Pomeranč

Za obrovskou pouští a nekonečným oceánem se rozprostíraly obrovské hvozdy pomerančovníků. V jednom z těchto sedmi hvozdů žila kolonie pomerančů.

Kolonie pomerančů byla na své poměry velice vyspělá. Měla vlastní železnici, díky které kvetly obchody s dalšími okolními koloniemi. Nedávno se dokončila stavba zbrusu nové radnice i s obrovským zvonem, který svolával všechny obyvatele, když bylo potřeba oznámit nějaké novinky, nebo v případě nouze, mohl zvon upozornit na útok kanibalských cirusů.

Kanibalské citrusy jsou v celém hvozdě velice obávané. Bojí se jich kde kdo. Nikdo, komu rozum ještě slušně slouží, by se nevydal osamocen do hvozdu, zvláště ne bez doprovodu dobrého střelce. Citrusovníci jsou nejvíce nebezpeční tím, že nemají co ztratit. Aspoň se to o nich široko daleko povídá. Proto se na pomeranč vrhnou hlava nehlava, uhlodají mu slupku a nechají ho tam vykrvácet. Někdy si blahodárnou šťávičku z pomeranče vymačkají a tak zbyde na místě činu jen pouhá vyschlá dužina.
Nikdo neví, co k tomu citrusovníky vede. Ani kdy jejich útoky začaly, či kde se vlastně vůbec citrusovníci vzali.
Jedna stará báje říká, že kdysi žili ve hvozdě velice blízko pouště. Poušť se začala vlivem globálního oteplování rozšiřovat a velký příval sluníčka nedělal citrusům, obývající zdejší hvozd, dobře. Sluníčko jim prostě vypálilo mozeček, tak jim přeskočilo. Nedalo se tomu už nijak zabránit.

Ruprecht byl velice mladý pomeranč z odrůdy Moro. Teprve nedávno odpadl ze svého rodného pomerančovníku a tak se světem nepotloukal příliš dlouho. Ještě nevěděl, jak to chodí. I když on chodit uměl, samozřejmě.
Uměl i číst, naučil se i psát. Což bylo v jeho věku docela vzácnost. Většinou se o tyto činnosti zajímaly jen starší pomeranče. Mladší se raději věnovali nekonečným pochůzkám hvozdu a doufali, že je nikdo nezblajzne.
Ale Ruprecht ne. Chtěl se stát NĚKÝM. Aby na něj celé generace pomerančů z krvavého pomerančovníku Moro vzpomínali jako na někoho, kdo něco dokázal.
Jenže ještě nevymyslel, co by měl dokázat, aby svůj cíl splnil, než shnije. Čtení a psaní uznal za vhodnou činnost, které by se měl věnovat, a mezitím se třeba ukáže něco, co by mohl dokázat. Jenže číst už uměl, psát taky a to obstojně, ale nepřišel na žádný další velký skutek.

Ruprechtovi zbyl pouze jeden dobrý kamarád. Našel si jej hned po odpadnutí. Jejich pomerančovníky sousedily, a když jeho kamarád odpadl, odkutálel se a zastavil se až o Ruprechta. Jmenoval se Norajr z odrůdy Navelina. I na svůj původ byl maličký. Nikdy pořádně nedorostl a Ruprecht by se klidně vsadil o vlastní slupku, že by ani citrusovníkům nechutnal. Vypadal už od pohledu málo šťavnatě, jako by nestačilo, že celá jeho odrůda Navelina má tak nevýraznou chuť a je tuhá.

Ruprecht se měl se svým kamarádem setkat u nově vyrůstajícího pomerančovníku. Dohodli se, že budou diskutovat o odrůdě, která na tomto stromě bude vyrůstat. On osobně tipoval další Washington Navel. Jako by těchto pomerančů už tak nebylo dost. Rozšiřovaly se nekontrolovatelně celým hvozdem děsně rychle. Jednou s Ruprechtových teorií o konci světa byla i ta, že celý svět postihne morová rána v podobně pomerančů odrůdy Waschington Navel.

