Zimní Noir - část druhá

Zimní Noir - část druhá

(první část - zde)

    “Do psí... “ úpěl jsem, to když jsme s klukama utíkali k Moskviči. Už nefňukali, ale radost evidentně neměli.
    Posadil jsem je dozadu, neobtěžoval se bezpečnostními pásy, za to každý dostal do ruky obložený chlebíček.  Uháněli jsme setmělou Prahou a já se neustále díval do zrcátek, jestli tam nezahlédnu někoho podezřelého. Naštěstí to vypadalo, že je vše v pořádku. Zastavil jsem u první telefonní budky SPT-Telekomu a zavolal jsem Katarině. Předal jsem smluvené heslo  s poznámkou, že má hodinu.
    Projeli jsme se ještě po městě, zatímco chlapci spokojeně žvýkali chlebíčky. Já měl co dělat, abych do sebe neotočil tu láhev. Katarina by ale nejspíš neměla radost z toho, že jí hlídám děcko a jsem u toho nacucaný jako houba. Bylo na čase začít si  dělat starosti s tím, co udělám s  tím druhým smrádkem. Nechat jsem si ho nechtěl a upřímně zapochyboval, jestli by si ho Katarina chtěla nechat sama. No nic, to bude starost na později.
    Kolem kanceláře jsem pro jistotu projel dvakrát. Nikde nic podezřelého nebylo. Nejspíš jsem zastavil ale právě včas. Chlapci dojedli poslední zbytky chlebíčku z krabice. Pravděpodobně si tenhle výlet užili víc než já. V přítmí vchodu do domu se někdo krčil.  Opět mi stoupl tlak. Zbraň zůstala samozřejmě zase v autě a ač mi ti kluci nijak k srdci nepřirostli, střílet před nimi by asi nebylo dvakrát chytré. K mé ulevě však udělal stín krok dopředu a já v něm poznal dívku, která mi ještě včera vzlykala v kanceláři. Doufal jsem, že bude mít radost, ale místo toho se Katarina zatvářila vyděšeně.
    “Ježiši, co jste to udělal? Víte, kdo to je?”
    “Nemám tušení. Oba mají znamínko pod vokem, tak jak jsem měl poznat, který je který?”
    Podívala se na mě jako bych si z ní dělal srandu.
    “Vladíčku…” řekla měkce.
    Kluk, který se držel mojí pravice, ihned udělal krok dopředu a skočil matce kolem krku.
    Mno, opravdu jsem se mohl taky zeptat.
    “Co ten druhý? A co ta tiskárna?”
    “Na tiskárnu zapomeňte. Ten druhý se jmenuje Vitalij Křepčenko.”
    “Ten Křepčenko?” vysípal jsem a málem dostal infarkt.
    “Jo, přesně ten. Šéf celé Moldavské mafie v Čechách a na Slovensku. Tohle je jeho vnuk.”
    “Vezměte mě za dědečkem?” zavrkal chlapec a hodil po mně psíma očima. Pustil jsem se ho, jako by měl prašivinu.
    “Katarino, vemte ho sebou!”
    “Jste se zbláznil? Já s tím nechci nic mít. Vy jste dostal svoje prachy, já svého syna. Pro mě to tady končí. Tiskárna na peníze je ukrytá tam, co mají Moldavci v holešovicích sklady pro přepravní společnosti. Víte, kde to je?”
    Zapátral jsem v paměti.
    Věděl jsem, kde to je. A určitě se tam nechtěl vypravit. Kolovali historky, že ti magoři tam chodí i během bílého dne se samopaly a policajta tam těžko uvidíte.
    “Pane Doležele-”
    “Doležale,” skočil jsem jí do řeči.
    “To je fuk, co se mě týče, jsem mrtvá. Nikdy vás už nechci vidět. Vám radím to samé. Zmizte. Tihle parchanti mají dlouhé prsty.”
    “A co s tím smradem?” zeptal jsem se, načež psí pohled se rychle zkřivil a malý kluk začal hlasitě fňukat.
    “Rychle ho vraťte, kde jste ke němu přišel a modlete se, že na to Křepčenko zapomene.”
    Jo, a hned potom začnu věřit na víly se špičatýma ušima, pomyslel jsem si.
    Katarina na nic nečekala a táhnouce za sebou svého andílka utíkala ulicí pryč.
    “Nefňukej. Za hodinu budeš s Dědou,” řekl jsem mladému potížistovi. Ne, že by přestal brečet, ale v očích mu svitlo, že už asi ví, která bije.
