Moltenpole

Moltenpole
Britolia je krásné přístavní město, ale rána tu jsou šílená. Včera mně vzbudila toulavá kočka, co se mi procházela po okenním parapetu, ale dnes to bylo horší. Připlouvající křižník Věricho zatroubil tak hlasitě, až jsem leknutím sletěl z horní palandy své postele. Ale jinak je tu příjemné prostředí. Zde, za pohořím Cruormons, přežila původní Hyperijská příroda, protože nukleární válka zasáhla jen nížinu Tabor. Proto tady, na nejjižnějším místě mysu Oracul, je tak nádherné okolí. Teď po ránu vyplouvají rybáři, aby později včas chytily vracející se mořský vánek. Doprovázejí je rackové, toužící po čerstvé rybce. V hejnech přelétají nad modravou hladinou moře.
Město se pomalu probouzí. Ranní slunce pomalu začíná ozařovat cihlové střechy domů v ulici. K otevřeným dveřím u námořnické ubytovny, kde nocuji, přiběhla kočka a žadoní o sousto. Hodil jsem jí kousek masa, sebral svoje věci a vyrazil přístavní ulicí k molům. Za mnou jde pár mých společníků, všichni máme hluboko do kapsy, ale jinak se neznáme. Jen společně vyrážíme za výdělkem i za cenu téměř jisté smrti. Nikdo tam nejede dobrovolně, každý má důvod. Někteří prchají z domova, jiní jsou zde za různé zločiny, nebo aby unikli minulosti. Náhle se před námi konečně objevilo přístaviště. Všude kotví mnoho lodí, najít tu naši je složité všechny jsou téměř stejné. Naštěstí se z amplionu na sloupu ozvalo: „Námořníci a cestující na Moltenpole se nalodí na křižník Věricho v doku 6, vyplouvá v 7:00! “ Teď už to najdeme snadno.
Pochvíli už jsme v jitřním slunci spatřili naše plavidlo. Je to mohutná loď s velkými světlomety a baterii děl na přídi. Nad palubou se tyčí stožár. Na jeho vrcholu se v ranním větříku třepetá vlajka Wastelandu. Je na ní erb s padajícími bukovími lístky a černým plamenem. Kolem erbu je ovinuta zmije s vyceněnými zuby. Znak zrady našeho kraje. U mola vedoucí na palubu, musím odevzdat lístek důstojníkovi v tmavomodré námořní košili. Směje se. Moc dobře ví, že většina se nevrátí. Přidělili mi přední kajutu, aspoň budu moc sledovat, kam se ubíráme. Nás cestovatelů je tu asi padesát, námořníků jen dvacet. Nikdo se tam nechce ani plavit. Slunce už vystoupilo poměrně vysoko, je čas vyplout. V tom se kdesi na přídi s lomozem zasouvá kotva. Už vyrážíme, křižník Věricho, 70 ztracených duší a jeden cíl.
První dny byly rychlé, propluli jsme kolem ostrova Soko a pokračovali pořád na jih. Řítíme se poměrně rychle. Šušká se, že zítra už spatříme jižní mrak. Následující den se naše skupina sešla na přídi. Již zdáli několika set kilometrů jsme poznali, že se blížíme k cíli. Nejprve se objevil gigantický mrak, černý jako noc, který pohlcoval veškeré světlo. Přestože byl jasný den, jak se loď přibližovala, začalo všechno pohasínat. Vzduch se naplnil dusivým oblakem plynu, sirnatého zápachu, před kterým nebylo úniku.
