Ne slzy, ale krev

Ne slzy, ale krev

    Kapitán Richard Mádlo viděl už za třicet let ve službě kde co, ale aby se mu metr devadesát vysoký chlap klepal v křesle jako ratlík, to bylo poprvé. Obešel stůl, sejmul konvici z podstavce a zalil dvě kávy.
    “Sladíte, pane Šídelský?” zeptal se.
    Obr jenom zakýval hlavou, ale nedokázal ze sebe vypravit hlásku.
    Kapitán měl již díky uniformovaným kolegům hrubou představu, co se asi stalo, a proč mu v kanceláři v neděli před polednem div nebrečí muž statné postavy, krátce střižených vlasů a rukou velikých jako zednické lopaty.
    “Dívejte, vím, že je to nepříjemné, ale je nutné, abyste nám všechno řekl, dokud to máte v čerstvé paměti. Každý detail nám pomůže toho chlapa najít. Věřte mi, že když už nebude běhat na svobodě, výrazně vám to uleví a pomůže v rekonvalescenci.”
    “Nevím, co vám mám říct, pane kapitáne,” vysypal ze sebe.
    “Začněme první věcí, kterou si pamatujete. Ničeho se nebojte. Všechno, co si tu spolu řekneme, je přísně důvěrné a neopustí vyšetřovací spis.”
    Nervózně si poposedl. Chtěl tomu policajtovi všechno říct, ale slova jako by mu nešla z úst. Několik vteřin ticha přerušilo zaklepání na dveře. Do místnosti nakoukl muž v civilním oblečení a se značně nevyspalým výrazem.
    “Ríšo, promiň, že ruším, ale skoč si pak na soudní. Mají tam někoho, kdo by mohl souviset s tím chlapem, co ho našli ráno s kalhotama...”
    “Díky, skočím tam. Nech nás prosím tě o samotě,” přerušil ho kapitán velmi nekompromisně. Sekl pohledem po kolegovi, který za sebou právě zavíral dveře.
    “Omlouvám se, pane Šídelský, prosím nenechte se tím zbytečně rozrušit.”
    “Myslíte, že tahle rada je fakt na místě? Dostat toho zmetka do rukou…” hlas se mu opět zadrhl.
    “Takže vy jste včera šel s kamarády na pivo, je to tak?”

***

    “Večer v sobotu 2. 8. jsem s několika přáteli vyrazil do restaurace Moravský dvůr na Arbesově náměstí. Přišli jsme do lokálu asi kolem desáté, možná chvíli před. Seděli jsme v zadní části, kde je do dvora udělaná zahrádka. Měli jsme pár piv. Platil jsem jich sedm. Poté jsme se přesunuli do herny ve vedlejší ulici. To bylo asi o půl třetí. Hráli jsme ruletu. Nechal jsem tam možná pět nebo šest set korun. Kamarádi už byli docela unavení a postupně se rozutekli. Snažil jsem se ještě vyhrát něco zpátky, ale ten večer mi opravdu nepřálo štěstí. I v herně jsem měl pár piv. Nevzpomínám si, že bych se s někým dostal do křížku nebo něco podobného. Kolem třetí hodiny ráno jsem hernu opustil. Byl jsem silně opilý a další, co si pamatuji, jak mě někdo udeřil do zátylku a ohnul přes zábradlí. Pak jsem ztratil vědomí. Když mě našla hlídka a převezla do nemocnice mohlo být už kolem půl sedmé.”
    Kapitán nahlas dočetl obsah výpovědi.
    “Je to tak v pořádku?”
    “Já si nic nepamatuji, přímo z toho, víte?”
    “Pokud jste byl opravdu opilý a ještě jste dostal ránu do zátylku, tak se ani nedivím. Věřte mi, že je to na jednu stranu lepší. Mám tu zprávu od doktora, tu přiložím ke spisu. Požádali jsme i o toxikologický rozbor vaší krve a ve špitále nejspíš vzali i vzorky z toho postiženého místa.”
    “Jo, to vzali.”
    “Víte, tady na mravnostním řešíme většinou tyhle věci s ženami, ale řeknu vám to samé, co jim. Znásilnění není vaše vina. Je to vina jenom toho chorého mozku. Doporučuji najít psychologa, a ten vám velmi usnadní to, co je před vámi. Nebude to jednoduché.”

