Vybíjená II.díl

Petr si soustředěně prohlížel tvář muže proti sobě. Přišla mu docela povědomá, ale nevěděl, kam jí zařadit.
“Ty si na mě asi už nepamatuješ. Já jsem Martin…..Martin Růžek. Chodili jsme spolu na střední”.
Vybavila se mu vzpomínka na vysokého, velmi hubeného kluka, který seděl sám v poslední lavici.
“Nějak si se změnil...trochu si narostl”, řekl a viditelně se mu ulevilo.
”No nebavilo mě bejt pořád takový chcípák. Začal jsem hodně posilovat”, dodal Martin s úsměvem.
”Kam jedeš?” začal Petr zjišťovat. Vůbec mu nebylo příjemné, že potkal někoho, kdo ho zná.
”Jedu do Zdic, strejda má zítra oslavu šedesátin. Auto mám v servisu a tak jsem si udělal výlet vlakem. A ty jedeš kam?”
Petr si v duchu přehrál všechny stanice. Musí říct nějakou zastávku těsně za Zdicema. Nerad by prozradil skutečný cíl své cesty.
”Hele já jedu do Jinců, potkám se tam s pár známejma. Budeme se jen tak toulat po Brdech”.
Martin to nijak nekomentoval, a to bylo dobře. Nechtěl to nijak zvlášť rozebírat. Nenápadně stočil řeč na vzpomínky ze střední školy. Bylo fajn si zavzpomínat na starý časy. Přišel tak alespoň na jiné myšlenky. Když Martin vystoupil, padla na něj zase špatná nálada. Zbytek cesty jen koukal z okna a přemýšlel, co vlastně bude dělat dál. Nic pořádného se mu ale vymyslet nepodařilo.
Vlak pomalu přijížděl na Českobudějovické nádraží. Vystoupil na nástupiště a pomalým krokem prošel halou nádraží. Nenápadně se ohlížel, jestli ho nikdo nesleduje. Uvědomil si, že toho cestou moc nesnědl a šel si koupit nějaké jídlo přes ulici do hypermarketu. Zrovna chytil nákupní špičku, u pokladen byly dlouhé fronty.Tolik lidí ho docela znervozňovalo. Nejradši by byl už v pensionu. Naštěstí se před ním otevřela nová pokladna a byl rychle venku. Autobusové nádraží bylo hned vedle nákupního centra. Sedl si na lavičku, zkoušel se začít do časopisu, který si koupil v nedaleké trafice. Linkový autobus přijel na čas. Sedl si na poslední sedačku, aby mohl dobře pozorovat nové cestující. Cesta utekla rychle bez podezřelých cestujících. Vystoupil na návsi uprostřed vesnice. Rozhlédnul se kolem. Jedna sympatická hospoda se zahrádkou a malý obchod se základními věcmi. Vedle v domě byla pošta a obecní úřad. Nesměla chybět hasičská zbrojnice, která byla přímo přes náves naproti hospodě.
Uličkou kolem pošty vyrazil směrem k pensionu. Dům byl poslední v ulici skoro u lesa. Na jednu stranu to bylo fajn. Bylo vidět na každé auto, které přijede. Na druhou stranu se dalo nenápadně přijít k zadnímu plotu od lesa, kde byla i branka s obyčejným zámkem.
Pension byl přestavěn z prvorepublikové vily docela s citem. Zahrada byla upravená, v jednom rohu udírna se stolem a lavicemi. V druhém dětské pískoviště, dřevěná prolejzačka se skluzavkou a houpačka. Evidentně jsou častými návštěvníky rodiny s dětmi. Petr došel k brance a stisk tlačítko zvonku s nápisem Pension. Všude byl klid, nikde žádné otevírající se dveře. Po chvilce to zkusil znova. Opět bylo všude ticho. Vytáhl telefon a vytočil číslo, které si opsal z webových stránek. Ozval se hlas starší paní, se kterou mluvil, když domlouval rezervaci.
“Dvořáčková, prosím.”
“A Vy už jste u nás? Já tam budu hned. Zdržela jsem se ve městě.”
Petr si sedl na zídku u plotu a prohlížel si okolí. Celá vesnice ležela v malém údolí, obklopená krásnými lesy. Na jednom z kopců byla zřícenina malého hrádku. Za jiných okolností by to byla docela romantická dovolená. Z přemýšlení ho vytrhnul příjezd červené Fabie. Paní Dvořáčková byla starší dáma, která sršela energií. Vystoupila rázně z auta, podala Petrovi ruku a rychlým krokem došla k brance. Vytáhla velký svazek klíčů, který musel vážit nejméně dvě kila.