Na lodi se rozsvítili světla. Velké světlomety bledě ozařovaly hustou mlhu před přídí křižníku. Plujeme rychle. Za zádí bělostné vlnky vytváří dlouhou přerušovanou linii. Už není vidět nic, hustá tma nás doslova obklopila. Oteplilo se, což je divné, tak daleko na jihu by měl být sníh a mráz. Z dáli je slyšet dunění. Duté mohutné rány zní již pořád, jen s malými přestávkami, po nichž nastávají hlasitější zvuky. Zápach je již nesnesitelný, několik mužů vykašlalo krev. Sirný oblak jim naleptal plíce. Snad přežijí, ale říká se, že někteří nováčci zhynou již cestou a zbytek chcípne při práci na pevnině. Pouze ty nejsilněji nezabije krutá příroda. Opírám se o okované zábradlí na boku lodi, když vtom vedle mne kdosi omdlí. Muž v pruhované košili se zapotácí a prudce se udeří hlavou o zábradlí plavidla. Venku už je nedýchatelno, se záchvaty prudkého kašle ho táhnu k pancéřovaným dveřím na boku lodi. Naštěstí se náhle otevřeli a vylezlo 5 chlapů v plynových maskách. Vzali omdlelého námořníka a odnesly ho na palubní ošetřovnu.
Když skupina zmizela v tmavé chodbě, s námahou zavírám těžké dveře, pro jistotu i na zámek. Jdu do kapitánské kajuty, ostatní šly do podpalubí nebo do jídelny. V prostorné kajutě obložené nalakovaným dubovým dřevem nikdo není, na zdi vedle kulatého zavřeného okna visí na háčku obraz se zlaceným rámem s podobiznou muže ve středních letech s odhodlaným výrazem ve tváři. Na cedulce pod rámem stojí: Protos James Casio. Pod obrazem stojí těžký bukový stůl s osmi šuplíky a polstrovanou židlí. Na stole je lodní deník, počítač a fotka kapitána s rodinou. Na monitoru počítače je zobrazena poloha lodi. V rohu obrazovky počítače bliká upozornění, že brzy projedeme kolem prvních ostrovů Prokleté třináctky. To je 13 ostrůvku, kde zhynulo již mnoho lidí. Neustále se mění, proto jejich poloha není přesná. Po čase se některý rozpadne a potopí, zmizí z hladiny. Na jiném místě se vytvoří nový ostrov, jehož tvrdá tmavá skála splývá s ocelově šedou hladinou Oceánu ztracených duší, takže je téměř neviditelný. Právě kolem jednoho takového proplouváme. Z okna kapitánské kajuty je dobře vidět. Pro jistotu ho námořníci osvítili světlometem. Kužel mléčných paprsků dopadá na několik set metrů velký shluk vyvřelé sopečné horniny, co se po zatuhnutí proměnila ve smrtící past.
Dunění v dáli sílí, nyní je již doprovázeno rudo oranžovými zášlehy na nebi. Je jich mnoho. Přelétají vysoko nad námi a mizí v dáli. Začíná sněžit. Ale není to sníh, co padá z oblohy. Jsou to malé kousky penzi, ztuhlého sopečného prachu. Bubnují na ocelový plášť lodi. Cíl už je blízko už jen pár desítek kilometrů. V tom se před námi objevil šedý obrys gigantické hory s rudými pruhy po bocích. Jsme tu, řekl kdosi. Křižník vplul do rozsáhlé zátoky. Mrak se rozestupuje a odhaluje dílo přírody v celé své kráse.
Vysoko do oblak se tyčí obrovská sopka, z níž stoupá onen mrak, do kterého jsme vpluli. Tyčí se před námi jako temná královna v ohnivém rouchu lávy. Jícen je ohromný, je vidět jen kousek, ale i ten musí mít mnoho kilometrů. Vylétají z něj ony zášlehy, co nás pronásledovali. Ohromné kusy kamení vyhozené matičkou zemí do nebes. Rozžhavené jejím hněvem. Po úbočí z několika jeskyní vyvěrají řeky tekutého magmatu, klikatící se po skalách až k oceánu. Na opačné straně zátoky se krčí drobné město Metalior, kde je největší zásoba kovů na planetě, náš cíl. Sopka neustále soptí, vystřeluje další a další balvany ze svého nitra. Kapitán se postavil k mikrofonu a z amplionu na lodi zaznělo: „Tak hoši, jsme tady, jen pár mil na jihozápad je město Metalior už si odpočineme. A propos pro nováčky co zde ještě nebyli. Vítejte v pekle. Vítejte na Moltenpolu.“