    Vyběhli jsme spolu do kanceláře a já rychle pobral většinu věcí, které budu potřebovat pro nový život za mořem.  Nebylo jich moc.  Ve zlatých stránkách jsem na stránce pod nočními kluby našel několik podniků, o kterých jsem tušil, že mají pod palcem právě Moldavci. Postupně jsem je všechny obvolával a nechával jedinou krátkou zprávu.
    Vnuk. Milion nových korun. Staroměstské náměstí, u vánočního stromu. Přesně v osm večer. Dojděte sám.
    Doufal jsem, že je dost rozumný na to, aby opravdu přišel sám, ale kdybych si měl vsadit, tipoval bych, že nejspíš tam bude mít někde v davu svoje lidi. Což by samo o sobě nebylo nějak překvapivé. Jenže já měl tentokrát neprůstřelný plán. Teda doufal jsem.
    Vánoční trhy na Staromáku jsou peklo. V kteroukoliv denní či podvečerní dobu je tam půlka republiky. Podle směsice hlasů ne nutně té české. Co mě děsilo o něco víc bylo množství švestek, které se v davu pohybovaly. Ne, že bych zrovna na své kolegy nějak zanevřel, ale přece jenom bych je dneska zcela na místě nepotřeboval.
Hodiny orloje začaly odbíjet osmou večerní. Já stál s malým u stromečku, jednu ruku vraženou v batohu a v ní dřevěnou pažbičku waltheru. Potil jsem se až na trenýrkách. Pokazit se toho mohlo strašně moc. Už třeba jenom tím, že by se neukázal.
    Nicméně až takovou smůlu jsem neměl.
    “Pan Doležel, dobrý večer,” oslovil mě se silným východním přízvukem starší muž v tmavém látkovém kabátě.
    “Je to Doležal a vy jste?”
    “Mikhail Anatolij Křepčenko.”
    Tep mi vyletěl někam k petřínské rozhledně.
    “Gratuluju, máte to pro mě?”
    “Povězte mi, proč jste si myslel, že bude chytrý nápad unést mi vnuka.”
    “Hele, neserte mě. Vy mi dáte prachy, já vám vrátím vnuka. A neunesl jsem ho. Jenom jsem ho vzal omylem, když jsem bral to druhé děcko.”
    “Jaké druhé děcko?”
    “To není vaše podělaná starost. Prachy, hned! Nebo…”
    “Uklidněte se pane Doležel. Peníze jsou tady.”
    Neměl jsem sílu ho opravovat. Z davu se vynořila typická gorila. Hlava přecházela rovnou v hruď a se svými stodevadesáti centimetry výšky a podle velmi inteligentního výrazu v obličeji, který prozrazoval IQ houpacího koně, splňoval podmínky pro kategorii “jsem blbej, ale sílu mám.”
    “Ty vole, stůj. Dál ani krok!” zaječel jsem, až se několik turistů pohoršeně otočilo.
    Gorila se zastavila, položila koženou tašku značky Puma na zem a zamířila zpátky za šéfem. Ten jen kývl hlavou a pořízek zmizel zase do davu. Doufám, že mi neskončí v zádech. Sklonil jsem s k malému.
    “Přines mi tu tašku a všechny balíčky s prachama přehážeš do tohohle batohu, jo? Pak mi tašku vrátíš a nakonec půjdeš s dědečkem.”
    Malý zakýval důležitě hlavou jako že rozumí. Já vytáhl ruku se zbraní z batohu a hbitě ji strčil do kapsy bundy. Hlavní jsem se snažil mířit na Křepčenka seniora, ale upřímně jsem tu střílet fakt nechtěl. Mafiánský vnuk letěl k tašce a opravdu z ní začal přehazovat paklíky dvousetkorun do batohu. Trvalo to pár minut, ale malý si dával evidentně záležet. Batoh sice musel za sebou táhnout, když se snažil dopravit mi ho zpět, ale mně to bylo fuk.
    “Tak utíkej, sokolíku, a promiň.”
    “Dík za chlebíčky,” zabreptal.
    Nečekal jsem, jak dopadne radostné setkání vnuka s dědou, hodil jsem batoh přes rameno a utíkal k nejbližšímu stanovišti taxíku. Drožkáři stáli u svých aut značky Volga GAZ, pokuřovali něco, co bych podle smradu tipl na Sparty nebo nastrouhané pneumatiky. Obojí mohla být pravda.
