Krev je hustší než voda

 

Tahle silnice byla moje. Jenom moje. Už před válkou po ní skoro nikdo nejezdil – a když skončila? Kdo by pak po ní asi tak jezdil? Nebo spíš čím? Už to bude… no, dobrých pět let, co jsem slyšel nějaké auto. To tudy naposledy přešla fronta, jedni zrovna hnali ty druhé svinským krokem někam za Liťák. Motory tenkrát řvaly, jako by měl být konec světa. Tanky, bévépéčka, dodávky s kulometama na korbách, všechno se to přes nás hnalo jako povodeň. Přiznám se, že nevím, kdo zrovna dával kapky komu, ale našinci to mohlo být stejně jedno. Pro obě strany jsme byli míň než vzduch, akorát jsme se pletli jejich kulkám do cesty.

 

Častěji než auta jsme tady v tom našem prdelákově vídali letadla. Aeroplány si to svištěly chvíli na jednu stranu a pak zase na druhou – podle toho, kdo koho zrovna bombardoval. A že se bombardovalo hodně, na to vemte jed. Ale je pravda, že B-21 ani Suchoje mi na mojí silnici neparkovaly, takže ty se asi nepočítají. A dokonce i dělostřelecké granáty se téhle silničce celých těch osm let bojů vyhýbaly, takže jsem tu teď mohl v klidu šlapat do pedálů bez strachu, že někam zapadnu a zlámu si hnáty. To by byl pech. Poslední opravdový doktor, co v okolí žil, zemřel předloni. Prasknul mu slepák.

 

Takže jsem si to pomalu šinul do mírného kopečka po cestě, co se prokousává lesem od Libotenic k Olešku, a napínal jsem uši, jestli neuslyším ještě něco jiného než jen pravidelné povrzávání levé šlapky mého bicyklu. Tuhle část svojí každodenní odpolední cesty zrovna nemiluju – nikdy nemůžete vědět, jestli na vás někde za bukem nečíhá hladová svině. Ale je to holt nejkratší cesta. Vracet se na jih, to by byla zbytečná půlhodinová zajížďka. A objet to severně? Sorry, ale když už to tady klepu takhle dlouho, nechce se mi natáhnout bačkory, zvlášť ne takhle blbě. Takže holt lesem, za těch pár minut nervů to stojí. Ostatně, během dvou let, co tuhle trasu jezdím, se ještě nestalo nic, co bych nezvládnul. A nefičí tady jako na polích, a to se takhle na podzim cení.

 

Najednou kus přede mnou v lese praskla větvička. Cesta se tady stáčela doleva a přehupovala se přes nízký horizont, takže jsem viděl jen pár metrů před sebe. To není dobré. Zvolna, s rozvahou jsem zabrzdil a v duchu si nadával, že jsem tu mizernou šlapku doma nenamazal a neutáhl. Jestli přede mnou skutečně někdo je a slyšel ji vrzat, mám možná zaděláno problém.

 

Další zapraskání. A hlasy. Za tou zatáčkou skutečně někdo čeká. Z našich takhle daleko nikdo nechodí a Liboteňáci mají taky dost rozumu na to, aby se jen tak netoulali po lesích. Do prdele. Nejlepší by asi bylo nic neriskovat a holt si zajet přes Rohatce. Tam vepředu může být kdokoliv – a je jenom malá šance, že to bude někdo, koho bych rád viděl. Celé tělo mě přesvědčovalo o tom, že dát tam zpátečku je dobrý nápad, ale já věděl, že to neudělám. Jestli se tam vepředu houfujou svině, nejsou tady kvůli lesním jahodám. Nemusím zjišťovat, co mají za lubem – člověk nemusí být zrovna génius, aby mu to bylo jasné. Koho ale varovat? Naše na západě, nebo Libotenice dole na východě? Nebo jsou ti hajzlové už nakrmený a vracejí se s kořistí zpátky do města, takže není třeba plašit?

 

Zatnul jsem zuby, pokusil se uklidnit srdce, který jsem měl mrchu najednou až někde v krku, a opatrně slezl z kola. Pomalu jsem ho položil na asfalt tak, aby ani necinklo, sundal si batoh a od opasku odepnul tesák. V podřepu jsem se pak krůček po krůčku blížil k ohybu cesty a očima přitom těkal sem a tam ve snaze objevit v lese cokoliv dřív, než to na mě vyskočí.

