Poslední intimno

Muž ve středním věku si dopínal knoflík u rukávu košile a bylo znát, že je znepokojený. Neustále se v baru ohlížel na vchod a díval se z okna, jestli už dotyčná osoba přichází.

„Pan Janda?“ ozval se zvonivý hlásek mladé krásné dívky.
„Ano, ano, Janda“ vstal a uvítal se se slečnou za přítomnosti nervózního úsměvu.
„A vy jste? Chci říct, hádám, že jste Jana, že?“ ptal se nervózně.
„Správně,“ odkládala si kabát, „jak to víte?“ usedla si.
„Nebylo těžký poznat z nicku JannyXO3,“ vysvětlil s přiblblým úsměvem, jako kdyby vyřešil kubickou rovnici z hlavy a i tak si dovolil nasadit výraz říkající: Ále, to nic nebylo.

„Jste velmi mladá, kolik vám je, jestli se můžu zeptat?“
„Hele, nebudeme si tykat?“ navrhla.

Její návrh ho potěšil a představil se jí jako Petr, ona mu odpověděla na původní otázku, že jí je osmnáct. Pak si u číšníka objednali drinky.

„To je docela mladý, ne? Jak dlouho děláš ty věci?“
„No, ze začátku bylo opravdu těžký najít lidi a musela jsem si dát pozor a bylo to strašně nebezpečný, ale letos jsem objevila zázraky deep webu a mohla jsem to teda brát vážně a zvažovat to i jako živnost. Takovej kabát by se těžko koupil za ty prachy v Mekáči,“ zavtipkovala.

Číšník jim donesl drinky.

Muž si vytáhl z kufříku klasickou bílou obálku a natáhl ruku pod stolem. Jana se letmo dotkla Petrovy ruky a obálku si vzala.

Jana si z kabelky vytáhla fixu, která zanechává na padělcích stopy. Dávala si pozor, aby nebyla příliš viděná, v klíně vytáhla z obálky bankovky a čmárala na ně fixou.

Zatím se Jana ptala: „Měl’s to sem daleko?“
„No, docela jo, hodina a půl autem, no…“
„To ještě jde, jeden za mnou jel až z Bratislavy čtyři hodiny,“ usmála se. Všechny bankovky byly pravé. Pak je dvakrát počítala.
„Všechno?“ ptal se Petr?
„Yep, dvacet pět. Super. Takže máš mě na celej večer, podřídím se ti úplně ve všem, je na tobě, v jaký atmosféře bys to chtěl udělat. Jak řekneš, tak to bude.“
„Skvělý, já… těšil jsem se na to celej měsíc, tak… bylo by možný, kdybysme dopili a šli na to?“
„Jak říkám, je to na tobě, pokud si to během večera rozmyslíš, vracím padesát procent ceny, ale to už jsem ti psala, viď…“
„Jo jo, garantuju, že nevycouvám. Stalo se to někdy? Že někdo vycouval?“
„Párkrát,“ bylo zřejmé, že to nechce rozvádět.
Oba dál popíjeli svoje drinky a Petrovi začala být nepříjemná pozornost baru.
„Proč si nás všichni prohlíží?“ divil se Petr.
Jana znala odpověď a usmála se jeho naivitě, naklonila se blíže k němu, on udělal to samé a vysvětlila mu: „Chlap ve středním věku právě předal obálku plnou peněz nevinný osmnáctce. Myslí si, že mi platíš za nějaký divný šukání, ne za asistovanou sebevraždu.“


***


Jeli v Petrově autě, projížděli nějakým lesem, kde to za noci vypadalo strašidelně.

„Jak ses k tomu dostala?“
„No, docela náhodou. Nejsem jedna z těch, která byla odmala fascinovaná hřbitovama a smrtí a podobně, dokonce jsem se úspěšně i vyhnula té emo fázi v životě dnešního teenagera, ale když mi bylo osm, tak…“ zavřela oči a v mysli se vrátila zpět do minulosti a jejím tělem projelo vzrušení, mír a radost.

Petr řídil a dychtivě vyčkával odpovědi.

„Měla jsem maltézáka jménem Roko, strašně jsem toho psa milovala, byl mi strašně blízkej,“ pak na chvíli zesmutněla, „já ho venčila a on se mi vytrhnul z vodítka a běžel přes ulici za dalším psem a přejelo ho auto,“ sdělovala pro ni tuto smutnou příhodu.

