Revoluce pravdy

„Dobrý večer a vítejte u zpráv na osmou,“ přivítala diváky mladá žena v dámském obleku, který zvýrazňoval její křivky. Dlouhé blonďaté vlasy jí padaly až na ramena. Jedním rychlým pohledem se podívala na papíry, které ležely na stole, a začala mluvit. Avšak ty byly zcela prázdné. Všechna slova žena předčítala ze čtecího zařízení, které bylo jen pár metrů před ní. Papíry existovaly jen kvůli divákům. Dodávaly zprávám pocit pravdy a hmotnosti, jež digitálním slovům scházel.
Žena zrovna četla o nejnovějších vládních zákonech, když se celou novinářskou místností rozezněl výstřel. Pár vteřin na to se všude kolem ozývaly výkřiky. Ty skončily, jen co tři muži v černých lyžařských kuklách vtrhli dovnitř. V rukou drželi vojenské pušky a bez zábran s nimi mávali kolem sebe. V puškách byli jen slepé náboje. Nechtěli nikoho zabít. Rozhodně ne dneska. Ale to žena nemohla vědět, tak spadla na kolena a hlavu si začala krýt rukama. Mnoho jejich spolupracovníků udělalo to samé.
„Je zapnutá kamera?“ zeptal se jeden ze zakuklených mužů kameramana. Ten přikývl, ale přes ruce, kterými si kryl obličej, to nešlo vidět.
„Na něco jsem se ptal,“ řekl muž a napřahoval svoji zbraň, aby do kameramana uhodil. Jeden z jeho společníků však zbraň chytnul.
„Ano, ano je zapnutá,“ odpověděl spěšně kameraman. Maskovaní muži se tedy rychle postavili před kameru a začali mluvit.
„Obyvatelé Lagatska. My jsme Pravda. Už moc dlouho jsme utlačováni vládci, kteří se vydávají za demokratické, a přitom ničí jakoukoliv opozici. Kteří využívají propagandy a strachu, aby nás kontrolovali. Říkáme dost…,“
O deset minut později všichni tři muži sprintem vyběhli z budovy Lagatské národní televize a skočili do rodinného auta. Uvnitř čekal řidič, který šlápl na plyn, jen co se z dálky začaly ozývat policejní sirény.
Když byli dostatečně daleko, jeden z mužů si sundal svoji kuklu. Odhalil tak vrásčitý obličej s mastnými vlasy, které už začínaly na pár místech šedivět.
„To už nikdy nedělej. Nešahej na moji zbraň, je ti to jasné?!“ zařval muž na svého druha, který si taky sundal masku. Byl mladý, s blonďatými vlasy a pihovitým obličejem.
„Chtěl jsi ho uhodit naprosto zbytečně,“ ohradil se hoch.
„No a. Je to člen vládní propagandy, zaslouží si to.“
„Ne, je to člověk, který pracuje, aby uživil rodinu“
Chvíli to vypadalo, že bude hádka pokračovat ještě velmi dlouho, ale třetí muž ji přerušil. Opatrně položil svým druhům ruce na ramena a získal si tak jejich pozornost.
„Ivane,“ oslovil staršího muž. „Jsou to právě tito lidé, které ochraňujeme, jestli jim začneme ubližovat, nejsme o nic lepší, než prezident.“ Poté se otočil na pihovatého mladíka.
„Dimitri. Nesmíme ukázat jakýkoliv rozpor v našich řadách. Nebo toho náš protivník využije.“ Dimitri přikývl a obdivuhodně pohlédl na Nikolaie. Byl to právě Nikolai, který ho začlenil do hnutí a dal mu směr, když on sám žádný neměl. Ivan však nesdílel ten samý obdiv. Se vztekem se na Nikolaie podíval.
„Říkal jsem ti, že byla chyba ho sem vzít. On nikoho neztratil. Je moc měkký,“ řekl, jakoby tam Dimitri ani nebyl. Zbytek jízdy strávili v tichosti.
Cestou několikrát falešně zatočili a několikrát změnili auta. Když už vládla naprostá jistota, že nejsou sledováni, přijeli ke klubu 17. Klub 17 sloužil jako útočiště pro mladé lidi, kde se mohli bavit, pít, tancovat a přidat k revolučnímu hnutí Pravda, jež se scházelo ve sklepě. Právě tady se poprvé setkali Dimitri a Nikolai.