 

Když tu se ozval smích. Dětský smích. To poslední, co bych čekal. Zvolna jsem se narovnal, abych viděl dál před sebe, a krve by se ve mně nedořezal.

 

„Stůj, proboha! Už ani krok!“ zařval jsem z plných plic.

 

Spletl jsem se. Nebyly to svině – místo nich si to tu štrádovaly jejich budoucí oběti. Nějaký chlapík ve vatovaném kabátu zvolna tlačil dvoukolák plný jakéhosi haraburdí a vesele se bavil s asi desetiletým hochem, který nějakých dvacet metrů od něj v lese… nevím, sbíral tam houby? Můj mozek odmítal pochopit, co mu oči servírovaly. Byl to výjev z jiného světa. Ze světa, který skončil už před deseti lety.

 

Té dvojici chyběla akorát ozdobná mašlička.

 

Kluk měl naštěstí dost rozumu, aby mě poslechl, a zůstal stát na místě. Tázavě se podíval na muže ve vaťáku, nejspíš svého otce nebo opatrovníka. Ten pro změnu věnoval nechápavý pohled mně a řekl: „Pojď teda zpátky, Péťo…“

 

„Ne!“ zakřičel jsem. „Zůstaň, kde jsi! Dojdu pro tebe.“

 

Z dvoukoláku se ozval dětský pláč. Do háje, oni tu jsou tři! A jdou si jako na výlet!

 

Vzal jsem si suchou větev, která ležela u cesty, a krok za krokem postupoval do lesa směrem ke klukovi, jenž stál pořád jako solný sloup. Vždy jsem nejprve pohledem zkontroloval, jestli neuvidím něco podezřelého, a pak jsem v podřepu poklepal dlouhým klackem na místo, kam jsem chtěl došlápnout. Zatím to šlo dobře.

 

„Hele, co to má sakra znamenat?“ zeptal se za mými zády muž, zatímco se snažil v náručí ukonejšit děcko, které se mezitím rozeřvalo jako tur.

 

„Až potom,“ odbyl jsem ho na půl huby. „A utište nějak toho fakana. Kdo ví, kdo ten jeho řev uslyší.“

 

Chlap ve vaťáku se nadechl, aby mi nejspíš řekl něco pěkně od plic, ale naštěstí si to nechal pro sebe. I tak jsem cítil, jak mi zátylek probodává jeho naštvaný pohled. No co. Nesnažím se tady vyhrát Miss Sympatie, chci mu zachránit kluka. Jestli mi pak za to poděkuje, nebo ne, je už jeho věc.

 

„Vy asi nejste odsud, že ne?“ zeptal jsem se přes rameno, když mě od výrostka dělilo už jen nějakých pět metrů.

 

„Do toho vám nic není,“ zavrčel chlapík. Pokrčil jsem rameny. Pravda. Hlavní je, že ten jeho capart už jenom trochu pofňukával, takže přestal svolávat svině ze širokého okolí.

 

„Já jen, že vás neznám,“ řekl jsem, když jsem udělal další krok. „A že nikoho z místních by nenapadla taková kravina, jako jít lesem místo po cestě.“

 

„Pořád nechápu, co je v tom za problém,“ odsekl mi, položil dítě do dvoukoláku a přikryl ho huňatou dekou.

 

„Jeden problém je třeba tamhle,“ ušklíbl jsem se a ukázal mezi stromy kousek před sebe. „Jak že se jmenuješ, Péťa? Co tam vidíš, Péťo?“

 

Kluk se podíval naznačeným směrem a otráveně prohlásil: „Co tam mám jako vidět? Stromy, listí, větve… Prostě les.“

 

„A není tam náhodou jedna větev podivně ohnutá dozadu?“ snažil jsem se ho nasměrovat na to podstatné.

 

Už nás dělily jenom dva metry. Snad má ten kluk vážně kliku. Nakročil jsem, ale půda mi pod nohou povážlivě zapružila. Ne, tudy to nepůjde. O krok jsem se vrátil a zkusil to obejít vlevo kolem statného akátu.

 

„Jo, něco takového tam je,“ souhlasil klučina.

