Probuzení

Tu melodii, jo, tu znám. Ale….kde jsem ji jen slyšel? Franku, cos to tam naladil? Počkat, co je to za blbost? Frank se přeci před týdnem odporoučel domů. Konec služby, má to za sebou. Jó, taky se mi to krátí, už stříhám celkem krátkej metr. Ale…. co ta písnička? Proč to hraje tak potichu? Hej chlapi, buďte zticha, neslyším rádio. Frank stále seděl zády ke mě a ani se nehnul. Ale on by tu neměl být. Tomas, Mark a Jimi – parta kluků z naší jednotky se na mě otočili, jako bych je zrovna vyrušil z něčeho důležitého, odložili karty a zvedli se z postele v protějším koutě našeho zeleného plátěného obydlí.

Á, panáček se nám probudil a hned by nás chtěl komandovat, rozčílil se Jimi. Jimimu není radno se stavět do cesty. Když je natlakovanej, tak je jako buldozér.

Co blbneš brácho. Jen jsem si chtěl poslechnout…

Jak poslechnout! Křikl Tomas. Teď budeš poslouchat ty nás. Je to jasný vojíne?

To je divný. Tomas nikdy nekřičel. Byl to takový ten tichošlápek, co za celý den neotevře pusu, ale když se jde do akce, tak je na něj stoprocentní spolehnutí. Vždycky má přehled. Jo a má o hvězdičku nad jmenovkou víc, ale nikdy na to nehrál až dneska. Něco se tu dělo a já nevím co. Sakra nemám z toho dobrej pocit. Cítil jsem, jak se mi po vyholený hlavě spouští malé kapky potu na polštář a kůže mezi lopatkami mě svědila, jako bych tu už ležel nejmíň týden.

Tak slyšels vojáku? Ty budeš poslouchat, a jestli ne, tak se postarám o to, abys těch pár dní do civilu protrpěl v potu a krvi mladej. Slyšíš? V potu a krvi.

Ty vole, kluci co blbnete? Vždyť jsme jedna parta ne? Až za hrob a hezky po hlavě, jako vždycky. To už se mi třásly kolena a nevěděl jsem proč. Kamarádi z naší čety staly kolem mé postele a dívali se na mě jako na nějakýho netahavýho problémistu. Triko se mi lepilo potem na záda a nepříjemný pocit v žaludku mi napovídal, jako bych už půl dne nejedl. Už jsem se chtěl zvednout a něco jim hezky od plic povědět, ale nějak to kdovíproč nešlo.

Příšerná bolest v hlavě mě doslova přibila na postel a najednou jsem měl pocit, jako bych vážil snad 200 kilo. Před očima jsem měl doslova vlčí mlhu. Nebýt těch hlasů, ani bych nevěděl, že u mé postele někdo stojí. Co se to sakra děje? Byl jsem zmatený. Nic nebylo tak, jak by mělo být. Propadal jsem se do temnoty, která pohlcovala vše, kromě mé postele a nic mě nemohlo zachránit. A najednou…..

Najednou mi to začalo docházet. Objevoval jsem detaily. Drobnosti, kterých si obvykle všímám hned. V tom jsem byl vždycky dobrý. Nesedělo nic. Byl jsem zpátky ve stanu, ale tenhle stan byl větší. Ne moc, ale trochu přece. Z postele na zem to bylo taky trochu víc než obvykle a neměl jsem boty. Sakra kde mám boty?

Bodavá a nekonečná bolest tisíců jehliček v mé hlavě se postupně rozlévala do celého těla. Zavřel jsem oči a snažil se utlumit alespoň trochu ten tlak, který hrozil obrovskou explozí v mé hlavě. Rozbolely mě nohy i ruce tak šíleně, že to nešlo vydržet. Kluci z naší party tu už nestáli jen tak a pobíhali kolem mé postele jako by jim o něco šlo. Jako když Vám běží čas a vy si vzpomenete, že jste si zapomněli na stolku hodinky.

Nesrozumitelné hlasy neustálého překřikování ten zmatek ještě více umocnili a mě to pomalu začalo dávat smysl. Tohle ne. Tohle nebyl náš stan. Tohle bylo peklo. Ta nejhorší noční můra, kterou máte neustále za krkem a šeptá vám stále dokola tu ohranou písničku. Pro tebe si taky přijdu.

Tohle nejsou jen naši. Lidí tu bylo víc. Konečně jsem se v tom zmatku začal trochu orientovat a rozpoznával i jiné postavy. Kámoš od radistů držel něco nad mojí hlavou. Rukáv měl na cáry a obvázané předloktí krví nasáklým obvazem.

Najednou se ke mně kdosi naklonil. Byla to žena. To se na misi často nestává. Pohled se mi stále trochu rozostřoval ale z blízka jsem poznal naší zdravotnici. Byla krásná, jako anděl. Né tak, jako modelka, ale měla v sobě něco úchvatného. Naklonila se blíž a řekla. Lež v klidu, měli jste nehodu.