Vybíjená I.díl

Sluneční paprsky se nesměle snažily proniknout do tichého pokoje. Petr seděl v lehce prodřeném zeleném křesle u otevřeného okna a zamyšleně kouřil. Kouř z cigarety si hledal cestu, jak co nejrychleji uniknout z ponurého pokoje ven na svobodu. Stejně přemýšlel i majitel cigarety. Také by se chtěl proměnit v ten nespoutaný kouř a jen tak se rozplynout ve větru. U něj to však nebude tak lehké. Jeho problém představoval tenhle neútulný pokoj v malém bytě na anonymním sídlišti na okraji Prahy. No vlastně ten největší problém byl, že je v programu na ochranu svědků a čeká ho výpověď před soudem. Už za dva týdny bude muset svědčit proti svému bývalému šéfovi, obviněnému za praní špinavých peněz. Nejde o to, že byl byl jeho šéf nebezpečný. To spíš lidé, kterým ty peníze pral. A ty Petr znal taky. Naneštěstí pro něj. Ale na druhou stranu, měl z toho sám dost peněz. A peníze, ty měl Petr moc rád. Jenže nikdy neměl moc odvahy. A to byl důvod, proč je dneska v tomhle pokoji. Vyšetřovatelé ho zmáčkli a on se rozklepal. Hrozili mu vězením, a to byla pro něj ta největší noční můra. Kdyby vydržel, bylo by to všechno v pořádku. Jeho šéf měl ty nejlepší právníky a velmi dobré kontakty na těch správných místech. Jenže vězení se nakonec dá nějak přežít. Ale pokud půjde svědčit, možná bude problém vůbec přežít.
Uhasil cigaretu v těžkém skleněném popelníku. Postavil se a pomalu zavřel okno.Chvíli ještě koukal ven na ulici pod oknem. Obyčejné květnové sluneční dopoledne. Na ulici jen maminky s kočárky a stará paní s nákupní taškou na kolečkách. Záviděl jim jejich všední starosti. Rychle se vrátil do reality a krátce se podíval na hodinky. Za chvíli už bude jedenáct hodin a pomalu se bude chystat ,aby šel uvařit nějaký oběd. Dneska je na něm, aby se postaral o jídlo. Musí vařit ještě pro dva policisty, kteří mají za úkol ho chránit. Karel, ten starší a vtipnější, teď sedí vedle v pokoji a kouká na televizi. Tomáš, mladší a arogantní, odešel na nákup asi před hodinou. Nesnáší ho,nejradši by ho poslal do hajzlu, ale radši se drží. Pomalu si zase sedl do křesla. Vaření ještě chvíli počká. Rozhlédl se po svém pokoji. Manželská postel z dřevotřísky, šatní skříň a malý stůl v rohu. Prošlapaný koberec. Tak tohle je můj svět poslední dva týdny. Obývák spojený s kuchyní a tenhle pokoj. To je celý jeho tajný úkryt. Naštvaně praštil pěstí do opěradla až se křeslo málem rozpadlo. Už tak se špatná nálada ještě o trošku víc zhoršila. A k tomu ta strašná nuda. Nesměl mít u sebe telefon, k počítači ho nepustili a jít se někam projít ven nepřipadalo v úvahu. Nemůže si promluvit s rodiči ani s kamarády. Ne tedy, že by jich měl nějak moc. Ve svém minulém životě. Ano tak tomu říká - Minulý život. V něm měl i přítelkyni. Jana byla skvělá holka. Ale hodně jí ubližoval. Jednoho dne jí to prostě přestalo bavit. Jednou ráno, kdy se asi v pět vrátil domů ne úplně v dobré kondici, mu prostě jen řekla: “Co si začal mít hodně peněz ,stal se z tebe namyšlenej kretén”. Zabalila si svoje věci a prostě odešla. A měla pravdu. Stal se z něj namyšlenej kretén. Díky tomu přišel i o spoustu starých kamarádů. Jeho nový kamarádi..škoda mluvit.