 

„No, a někde mezi těmi stromy je natažený provázek. Šlápneš na něj, uvolníš pojistku… a ta větev prosviští v oblouku asi metr nad zemí. Jsou na ní přivázané zaostřené klacky, hrotama napřed. Jednou jsem viděl, co to udělalo s dospělým chlapem. Neumíral hezky – a ani pomalu,“ konstatoval jsem a s nelibostí zjistil, že ani cesta vlevo nevypadá na můj vkus moc bezpečně. Tak holt obloukem vpravo. „A podobných lahůdek je tady spousta. Jámy, oka, nášlapné pasti… co si vzpomenete.“

 

Doslova jsem ucítil, jak chlap za mnou zblednul. „My takhle jdeme už od přívozu,“ hlesnul skoro neslyšně. Nejspíš si právě v hlavě promítal film s názvem Co všechno se mohlo stát.

 

„Tak to ses narodil pod šťastnou hvězdou, Péťo,“ usmál jsem se na kluka, který mě sledoval s vyvalenýma očima. Zdá se mi to, nebo se roztřásl? Asi mu konečně došlo, čemu unikl. Co si budeme povídat, já na jeho místě bych si taky nejspíš trochu čurnul do textilu.

 

„Už to bude dobrý,“ uklidnil jsem ho, když jsem konečně našel bezpečnou cestu až k němu, a podal jsem mu ruku. „Tak pojď. Vrátíme se na silnici.“

 

Jeho drobné prsty mě pevně sevřely. Dlaň měl studenou, zpocenou. Inu, žádný div.

 

„Šlapej jenom tam, kam šlápnu já, jasný?“ zeptal jsem se pro jistotu, ale bylo vidět, že klučina chápe.

 

Cesta zpátky byla naštěstí mnohem jednodušší, stačilo jít ve vlastních stopách, které v uvadajícím porostu nešlo přehlédnout. Jakmile se Péťovy nohy dotkly asfaltu, skočil chlápkovi do náruče a schoval se v jeho vatou vycpaném obětí. Jo, šťastná rodinka.

 

„Už je to v pořádku, už je to dobré,“ šeptal muž a hlas se mu trochu třásl. Pak ke mně natáhl mozolnatou ruku a řekl: „Nevím, jak bych vám poděkoval. Asi jste mému synovi zachránil život. Mimochodem, já jsem nějaký Franta Pekárek. Tohle je Péťa a tady Pavlík, náš nejmladší.“

 

Ani mě nenapadlo ptát se, kde je ženská část rodiny. „Kde je“ – to bylo celkem jasné. A „jak se to stalo“ – to jsem vědět nepotřeboval. A ani nechtěl.

 

„Mně říkají Jarek,“ potřásl jsem nabízenou pravicí a konečně si svého nového známého trochu víc prohlédl. Mohlo mu být tak dvakrát tolik co mně, možná něco ke čtyřiceti. Krátké vousy mu už prokvétaly stříbrem a zpod čepice se mu draly vlasy barvy pepř a sůl. Tlustý zelený vatový kabát, co měl na sobě, by sice udělal kulturistu z každého, ale stejně bylo jasné, že Franta není žádné tintítko – na výšku měl něco málo pod dva metry, a ačkoliv mu rašilo slušné bříško, stačilo se podívat na jeho široká ramena či mohutný krk a vtípky o „fotrovatění“ se samy od sebe nějak zadrhávaly v krku. Prostě chlap do nepohody.

 

„A kam máte teda namířeno?“ zeptal jsem se zvědavě, zatímco jsem se vracel pro odložené kolo. „Tady normálně nepotkám živáčka, co je rok dlouhý.“

 

„Hledám jednoho člověka. Tomáš Vyvadil… nevím, jestli ti to něco řekne. Dřív tady žil, ale naposledy jsem ho viděl ještě před válkou.“

 

„Vyvadil?“ ujistil jsem se, jestli jsem slyšel dobře. „Starý ‚Vydra‘ Vyvadil? Jasně, že ho znám. Šéfuje naší osadě. Tak metr osmdesát, lesklá pleš, námořnický plnovous. Je to on?“

 

Franta Pekárek si povzdychl. „Jo, to je strejda…“

 

Udiveně jsem pozvedl obočí, ale vlastně to dávalo smysl. Když na vás život uhraje betla, tak kam se vrtnout, pokud ne k příbuzným? Krev je hustší než voda.