„To je mi líto,“ nevěděl Petr moc co jiného říct.
„Běžela jsem k němu a věděla, že mám jenom pár chvil, než odejde a,“ opět jí tělem projelo to naplňující vzrušení, „stalo se něco absolutně magického. Spojení. Úplné. Naprostá důvěra a otevřenost. Tolik let jsem s ním byla, ale nikdy jsem ho neviděla, nikdy jsem ho necítila, ne jako v ten moment, jako bychom byli bytostně nazí a svoji, oddáni a milováni jeden druhému. V ten moment jsem zjistila, že takovou intimitu bych chtěla zažít s co nejvíce lidmi, chtěla bych jim pomáhat s tím přechodem na druhou stranu.“
„Jak jsi takové lidi sháněla?“
„Sebevrazi mě ještě tehdy nenapadli, párkrát jsem se po nocích dostala do hospiců a předstírala, že jsem anděl a že si jdu pro ně a že se nemusí ničeho bát. Ale nebylo to ono, všichni v hospice byli připraveni na to, že zemřou a mojí přítomnost při smrti tolik neoceňovali. Pak jsem narazila na jedno fórum, kde lidi mluvili o tom, že se chtějí zabít, ale že se bojí, že se jim to nepovede nebo že nechtějí být sami, až se to stane. Ti, kteří vypadali, že to myslí vážně jsem kontaktovala a jeden z nich mi za to nabídl i peníze. A zbytek je historie.“
„Wow, nečekal jsem, že k tomu máš takové citové vazby. To je skvělý, jsem rád, že přitom budeš. Jinak, jak víš, kdo to myslí vážně, jestli vůbec ten člověk má umřít?“

Jana se podivila té otázce: „Jen asistuju, sotva ani to ne. Jsem jen s nimi, když chtějí pryč. Nikdy jsem nehnula ani prstem.“
„A nesnažila ses jim to někdy rozmluvit. Nabídnout jim třeba pomoct?“ nepřestával Petr.
„Ne, je to jejich volba, stejně jako tvoje,“ odpověděla možná i s trochou pocitu viny.
„Dobře, jak to teda bude probíhat?“ přešel na jiné téma Petr.
„To záleží zcela na tobě, je to tvoje noc!“ prohlásila nadšeně Jana.
„Tak, jsme tady,“ prohlásil Petr. Dojeli k jedné stodole uprostřed ničeho. Petr zastavil auto.
„Tak, já mám takovej proces, nechám, aby si ten člověk dělal, co chtěl, ať už je to oprátka nebo oblíbený otrávený jídlo nebo pilule… jak chceš jít ty?“
„Injekce, jsem veterinář, takže jsem měl docela dost možností,“ chlubil se Petr.
„Skvělý, takže ty si napustíš žílu a pak si takhle spojíme ruce,“ chytla jeho ruku a zahleděla se mu do očí tak, že měl pocit, že mu hledí přímo do duše, „a pak se to stane samo, uvidíš.“
Petr prohlásil nadšeně: „Dobře,“ a pak Janu uhodil takovou silou, až upadla do bezvědomí.


***


Jana začala přicházet k sobě a první, co projelo její myslí je: Průser!
Nevěděla, o co jde, jediný, co byla schopna vnímat, že měla ruce pod silným tlakem, snažila se s nimi škubnout a už věděla, co se děje, je silně přivázána k židli. Poté ji málem opět do bezvědomí uvedla bolest její levé čelisti, měla pocit, že jí odpadne.

„Co se děje,“ dostala ze sebe ven a něco jí v mluvení překáželo. Nahmatala to jazykem a pak vyplivla ven dva zuby. Krvavé sliny se jí přilepily na bradu.
„Nic zvláštního, ty pošahaná vražedkyně, jenom konečně dostaneš, co si zasloužíš!“ pronášel velmi klidně Petr, který se opíral o stůl naproti Janě.

Byli v té stodole, ke které přijeli, bylo tu jedno blikající světlo a neuvěřitelná zima.

„O čem to mluvíš?“ zeptala se klidně. Problémy při její profesi už v minulosti nastaly, ale ne takového rázu. Snažila se zachovat si chladnou hlavu, i když věděla, že tentokrát je v těch sračkách pěkně hluboko.

„Asi před půl rokem jsi asistovala jednadvacetiletýmu klukovi, Martinovi, pamatuješ si vůbec na něj nebo jsi jich pomohla zabít tolik, že si na něj v tom moři obličejů nepamatuješ?“

Janě došlo, o co jde. Napadlo jí, že ji někdy vyhledá rodinný příslušník člověka, s kterým byla při jeho sebevraždě a že to pro ni pak určitě znamenalo problém. Vždycky se ale domnívala, že konfrontace se bude odehrávat na veřejném místě nebo přes e-mail, ne, že ji takhle sem vylákají.

„Pamatuju si na něj, byl z Plzně, měl šílený deprese, prej byl nemocnej. Měl bys mi děkovat. Má teď klid a --“ nemohla dokončit větu, protože jí Petr nakopl silně do hrudi a ona spadla na zem.

Petr si stoupl nad ni, chytil ji za spodní čelist a mačkal ji tak silně, až cítila, jak se jí něco stalo s čelistním pantem.

