Odyssea Strachu

Hvězdy byly stejné jako vždy. Stejně krásné, zlaté, veselé či smutné. Stejné jako včera a jako budou zítra. Zíral na ně přes velké okno vesmírného korábu, který se mu stal peklem. Jak se tak díval do pryč, znovu se mu vybavily ty okamžiky. Momenty strachu, bolesti a paniky mysli.
Pak se se známým zvukem začal spouštět tlustý ochranný kryt okna. Hvězdy pomalu mizely a Robert byl jako bez duše. Neuvažoval co bude dělat, nepřemýšlel, jen vnímal a vzpomínal. Když byla kabina zcela odříznuta od výhledu na hvězdy, konečně se otočil zády k průzoru. Koukal se do slabého světla produkovaného třemi blikajícími poklopy v protější zdi. Tři pevně uzavřené kulaté průlezy do hybernačních komor. Na dvou blikala bílá světla, na jedné zelené.
Potom uslyšel další synonum utrpení. Věděl, že mechanické dveře vedlejšího koridoru se otevírají. Trocha skřípání a pak už slyšel kovový dupot. V tu chvíli se sám rozběhl k protějšímu poklopu a roztřesenou rukou začal vyťukávat desetimístný kód. Po obou jeho stranách pomalu blikaly poklopy už zapojených hybernačních komor. V těch spali jeho přátelé, kolegové, astronauti, už od startu jejich mise. Efekty komor byly stále zapnuté na maximum. Robertova komora už se ale otevírala, když za průhlednými dveřmi do místnosti stála zelená postava. Průhledné dveře se otevírají, postava dlouhými kroky vyrazí k místu kde ještě před momenty Robert stál a nestihne už víc, než jen silně zabušit na právě se dovírající poklop.
Robert už je tam. Opět to stihnul a je v bezpečí. Leží a obklopuje ho bílé světlo, teplo a uklidňující hlas připravující ho na hybernační spánek. On se ale celý klepe, zpocenýma rukama svírá už pořádně promačkaná madla po stranách a oči má pevně zavřené. Za ty roky se naučil, jak komoře alespoň trochu vzdorovat a téměř ignorovat kdysi příjemný ženský hlas uklidňující ho každý den touto dobou a tvrdící mu, že za několik prospaných okamžiků bude jejich loď na místě a hybernační spánek už budou mít provždy za sebou. Dvanáct let staré prohlášení "hybernační letušky" už pro něj znamenalo něco úplně jiného a kolikrát už při pohledu ven, na hvězdy, přemýšlel jestli se její hlas opravdu mění do úchylného posměchu nebo zda se mu to zdá. Světlo na poklopu jeho komory zatím změnilo barvu, začalo blikat bíle, tak jako ty dvě vedle. Hlas v jeho komoře utichl a pustila se jím zvolená hudba, kterou si pro tento jedinečný okamžik před lety sám vybíral. Vesmírná agentura je tak pozorná!
Robert už usínal. Vytřeštěná oči se zavřely, tělo se uvolňovalo a ruce mu poklesly z držadel. Začal zaručeně klidný spánek, jako vždy. Mezitím mu chytrá komora pomalu zavedla nitrožilní vyživování do rukou i nohou. Stále se ale v příjemně polstrované komůrce mohl "volně" pohybovat. Robert už ale spánku nepodléhal tak jak by měl, účinek na něj to mělo asi poloviční. V polospánku tedy slyšel, jak klidná hudba zní dál, až do konce skladby a pak začíná znovu.... v tu chvíli před dvanácti lety zcela spal. Zatímco tehdy loď s posádkou tří právě spících členů opouštěla sluneční soustavu, píseň trvající 5 minut, déle než uspávací proces, místo svého konce začala hrát znovu... v jejím průběhu to pak přišlo poprvé. První šok, děs a překvapení.
A tak to bylo vždy. Během opakování se jeho vybrané hudby v zdánlivě náhodný moment zvuk náhle zcela ustal, celá bílá kabina zhasla a dvě a půl vteřiny bylo ticho a tma. Pak náhlý zážeh rudého světla a řevu, jak lze asi nejlépe popsat to co nahradilo jeho uspávací hudbu.
Stejně tak byl jeho spánek nebo nyní už tedy polospánek nahrazen děsem. Z prázdnoty klidného snění se náhle propadal tmou do chladu až skončil v chaosu, v nějakém porostu který mu sahal nad hlavu a ze všech stran se ho snažil lapit. Za ty roky už se něco naučil. Teď stál v té džungli a chladný strach ho pomalu zaplavoval. Chvíli trvalo, než se šíleně rozběhl a ve snaze uniknout se vrhnul do houštiny která nikam nevedla. Utíkal, prodíral se tmou a vlhkem a každou chvíli čekal a tisíckrát si představil, že už je chycen a polapen. Utíkal dlouho, okolí se měnilo, bylo jen ubohým náčrtem toho co prožívala jeho mysl.

Probudil se opět ve své milé hudbě. Najednou si uvědomil, že civí na bílé polstrování okolo a nemá dobrý pocit. Chce ven. Poklop se zoufale pomalu otevírá, on zpocený vylézá a vrávoravě se složí na chladnou podlahu. Když se trochu probere a uvědomí si své povinnosti, skontroluje vedlejší komory, zda program běží tak jak má a potom se jde podívat na lákavý výhled ven, kde jsou ty krásné hvězdy... kdy už tam budou? Cosi mu připomínají.

Odysea po dvanácti letech otáčí domů. Doletěla k cílové planetě a protože posádka nevydala pokyny, obletí jí a vyrazí na dvanáctiletou cestu zpět k Zemi. Na palubě je tma, nikde nikdo, kromě tří malých kulatých poklopů s červeně blikající kontrolkou, za kterými spí tříčlenná posádka. Pánové, za několik prospaných okamžiků budete doma!