 

Nasednul jsem na kolo, nadhodil si batoh na zádech a řekl: „No, já pojedu. Ještě musím dokončit okruh až do Doksan, aby nebyl poplach. Ale řeknu Vydrovi, že jste na cestě, aby vám nedělali u brány problémy.“

 

Pekárek chtěl nejspíš poděkovat, ale nedostal se k tomu. Z borového mlází kus nalevo od cesty se ozvalo volání káněte, kterému vzápětí odpovědělo další po naší pravici. Náhoda? Když o sekundu později zakřičel nějaký dravec i před námi a čtvrtý skřek nám odřízl cestu zpátky, bylo to jasné. Předchozí Pavlíkův pláč slyšeli i jiní…

 

„Kurva,“ syknul jsem, seskočil z kola a vrazil řídítka do ruky mladému Péťovi. „Jeď. Jeď!“

 

„Tati, mám…“ chtěl se zeptat Péťa, ale Frantovi naštěstí stačil jediný pohled do mých očí, aby pochopil, co se děje. Nenechal syna domluvit a křikl na něj: „Jeď, na nás nečekej! Poběžíme za tebou.“

 

Já i Pekárek jsme se každý z jedné strany opřeli do madla naloženého dvoukoláku a začali ho ze všech sil tlačit do mírného kopečka. Za chvíli jsme běželi jako o závod. Jako o život.

 

I když jsem věděl, že samotný útěk z lesa nás nijak nezachrání, toužebně jsem vyhlížel poslední stromy. Blížily se k uzoufání pomalu. Zároveň mi ale bylo jasné, že na otevřené prostranství, na pole a louky táhnoucí se ten zvlněný kilometr až k vesnici, se už nedostaneme. Vepředu na nás čeká po zuby ozbrojená svině, možná dvě. Další máme v zádech a celý přepad jistí posily na křídlech. Vrhnou se na nás jako pirani na zraněné kůzle – a naloží s námi hodně podobně.

 

Jenže jak se zdálo, něco holenkům nevyšlo. Hranice lesa už byla na dosah a proti nám pořád nikdo. No jasně! Péťa na bicyklu! Nejspíš se mu podařilo prosmýknout okolo toho parchanta, co na nás čekal vepředu, a ten se pustil za ním. Těžko říct, kolik času nám tím Frantův syn získal, ale musíme to využít.

 

Hustý borový porost znenadání skončil a my sprintovali stále dál. Zatím jsme viděli jen dvě svině. Jeden z těch hajzlů byl nalevo od nás, druhý napravo, oba slabých deset metrů od silnice. Zezadu jsem zatím nikoho neslyšel, ale co si budeme povídat, na nějaké ohlížení, poslouchání a čekání jsem vážně neměl náladu.

 

Oproti pronásledovatelům jsme měli tu výhodu, že jsme byli na silnici a běželi jsme rovně, ne po diagonále jako oni. Na druhou stranu, oni nemuseli tlačit dvoukolák. Nebýt v něm to dítě, asi bychom nechali vozík vozíkem a třeba si tím zachránili život, ale takhle? Navíc pořád nevíme, jak to vypadá vepředu.

 

Koutkem oka jsem si všiml, že v příkopu u cesty leží můj bicykl s předním kolem zkrouceným do osmičky. Rázem mě zamrazilo, ale pak jsem si uvědomil, že Péťa asi jenom spadnul a dál utíkal po svých – nikde nebyl ani on, ani jeho pronásledovatel. Snad mu uteče… ale moc šancí jsem mu nedával. Bude mít hodně velké štěstí, když se dostane aspoň tak blízko k vesnici, aby si ho někdo z našich všiml.

 

To my takovou kliku mít nebudeme, o tom jsem nepochyboval.

 

Útočník po naší levici už byl skoro u nás. Hlavou mi blesknul nápad. Nasrat na Pekárka, nasrat na jeho děcka, nasrat na všechno. Stačí do toho kolohnáta trochu strčit ramenem a odhodit ho do pangejtu. Když ho sviním takhle krásně naservíruju, copak by tomu mohly odolat? A zatímco si lidožrouti z Roudnice budou dávat do nosu, já budu mít dost času vzít roha.

 

Bleskově jsem se rozhlédnul, abych zhodnotil situaci. Zmetek napravo se rozhodl, že nám odřízne cestu, na které se jeho parťák pořád neukazoval, a snažil se nás nadběhnout. To útočníkovi nalevo docházela trpělivost. Už byl půl kroku před námi a chystal se na nás skočit. Jestli to mám udělat, tak teď. Hodit mu Frantu pod nohy a zdrhnout.

