Probuzení - 2 díl

Měli jste nehodu. Měli jste nehodu. Měli jste…tahle věta mi stále dokola rezonovala v hlavě a vytvořila pevný bod, na který jsem se v té chvíli fixoval jako malé dítě.
Jakou nehodu? Co se vlastně stalo? Poslední, co jsem si pamatoval byla ranní schůzka ve velitelském stanu, kde se řešila výměna dvou členů hlídky na severním kopci od naší základny, jelikož náš poručík podezříval posádku z prodeje proviantu místním vesničanům. Jasně, každý si chce přilepšit, ale tady už to zřejmě překročilo únosnou hranici.
Peter a Jimi doplní stav a budou mít oči na stopkách, prohlásil poručík Martel hlasem, který nepřipouštěl žádné ústupky. Velitelem skupiny na stanovišti je desátník Korell a nejsem si jistý, do jaké míry je v této záležitosti na naší straně. Nerad bych u křivdil, ale je to starej šmelinář. Nicméně to byl právě on, kdo s celou záležitostí přišel za mnou.
Co bylo dál, to už se my z hlavy jaksi vykouřilo. Po prvním zmatku po naší „nehodě“ jsem upadl znovu do bezvědomí a moje myšlenky se tříštily na tisíc malých vzpomínek z dosavadního života ať už z civilu, nebo z armády.
Druhé probuzení bylo trochu pomalejší, ale zato nekompromisní. Šok z nemocničního stanu mírnilo šero a klid, který se kolem rozprostíral. Tlumená záře nočního osvětlení prohlubovala okolní ticho. Téměř jako v hrobě. V dřevěné truhle pod metrovou vrstvou hlíny navždy zapomenutý voják, kterému se ještě nechce odejít, ale nikdo s ním už nepočítá. Bylo mi do breku.
Pomalu jsem si uvědomoval svůj stav a nevěděl, co si o tom myslet. Byl jsem příliš slabý i na to, abych zvedl hlavu z polštáře, natož se podíval, jestli mám obě ruce nebo jestli ještě mohu chodit. Bolest na několika místech mého těla tlumila sedativa , takže jsem se mohl jen dohadovat, jak na tom jsem. Prsty pravé ruky mě bolely, ale to bylo fajn. Příslib toho, že jsou na svém místě. Levou ruku cosi tížilo, ale v tu chvíli jsem neměl ani pomyšlení s ní zkoušet pohnout. No potěš. To musel být mazec. Za to mě doma nepochválí.
Otevřeli se dveře, a vešel anděl. V záři světla z vedlejší místnosti se objevila silueta zdravotní sestry s malým táckem v ruce a jakousi oválnou nádobou. To snad ne. Ona mi nese bažanta nebo co? V tu chvíli bych se nejraději propadl někam pod podlahu a dělal, že tu nejsem. Pár rychlých kroků a bylo mi jasné, že jsem se děsil předčasně. Slečna mířila k jiné posteli. Jak jinak. Kdo by tušil, že jsem taky vzhůru. Byl jsem tolik ponořený do vlastního dramatu, že jsem si vůbec neuvědomil přítomnost dalšího hrdiny se zlomenými křídly. Ležel o dvě lůžka dál od vchodu a podle stenů na tom nebyl o moc lépe.
Sestřička se kolem něj chvíli točila jak starostlivá mamka, až si nakonec všimla mého z mrtvých vstání a zamířila rovnou ke mně.
No tys nám dal. Co hlava? Je s podivem, že si po takové ráně tak brzo vzhůru. Doktor říkal, že to bude nejmíň na 2 dny.
Mám celkem naspáno sestři, tak si říkám, že už asi půjdu. Můj pokus o vtip měl za následek akorát pokrčenou grimasu v jinak pěkné tvářičce naší pečovatelky.
To asi nepůjde kamaráde. Starej říkal, že tě tu máme na testování matrací. Ale neboj, když budeš něco potřebovat, tak cinkni a já hned přiletím.
Jak říkám, anděl. Zbytek noci jsem strávil koukáním do stropu a přemítáním o tom, co se vlastně stalo. Sestřička se při mém dotazu jen výmluvně usmála a odbyla mě otřepanou frází, že na to bude ráno času dost, ať si ještě odpočinu. Těsně před svítáním mě přeci jen přemohla únava a pod vlivem silných léků na bolest jsem upadl do stavu blahé nevědomosti. Tak snad to bude ráno lepší.