Zrcadlovou fólii jsem objednala po zralé úvaze a když dorazila (a balení obsahovalo i avízovanou stěrku a nožík), zahájila jsem montáž.

 

Změřit plochy a spočítat prořez (netušila jsem, co je prořez, řekla bych, že prokácení stromů v lese, případně prořezání zubů, ale rozhodla jsem se to neřešit).

 

Nejdřív jsem folii blbě naměřila (pečlivě a několikrát). Když jsem ji ustřihla a zkusmo přiložila na okno, na každé straně chyběl centimetr.

 

Fakt jsem netušila, že vysouvací metr nezačíná 1 cm na začátku želízka, ale až za ním… (v takových případech je dobré používat hlášky z filmů jako – kdyby blbost nadnášela, lítala bych jako holubička…)

 

Usoudila jsem, že případným rejpalům zavřu ústa tvrzením, že se jednalo o záměr (nikdo jinej to takhle nemá) a taky z důvodu… (hodlala jsem vymyslet později).

 

Mytí prosklených ploch… od jejich očištění ocelovou žiletkovou škrabkou jsem upustila (ocelové žiletkové škrabky nemaje, nebo nemajíc, přechodníky byly poslední, co mě v dané chvíli zajímalo..) postříkání skla montážním roztokem (jarovou vodou – netušila jsem, co je montážní roztok) v pohodě.  

 

Přistoupila jsem k bodu – jeden z techniků (čímž jsem si všimla odstavce, který mi předtím unikl, že je vhodné provádět montáž ve dvojici) uchopí fólii za okraj a druhý z lepu stahuje ochrannou vrstvu, za současného postřikování lepicí vrstvy montážním roztokem.

 

Dumala jsem. Představovala jsem si ruku držící fólii, druhou stahující ochrannou vrstvu, třetí postřikující lepicí vrstvu, čtvrtou, pátou a šestou provádějící to samé na druhém konci fólie… a došla jsem k závěru, že (pokud nejste chobotnice) realizace tohoto bodu je prakticky nemožná.

 

Upíjela jsem zázvorový čaj s citrónem (abych povzbudila šedé buňky mozkové) a posílena lahodnou chutí  si dodala odvahy zvoláním: „Toho bohdá nebude, aby Husárková…“ nebo tak něco.

 

Při snaze oddělit fólii (tenkou jako alobal) a krycí ochrannou vrstvu (po desetiminutovém úporném boji) jsem si div nerozkousala jazyk a byla jsem toho ušetřena jen díky vzpomínce na radu: z obou stran fólie přilepit černou montážní pásku.

 

Pásky nemaje (nebo nemajíc – přechodníky byly poslední, co mě v dané chvíli zajímalo) jsem po prošmejdění šuplíků našla cívkovou textilní náplast k fixaci obvazů.

 

„Když se podaří, co se dařit má,“ tančila jsem s ní nad hlavou, „tak je přece krásně na světě,“ jako v den, kdy jsem v sukýnce, s mašlemi ve vlasech a s vlající stuhou poskakovala po znojemském stadionu… „krásný úděl máme dnes,“ to už jsem stříhala náplast a lepila ji na folii.

 

„Akcé!“ Řev vytrhnul kočky (nacházející se v bohulibé spánkové fázi REM) z odpočinku. Setiny vteřiny mě dělily od okamžiku, kdy se stanu terčem explozivního vybíjení  nahromaděných podnětů v jejich mozcích.

 

Naštěstí (díky mechanismu třetího oka – mžurky – který jim dovoluje v mžiku se vzbudit) mě vzaly na milost, když jsem odpřísáhla, že se to nebude opakovat.

 

Uchopila jsem fólii a tahala náplasti od sebe. Odlepovaly se, tlačila jsem je zpátky a poskakovala bytem. To už mě humor přešel. „…fix… ssss…“ Hlasové projevy jsem vyluzovala potichu, ale s patřičným důrazem. Hurá!

 

Stahovala jsem ochrannou vrstvu a folii lepila na okno. „Dopr…!“ Jsem zapomněla postřikovat lepicí vrstvu roztokem. Folie se (zcela nečekaně) do prkýnka dubovýho! přilepila, což ale ještě nebylo žádoucí. Odtrhla jsem ji… kurva!!! Se mi přilepila k sobě. Mačkala se, vytvářela rýhy, čekalo mě jisté šílenství…

 

Olé, olé, olé! Konečně byla na místě!!! Vytlačit přiloženou stěrkou zbytek montážní roztoku byla hračka. Odstoupila jsem.

 

O…. fólie zviditelnila nečistoty, které během montáže přilnuly k lepicí vrstvě (v mém případě otisky palců a ukazováku, zvířený prach a kočičí chlupy), což jsem si přečetla opětovným nahlédnutím do montážního návodu.

 

Nevěřícně jsem vstřebávala věty typu: reziduální (fakt se mi nechtělo hledat ve slovníku) vlhkost mezi sklem a fólií může v reakci s disperzní lepicí vrstvou vytvořit mapy a fleky, či dokonce vlivem soudržnosti molekul vody bubliny (které budou mizet týdny a měsíce) a je dobré zákazníka upozornit před započetím montáže… a došlo mi, co se mi dodavatel pokoušel sdělit.

 

Zalezla jsem do postele a schovala se pod peřinu. Litovala jsem se, že jsem dočista k ničemu, když mi napadlo, že okno je vysoko a stačilo by (z důvodu většího soukromí) zakrýt jeho spodní část a vršek, kde je fólie nejvíc poničená, odříznout…

 

Přiloženým řezátkem, za pomoci třiceticentimetrového pravítka – delší jsem fakt nenašla – jsem vytvořila řez. Další přiložení pravítka a snaha navázat na tenkou linii předchozího řezu…  nová rovina a další řez. Když fólie byla už sotva tak vysoká, že bylo nesmyslné vůbec ji na okně nechávat, bouchly ve mně saze…

 

Následující část textu byla pro jeho vulgaritu vymazána.

 

Uchýlila jsem se k Leonardu Cohenovi a odevzdaně se kymácela do rytmu Hallelujah… Ale – vždyť mám ještě půlku fólie! Vyskočila jsem, strhla z okna Waterloo a učinila další a poslední pokus. Povedlo si mi vyrobit tři dvaceti šesti centimetrové pásky (celkem obstojné kvality) na všechna tři okna.

 

************************

 

Za oknem v krmítku seděl pták (úžasně zbarvený, tipovala bych strakapouda), ocas mu čouhal ven, bezstarostně se věnoval krmení, aniž by tušil, že pár centimetrů od něho sedí tři nadržené kočky, cukající se při každém zatřepotání křídly, protože ze své strany viděl jen zrcadlo.

 

Závěr:

Estetický dojem z instalace fólie (vezmeme-li v úvahu, že se jednalo o první moji samostatnou montáž) uspokojující. Intuitivně jsem se (stylem pokus, omyl) dopracovala k pochopení. Už jsem dokázala posoudit obtížnost a rizika instalace (zajímavé, že co bylo doporučováno provádět na začátku, k tomu jsem dospěla na konci). Některé firmy uvádějí, že montáž folie je rychlá a snadná… 

 

Následující část textu byla pro jeho vulgaritu vymazána.

 

https://www.youtube.com/watch?v=sebkjBe-Hu4