Z přemýšlení vytrhl Petra zvuk klíčů otevírající zámek. Zdálo se, že se vrací druhý policista z obchodu. Uslyšel slabou tlumenou ránu. Vypadalo to, jako by někdo upustil tašku s velkým nákupem. Následovaly rychlé kroky v předsíni. O chvíli později se otevřeli dveře do Petrova pokoje a v nich stála postarší žena oblečená v hnědých teplákách a vytahaném tričku. Na hlavě měla bílý šátek s černýma puntíkama. “Že by objednali uklízečku?”, napadlo v první chvíli Petra. Jenže tahle paní měla jednu malou drobnou vadu. Tou vadou byla pistole s tlumičem v její pravé ruce. Tu obvykle uklízečky nenosí, tedy pokud neděláte moc velký bordel.
Nikdy by nevěřil, že dokáže tak rychle reagovat. A taky by nikdy nevěřil, že mu deset let v házenkářském oddíle někdy zachrání život. Rychle popadl skleněný popelník a mrštil s ním směrem k vraždící uklízečce. I po těch letech, co už nehrál, měl výbornou mušku. Trefil se na pravý spánek a žena upadla na záda. Rychle k ní přiběhl a sebral pistoli. Ležela na zádech a nehýbala se. Rána na hlavě ženy byla docela velká a teklo z ní hodně krve. Vyděšený k smrti opatrně vykouknul z pokoje. Nikde se nic nehýbalo. Rychle zkontroloval pistoli. K zbraním nikdy žádný velký vztah neměl. Po pravdě se jich bál. Ale jeho otec byl vášnivý střelec. V mládí ho naučil se zbraní zacházet. Mnoho let ale nestřílel. Opatrně s namířenou zbraní došel do obývacího pokoje. S hlavou na stole tam ležel starší policista. Z díry uprostřed čela vytékal pramínek krve a rozléval se po stole. Petrovi se zvednul žaludek a pozvracel se na koberec. Musí se dostal co nejrychleji pryč. Někdo muset prozradit tenhle krycí byt.
Podvědomě sebral ze stolu policistovu peněženku, doklady a klíče od auta. V předsíni vzal prázdnou tašku a všechno to do ní hodil. Na zemi ležel druhý policista . Opět s dírou v hlavě. Byl velmi mladý a zřejmě měl málo zkušeností. A to ho stálo život. Vedle něj ležela taška s vysypaným nákupem. Petr se dál moc nerozmýšlel. Popadl svoje boty a běžel ven. Na chodbě zakopl o zelený plastový koš na prádlo plný mokrého oblečení. Ten asi původně pomohl vražedkyni, aby vypadala jako sousedka od vedle, která jde zrovna věšet prádlo.
V ponožkách běžel po schodech dvě patra až do přízemí. Tam se zastavil a poslouchal.
V domě byl klid. Rychle si obul boty. Otevřel vchodové dveře a vyběhl na ulici. Pobíhal podle stojících aut a zběsile mačkal dávkové ovládání centrálního zamykání. Nevěděl vůbec, co měli jeho ochránci za auto a ani kde je zaparkované. Najednou zablikaly blinkry modré Octavie. Rozběhl se k ní a při tom šlápl do louže, která tam vznikla po nočním dešti. “Do prdele” zanadával, ale už si sedal za volant. Tak se mu třásli ruce, že nedokázal strčit klíče do zapalování.Na potřetí se to povedlo. Motor naskočil a on vycouval s autem na ulici. Rychle se rozjel a nervozně koukal do zpětného zrcátka. Nikdo za ním neběžel, žádné auto ho nesledovalo. Vyjel na hlavní silnici a zařadil se do prostředního pruhu. Najednou nevěděl co má dělat dál. Kam pojede? Domů jet nemůže. K rodičům ani kamarádům taky ne. Na policii? Vždyť ty ho měli chránit a jsou z toho dvě prostřelený hlavy. Při té vzpomínce se mu zase zvednul žaludek. Tentokrát to ale dokázal zadržet. Nervózně klepal prsty o volant. Musí vypadnout z města nebo bude třetí v pořadí. Ale kam se má schovat? První věc je, že se musí zbavit toho auta. Určitě má v sobě GPS modul na sledování. Dojel do centra města a u první tramvajové zastávky zaparkoval. Chtěl vystoupit, ale na poslední chvíli ještě prohrabal přihrádku v autě, jestli tam nebude něco, co by se mohlo hodit.
