Živý nebo mrtvý?

Dívka kráčela dlouhou prázdnou chodbou. Stěny byly z hrubého kamene a vzduch byl nasáklý hnilobným pachem. Bylo hrobové ticho, které jí bilo do uší jako nářek zatracenců. Přiložila si na ně dlaně, aby nic neslyšela. Od úst jí stoupal obláček sražené páry a mlžil jí výhled na cestu. Zatřepala hlavou, aby zahnala mučivé myšlenky, které ji v nitru sžíraly a rozběhla se. Chodba byla tmavá, jediné, co ji osvětlovalo byly dvě dohořívající louče. Jedna na začátku chodby, a druhá skoro o padesát metrů dál, na konci.

Běžela tak rychle, až se jí nohy smýkaly po kluzkém povrchu a šaty za ní vlály jako mlžný přízrak. Už byla skoro na konci, chystala se zahnout, když jí cestu zahradil černý stín. Polekala se a vykřikla. V ten samý moment se z černé hávu, jenž podivnou bytost obklopoval, vymrštil pár ledových rukou a sevřen dívčinu paži. Neměla kam uprchnout.

Po děsivé dvě vteřiny se nedělo vůbec nic, snad i srdce přestalo divoce bít v prsou vystrašené dívky, a pak mrtvý vzduch prořízl hrozivý sten.

Dívka ustrašeně pohlédla na svého věznitele, jenž si opatrně sundal kápi.

Zděšený výkřik jí uklouzl ze rtů, když pohlédla na svého bratra. Nemohla tomu uvěřit, nemohl to být on! V tuto chvíli přece měl ležet skoro dva metry pod zemí! Pod dusící a těžkou hlínou, kterou zasypávali mrtvé.

„Proč, prosím tě?“ zeptal se smutně chlapec a pohlédl na ni zastřeným pohledem. Jeho kalné oči se střetly s hnědýma očima. „Proč zrovna já?“

Dívka zalapala po dechu a odvrátila pohled.

„Neodvracej se ode mne!“ zavrčel chlapec a sevřel mrtvé ruce ještě pevněji. „Nemám snad právo vědět, proč jsi mě zabila?“ Levou ruku zvedl a položil ji na dívčino planoucí líčko.

Trhla sebou, když skrz ní projel chlad a zhnuseně se odtáhla.

„Mrtví by měli zůstat tam, kam jsme je my živí poslali! Co záleží na pravdě? K čemu ti je, když jsi mrtvý?“

„Ne, drahá,“ zasmál se chlapec. „Mýlíš se. Pravda nás zajímá stejně jako vás živé.“

Dívka se zatvářila opovržlivě a ironicky dodala: „Nemáš na ni sebemenší právo. Pravdu by měl znát jen soudce- a vrah.“

„Proč mi ji tedy neřekneš? Jsem úplně napnutý, co mi povíš!“

Dívka se chlapci vyškubla a urovnala si dlouhé zelené šaty. „Chceš být vlastní soudce? Jak zajímavé a dojemné. Budiž, řeknu ti, proč jsem tě zabila, ale věz, že na tom nezáleží. Už ne.“ Odmlčela se.

„Už tehdy, když tě otec přivlekl k nám, jsem viděla, že jsi jen obyčejná zrůdička, jenž se pase na lásce a dobrotě lidí. Ty nejsi člověk, jsi zvíře!“

Chlapec zavřel oči a usmál se. Když je otevřel, zatemnil je tmavý stín. „Povídej,“ vybídl dívku.

„Využil si jeho vlídnosti a pohostinnosti a pomalu a jistě jsi ho začal spásat… pomalu a pomalu, ale věděl jsi, že jednou se ti to povede, že ho úplně udoláš, zničíš, zabiješ! Že ho připravíš o duši!“ Dívka se prudce otočila a pohlédla mu do tváře.