 

Nešlo to. Zkurvený svědomí...

 

„Běž sám,“ nařídil jsem funícímu kolohnátovi, „já ho zdržím.“ A jen jsem mírně změnil směr a plnou rychlostí se srazil s tou krvelačnou zrůdou, která si už dávno nezasloužila označení „člověk“.

 

Já i protivník jsme okamžitě vyskočili na nohy. Rychle jsem se rozhlédl a v duchu si oddechl. Že bude Pekárek pokračovat v běhu, o tom jsem nepochyboval. Podstatné bylo, že společně s ním odběhl i útočník z pravé strany – a hlavně že se pořád neobjevil ten, co utíkal za námi. Musím využít toho, že tu jsme jen sami dva, protože tahle pohoda nebude trvat dlouho.

 

Že prý „pohoda“. Pár rvaček za sebou sice mám, ale že bych byl nějaký zelený baret? To teda ani náhodou.

 

Ten parchant se na boj očividně těšil. Aniž by ze mě spustil svoje zažloutlé oči se zorničkami scvrklými do velikosti zrnek máku, pomalu opisoval osmičky překvapivě kvalitním nožem s pevnou střenkou, který držel v pravačce. Jeho křivý úsměv mě hypnotizoval. V levé pěsti svíral kus trubky zahnutý do pravého úhlu, jejímž dlouhým koncem si kryl předloktí jako tonfou. A celý ten obrázek dokreslovala tenká bunda z ošoupané džínoviny pokreslená obscénními obrazci, na které měl připevněné otřískané plastové chrániče jako nějaký postapokalyptický hokejový brankář. Prostě přímo ukázkový padouch z béčkového hororu. Až na to, že tenhle je skutečný a že když mu k tomu dám příležitost, s radostí mi tou olověnou trubkou rozšmelcuje všechny klouby v těle na kaši a pak si zahrajeme oblíbenou hru roudnických sviní – kolik vnitřností mi stihne s kamarády sežrat, než přestanu křičet a konečně zdechnu.

 

Zatnul jsem zuby. To se nestane.

 

Z drobného nápřahu jsem po něm seknul, jen se mi ale drobným úkrokem vyhnul a zachechtal se. Hned jsem švihnul čepelí z druhé strany, ránu však snadno zblokoval improvizovanou tonfou. A zatímco moje ostří neškodně klouzalo po tyči, provedl zkušený výpad vlastním nožem. Kdybych na poslední chvíli neuskočil, rozpáral by mě jediným tahem šikmo od levé kyčle až po pravé rameno.

 

„Jenom si to zbytečně prodlužuješ, mladej,“ zakřenil se na mě. „Vždyť víš, jak to dopadne.“

 

Začínal jsem si s hrůzou uvědomovat, že má pravdu. Byl lepší. Mnohem lepší. Měl v tom praxi.

 

Takže musím být chytřejší než on.

 

Naznačil jsem výpad nožem, ale zatímco ruka s nožem opisovala oblouk směrem vzhůru, pata mojí pravé nohy mířila na jeho koleno. Uvidíme, jak se ti bude bojovat se zchromlou nohou.

 

Jen změnil těžiště a můj kop šel do prázdna. Věnoval mi napůl káravý a napůl pobavený pohled – asi jako pětiletému děcku, které vás chce praštit klackem, ale při nápřahu se převáží a svalí se na zem. Něco podobného jsem pro něj asi byl já. Rozhodně mě nepovažoval za rovnocenného protivníka… a ani k tomu neměl důvod.

 

Sám se ovšem do žádného útoku nehrnul. Na co čeká, sakra? Aha, už mi to došlo. Ze zatáčky se s mírným supěním konečně vyloupnul poslední člen téhle bandy – pořízek v kožené bundě tak hustě pokryté cvočky, že musely fungovat jako solidní brnění. V jedné ruce třímal mohutný sekáček, ve druhé asi metrový kus řetězu. Polilo mě horko.

 

Můj protivník rozhodně nebyl žádný hlupák. I když mě měl na lopatě už od začátku, nehodlal zbytečně riskovat a čekal, až mu bude mít kdo krýt záda. Kam bych mu také mohl utéct?