__________________


    “Ty vole, Ríšo, tak co ten obtáhnutej, dostal si z něho něco?”
    “Járo, uklidni se,” zavrčel kapitán Mádlo od stolu. Nedostatek taktu vůči poškozenému nedokázal ani po letech služby stále pochopit. Staří mají přednost, ale mládí vpřed, říká se. Richard by mladšího kolegu hned vpřed poslal. Jen by ho celou cestu kopal do zadku.
    “Hele, sranda ne?” zkoušel zahrát nešťastnou poznámku do autu poručík Krabec.
    “Žádná sranda, pitomče. Pokud nám ti lidi mají pomoct a my jim, tak se takhle dostaneš akorát do prdele.”
    “Tam už to bylo,” neodpustil si kolega.
    Kapitán zvrátil oči v sloup. Tohle bude běh na dlouhou trať. Úchyláci se po celé Praze nevyskytují zrovna běžně, nicméně takový, který se zaměřuje na muže, je vzácnost. Stále se taky se  z toho mohl vyklubat vtípek s blbým koncem ze strany jeho kamarádů.

___________

    “A dobrý kapitáne, co vás sem přivádí?”
    “Však víte, doktore, někdo zase nedokázal udržet choutky na uzdě.”
    “Jo, naposledy moje stará včera večer.”
    Kapitán Mádlo se pokřižoval při pohledu na dvaašedesátiletého patologa a soudního lékaře, což doktor ocenil úsměvem.
    “Začneme tím živým, nebo mrtvým?”
    “Jakým mrtvým?” podivil se policista.
    “Vám to nikdo neřekl? Mám tu z minulého týdne jednoho neidentifikovaného s poraněním v oblasti zátylku a anusu. Akorát tenhle zemřel, a to na následky zadušení zvratky.
    “Můžu se na něj podívat?”
    “Jasně. Nejspíš někde najdu i pitevní protokol.”
    Chladicí boxy vyrobené z nerezové oceli zářily čistotou. Doktor šel víceméně na jisto. Otevřel druhý box odspodu a na mechanických nosítkách vytáhl tělo skryté pod bílým prostěradlem.
    Podobnost s osobou, která dnes ráno na obvodě vypovídala, byla až do očí bijící. Dle visačky na noze, zatím neidentifikovaná oběť zemřela v noci z 26. na 27. 7. , výška 189 centimetrů, váha takřka 90 kilo. Výrazné tetování táhnoucí se od ramene až po zápěstní kloub.
    “Dělali jste toxikologii?”
    “Jo, v době, kdy ho našli, měl ještě docela vysoký zbytkový alkohol. Skoro půl promile. A  ještě něco. Našli jsme stopy látky na bázi ketaminu.”
    “Uspávačka?” zeptal se kapitán překvapeně.
    “A už jste zažil oběť uspávačky, která by se probudila znásilněná a neokradená? To už bude dotaz do archivu. Teď, co máme k tomu živému. Víceméně to samé v bleděmodrém. Stopy oblbováku, zranění na stejných místech, zkouška na alkohol pozitivní. Jenže ten váš dýchá.”
    “Doktore, toho mrtvého našli kde?”
    “Někde na Praze 5, tuším.”
    Vyšetřovatel už byl na odchodu, když v tom mu došlo, že se vlastně nezeptal na něco poměrně důležitého.
    “Ten předmět, kterým byly obě oběti znásilněny. Není nějak šance, že to bylo něco umělého?”
    “Jako co?”
    “Pet láhev, trubka, možná nějaká pomůcka?”
    “Upřímně, tenhle druh zranění opravdu zanechává jenom orgán. Velmi specifický orgán. Ale možná kluci ze soudního budou mít úspěch se vzorky.”
“Díky, doktore.”    
___________