“Máme ještě dva pensiony v Budějovicích”, dodala na vysvětlenou.
”Chtěla jsem vám jen říct, že u nových zákazníku máme platbu předem. U stálých to řešíme až na konci pobytu.” Petr vyndal peníze, které rychle zmizely ve velké, křiklavě růžové, peněžence majitelky pensionu. Petr čekal, jestli bude chtít i nějaké doklady. Nechtěla. To je první dobrá zpráva.
”Ještě mě napadlo, že bych možná zůstal 2 týdny, nebude to problém?”
“Nebude, zatím tam nemám žádnou rezervaci, ale musíte mi to říct včas”
“Auto parkujete kde?”
“No nakonec jsem muset jet vlakem, auto mi před třemi dny nabourali. Oprava bude až za 14 dní”, stává se ze mě už docela dobrý lhář, pomyslel si Petr.
Po dřevěných schodech vystoupali do prvního patra pensionu, kde byla úzká chodba s dveřmi do ostatních pokojů. Petr dostal pokoj číslo 1.
“Budete tu zatím sám. Nový hosti by měli přijet až příští týden. Ty budou ve dvojce. Trojka zůstane prázdná”, dodala spíš jen pro sebe.
Majitelka odešla po schodech dolů. Petr si otevřel okno, opřel se o parapet a zhluboka se nadechl. Znovu na něho dopadla tíha posledních událostí. Stále nevěděl,co bude dělat dál.
Okno směřovalo k příjezdové cestě, po které právě přijížděl stříbrný VW Passat. Pavel auto soustředěně pozoroval. Začal být více nervozní, když zastavilo před brankou pensionu.
Vystoupil starší pán s poměrně velkou nadváhou. Odemkl si branku a pomalu přecházel po trávníku ke vstupním dveřím. Najednou se zastavil. Vypadalo to, jako by si něco zapomněl v autě a chtěl se pro to vrátit. Místo toho náhle spadnul na zem. Zdálo se, jako by omdlel.
“Karle, co je ti ? Karle!!!”, Petr uslyšel křik majitelky pensionu ještě dřív, než ji uviděl běžet k ležícímu tělu.
“Ježiši Karle, prober se!!!” volala a snažila fackováním muže probrat.
Petrovi se podlomila kolena.
“To není možný...to není možný, zase mě našli. Jak? Snažil jsem se být tak opatrný!!”
Odběhl od okna pro pistoli, kterou položil na postel. Zkontroloval peníze, které měl pověšené v malé kapse kolem krku. Rozběhl se z pokoje ven. Seběhl po schodech do přízemí. Stále bylo slyšet křik z venku. S namířenou pistolí opatrně pozoroval zahradu. Nikde žádný pohyb. Přemýšlel jestli by dokázal přeběhnout k zadní straně zahrady a dál se ztratit v lese.
“Hálo pane, prosím, pojdťe mi pomoct! Manžel má asi infarkt!”
Petr mlčel. Nechtěl se prozradit. Křik ale nepřestával, naopak nabíral na síle.
“Jestli ale ještě žije i ona, může to být opravdu jen infarkt. Určitě by jí nenechali žít tak dlouho”
Něco - možná svědomí - ho donutilo rozběhnout se k ležící tělu.
“Volala jste sanitku?”
“Ne..ne .. já...já.. nevím co dělat”
“Zavolejte tu sanitku! Hned!”, zařval.
Klekl k ležícímu tělu. Zaklonil muži hlavu a začal s masáží srdce.
Periferně poslouchal koktající ženu, které se naštěstí podařilo nadiktovat adresu operátorce na telefonu. Pokračoval s oživováním, ale rychle mu docházely síly.
“Budete mě muset vystřídat. Už nemůžu”
“Ne.. ne... já to nedokážu. Vydržte ještě, řikali, že sanitka je tady někde blízko. Bude tu za chvíli”
Myslel, že už brzy omdlí. Už dál nemohl.
Zachránil ho rychlý příjezd sanitky. Záchranáři převzali oživování a on se svalil do trávy. Ležel na zádech, snažil se popadnout dech a koukal na modré nebe nad sebou.Tohle napětí už asi dlouho nevydrží…