 

Začala se mě zmocňovat panika, zatemňovala mi rozum jako inkoust kapající do sklenice vody. Co úder srdce, to nový černý obláček, jehož roztahující se chapadla mi paralyzovala synapse. A srdce mi tlouklo jako na poplach, jako by se nemohlo dočkat svojí schůzky se smrtí.

 

Snažil jsem se nevnímat studený pot, který mi zvolna stékal po zádech, a vrhl jsem se na svého soupeře. Kop, prudké bodnutí na podbřišek, tři seky tak rychlé, až čepel svištěla vzduchem… ani jednou jsem ho nezasáhl. Odskočil jsem od něj a snažil se popadnout dech. Motala se mi hlava, ale stejně jsem si všiml, jak se zakřenil na svého parťáka a mrknul na něj.

 

Ne, nesmím mu dát šanci na protiútok. Dokud já útočím, on se musí bránit. Dokud mám iniciativu, žiju. Musím to vydržet navěky. Nadosmrti.

 

Jednomu z mých marných výpadů se vyhnul elegantním půlobloukem a z otočky mě udeřil do natažené paže železnou tonfou. Nůž, který mi vypadl ze zchromlých prstů, ještě ani nestačil smutně cinknout o asfalt, a přišla další rána: útočník dokončil otočku, čímž se ocitl za mnou, a zarazil mi konec trubky do šlach pod kolenem.

 

Svalil jsem se jako podťatý a jen díky záplavě adrenalinu zůstal jakž takž při vědomí. Ale co je to za vědomí, když se celý váš svět smrskne jen na šílené oči vašeho protivníka?

 

Svině v hokejové výstroji chvíli zvědavě pozoroval, jak se svíjím. Pak se narovnal, přistoupil ke mně, elegantně si přehodil si nůž tak, aby mířil hrotem dolů, a přes rameno houkl na svého kumpána: „V boji sice stál hošánek za hovno, ale třeba se ještě pobavíme, ne?“

 

Odpovědí mu bylo jen oplzlé zachechtání, ke kterému se sám s chutí přidal.

 

V tu chvíli jsem vší silou vykopl zdravou nohou vzhůru. Je jedno, jak dobře umíte bojovat s nožem, klidně můžete zabíjet medvědy holýma rukama, ale když vám podrážka boty rozdrtí varlata, stejně půjdete k zemi. Ten hajzl, co mě ještě před okamžikem chtěl vykuchat, teď obrátil oči v sloup, že mu byla vidět jen žlutá bělma protkaná popraskanými žilkami, a plnou vahou dopadl na kolena. Z doširoka otevřených úst nevycházelo nic – ani řev, ani dech… Snad jenom poslední zbytky života; to když jsem popadl jeho vlastní nůž a vší silou mu ho zarazil pod hrudní kost.

 

Hromotluk v ocvočkované bundě, který stál opodál, překvapeně zamrkal, ale rychle se vzpamatoval. Sevřel řetěz, švihl sekáčkem, přimhouřil oči a hlasem plným nenávisti zasyčel: „Ty hajzle, tohle si odsereš.“

 

Ale mě už to bylo jedno. S bolestivým sykáním jsem se vratce postavil, vyplivl krvavou slinu a zakřenil se: „Copak, zabil jsem ti starou?“

 

V tu chvíli se od osady, která se před našimi zraky skrývala za terénní vlnou, ozval výstřel. Ten zvuk si s ničím nespletete – ne po osmi letech války a pěti letech drancování, které z celého kontinentu udělaly jedno obří spáleniště, očistec pro ztracené duše, ve kterém jen tu a tam přebývají poslední kapky civilizace.

 

V očích toho kolohnáta jsem viděl, že nikdo z jeho komanda žádnou střelnou zbraň neměl. Znejistěl. Nemohl tušit, že teď už v celé vesnici zbývá jen sedm nábojů, ale i kdyby to věděl, asi by ho to neuklidnilo. Ten výstřel znamenal, že ani těm dvěma sviním vepředu se nedaří moc dobře. Znamenal, že přepad bezbranných pocestných se změnil v boj proti opevněné a lépe vyzbrojené přesile. Znamenal, že se mi už možná blíží pomoc.

 

Chvíli zvažoval své šance. Očividně nechtěl odejít jako poražený, ale na druhou stranu chtěl ještě odejít. Pud sebezáchovy nakonec vyhrál.