Norajr se potloukal hvozdem. Nikdy nebyl zrovna dvakrát dochvilný, a dnes svůj zlozvyk napravovat nehodlal. Měl rád přírodu. Věděl, že je příroda jeho součástí stejně, jako on je součástí její. Zbožňoval čerstvý vzduch. Celý den pracoval u železnice, kde se potulovala hromada zlověstných výparů, které mu zamořovaly plíce. Ale tady nic takového nehrozilo.

Zpoza jednoho stromu uslyšel šelest. Norajr se otočil tím směrem, ale nic neviděl. Rozumný pomeranč by tomu zvuku věnoval menší chvíli na zkoumání a delší chvíli by věnoval tomu, že by vzal nohy na ramena.
Norajr ale jen pokrčil rameny a pokračoval dál ve své cestě. Zatím něco v křoví se šibalsky usmálo a pronásledovalo dál svou hloupou oběť.

Ruprecht se rozhodl, že už nebude čekat na svého kamaráda. Posadil se na zem kousek od nově vzrůstajícího stromu a dal se do pozorování. Po chvilce si začal sám pro sebe povídat: „Hmm, na svůj nízký věk je tento výhonek docela vzrostlý, to musím uznat. Další Washington Navel, sakra!“

Norajr se zastavil, aby věnoval momentík poslechu zpěvu ptáčka. Moc se mu líbilo, jak ptáček vesele švitoří. Kdyby jen věděl, že zvuk, který pták vydává, znamená něco jako: „Ty blboune nejapný, mazej odtud do kolonie, nebo je po tobě! Jen se koukni za sebe! Sakra, tak už nic, pozdě, ehehe. Ale snažil jsem se, to se musí uznat, no ne?“ A pak pták vzletěl a zmizel v nedohlednu.

Ruprecht se zvedl. Byl velice popuzen svým kamarádem. Celá tahle situace se mu nepodobala! Nikdy nebyl tak nezdvořilý, aby bez omluvy nedorazil na sjednanou schůzku. Ještě na tak velice důležitou schůzku. Co si to o sobě jen myslí! Ruprecht málem praskl vzteky. Tolik se těšil na dvojhlasnou diskuzi a nějaký blbý kulatý a prťavý Naveliňák mu celý den zkazil! Navíc tu na něj kolemjdoucí hleděli jak na blázna a šílence. Co je na tom, že si povídá sám se sebou? Nebo že nadává stromu a jeho budoucím dětem, že jsou stvoření apokalypsy? Dyť je to přece úplně normální a obvyklá věc, no ne?!
Odkopl kamínek a odkutálel se domů. Zítra si na kamaráda počká u železnice a všecko mu to vytmaví!

Sluníčko vysvitlo. Ruprechtovi to bylo jedno. Spal. Sluníčko štiplavými paprsky, které pronikaly hustým listovím, oznamovalo, že se blíží poledne. Ruprechtovi to bylo jedno, spal.
Až když paprsky zbledly a jejich síla pohasla, rozhodl se Ruprecht vstát. Nasál ždibec vody, která mu odkapala do soudku, když předevčírem poprchalo. Pořádně se protáhl a vydal se přímo k železnici. Rozhodl se tentokrát využít vlastní nohy. Některé pomeranče to považovaly za kacířství. K čemu nohy, když se mohou tak ladně kutálet?