    “Chlapy, de po mě nasranej starej nějaký buchty, hoďte mě rychle na Florenc,” vysípal jsem ze sebe.
    Inu, chlap v nouzi je chlap v nouzi a my při sobě držíme. O tři vteřiny později už jsem se vezl na zadním sedadle skrz Dlouhou ulici. Z balíčku jsem odpočítal tři dvoustovky a dal je řidiči na přední sedadlo. Ten ani nepípl, vyhodil mě před autobusákem a s kvílením gum zase ujel. Chlapi sobě.
    Plán s letištěm padl přesně v ten okamžik, kdy jsem si uvědomil, kolik prachů v hotovosti sebou potáhnu. I kdybych podmázl celníky u nás, co ti na druhé straně? Bylo na čase změnit město. Nastoupil jsem do prvního autobusu, který mířil do Brna. Karosa sice zněla jako v posledním tažení, ale za nějaké čtyři hodiny jsme se dohrabali až do moravského velkoměsta.
    První, čím mě přivítalo autobusové nádraží Zvonařka, byl zápach moči, několik postávajících šlápot a podezřele málo cestujících. Asi se odsaď snaží lidi jenom dostat. Co tu ale měli lepší jak v Praze, byl sníh.
    Po několika odmítnutých nabídkách kvalitního sexu od děvčat snědé kůže jsem konečně našel flek, kde stávají taxikáři. Smrad z cigár je prozradil.  Nechal jsem se dovést k jednomu z levnějších hotelů. Proč jsem nevzal Ritz nebo něco podobného? Pokud mě budou hledat a ví, že mám u sebe mega, tak určitě jako první zamíří do těch dražších podniků. Já se potřeboval držet nízko, dokud se ten bordel nepřežene.
    Několik dalších dní jsem nedělal nic jiného než chlastal, střízlivěl, zase chlastal, vyzkoušel jak to ty čokoládové krasavice vlastně umí, zase střízlivěl a v těch několika příčetných okamžicích se snažil dát dohromady, jak z tohohle banánistánu vlastně vypadnu. A co s těma prachama? Kontakty na bývalé veksláky jsem měl hlavně v Praze, ale i tak pochybuju, že by byl někdo schopen mi ze dne na den směnit mega korun na šilinky.
    Nejlepší řešení jsou většinou ty pod tlakem.
    Sedm dní poté, co mě kontaktovala ta mladá žába, abych jí zachránil dítě, mi přišlo jako malá věčnost. Alespoň tak jsem si to vykládal, když jsem se to ráno probudil. Po vlažné sprše a rychlém oškrábaní si obličeje, jsem se vydal na snídani do lokální kantýny. Klasika jako každý den. Kafe, které chutnalo jako tér, vajíčka na tvrdo a dva párky. Přesně jak to mám rád.
    Vzal jsem si plastový tác s tou dobrotou, prošel kolem několika pochybných existencí a usadil se ke vzdálenému rohu místnosti.
    Sotva jsem zaslechl to vrznutí židle za mnou. Taková ta osudová chyba, kdy se posadíte jednou zády ke dveřím. Když jsem se otočil, díval jsem se rovnou do hlavně čezety.
    “Štastný a veselý, blbečku…”
    Zamžoural jsem očima na ozbrojence.
    “Pan Křepčenko posílá své pozdravy.”
    "To mě jako chcete kurva odprásknout tady přede všema?”
    “No a? Jak jste to řekl? Za týden budu ležet někde na pláži s novým ksichtem? Tak u mě to bude něco podobného.”
    “No, nový ksicht potřebovat budeš,” pomyslel jsem si. Starý trik, který používali už máničky, když chtěli zdrhnout před příslušníky spočíval v tom, že jste se upřeně podíval přes rameno toho, kdo stál před vámi a pak plácl něco ve smyslu “Jdeme na to” nebo “Můžeš”. V devíti případech z deseti se ten blboun před vámi otočil, aby se mrkl, na koho to vlastně mluvíte. O vteřinu později už pak měl dotyčný zpravidla koleno v rozkroku nebo pěst na solaru.