 

„Parchanti,“ zavrčel. „Ale ono na vás dojde…“ Udělal pozpátku pár kroků směrem k lesu, pak se otočil a rozběhl se pryč. Za okamžik zmizel mezi stromy.

 

Adrenalin, ve kterém se moje tělo koupalo, si vyžádal svou daň: zmocnil se mě třas, podlomily se mi nohy a já se svalil na zem. Ležel jsem na zádech s rozpaženýma rukama a napůl se smál, napůl brečel. Z ničeho nic jsem všechno kolem sebe vnímal nesmírně ostře – chladný asfalt pod sebou, vítr svištící na polích, matné paprsky slunce s obtížemi pronikající těžkými podzimními oblaky… No co, vy byste snad nedostali hysterický záchvat, kdybyste na poslední chvíli utekli hrobníkovi z lopaty?

 

Na chvilku jsem zavřel oči a jeden nádech po druhém se zvolna uklidňoval.

 

Žiju. Parááááda.

Nemohl se jsem tam ale válet do skonání světa, byť mi to v tu chvíli přišlo jako docela dobrý nápad. S funěním a sykáním jsem se postavil. Noha se už trochu vzpamatovala, ale pravá ruka mě bolela jako čert a prsty jsem skoro neohnul. I tak to dopadlo mnohem lépe, než to ještě před pár minutami vypadalo.

 

Dobelhal jsem se k bicyklu, který ležel opodál, postavil ho na zdeformované ráfky a zvolna s ním kráčel k vesnici. V místě, kde se terénní vlna lámala a za horizontem se vynořovaly první střechy Oleška, jsem minul další nehybnou svini. Už od pohledu bylo jasné, že tenhle parchant nikoho víckrát nepřepadne – temeno měl úhledně rozčísnuté vedví, nejspíš sekerou. Nijak dál jsem ho nestudoval, Franta tady očividně odvedl dobrou práci. Mojí jedinou starostí bylo, abych nešlápl do potůčku husté krve, která dotekla až ke krajnici, kde se vsakovala do země.

 

Už z dálky jsem viděl, že je u osady rušno. Nad masivní palisádou, která vyplňovala mezery mezi krajními domy, vykukovaly hlavy obyvatel, posuvná brána ale byla stále zavřená a nikdo z našich nebyl venku. Tak je to správně, opatrnost především. Z téhle strany se sice žádný útočník nemůže přiblížit, aniž by si ho hlídka v podkroví ohromné stodoly nevšimla, ale to není důvod pro lehkomyslnost.

 

Zvolna jsem se blížil k živému obrazu, ke kterému se upíraly oči celého Oleška: na silnici vedle starého dvoukoláku sedí kolohnát ve vatovaném kabátu, jednou paží vší silou objímá mladého chlapce, druhou si k hrudi tiskne deku se zavinutým nemluvnětem. Všichni pláčou. Opodál leží poslední mrtvá svině. Mrtvá? Ne, ještě dodělává. Gauner v kožené bundě a roztrhaných kalhotách leží na zemi, drží se za prostřelené břicho a mezi prsty mu protékají pramínky krve. Nikdo si ho nevšímal a ani já jsem necítil potřebu věnovat mu druhý pohled. Z toho se už nevylíže.

 

Položil jsem Pekárkovi ruku na rameno a mírným hlasem řekl: „Už je po všem.“

 

Zvedl hlavu, párkrát rychle zamrkal a popotáhl. „Jo, já vím. Já vím,“ odpověděl a snažil se, aby se mu hlas netřásl. „Půjdeme, Péťo. Za chvíli budeme v bezpečí.“

 

Společně jsme došli k bráně, kde na nás už čekali.

 

„Je tam někde Vydra?“ zavolal jsem. „Někoho mu vedu.“

 

Cítil jsem, jak se mě zmocňuje příjemné rozechvění. Rodinné setkání po letech… Kdo říkal, že se v naší době už nemohou dít žádné zázraky?