Na železnici bylo rušno. Pomeranče se zde kutálely a pobíhaly a některé Ruprechtovi málem podrazily nohy. Hlasitě volal na Norajra. Nikde v davu ho neviděl, ale nebylo se čemu divit. Norajr byl maličký a většinou ho používali na čištění komínů a podobně. Prostě na malá místa, kterými se mohl lehce protáhnout a jako bonus tam vytřít prach.
Ruprechta si všiml jeden z klidnějších pomerančů. Pozorně si jej prohlédl, a když rozhodl, že to je zdejší občan a ne špion z vedlejší kolonie, vydal se váhavými kroky za ním. Ruprecht na první pohled poznal, že se jedná o jednoho ze starších pomerančů, který se snaží držet krok s módou a s novými trendy. Kdyby tomu tak nebylo, dávno by se za ním dokutálel.
Když k Ruprechtovi konečně pomeranč došpacíroval, udýchaně se představoval. Ruprechtovi ale bylo jedno, jak se jmenuje či jakou má hodnost a podobně, proto jeho slovům nevěnoval nejmenší pozornost. Během představování se dotyčný aspoň vydýchal, díky čemuž mu Ruprecht rozuměl další informace.
Děsivé informace.
Norajr nedorazil do práce.
Nikdo ho celý den neviděl.
Nastal kvůli němu zmatek.
Komín lokomotivy je zanesený.
Lokomotiva nemůže odjet, hrozí výbuch.
Co si bez něj kolonie počne!
Je výjimečný svou maličkostí.
Bez něj je železnice ztracena.
To všechno ze sebe starší pomeranč vymáčkl během pár sekund. Ruprechtovi dalo hodně práce se soustředit na to, co to vůbec ten blázen mele. Ale když pochopil závažnost situace, zmohl se jen na pouhé: „Co že?!“

Tentokrát se kutálel. I když mu chůze šla, kutálení bylo a vždy bude rychlejší. Přeskakoval jeden vystouplý kámen za druhým a mířil k bydlišti svého kamaráda.

Bylo pomerančovou zásadou, že po odpadnutí ze stromu se mladí pomeranči odstěhují na některý z blízkých stromů, které již neplodí a jen pomalu usychají. Brzy zmizí nadobro, ale do té doby poslouží jako sídliště.
Další zásadou bylo, že každá odrůda měla své sídliště, na kterou mohla vkročit jen daná odrůda. Někdo by to možná nazval rasismem, ale zde se jednalo prostě o zavedené pravidlo. Proč by měl krvavý pomeranč šlapat po stromě, který patří pomerančům zlatým a naopak?

Ruprecht dorazil k sídlišti. Nemotorně zastavil. Brzda mu vždy dávala zabrat. Někdy, když se terén jevil příliš nepoddajně, vrazil schválně do stromu. Pak bylo zastavit jednodušší, už nejel plnou rychlostí. Jenže teď se k tomu neodvažoval. Pomalu mu dozrával mozek a on si uvědomoval, že by se jednoho, ne příliš hezkého, dne mohl o strom roztříštit a okolní trávu by hezky pokropil svou chutnou rudou šťávičkou. Zahnal tu představu a nervózně vykročil k hlavnímu vchodu sídliště.
U vchodu postávalo pár zlatých pomerančů, ze stejné odrůdy jako jeho kamarád. Ruprecht si je měřil pohledem, byli o něco větší než Norajr.
Pomeranče nevěnovaly Ruprechtovi pozornost. Až když se přiblížil příliš blízko, otočily se jeho směrem a odplivly si.
„Krvák,“ procedil jeden mezi zuby, „co tu chceš?“
Ruprecht si povzdychl, neměl rád, když někdo poukazoval na barvu jeho dužiny.
„Hledám Norajra. Dnes se neukázal v práci. Je tam fakt zmatek.“
„Norajra jsem od včerejšího rána neviděl,“ odvětil jeden z pomerančů.
„Asi se nechal oloupat od citrusáků,“ uchechtl se jeho kolega. Třetí z postávajících pomerančů naznačil, aby Ruprecht okamžitě zmizel, že s ním již nechtějí ztrácet čas.
Ruprecht se nenechal dvakrát pobízet a zmizel, co nejrychleji – odkutálel se.

Přemýšlel nad tím, co mu ti „zlaťáci“ prozradili. Pokud se Norajr neukázal ani z práce, znamená to, že se muselo něco stát. Pomeranče nebyly zrovna moc stateční a nedokázali si představit noc někde jinde, než v bezpečí usychajícího stromu.
„Sakra“, zamručel Ruprecht. Teď nemůže kamarádovi nic vytmavit, nemůže mu vynadat, nemůže si ztěžovat. Norajr by na setkání dorazil, ale něco, nebo někdo, mu v tom zabránil!
„A já už si připravil vytmavující řeč,“ povzdychl si nešťastný pomeranč do ticha a kutálel se dál.