„Chudák starý, věřil ti a doplatil na to. Nakonec jsi ho zabil. A já tomu mohla jen nečinně přihlížet a topit se ve vlastním žalu a bezvýznamnosti,“ řekla a ušklíbla se. „Už chápeš, kam mířím? Ne? Já jediná to o tobě věděla.“

„Co?“ pronesl líně chlapec a usmál se. Jeho suchá olivově zelená kůže se tak napnula, až hrozilo, že se roztrhne.

„Vím, kdo je tvůj otec.“

„Ne, nevíš.“

„Ale ano. Viděla jsem ho. To znamení, jenž máš na zádech. Tu hvězdu.“

Bylo vidět, že to chlapce překvapilo. Spustil ruce podél těla a pomalým, téměř šouravým pohybem se šunul k dívce.

„Nemáš ani tušení, co ten znak znamená,“ řekl a usmál se, když viděl, jak před ním dívka zděšeně prchá. Smál se její bezbrannosti a ubohosti.

„Ale ano, vím. Je to pentagram. Obrácený pentagram.“

Její odpověď ho překvapila.

„Ty nejsi nic jiného, než byl tvůj otec, drahý. Jsi ďábel!“

Oba se na sebe dívali, ona s opovržením a on s děsivou krutostí.

„Ano, tak jsi na to přišla!“ zasmál se a začal se pomalu otáčet. „Přišla jsi na mé skutečné já! Ale řekni,“ zeptal se jí, „jak mi hodláš teď uprchnout? Nyní, když znáš mou identitu, jak se hodláš přede mnou schovat? Stihneš to, než tě zabiji?“ Pohlédla na něj a zděšeně si zakryla ústa. Chlapec se otočil. V hlavě, tam, kde se nacházelo temeno, měl obří zkrvavenou díru. Šedá mozková hmota se pomalu valila ven na černý hábit a spolu s krví ho zbarvovala do růžova.

„Mě totiž nemůžeš zabít,“ zachechtal se. „Nemůžeš! Už jednou si se o to pokusila a podívej! Stojím tady před tebou, rád bych řekl živý,ale o to ses již postarala... Stojím před tebou a přece jsem připraven tě zabít. A udělám to přesně tak, jak si se o to pokusila ty!“ Otočil se zpět a pohlédl na záda prchající dívky. Utíkala nejrychleji jak mohla, nohy jí klouzaly po vlhkém povrchu. Srdce jí bušilo tak hlasitě, že se bála, že jí vyskočí z hrudi. Vzadu, na temeni cítila vtíravé mrazení, ale bála se otočit.Věděla, že tam bude on, se svým děsivým tajemstvím a vražednou odhodlaností. Věděla, že ji nakonec dohoní, a že ji zabije právě tak, jak zabila ona jeho.

Zahnula do chodby vpravo, kde byla úplná tma. Žádné louče ani svíce, jen černo černá tma. Protože neviděla na cestu, přitiskla se pevně ke zdi, stulila se do drobného klubka a čekala, kdy dorazí.

Poznala ho hned. Ochladilo se a po levé straně ucítila odporný zápach tlejícího masa. Podívala se tím směrem, ale neviděla vůbec nic. Možná ani nechtěla nic vidět. Složila hlavu do dlaní, ale nic se nedělo.

A pak ji něco zcela nečekaně chytlo za ruku, něco ledového. Vykřikla a pokusila se uprchnout. Ale nebylo úniku. Cítila jeho ledové ruce na svém těle, cítila i ošklivý zápach, jenž se mu linul z úst.
A pak usnula.

Byla neskonale šťastná, že bylo po všem. Seděla na bělostném povlečení na posteli a dívala se oknem ven do zelené zahrady. Bylo jaro, v sadu kvetly jabloně, petrklíče a všude létali motýli. Zpěv ptáčků se linul otevřeným oknem do místnosti a naplňoval celý dům.

Seděla tam a hleděla na své bělostné ruce… Tohle se už někdy stalo. Pamatovala si tuto chvíli někde ve své minulosti. A byla šťastná. Nic víc. Jenom šťastná.

To je totiž svět za tou vysokou zdí, kam se živý nepodívá, až když přijde jeho čas. A její čas již nadešel.