    “No, pane kapitáne, něco jsme z těch stěrů zjistili, jen toho není moc. Tady máte zprávu, je tam všechno.”
    Policista převzal od soudního specialisty složku, která ukrývala pouze dva listy. Na odchodu z ústavu si koupil kávu v automatu, posadil se do parku a začetl se.
Stěry z poraněného místa obsahovaly stopu lubrikantu, kterým se standardně napouštějí prezervativy. Z podrobnějšího zkoumaní pak machři z laboratoře zjistili výrobce a předpokládanou značku. Bohužel to byla ta na trhu nejprodávanější.
    “Tudy cesta nepovede,” broukl si kapitán. Zbytek složky obsahoval údaje o použité droze. Na černém trhu, a zvláště třeba v okruhu prostitutek, nebylo nic těžkého sehnat správné tablety či kapky sloužící k omámení oběti. Přístup k nim dokonce měla i většina veterinářů, kteří je používali pro zkliďňování agresivních zvířat.
    Během pár hodin využil kontaktů, které nastřádal ještě za dob, kdy jako pochůzkář sloužil na Praze 5. Nikdo však nevěděl o tom, že by kdokoliv nový kupoval zásoby ketaminu, či  snad měl zvláštní zálibu v chlapech jak hora. Zvedl telefon a kontaktoval svého kolegu.
    “Jarouši, máš pro mě něco?”
    “Pane kapitáne, poslušně hlásím, že jsem vyzvedl pásky z bezpečnostní kamery v herně. Navíc máme i spis na toho mrtvého. Docela vtipný čtení,” vychrlil mladý kriminalista s pro něj tak typickým ironickým nádechem.
    “Dělali kluci z mordů nějaké trable?”
    “Kdepák, prej prasárničky jsou celé naše. Nevím, jak ty, Ríšo, ale zrovna na tohle já moc nejsem.”
    “Ježiši, Járo…” rezignoval kapitán a červeným tlačítkem kolegu utnul.
    Jaroslav Krabec byl relativně čerstvým absolventem policejní akademie. Titul z kriminalistiky získal s vyznamenáním, a to dle svých slov zvládl ještě půlku posledního ročníku propít. Díky pomoci někoho z vrchu se dostal rovnou na kriminálku, kde ho přiřadili ke kapitánu Mádlovi. Richard proti mladšímu kolegovi vůbec nic neměl, jen mu vadila mu jeho občasná nedisciplinovanost a nedostatek lidského pochopení. Činy, které oba vyšetřovali, si žádaly velmi citlivý přístup. V řadách policie není vůbec neobvyklé, že vyšetřovatelé časem ztrácejí schopnost empatie. Když se brodíte každý den tím nejhorším bahnem, zanechá to stopu. Jenže u člověka, co je venku ze školy rok a půl, to obvyklé není.
Když se kapitán vrátil do kanceláře, měl už mladší kolega půlku záběrů z kamery za sebou.
    “Tak co, je tam něco?”
    “Náš chlapec do sebe už klopí čtvrtý škopek. Nikdo podezřelý se tam ale neobjevil. Servírka je docela kost. Od té bych si i ubližovat nechal.”
    “Ukaž.”
    Blondýna s velmi výraznými přednostmi točila jeden půllitr za druhým. Kapitán uznale pokýval hlavou, pomyslel si něco o blonďatých klišé a šel se začíst do spisu zemřelého.
    Jakubovi Marcynizsinovi bylo třicet, což nevadilo tomu, aby skoro osm roků ze svého života poznával kvality vězeňského systému. Poprvé seděl hned po osmnáctém roku věku za vykradení benzinové pumpy. Sice s plynovou pistolí, ale pořád se zbraní, a tak dostal tři roky. Neuplynul rok a dva měsíce po propuštění a byl opět odsouzen za přechování kradeného zboží. Tak podobně se to neslo až do jeho osmadvacetin. Otevřel si tetovací salon, spálil mosty vedoucí ke starým kumpánům a začal poprvé v životě sekat latinu. Alespoň tak znělo vyjádření jeho kurátora. Kapitán Mádlo si nechal zažádat o informace týkající se bankovních účtů.
    Obvykle taková žádost musí jít na centrálu dané banky, která ji pak přeposílá jednotlivým pobočkám, kde má daná osoba vedené účty. A jelikož mají všichni na všechno čas, tak celé kolečko trvá zhruba pět až čtrnáct dní. V těchto věcech je krásně vidět, že když znáte ty správné lidi, je podobná žádost otázkou několika minut. Po dvou hovorech a jednom skenu papíru s kulatým razítkem, začaly přicházet do kapitánovy emailové schránky .pdf soubory obsahující výpisy z účtu a smlouvy.  To hlavní, co ale Richard hledal, bylo, jak zesnulý hospodařil. Už dávno se naučil, že má poslouchat šestý smysl, i když to třeba zprvu nedávalo vůbec žádnou logiku.
    Hned na prvním výpise pohybů na účtu našel, co hledal. Marcynizsin byl pokerový hráč. Ztráty byly povětšinou v rovnováze s výhrami. Prakticky ob den ukazoval výpis platbu za vstup na online turnaj.
    “Járo?”
    “Ríšo?”
    “Neser mě,” odpověděl kapitán, který nesnášel, když oslovený mladší kolega takhle odpovídal zpět.
    “Potřebuju, abys zjistil, jestli někde neprobíhal pokerový turnaj.”
    “Jako po celý stověžatý Praze?” zeptal se lehce otráveně.
    “Ne jenom na pětce. Tam ho našli, takže je velká šance, že se v těch místech pohyboval.”
    “Jak moc dozadu?
    “Dvacetpět až dvacetsedm.”
    Mladý kriminalista sedl k počítači a rozběhl prsty po klávesnici. Kapitán složku zavřel.     Znásilněný dospělý muž byla rarita, s kterou se ještě nesetkal. Ano, mladé kluky už zažil, a vždycky se mu u těchto případů vařila krev, ale aby někdo opil a omámil dospělého muže v poměrně dobré kondici a pak se na něm i ukojil, to tu ještě nebylo.
    “Kapitáne, tak mám tu dva lokály. Obvyklý postup?”
    “Jasně, dej mi adresu, kam pojedu. Ty si nezapomeň fotky. Ten záznam dokoukáš potom. Třeba ho budeme mít aspoň s čím srovnat.”
________