Věděl, kam se Norajr chodívá rád procházet. Většinou jde z práce po vzdálené pěšince. Norajr je přímo průkopník v chůzi. Už se téměř nekutálel, možná to už i zapomněl. Možná by už nedokázal ani zabrzdit na rovině. Vždycky chodil po nohou. Říkával, že se rád nadechne čerstvého vzduchu a užije si svobody a přírody dokud má tu možnost.
Ruprecht mu zas říkával, že si přírody užije víc než by si přál, až začne hnít někde v příkopu. Za to čerstvého vzduchu by si vážit měl, ten mu naopak bude v tom příkopu chybět.

Zastavil. Byl na rozcestí. Odbočil k pěšince a opatrně se vydal po ní. Nervózně se otáčel a snažil se postřehnout sebemenší známku pronásledování. Ve zdejší části hvozdu bylo zvýšené riziko napadení citrusáky.
Po pár minutách zastavil. Pěšinka zde byla nepřirozeně širší. Jako by se zde odehrál nelítostný souboj. Pozoroval udupanou trávu. Všiml si, že zde vede uzoučká odbočka do hlubokého lesa. Odbočku musel někdo nedávno vyšlapat. Možná že tudy chodí citrusáci pravidelně? Pomyslel si Ruprecht a otřel si zpocené čelo. Najednou ho polilo horko. Co když ho tu chytí a odvlečou?
Rychle se schoval do křoví opodál a zhluboka dýchal. Potřeboval se uklidnit. Vydá se podél nově vzniklé stezky, ale nepůjde přímo po ní, to by bylo holé šílenství.
Když se maličko zklidnil, vyšel zpoza keře a opatrnými krůčky se přiblížil ke stezce. Prohlédl si ji a uvědomil si, že i kdyby šel přímo po ní, obával by se, aby ji neztratil. Byla sotva viditelná. Nemělo žádný smysl, sledoval stezku z dálky a držet se jí. Brzy by ji ztratil a zabloudil by. Možná by už nikdy nenašel cestu domů. Musí jít po stezce! Možná potká pár citrusáků, ale bude je čekat a skope je dohranata. Úplně cítil, jak jím proudí nově nalezené odhodlání a vykročil na stezku. Dávalo mu dost práce sledovat, kudy se vine. Několikrát se mu málem úplně ztratila, ale naštěstí se na ni vždy vrátil.

Uzoučká stezka se začala rozšiřovat. Pomalu se z ní stávala všední lesní cesta, po které obvykle chodí denně tucty osůbek. Tento nepopiratelný fakt začal Ruprechta znovu znervózňovat. Už měl chuť opět skočit do křoví, když zaslechl podivné zvuky. Vydal se opatrně směrem k nim, ale sešel z cestičky. Nerad by zde potkal tucet citrusáků, ty by asi nezkopal dohranata, spíš by skončil bez slupky.