A tak Dimitri, Ivan a Nikolai zamířili úzkým schodištěm přímo do spodních pater. Jen, co zaklepali na kovové dveře, řekli heslo a vešli dovnitř, strhl se obrovský potlesk. Všichni viděli jejich přenos a každý se chtěl napít s těmi, kteří ukázali lidem pravdu. Dimitri se nestal členem hnutí kvůli obdivu, ale teď když mu byl nabízen, rozhodně ho přivítal. Od doby co se připojil, cítil, že mu nikdo nevěřil. Všichni s ním měli stejný problém, jako Ivan. Nikoho a nic neztratil. Jeho rodiče nebyli zabiti či uvězněni vládou. Nikdy nepřišel o šanci, protože nevyhovoval systému. Popravdě vyrůstal v relativním blahobytu. To však neznamenalo, že neviděl problémy své země a nechtěl pomoct.
„Dimitri,“ ozval se Nikolai, zatímco se kolem nich tvořila menší armáda panáků. „Mohl bys zajít za Alexejem a říct mu, že jsme dorazili?“
„Jasně, je vzadu?“ zeptal se Dimitry, který už se zvedal k odchodu a Nikolai přikývl. Alexei byl jeden z méně viditelných členů Pravdy. Zatímco ostatní protestovali, ať už násilným nebo nenásilným způsobem, byl to právě Alexei, který se staral o veškeré finance a plánování. Právě on zařídil, aby se pro ně Klub 17 stal útočištěm.
Dimitri se protlačil hordou bujarých lidí a vkročil do jedné z chodeb, která vedla do zadní části. Chodbu lemovali dveře vedoucí do různých místností. Některé byli prázdné, jiné plné starých kusů nábytku nebo zásob, které se nemuseli skladovat v lednici. Dimitri nakukoval do všech místností přes okenní tabule, Alexeie však nikde neviděl. Našel ho až za posledními dveřmi. Chtěl vejít dovnitř, ale pak se zastavil. Uviděl další osobu v místnosti.
„Je to tam přesně?“ zeptal se Alexei.
„Každý měsíc se ptáte a každý měsíc je odpověď stejná,“ odpověděla mu žena a podala mu černý kufřík. Alexei ho otevřel a rychle přepočítal peníze uvnitř.
„Jo, je tam všechno,“ ujistil ženu, ale ta už to dávno věděla.
„Prezident je rád, že jste spokojen,“ řekla žena.
Když se Dimitri přidal k hnutí, znal prezidenta a to bylo vše. Politika ho znechucovala. Všechny ty lži a klamy v něm vyvolávali odpor. Když mu tedy Nikolai rozkázal, ať se naučí všechny důležité postavy Lagatské politiky, nebyl moc rád. A tehdy mu Nikolai řekl slova, která s ním zůstala dodnes:„Pokud chceš provést uměleckou revoluci, musíš znát umělce. Pokud chceš provést politickou revoluci, musíš znát politiky.“
A tak když viděl Natalyi Volkovou, pravou ruku prezidenta, jak dává kufřík plný peněz Alexeiovi, rychle vytáhl telefon a vyfotil je. Nevěděl, co jiného dělat. Chvíli si myslel, že je možná Natalya špeh, který hnutí tajně pomáhá. Ale proč by zmiňovala prezidenta. Pak ho napadlo, že možná je Alexei špeh, který na ně donáší prezidentovi. Ale v tom případě by už všichni měli být ve vězení, nebo hůř. Dimitri, plně ponořený do svých myšlenek, si téměř nevšiml, že transakce skončila a Natalya se chystala odejít. O vlásek se mu podařilo skrčit, aby nešel vidět ve skleněné tabuli. Myslel, ne, doufal, že ho neviděla. Věděl však, že každou chvíli otevře dveře a musí se někam schovat. Stále skrčený se tedy rozběhl do vedlejší místnosti, uvnitř které byla hromada starého nábytku. Ve spěchu za sebou třískl dveřmi. Měl chuť se praštit, ale neměl na to čas. Skočil za starou pohovku, na druhé straně místnosti a čekal. Za pár vteřin slyšel, jak se dveře prudce otevřeli.
„Je tady někdo!“ zařval Alexei. Dimitri uslyšel známé kovové klepnutí kohoutku u pistole. Okamžitě si strčil ruku před obličej, aby ztišil své dýchání. Celou dobu si jen opakoval, že měl vyjít ven. Vyjít ven, když Alexei zavolal a něco si vymyslet. Teď už však bylo pozdě.