    Kasino, které dostal kapitán na starost, se až nápadně podobalo místu, kde se pohyboval i jejich druhý poškozený. Prokázal se obsluze služebním průkazem, nechal si zavolat provozního a čekal. Ze zkušenosti věděl, že ať už se jedná o hernu nebo kasino, většinou se její majitel nikdy nevyskytuje poblíž. Richard si objednal kávu, sedl si na barovou stoličku a sledoval na monitoru nad barem, jaká padají čísla na ruletě. Vzpomněl si na dobu skoro před pětadvaceti lety, kdy ještě v uniformě navštěvoval jednu slečnu pracující v kasinu jako krupiérka. Usmál se té vzpomínce. Dnes ho doma vítal pouze jeho pes. Ten měl ale mnohem větší radost, že přišel domů, než mívala jeho manželka, která před pěti lety požádala o rozvod.
    Z hořkosladkého snění ho vyrušil příjezd majitele. Podali si ruce a kapitán v krátkosti vyložil, co by potřeboval. Majitel pokýval hlavou a vzal policistu do zázemí. Probrali záznam z toho večera, ale ke kriminalistově smůle se zesnulý neobjevil na žádném záběru.
_______________

    “Jo, mám ho. Byl tam asi čtyři hodiny, prohrál něco kolem tří tisíc, dal si pár piv a panáka na baru. Pak se jenom potácel ven,” referoval mladší kolega, který štěstí měl.
    “Co kamery venku?”
    “No právě. Nic. Zmizel do bočních uliček. Není tam nic vidět.”
    “Někdo podezřelý, kdo šel za ním?”
    “Kdepak. Jediný, kdo šel tím směrem, byla nějaká ženská. Doufám, že ta to nebyla.”
    Kapitán proháněl mezi prsty tužky a přemýšlel. Ani na jednom záběru nebylo vidět, že by poškozeným někdo něco sypal nebo lil do pití. Objednávali si taky sami. Marcynizsin měl tři desetistupňová piva a jednoho ferneta. Šídelský měl podle záznamu piv sedm a… Richard se zarazil.
    “Jardo? Co to pil ten Šídelský?”
    “Ve výpovědi je, že měl jenom piva, ne?”
    “Jo? Tak proč si na tom kamerovém záznamu dává frťana?”
    “Si asi nevzpomněl ne?”
    Kapitán ihned vytočil číslo poškozeného. Vyměnili si několik zdvořilostních frází a následně se ho zeptal, jaký druh alkoholu pil toho večera.
    “Jste si jistý, že jste si ho neobjednal? … Rozumím… Kdo vám ho donesl? Ta blondýna… Jo, taky jsme si toho všimli... Moc vám děkuju.”
    “Co máš parťáku?”
    “Asi už vím, jak byli omámeni. Musím zavolat doktorovi.”
    Mladší z páru se podíval na hodiny. Ukazovaly půl deváté večer.
    “Doktor tě rozškubne. Nech to na ráno. Spíš mi řekni, co jsi to vymyslel.”
    “Šídelský měl taky ferneta. Jenže si ho neobjednal, ale dostal ho od servírky, prej jako náplast za tu prohru. Blbá náhoda, co?”
    “To nemusí nic znamenat. A i kdyby, tak co? Servírka je zdroguje, vytáhne připínáka a venku jim naloží do zadních vrat? To je blbost. Jo leda, že by fungovala s někým v páru, ale to už je jak z americkýho filmu.”
    “Járo, prosím tě, opakuju ti to po desátý. Kroť se. Seru na to dneska, jdu si domů lehnout. Musím si vyčistit hlavu.”
    “Jasně, pane kapitáne. Pozdravujte trhače,” pronesl s úšklebkem kolega.
__________