Brzy stál opět v křoví, ale ne proto, že by byl strachem bez sebe, ale proto, že odtamtud měl dobrý výhled a přitom zůstal skrytý.
Sledoval všechno to dění před sebou s otevřenou pusou. Jevilo se před ním něco, co připomínalo provizorní tábor. Uprostřed hořel obrovský oheň. To mladého pomeranče velice překvapilo. Ovoce se většinou ohně bálo, nerado by v něm skončilo. Navíc nikdy nepocítil nic jako zimu. V hvozdu byla vždy příjemná teplota. Na co jim ten oheň byl? Uvažoval Ruprecht a cítil při tom nepříjemné mravenčení v prstech, které mu říkalo, že k ničemu dobrému ho mít nebudou.
Brzy se mu měl naskytnout pohled, na který nikdy nezapomene. Za ohněm byl jeho kamarád. Visel za nohy. Oči měl zavřené a tvář měl celkově zkříženou bolestí. Přistoupili k němu dva citrusáci. Oba byli žlutí jako sluníčka a kysele se usmívali. Odloupli kousek Norajrovi slupky… Ruprecht to nedokázal sledovat. Jeho kamarád byl probuzen ohromnou bolestí a sklíčeně zavyl. Citrusáci se neustále usmívali a přistoupili k ohni. Tam slupku hodili a začali s něčím, co vzdáleně připomínalo modlitbu.
Ruprecht si uvědomil, že pokud chce Norajra zachránit, teď je nejvhodnější chvíle. Prodral se mezi keři na druhou stranu. Musel obloukem obejít celý tábor. Doufal jen, že modlitby citrusáků trvají co nejdéle. Ruprecht neměl času nazbyt, pospíchal, ale přesto si dával pozor, aby jej nikdo nezaslechl. Modlitby se stávaly hlasitějšími a hlasitějšími. Ruprecht se již ocitl na druhé straně, kousek před ním visel jeho kamarád. Jenže byl hlídán. Jak jen odláká pozornost stráží? Citrusáci byly podle něj nějak moc vychytralí. Nikdy nikdo neřekl, že mají stráže a tábory a oheň! Vždy se o nich tradovalo jen to, že jsou krvežízniví a že vás oloupou zaživa. Neměli mít tak vyspělý rozum!
Ruprecht si povzdychl. Měl jediný nápad, ale moc se mu nelíbil. Kousek se vrátil, ale ne zas moc daleko, aby stráže mohly zaslechnout hluk, který se chystal udělat.
Mladý pomeranč si oderval nohu. Docela to bolelo, sykl a otřel si opět zpocené čelo. Naštěstí mu noha co nevidět zas doroste. Bude to chtít jen trochu klidu, odpočinku a čerstvé vody.

Držel svou nohu a soustředil se, aby dohodil co nejdál. Jakmile noha dopadla do šustivého listí, stráže se koukly tím směrem. Chvíli gestikulovaly, proto Ruprecht neváhal a hodil tam i svou druhou nohu. To stráže přesvědčilo. Navíc ucítili závan čerstvé šťávy. Že by se k nim dopotácel nějaký zraněný pomeranč? Zablýsklo se jim v očích.

Ruprecht doufal, že se mu podaří zabrzdit. Rozkutálel se co nejrychleji a jakmile se blížil k Norajrovi, šlápl na pomyslnou brzdu.
Zastavil! Výborně. Vyskočil na svého kamaráda. Ten vydal další bolestivý sten. Ruprecht se mu omlouval, ale neměl na vybranou. Možná kdyby měl nohy a postavil se na špičky, tak by dosáhl nahoru a mohl by Norajra odvázat. Jenže nohy neměl, musel po kamarádovi tedy vyšplhat a provaz přehryzat. Jako nějaký potkan.
Oba dopadli na zem. Modlitba byla naštěstí dost hlasitá a citrusáci do ní byli tak zabraní, že si nevšimli hluku za nimi.
Avšak jeden ze strážníků se již vracel. Olizoval se od ucha k uchu, tedy kdyby nějaké uši měl. Noha mu zřetelně hodně chutnala. Druhý strážník asi ještě očichával okolí a doufal, že najde zbytek pomeranče.

Ruprecht profackoval Norajra a naznačil mu, že se musí kutálet. Bylo jasné, že to pro Norajra bude neskutečně bolestivá procedura. Chyběla mu polovina slupky.
Nakonec se ale Ruprechtovi podařilo přesvědčit omámeného kamaráda a oba byli v klubíčku a připraveni se rozkutálet. Strážný si jich všiml a rozběhl se za nimi. Kupodivu se nekutálel, asi myslel, že je stihne zastavit dřív, než vystartují.

Norajr byl vpředu. Ruprecht se kutálel těsně za ním a snažil se ho co nejlépe koordinovat, aby zamířili na stezku, odkud to byl domů už jen kousíček. Bál se, aby mu kamarád nezmizel někde v hlubokém hvozdě a celá mise by přišla vniveč.
Strážník je předjel a zastavil. Norajr do něj vrazil a odrazil se na druhou stranu, kde se vyvalil a bolestivě sténal. Ruprecht stihl zareagovat. Rychle se stočil doleva a zastavil. Udýchaně hleděl na strážníka, který se vítězoslavně smál. Ruprecht se ale nehodlal jen tak vzdát.