„Byl to jen vítr,“ ozvala se Natalya. „Říkala jsem vám, že byste se měli přestěhovat do něčeho trochu luxusnějšího.“
„A já jsem vám říkal, ať se nestaráte o to, co dělám,“ ohradil se na ní rozmrzele Alexei, vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Dimitri chvíli seděl na místě. Bylo mu jasné, že Natalya neodejde hlavním vchodem. Tam bylo moc lidí. Což znamenalo, že odejde únikovým východem. To mu dávalo, víc než dost času vyjít ven a přidat se k ostatním. A přesně to udělal.
„Našel si ho?“ zeptal se Nikolai, když viděl, jak se k němu blíží velmi rozrušený Dimitri. Ten však neodpověděl, jen ho chytl za rukáv a zatáhl ho do jedné z opuštěných místností.
„Co se děje? Všechno v pořádku?“ zeptal se zmatený Nikolai.
„Nevím, co mám dělat. Musíš mi pomoct, prosím,“ řekl Dimitri a rychle mu ukázal fotku na telefonu. Nikolai nějakou chvíli nepromluvil ani slovo. Rozneslo se mezi nimi nepříjemné ticho a Dimitri se ho snažil hned zaplnit.
„Je to ona, že jo? Je to Volkova?“ chtěl se ujistit. Nikolai se na něj však jen podíval, řekl: „Počkej tady,“ a odešel pryč. Když se o chvíli později vrátil, šel za ním Ivan. V ruce měl sklenku piva.
„Co se děje, tak strašně důležitýho?“ zeptal se podrážděně. Dimitri mu ukázal fotku. Ivan se na ni chvíli díval, a poté mrštil sklenkou piva o zeď.
„Do prdele!“ zařval přitom. Zatímco kapka piva stékala po stěně, Ivan se rozzuřeně rozešel ke dveřím, ale Nikolai před něj skočil.
„Ne, počkej. První si o tom promluvme, a poté něco udělejme.“
„Není o čem mluvit. Je to zrádce.“
„Jestli je zrádce, tak proč nás už dávno nezradil?“ zeptal se Dimitri. Ivan se na něj otočil, zdálo se, jakoby téměř zapomněl, že tady vůbec je.
„Skvělý dotaz. Zeptám se ho, zatímco mu budu vybíjet zuby z pusy,“ odpověděl Ivan a znovu se snažil prodrat ven přes Nikolaie. Ten se však nehnul ani o píď.
„A co potom. Ukážeme tu fotku lidem tady, zmlátíme Alexeie a vyhodíme ho z hnutí. Co lidi, kteří tady nejsou? Ti co fotku neuvidí? Myslíš, že budou věřit spíš tobě, než Alexeiovi. Jediné, čeho tím dosáhneš je, že hnutí rozerveš na kusy,“ seřval Nikolai Ivana s vervou, jaká u něj nebyla obvyklá. To Ivana velmi zaskočilo a mnohem klidněji se zeptal: „Tak co chceš?“
„Já nevím,“ přiznal se Nikolai. „Musíme udělat něco velikého. Něco, co ukáže pravdu všem a Alexei ji nebude moct popřít.“
Zatímco se Ivan a Nikolai hádali, myšlenka se začala tvořit v Dimitriho podvědomí. Nebo si to aspoň myslel. Ještě o mnoho let později Dimitri přemýšlel, jestli to opravdu byl jeho nápad, jeho myšlenka. Ale prozatím neměl žádné pochyby.
„Musíme se vrátit do televize,“ řekl. Oba muži se na něj podívali. Hned věděli, co má na mysli.

Auto přijelo před opuštěnou budovu Lagatské televize. Po útoku, který proběhl před pár hodinami, byla celá budova vyklizena a zavřena. Avšak kromě několika žlutých pásek nebyl přístup nijak chráněný.
„Jsi si jistý, že se budou dívat,“ ujistil se Nikolai. Kuklu už měl připravenou v ruce.
„Jsem,“ odpověděl Ivan a zatřásl svým mobilem. Tentokrát to byl on, který měl zůstat v autě a hlídat. Dimitri i Nikolai si nasadili masky a se slepými náboji se rozběhli k budově, krytí jedině nocí. Použili umělý klíč, aby se dostali dovnitř. S jistotou lidí, kteří už něco takového dělali, se rozběhli přímo ke svému cíly. Tentokrát bylo studio zcela prázdné. Poslali SMSku Ivanovi.