    Osmiletá fenka Lenny vítala svého pána zuřivým vrtěním ocasu. Richard ji podrbal za uchem, navlékl obojek a vyšli do letní noci. Večerní venčení bylo pro policistu tím nejlepším způsobem, jak profiltrovat myšlenky. Pořád se nemohl zbavit představy, jak servírka omámí náhodného návštěvníka herny a pak zavolá komplice, který se na oběti vyřádí, aniž by ji okradl? To nedávalo smysl.
    Tím, že měli oběti dvě, bylo možné vyřadit nejčastějšího pachatele, kterým mohl být někdo z rodiny. Oba neměli krom stavby těla a zápalu pro hazard nic společného. Případy od sebe dělilo šest dní. Pokud se násilník bude držet rozvrhu, udeří někdy během dalších dvou dní.
Lenny s čumákem k zemi lítala po parku zleva doprava a sem tam zahrabala do země.
    “Zase slyšíš myši, dámo?” broukl po ní Richard.
Nejenom, že se fenka neobtěžovala s odpovědí, ale rovnou se přesunula o dva metry vedle a pokračovala ve výkopových pracích. Kapitán zavrtěl hlavou, trhl navíjecím vodítkem. Přicupitala k němu a sedla si vedle levé nohy.
    “To je moje hodná holka.”
    Vyšli z parku a zamířili si to domů. Kapitán už bral za kliku dveří do paneláku, když v tom začala Lenny štěkat jako pominutá. Dvojí trhnutí vodítkem nepomohlo, a tak se za ní šel podívat.
    Přes trávu si to štrádovala rodina šnečků, což fenka nesla s velkou nelibostí.
    Policista ale najednou dostal dost šílený nápad.
________