„Vymačkám z tebe šťávu i s dužinou, bídáku!“ vyjekl na citrusáka. Ten si ho prohlédl. Začal se smát, nemohl si nevšimnout, že jeho vyzyvateli chybí nohy.
Měl jasně navrch.
Co si ten moula myslí? Prej bídák!
Citrusák se nemohl přestat smát. Celé to vypadalo tak komicky, jak by ho ten skrček mohl asi přemoct.
Ruprecht se rozjel vší svou silou a vrazil do citrusáka. Ten odletěl k blízkému stromu, odrazil se, ale to ho nezachránilo před běsněním krvavého pomeranče.
Ruprecht nezaváhal ani na milisekundu a rozjel se přímo proti odraženému citrusu. Vrazil s ním opět do stromu a tentokrát se nepřestával kutálet. Citrusák byl v sevření stromu a rozzuřeného pomeranče, který nepřestával tlačit a tlačit. Až se Citrus pod vším tím napětím rozmáčkl. Kyselá šťáva se rozprskla po okolí. Ruprecht vyděšeně koukal na celou tu situaci. Zabil citrusáka. Nemohl tomu uvěřit.
Když se maličko vzpamatoval, uvědomil si, proč všechno tohle podnikl. Pomalu se dokutálel ke kamarádovi. Norajr omdlel. Ruprecht si byl jist, že strážného půjdou určitě co nevidět hledat. Navíc jim zmizel vězeň. Modlitby už taky dávno utichly. Moc daleko se jim nepodařilo utéct. Musí se hned vydat na další cestu. Nejradši by Norajra zvedl a odnesl, jenže Ruprecht své nohy přece zahodil. Teď mu děsně chyběly.

Neměl jinou možnost. Profackoval opět svého kamaráda. Podařilo se mu dostat ho aspoň trochu k vědomí. Naznačil mu, že se musí opět rozkutálet a rychle odsud zmizet. Norajr jen nepřítomně přikývl a snažil se dát do pohybu. Moc mu to nešlo. Ruprecht do něj trochu šťouchl a vydaly se na pomalou loudavou cestu domů.

Už nepotkali žádného citrusáka. Jen za svými zády slyšely hněvivý řev. Asi našly mrtvého strážného. Ruprecht přemýšlel, zda ho sní, pohřbí, nebo ho tam nechají hnít. Kdo ví, co jsou ti nebezpeční citrusáci vůbec zač. Bylo nebezpeční, že o nich toho věděli tak málo. Mohli by se třeba naštvat a celou kolonii vypálit. Vládli ohněm, což znamenalo, že jsou neskutečně nebezpeční. Musel o tom dát vědět ostatním. Což také udělal.

Hned když se dostali opět do civilizace, nemohli si náhodní kolemjdoucí nevšimnout, jak je Norajr zřízený. A jelikož byl váženým členem železnice, seběhli se k němu všichni ti náhodní kolemjdoucí a nevěřícně, možná až podezíravě, hleděli na jeho společníka Ruprechta.

Norajrovi se brzy dostalo lékařské péče. Musel postoupit obrovskou transplantaci slupky. Dužina naštěstí nebyla moc poraněná. Trochu ji otřískal při útěku, ale neztratil ani moc šťávičky. Všichni si oddechli, když lékař prohlásil, že je mimo ohrožení života.
Za to Ruprechta si odvedli policejní pomeranče bokem. Jednalo se o ty největší a nejkulatější pomeranče, co kdy viděl. Chtěli všechno vědět a Ruprecht jim samozřejmě všechno vypověděl. I o vraždě citrusáka.
Neuběhlo ani pár hodin a Ruprecht se stal místním hrdinou. Nakonec se mu přece jen splnil jeho sen, celá kolonie na něj ani po smrti jen tak nezapomene. Podařilo se mu zachránit pomeranč. Zabil jednoho z úhlavních nepřátel a navíc přinesl podstatné informace, které se budou hodit, jakmile nastane další citrusovo-pomerančová válka.