    Já tak rychlý nebyl, ale takový vařící kafe v obličeji přece jenom pokazí den na dost dlouho, abych stihl utéct. Nutno podotknout, že když se ten vocas válel po zemi, možná jsem ho jednou či dvakrát kopl do brady. Víte jak. Pro sichr. Jeho kvér jsem schoval pod košili a mazal do patra pro tašku s prachama. Určitě tady ten šašek nebyl sám.
    Inu, nemýlil jsem se. Bohužel.
    Jenom jsem vyběhl po schodech do prvního patra, už se mi dělaly mžitky před očima. Jestli tohle přežiju, fakt začnu cvičit. Vpotácel jsem se do chodby, když tu za mnou něco mlasklo a následně se mi vedle hlavy odštípl kus dřevěného obložení chodby.
    “Doprdele práce,” zaklel jsem, švihl sebou na zem a pokusil se vydolovat zpod košile ukořistěnou zbraň. Opět dvojí mlasknutí. Ti blbci mají železa s tlumičem? proběhlo mi hlavou, zatímco jsem se snažil zakutálet k výklenku do spojovací chodby.
    Konečně se mi podařilo vytasit svoji pistoli. Trhl jsem závěrem. Zbraň vyhodila jeden náboj z komory a poslala tam druhý. Sakra, měl jsem tušit, že má nabito. Počkal jsem, až se kroky přiblíží. Spoušť šla ztuha. I tak jsem ji zmáčkl dvakrát. Chodbou se rozezněly dvě obrovské rány. Postava se zhroutila vedle mě.
    Srdce jsem měl až v krku. Sakra, nikdy jsem nemusel nikoho odkráglovat. Do dneška jsem ani netušil, že to v sobě mám. Potřebuju panáka. Nebo celou láhev. Jen co se odsaď vyhrabu. Krev z mrtvoly se rozlévala po hnědém koberci a já  mazal na pokoj. Ruka s klíčem se mi třepala tak, že jsem do zámku prakticky nemohl ani trefit. A hlavně bylo to k ničemu.
    Dveře byly odemčené, a to i přesto, že jsem ráno zamykal. Došlo mi to vzápětí, to když je někdo otevřel a stáhl mě do místnosti. O dvě rány pažbou později mi už to bylo celkem fuk.
Probral mě chlad. Šel od noh a vzápětí prostupoval celým mým tělem. Začal jsem sebou škubat, ale nebylo to moc platné. Moje situace vypadala totiž mrazivě. Já, holý jako prst a moje nohy přivázané řetězem k betonové tvárnici. Musel jsem být mimo řádně dlouho, všude totiž byla tma a ve vzduchu poletovalo jenom pár vloček.
    “A pan Doležel se nám probral,” ozval se povědomý hlas.
    Křepčenko se přišel podívat na exekuci osobně.
    “Kurva, po kolikáté vám mám říkat, že je to Doležal? Nechte mě jít. Vemte si ty prachy a jděte do hajzlu.”
    “Nu, Nu, Nu, Domn Doležal. Já už svoje peníze mám. Do hajzlu ale půjdete teďka vy. Vlastně, jak vy to říkáte? Spát za rybama,” ukázal k nedaleké přehradě mafián a začal se zplna hrdla smát.
    Mně do smíchu nebylo. Dvě gorily mě chytly v podpaží a táhly směrem k přehradě. Mohl jsem sebou zkusit tak akorát cukat, ale závaží na nohách mi moc prostoru nedávalo. Všechno mě bolelo. A já už se vlastně cítil unavený.
    V odraze hladiny se zrcadlil měsíc. Posraná romantika.
    Začal jsem bečet jako malé děcko.
    “Já nechci, pusťte mě,” dostával jsem ze sebe jenom ztěžka.
    “Ale no tak. Tohle je nedůstojné.”
    “Nechtěl jsem ho unést, nevěděl jsem, že je to váš vnuk.”
    “Já vím, všechno mi řekl a já si to dal dohromady. Ale na to už je pozdě, Domn Doležel. Tohle je chyba, co se neodpouští.”
    “Je mi to líto. Promiňte.”
    Mafián zavrtěl hlavou.
    “Inu, tak aspoň vás to nebude bolet.”
    “Co?” zablekotal jsem.
    Odpověď jsem dostal vzápětí.
    Střela ráže 9mm makarov mi udělala díru do hlavy. Všechno zhaslo.
    To, jak moje tělo padá do přehrady, už jsem neucítil ani to, jak mě táhne betonový kvádr ke dnu. Mafiáni nastoupili do svých aut a odjeli slavit domů za svými rodinami.
    Přece jenom byly vánoce.
    A ty je dobré trávit s nejbližšími.



překlad z rumunštiny

“Vreni Bani” - chceš prachy?

“NU” - ne

“Domn” - pane