„Jsme tady. Zavolej jim, aby se dívali,“ psalo se v ní. Poté Nikolai zprovoznil kameru a zahájil vysílání.
„Obyvatelé Lagatska,“ začal mluvit Dimitri. Snažil se znít vážně a odhodlaně. „Máme pro vás další zprávu. Další důkaz korupce uvnitř této vlády. Jen se podívejte,“ s těmi slovy ukázal fotku na svém mobilu a přiblížil ji kameře. Nikolai přikývl, aby naznačil, že šla dobře vidět.
„Obyčejní z vás možná neznají tohoto muže, ale ti co znají Pravdi, ví, proč je tato fotka důležitá a…“
Dimitri ztichnul, když se blikající světlo na kameře vypnulo. Pak zpoza stolů uvnitř kontrolního centra, vyskočilo několik vojáků. Byli hned vedle Nikolaie, který se nezdál nijak překvapený. A Dimitri byl znovu ztracen.
„Skvělý proslov, Dimitri. Je škoda, že odporuješ našemu prezidentovi. Jsem si jistá, že by chtěl mít mladíka, jako jsi ty svým zaměstnancem,“ ozval se Dimitriovi známý hlas. Byla to Natalya Volkova. Dimitri okamžitě zvedl svoji pušku a namířil ji na ní.
„Ví, že tam máš jen slepé náboje,“ ozval se Nikolai, který už vyšel z kontrolního centra.
„Ty jsi zrádce? Tak…tak proč bral Alexei ty peníze?“ zeptal se ho. Avšak nebyl to Nikolai, který odpověděl.
„Odkud myslíš, že máte všechna ta auta a zbraně, dokonce i ten bar,“ odpověděla Natalya. A Dimitri se na ni začal plně soustředit.
„Proč jste nám dávaly peníze? Jaký to má smysl?“ pokračoval v otázkách.
„Nedáváme peníze jen vám. Dáváme je mnoha skupinám. Profašistickým, protifašistickým, těm, jež s prezidentem souhlasí i těm, kteří mu odporují. A nakonec ukážeme veřejnosti, že to děláme,“ začala plně vysvětlovat Natalya. „A tak jsou naši nepřátelé zmateni. Komu věřit, kdo je na naší straně a kdo na jejich. A přesně to se teď stane i s vaší Pravdou. První půjdou po Alexeiovi, ale pak se to rozšíří. Kdo jiný by mohl být proti nim…“
„Ale proč jste to neudělali dřív. Proč jste nás nechali se rozrůst?“ skočil ji do řeči Dimitri, jehož oči probleskávali od jednoho vojáka k druhému.
„Věř mi, normálně nikoho do takové velikosti dorůst nenecháme, ale potřebovali jsme velrybu, která ovlivní plankton. Váš pád, roznese nedůvěru i do ostatních podobných skupin, a pokud se nebudou shromažďovat, nebudou hrozba,“ vysvětlila. Dimitri se pak podíval na Nikolaie. Nevěděl co říct, a tak neříkal nic.
„Udělal jsem to pro hnutí,“ začal mluvit Nikolai. „Už dávno nás mohli rozdrtit, ale řekli mi, že takhle nechají všechny naživu.“ Ani jednomu z dvou mužů, nebylo zcela jasné, jestli mluví k Dimitriovi nebo k sobě. A popravdě na tom nezáleželo. Dimitri sklonil svou zbraň.
„Vyhráli jste. Co teď?“ zeptal se chladně. Slzy ho přitom pálily v očích, ale snažil se je zadržet.
„Vyhráli?“ zeptala se zmatená Natalya. „Ne, hra ještě pokračuje. Ale vy jste nikdy nebyli naši nepřátelé. Vy jste byli figurky.“
Dimitri pustil zbraň na zem. Přemýšlel nad tím, že by jí napadl, ale neměl dost síly. Dost vůle. Dva silní muži za ním přišli a odnesli ho pryč. Ven z budovy, do policejní dodávky, která stála venku. Cestou viděl jejich auto. Rozstřílené a v něm mrtvé tělo Ivana. Zbraň pevně v jeho rukou.
Byl mrtvý. Pravda byla mrtvá.