Našel jen baterku, a tak jí hodil do tašky k ostatním věcem. Po chvilce přemýšlení z ní vyndal pistoli, zajistil jí a v předklonu pod volantem odmontoval tlumič. Ten hodil zpátky do tašky a pistoli strčil za pásek. Vystoupil z auta, zamkl ho a klíče dal na přední kolo pod blatník. Pomalu došel na zastávku a začal číst jízdní řády. Tramvaj č. 18 přijela během chvilky. Nastoupil do ní a nechal se odvést až na Karlovo náměstí. Tam si sedl na lavičku do parku a začal přemýšlet, co vlastně bude dělat dál. Nemohl se pořádně soustředit a ze stresu se mu začaly třást ruce.
“Musím vypadnout z města, a to hodně rychle”, řekl si nahlas sám pro sebe, ale vzápětí si uvědomil, že nemá skoro žádné věci. O autě ani nemluvě. Začal tím, že si spočítá , kolik má celkem peněz. U sebe necelé dva tisíce a anonymní předplacenou kreditní kartu. Na ní by mělo být pět tisíc. V policistově peněžence bylo něco přes čtyři tisíce. Když bude hodně šetřit, chvilku s tím vydrží. Nejdřív se ale musí zbavit kreditní karty. Odběhl k nejbližšímu bankomatu a vše vybral. Vrátil se na lavičku a snažil se uklidnit. Trochu se to povedlo a začal přemýšlet, co dál. V hotelu bydlet nemůže,určitě budou chtít občanku a tu má na pravé jméno. Chce to nějaký malý pension, kde by nemuseli být tak důkladní. Měl rád Šumavu, takže volba padla na okolí Českých Budějovic. Hlavně něco, kde nebyl někdy v minulosti. Musí ale udělat rezervaci. Zašel proto do nejbližšího obchodu s elektronikou a koupil nejlevnější tlačítkový telefon s předplacenou SIM kartou. V bazaru pak tablet, aby se mohl připojit k internetu a vyhledat nějaké inzeráty. Bude ale vypadat podezřele, když přijede na Šumavu jako turista a nebude mít co na sebe. Vyrazil proto na nákupy. Jako první si pořídil sluneční brýle a čepici.Trochu doufal, že ho to ochrání před bezpečnostními kamerami. V army shopu koupil zelené plátěné kalhoty, vysoké boty a nošenou krosnu. Zbytek základního oblečení pak pořídil v second handu. Jen spodní prádlo koupil nové, na tom opravdu šetřit nechtěl. Takhle snad bude vypadat trochu jako turista, který si chce odpočinout od lidí. Nakupování ho docela uklidnilo a začínal mít hlad. Zamířil do rychlého občerstvení, kde bude určitě zdarma internetové přípojení. Rychle snědl koupené jídlo a začal hledat ubytování. První dvě místa už byly obsazená, ale na potřetí se zadařilo. Malý pension necelých třicet kilometrů od Českých Budějovic. Zbývalo vymyslet ,jak se tam dostat. Volba padla na vlak. Rozhodl se, že se vyhne Hlavnímu nádraží a pojede přes Smíchov. Dá se tam nenápadně dojít až k vlaku. Vyhledal si nejbližší spoj. Rychlík jede za necelou hodinu ze třetího nástupiště.Tramvají dojel na Smíchovské nádraží. Vyhnul se hlavní hale a na nástupiště došel bočním vchodem. Vlak přijel s pěti minutovým zpožděním. Měl pouze dva červené vagóny. Petr doufal,že by mohl sedět sám v kupé, ale tenhle vlak měl pouze dvousedačky proti sobě. Nastoupil a po chvilce našel prázdné místo. Krosnu hodil nad sebe. Pohodlně se rozvalil. Vlak se začal pomalu rozjíždět. Petr čekal, až přijde průvodčí, aby si u něho koupil lístek. Místo něho si však naproti němu sedl nějaký cizí chlap. Byl o něco starší, ale vypadal, že je ve výborné kondici. Pod upnutým tričkem se rýsovaly svaly. Upřeně se podíval na Petra. Ten začal být z jeho pohledu dost nervozní. Nenápadně zkoušel nahmatat pistoli.
“Ahoj Petře”, promluvil najednou svalovec. ”Dlouho jsme se neviděli…..”