„Martin měl bipolární poruchu a zkoušel nový léky, procházel si zrovna špatným obdobím, stačila by jen trocha času, změnit léky a byl by zase v pohodě, ty nicotná hloupá kundo!“
Pak ji nechal ležet na zemi a šel pro svůj kufřík, otevřel ho a vytáhl z něho injekci.
„Možná si v příštím životě uvědomíš, že podporovat lidi v sebevraždě a sdílet to s nimi, je velmi špatná věc. Musíš pryč.“
Petr se nad ni opět naklonil, vystříkl trochu tekutiny z injekce a blížil se s jejím hrotem k její tepně.
„Neboj, nebude to bolet. Dokonce ti podržim i tu pitomovou ruku, jestli chceš,“ navrhl Petr.
Studený hrot jehly se dotkl Janiny kůže a pak už jen slyšela hlasitou ránu.
Zaskočený Petr se svalil v bolestech na zem a předtím, než upadl do bezvědomí, zpozoroval nějakýho kluka držícího lopatu.


***


Petr se probudil a nejdřív se usmál, protože si uvědomil, jak moc nesnáší ironii tohoto okamžiku. Byl svázaný k židli.

Jana stála na jeho místě a ohmatávala si čelist. Petr se rozhlédl a u vchodu do stodoly stál ten kluk, co ho praštil lopatou.

„Petře, můj kluk Jarda, Jardo, Petr,“ představila muže ve stodole velmi teatrálně.
„Je to deep web. To, že jsi mě nechtěl ošukat ty pod záminkou sebevraždy, neznamená, že tuhle taktiku na mě už někdy někdo nepoužil. Znásilnili mě,“ zasmála se tomu a Petr nechápal, co jí na tom přišlo vtipné.
„Riziko povolání, co na to říct?“ uchopila ze stolu stejnou injekci, kterou ji chtěl Petr zabít, „miluju vidět lidi umírat,“ pronesla tak děsivě a šíleně, až to v jejích očích zajiskřilo.
„Znásilnění, pokus o vraždu,“ ukázala na Petra, „ze svých chyb se učím. Tohle už se nikdy nestane a vždycky budu lepší a opatrnější. A neměj mi to za zlé Petře, ale živej odsud neodejdeš, chápu, že si myslíš, že jsem zodpovědná za smrt tvýho syna, kterýho jsi nedokázal vychovat jinak, než v depresích, ale jak už jsem vysvětlovala, nikdy nehnu ani prstem, je to čistě jejich počin.“
„To není pravda,“ zařval Petr. „Další rodič mi poslal e-maily, který jsi napsala jeho věřící dceři. Žádala tě, jestli bys to neudělala za ni, protože ona by pak v očích Boha byla vrah. A tys souhlasila! Jsi vrah a podporuješ lidi v jejich zoufalosti, nebýt tebe, mnoho z nich by si uvědomilo, že jediný, co potřebovali, byl čas. Ten jsi jim ty vzala! Vrahu!“
„Nechci se hádat, jsem tady kvůli něčemu jinýmu!“ Uchopila jehlu a zaryla ji do Petrova krku a napustila do něj veškerý obsah.

Vše se odehrálo tak rychle, Petrovo hrdlo se začalo svírat a cítil, jak upadá do bezvědomí. Jana okamžitě uchopila Petrovu ruku do své a dívala se opět hluboko do jeho očí.

Tohle je ten moment? To kvůli tomuhle se nechala znásilnit a málem zabít? A pak to začal pociťovat. To spojení a nekonečnou intimitu, odcházel z toho světa a to poslední, co viděl, byly její kaštanové oči. Byla před ním tak nahá a úplná, byla krásná.

Jana svou ruku odtrhla a vzdálila se na pár kroků. Těšila se z jeho údivu a pronesla: „Ty si ten moment nezasloužíš.“

Jana vyšla ven a poslední, co Petr slyšel, bylo, jak odjeli autem někde v dáli. Proklínal se za to, že si nevšiml, že jeho auto po cestě sledoval její kluk.
Než úplně odešel, poděkoval svému úsudku a rozhodnutí, které učinil těsně před tím, než se vydal do baru. Chystal se jí zabít. Připravoval se na to tři měsíce. Z veteriny si ukradl propofol a chystal se ji dát dávku takovou, že by ji neprobudil ani princ z šípkový Růženky.

Ale těch pět minut před tím než odešel, se rozhodl, že by nechtěl, aby Martin měl otce vraha, a proto odměřil takovou dávku propofolu, která by Janu jen uspala. Ale chtěl, aby si myslela, že zemře. Chtěl ji vyděsit, chtěl, aby si prožila absolutní teror.

Až se Petr z toho propofolu probudí, rozhodne se, jak naloží s těmi skrytými kamerami, které tu nastražil. Možná je trochu zedituje a pošle je na policii. Ale to se opravdu rozhodne, až se probudí.