    “No kapitáne, řeknu vám. Statisticky je to velmi nepravděpodobné, ale ano už jsem o takových případech četl. Plné erekce natož orgasmu dosahují zřídkakdy, ale ani to není vyloučené. Pokud už máte podezřelou, stačí nám sehnat povolení k lékařské prohlídce. Tyhle věci se dají zjistit i z lékařské karty, ale tu vám zase nikdo bez…”
    “Bez soudního příkazu nedá, chápu. Doktore, ještě mi řekněte o tom oblbováku. Je možné ho v něčem vypít?”
    “No jistě, že je, ale musí to být v něčem hořkém, protože samotná chuť těhle látek je dost specifická.”
    “Co fernet?”
    “Ano, nebo třeba myslivec.”
    “Díky, můžu vás poprosit teda i o papír?”
    “Posudeček vystavíme, fakturku zašleme, stačí říct, pane kapitán,” zaglosoval soudní lékař.
    Kriminalista se pousmál a telefonní hovor s pozdravem ukončil.
    “Tak Járo, asi bude potřeba, abys zakouzlil na soudě. Budeme potřebovat příkaz k prohlídce a pak taky na její zdravotní kartu.”
    “Ríšo, já ti nevím. Je to fakt dost přitažené za vlasy. Uznávám, že ona fakt obsluhovala oba dva večery, no a oběma jim přihrála toho panáka.
    “Podívej se na ty záznamy. Sedí to. Dokonce si všimni, že ta osoba, co jde za Marcynizsinem má stejnou postavu jako ta servírka, co ho obsluhovala. Navíc u Šídelského jí kamera zabírá přímo obličej. Nikdo jiný by to být nemohl.”
    “Kapitáne, já sice na tohle téma pár naučných videí viděl…”
    “Opravdu, jsi sledoval porno tohohle druhu?”
    “Ehm… čistě ze studijních důvodů...”
    Richard obrátil oči v sloup.
    Den na to už seděla podezřelá ve výslechové místnosti. Kapitán znova a znova prohlížel údaje ve zdravotní dokumentaci.
    Hermafroditismus je u člověka neskutečně vzácný. Policista se jenom domýšlel, kolik utrpění tohle prokletí muselo jinak na pohled půvabné blondýnce přinášet.
    “Slečno Pilarová, děkuji, že jste dneska přišla.”
    “Ne, že bych měla moc na výběr. Můžete mi říct, o co jde?” zeptala se podrážděně.
    “Ovšem, že můžu, ale vy nejspíš už asi tušíte,” řekl kapitán a vytáhl ze spisu dvě fotky. Nejprve fotku živé oběti.
    “Poznáváte ho, slečno?”
    “V životě jsem ho neviděla.”
    “Dobrá a co tohoto pána?”
    “Také nic,” vrtěla hlavou.
    “No vidíte a já vím, že jste oba pány viděla. Uveďte prosím, kde jste pracovala ve dnech dvacátého až sedmadvacatého července.”
    Servírka potvrdila hernu, kde toho večera byla první oběť a stejně tak, kde se pohybovala na začátku srpna.  
    “Od soudu jsme dostali povolení k domovní prohlídce. Že neuvěříte, co moji kolegové u vás doma našli?”
    Nervózně poposedla na židli a chytla se hrany stolu.
    “U mě doma jste nic najít nemohli. Nemám tam nic, co by vás mohlo zajímat.”
    “A to se opět pletete, slečno. Směs na bázi kateminu ve vaší skřínce s léky. Potvrdil to i náš příruční test. Samo sebou z laboratoře pak dostaneme i konkrétnější informace, ale na to abychom si vás tu přes noc nechali, to stačí. Takže, chcete ještě zapírat?”
    Tvář mladé ženy dostala najednou mrtvolně bledý nádech. Kapitán jen tak tak stačil přiskočit, aby ji zachytil, když omdlela.


__________

    “Tak co, šéfe, co jste z ní dostali?” ptal se mladší kolega.
    Kapitán usrkl z hrnku kávy a zaklonil hlavu.
    “No co by, když se probrala, projeli jsme to ještě jednou. Ten hlavní důvod byl, že se s ní rozešel její dlouholetý partner. Věděl o tom, co tam dole má, a nevadilo mu to. Jen si našel jinou ženskou, a to náše násilnice nedokázala přenést přes srdce. Chtěla se tak pomstít všem chlapům. Prý si toho dost vytrpěla i v pubertě. Její otec snad od nich odešel a matka se ji snažila držet doma. Holka měla co dělat, aby vystudovala učňák. Mluvil jsem o tom s psychologem. Není to obvyklé, aby násilníci jednali takhle, ale bohužel k tomu měla nakročeno právě díky tomu, co si dřív prožila. Plus ten její partner…”
    “Nech mě hádat. Její bývalý měl něco kolem metru devadesáti, potetovaný…”
    “Jo, přesně tak.”
    “Kdy se rozešli?”
    “No, a to je ten fór. Na začátku roku.”
    “Počkej, to si jako dala půl roku pauzu a pak jí hráblo?”
    “No právě, že ne. Nepřiznala víc než ty dva, ale je velmi pravděpodobné, že těch obětí bylo víc. A schválně si zkus představit, jak nám někdo z těhle borců přijde říct, že ho někde někdo znásilnil. To spíš bude v pekle mrznout.”
    Richard zavřel složku a nachystal celý spis pro státního žalobce. Jára si bral akorát bundu z věšáku. Otočil se ve dveřích.
    “Neponocuj, kolego. Jdu na jedno. Chceš jít taky?”
    “Kdepak. A bacha na to, co piješ, ať tě ráno nemusí ohledávat doktor.”