 

Na ochozu nad bránou se objevila ramenatá, byť už stářím trochu shrbená postava s holou hlavou a hustým bílým plnovousem. „Co se stalo, Jarku?“ zeptal se šéf naší osady ostře. „Povídej, stručně. Je po všem? Vzduch je čistý? Kdo je tohle?“

 

„Přepadli nás na cestě,“ pokusil jsem se shrnout hlášení do pár slov. „Čtyři svině, víc jsme jich neviděli. Dva jsou bezpečně mrtví, třetí to má za pár, čtvrtý utekl. Vedu ti synovce, Vydro. Frantu, Frantu Pekárka.“

 

Tomáš Vyvadil, kterému nikdo neřekl jinak než „Vydra“, přejel rychlým pohledem po hromotlukovi a jeho dětech a po chvíli ticha chladně prohlásil: „Nikdy v životě jsem ho neviděl. Doplňte mu vodu, jestli potřebuje, ale do vesnice mi nepáchne. Do půl hodiny ať je pryč.“ Nato sešel z ochozu a zmizel.

 

Zmateně jsem se ohlédl po Pekárkovi. Stál kus za mnou s pootevřenou pusou jako zařezaný, z tváře mu zmizela všechna barva. „Strejdo?“ zašeptal slabě, jako by nedokázal uvěřit tomu, co se právě stalo.

 

Co to má sakra znamenat? Vždyť si toho museli všichni všimnout! Stejná hřmotná postava, stejný nos. A ty oči? Jestli tihle dva nejsou jedna rodina, tak kdo už?

 

„Pusťte mě dovnitř, hergot,“ utrhl jsem se na čumily u brány a propajdal dovnitř hned, jakmile byla škvíra dost široká na to, abych se jí protáhl.

 

„Vydro! Vydro, počkej!“ volal jsem za naším starostou, který rychlým krokem rázoval ke své chalupě na návsi. Ani se neohlédl.

 

Do stavení, které bylo centrem Oleška už odedávna – ať už jako obecní úřad, nebo jako hospoda –, jsem kvůli té mizerné noze dorazil až notnou chvíli po Vydrovi. Našel jsem ho v bývalém výčepu, jak stojí u okna zády ke dveřím.

 

„Do prdele, copak ses úplně zbláznil?“ pustil jsem se do něj. „Co to bylo za kecy, že ho neznáš? Oba moc dobře víme, že říkal pravdu. Je tvoje krev.“

 

„Drž hubu,“ řekl tiše Vydra.

 

„Hele, víš, že si tě vážím,“ pokračoval jsem. „Jsi pro mě jako vlastní táta…“

 

„Drž hubu!“ zařval, až se tabulky ve špaletových oknech rozdrnčely.

 

Otočil se ke mně a smutek v jeho zarudlých očích mi ukradl z úst všechna slova, kterými jsem ho chtěl zasypat.

 

„Mlč, prosím tě,“ požádal mě unaveným hlasem a ztěžka dosedl na rozhrkanou židli za jedním ze stolů. „Co jsem měl dělat? Po válce nás tady bylo v jednu chvíli skoro sto padesát. Předloni už jenom sto. Minulý rok jsme pohřbili deset lidí. Letos šest, a to ještě nepřišla zima. Většina půdy je otrávená, ani letos se skoro nic neurodilo. Nebude co jíst. Okolní osady nám nepomůžou. Budou umírat další lidi, Jarku, budeme kopat další hroby. Chápeš to? Nemůžu sem vzít tři hladové krky navíc. Jenom bych to zhoršil.“

 

Otřeseně jsem ho pozoroval. „Ale vždyť… vždyť jste rodina,“ hlesl jsem. „Má dvě děti. Péťu, malého Páju… Co s nimi bude?“

 

Vydra uhnul pohledem a pletence svalů na čelisti se mu zatnuly. Pak se mi podíval do očí a pomalu řekl: „Za ty nese zodpovědnost on. Já… já nesu zodpovědnost za nás čtyřiaosmdesát. Za to, aby se tohle číslo už dál nezmenšovalo. Rozumíš tomu?“

 

Neochotně jsem kývl.

 

„To jsem rád,“ řekl unaveně. „A teď prosím běž. Chci být sám.“

 

Opravdu jsem ho v tu chvíli chápal a trochu mě to děsilo. Potichu jsem vyšel z útulného šenku, kterým již deset let neprotekla jediná kapka alkoholu, a vrátil se do světa tam venku. Do světa, ve kterém se cena lidského života měří množstvím snědeného jídla a ve kterém se každý musí starat především sám o sebe. Do světa, ve kterém si cizí mocnosti udělaly z Evropy bojiště pro vyřešení svých malicherných sporů, a když je to přestalo bavit, stáhly se a začaly se tvářit, jako bychom nikdy neexistovali.

 

A to, že přesto ještě pořád žijeme, nikoho nezajímá.