu mého nosu.
Výborný vkus pane, mohu k tomu doporučit červené víno z ranných hroznů?

Takže buď už má hodně odstříleno, což u upírů zas takové překvapení není nebo v tom mají ruce právě ony modré runy.

Když už jsme u modrých run a zabíjení celkově, co asi tak dělá moje katana...

Otočil jsem hlavou abych ji zkontroloval a to náš německý mexičan pochopil špatně nebo si snad myslel, že se jedná o náznak vzdoru a vystřelil.

Pak se hodně věcí stalo hodně rychle.

2

Těch veci se stalo opravdu hodně najednou v hodně rychlém sledu. Takže vám je popisu hezky popořádku a pomalu. Aby jste je všechny stihly pochopit.

Tak zaprvé. To co vás teď tíží asi nejvíce. To co je jediná možná otázka, která vám pár řádků zpátky vyskočila v hlavě a teď se dere ven a vy jen nechápe proč to tak protahuji.

Takže opravdu to je tak. Ta modrá mrcha pořád ležela v prachu kam mi předtím upadla. Pořád vydávala to slabé modré světlo a stále házela vražedné stíny na zbouřený prach kolem. Takže na katanu jsem nedosáhl.

A je to, teď víte to nejdůležitější.

Jo ještě něco. Upír stihl vystřelit. A dokonce se trefil. Což zas tak překvapivé není, že. S takovým množstvím posilujicich run by se trefil kde kdo. Dokonce i Kohák.
A k tomu trefení? 

Trefil se do mě, což jste asi pochopili, ale on dokonce trefil ten můj kořen nosu, který si předtím zalíbil. Já ho měl taky rád. Přece jen jsem se s ním znal nějakých 670 let. A to si už s někým k srdci přirostete.
I s takovým kořenem jako byl ten můj kořen.
Všechny hádky a nesvory stranou, byl to chlapak ten můj kořen nosu.

A pak tady je ještě jedna otázka, která vás asi tíží. Co to vše vlastně znamená?

Nu to je jednoduché, nemám katanu, nemám kořen nosu a k tomu ještě jsem toho nedělního odpoledne umřel.

Sice to rozhodně nebylo poprvé, ale tentokrát už naposledy. A to jsme tehdy nevěděl. Jinak bych se trochu snažil té runami posílené kulce uhnout. Aspoň pár centimetrů, a skončila by neškodně zaseknuta v prachu.

3

Říká se, že vám před smrtí proběhne před očima celý život.
A není to pravda. To vám jistě došlo. Není prostě možné aby člověku v setině sekundy proběhl před očima celý život.
To prostě není možné.

Spíš střípky života. A přeházené.

Chvíli jsem se díval na letadlo ve tvaru lžičky, které na svém kolizním kurzu pomalu náletalo na mou hlavu. Nebo to byla lžička ve tvaru letadla?
To by možná vysvětlovalo tu přesnídávku na kokpitu. Co já mohu vědět, jsou mi tři.

Pak přišla střední škola a já se ráno vzbouzel s vědomím ze ten úkol prostě dopíšu před hodinou, stejně mi to Richtarová zase nechá opsat. Myslím že mě miluje. Teda alespoň Šimkovič to říkal.
Ale co se mu dá věřit, vždyť nemá ani iPhone. A když někdo nemá iPhone v 16 , tak s ním přece musí byt něco hrozně špatně.

A zase mladá léta, sestry Pupkové a líbačka na dvoře školky. Kde ty časy jsou. Myslím že teď se obě živí v onom prastarém řemeslu.
Tedy nemyslím jako já...

Nebo si alespoň nepamatuji že bychom je přijali k templářům.

A pak mi to začalo docházel.
Pomalu. Zažil jsem ještě dvě střední školy, asi jsme se hodně stěhovali, a pak vysokou a několik zaměstnání, než me to úplně trklo.

Sakra, tohle nejsou moje Vzpomínky. Člověk si umře a ani mu nepřehrávají jeho vlastní vzpomínky?

Já se přece narodil v době, kdy ještě žádné letadla ani iPhone nebyly. Natož pak přesnídávky. Ano je to tak. Žádné přesnídávky. V mé době dostal tříletý jabkem, místo aby mu někdo demonstroval 9/11 lžíci a přesnídávkou. A vím jistě, že já jabkem dostával docela často. Tak to prostě tehdy chodilo a když myslím dostal jablkem, myslím tím doslova DOSTAL jablkem.
Kam se hrabe letící lžička s přesnídávkou.