Tenká linie

Stál jsem tam, schovaný v koutě jedné tmavé uličky, byla noc. Foukal studený jižní vítr, vždy silný a pak hned zase tak slabý, že jsem ho ani necítil. Byla to jedna z takových těch odporných, páchnoucích uliček, jakých bylo po celém Bristholmu plno. Vlastně celé město byla jedna taková odporná, páchnoucí, špinavá díra. O, Bože, jak já tohle město nenávidím...
Mé oči neustále sledovaly minutovou ručičku na obřích hodinách vysoko na věži. Vlastně jsem ji sledoval jen proto, abych nemusel pozorovat tu bídu kolem sebe. Už jen čtrvt hodiny... Dnes jsem vyrazil nějak brzo, ale bylo to nutné. Jak se říká v naší branži: Opatrnost je tvůj nejlepší přítel. Tohle mi kdysi dávno řekl už Balmer. Vlastně jenom jemu vděčím za to, že ještě žiju, sice bídně, ale žiju. Ti nahoře by s úšklebkem na jejich tlustých prasečích ksichtech řekli, že jen přežívám. Jako kdyby oni něco věděli o tom, jak se má správně žít. Mezi námi není žádný rozdíl. Možná já mám čistější svědomí, než oni. Á kašlu na ně, kašlu na ně na všechny, jsem tu já a jenom já, na ničem jiném mi nesejde, nikomu jinému nesejde na mě.
Minutová ručika se pohnula a splyula se svojí sestrou a zvon se rozezněl. 12! Přesně dvanáctkrát zazní zvon. Do té doby se musím dostat do podkroví toho domu. Cestu už mám dávno naplánovanou, ale... Stále stojím na místě! Sakra, dvě ze dvanácti už jsou pryč a já jsem ještě nevylez ani na boudu. Blbče, proč ses musel opět zasnít zrovna teď, když jde o všechno. Tvé perfektní načasování je kdesi a teď se budeš muset ještě hodně snažit, abys to stihl. Na boudu, na balkon, na střechu, u komína je pár uvolněných tašek...
Jsem uvnitř, jen taktak, zrovna dozníval poslední úder. Tak jo, jednu část už mám za sebou, dalo by se říci, že tu nejtěžší, ale co já vím. Uvnitř jsem sice nikdy nebyl, ale taky jsem si jistý, když už tu teď sem, jsem tu jediný živoucí. Pokavaď tedy nepočítám spoustu malých podřadných stvoření. Myšlenka na hemžící se červy a krysy nakažené všemožnými nemocemi mě dokonale probudila z dalšího snění a začal jsem postupovat potichu dolů, do obytných částí domu. Potmě.
Neodvážil jsem se jakkoli zvýšit viditelnost, byť jen malinkatou lucerničkou, sice bylo už po půlnoci, ale co já vím? V tomhle městě, v téhle čtvrti... Raději ne. Jsem v prvním patře, všichni tihle boháči mívají obytné pokoje přímo tady, v přízemí bývají maximálně pokoje pro služebnictvo, různé místnosti s momentálně neupotřebitelnými věcmi... Tím byla moje práce usnadněna. Jal jsem se chodbou do nejbližšího pokoje, ale ať koukám, v tom mizerném světle, jak koukám, tady nic není, pouze spousta knížek. To mi fakt nezajímá, zpátky a zkusím ten naproti. Opatrně jsem za sebou zavřel a přesunul jsem se ke druhým dveřím. Do háje, sakra, sakra... Ulevuji si, dveře, které jsem právě otevřel skřípou víc, než hradní brána. Vy zatracenci, to si to nemůžete nechat promazat?
"Tati?"
Škubnul jsem sebou, před očima se mi zatmělo a tělem mi projel takový ten nepopsatelný pocit, který se může přijít jenom při takovéhle situaci... Když zčistajasna něco podělá, ze vteřiny na vteřinu...
"Tati, mami?" Ozvalo se znovu. Byl to takový vysoký, slabý hlásek, dívčí, tak 8-12 let. Chtěl jsem utéci, ale nemohl jsem, stál jsem tam jako přikovaný, neschopen pohybu. Až sem ji uviděl...
"Kdo jste?"
"Já... já..." Koktal jsem ze sebe, ale mozek jako by mi najednou vypověděl službu.
"Já Vás neznám. Tady nemáte co dělat. Nikdo Vás sem nepustil, zavolám služku, uhněte!"
Strčila do mě a namířila si to chodbou pryč. Jako bych se najednou vrátil do reality, skočil jsem po ní a srazil jí k zemi. Snažila se křičet, ale rukou jsem jí sevřel čelisti, nemohla dělat vůbec nic. Ale to by samozřejmě bylo moc lehké, že? Proč, když je to špatné, nemohlo by to být ještě horší.
Ve dveřích se najednou objevil klučina, tak 12 let, ale dosti malý a hubený, což jetě podtrhovalo jeho pytlovité pyžamo. Chvíli jenom tak zíral, pak však začal křičet. Okamžitě jsem zapomněl na holčičku a vrhnul jsem se na chlapce. Jeho kosti jsem cítil i přes všechny vrstvy oblečení, co jsem měl na sobě. Podobně jako u holčičky jsem s ním neměl žádný problém. Avšak s ní už opět ano. Začala křičet, tma a klid způsobovaly, že její hlas se zdál až neskutečně silný. Ne jako ten šepot, který jsem slyšel předtím. Musím jí umlčet, teď a tady. Už jsem na nic nemyslel, musel jsem okamžitě jednat, instinktivně, tak jak mě to kdysi učil Balmer.
Pustil jsem chlapce jednou rukou, zašátral jsem kdesi v mém starém děravém kabátě a po chvíli jsem našel to, co jsem hledal. Čepel se zaleskla v té troše světla, která sem byla vpouštěna okny. Neváhal jsem a hodil jsem, dýka rotovala s tichým hvizdem, až se zastavila o cíl, krev se rozstříkla z dívenky mladého krku všude kolem. Ona vydala už jen hlásku, která se ztratila kdesi uvnitř. Nebylo to nic těžkého. Dýkou už jsem házel tolikrát, že na těch pár metrů bych dokázal trefit i minci. Moc hezký pocit, jak je najednou ticho, jen chlapec pode mnou se snaží křičet, ale nemůže, jeho výkřiky se ztrácí v mé dlani.
Pohlédnu na něj a vidím hrůzu v jeho očích. Je tak malý, tak slabý, proč ho taky nezabít? Proč ho ušetřit? Poznal by mě a navíc, začínal jsem mít chuť na další krev, chtěl jsem ještě jednou spatřit stříkající krev, ale ne zdálky, tentokrát pěkně zblízka, cítit, jak mi stéká po pažích a obličeji, jak tkáně kladou noži nesmyslný odpor a jak nakonec jeho tělo zvadne v mé náruči... Uvědomil jsem si, že mu stále hledím do očí, to těch velkých dětských očí, ze kterých se teď řinuly slzy. On střídavě těkal očima mezi mnou a mrtvou sestrou.
Zpod kabátu jsem vytáhl další dýku, malou, ale ostrou jako skalpel, jako by byla speciálně udělána pro takovýto účel. Měl jsem na to takovou chuť, kde se to ve mě vzalo? Sám nevím. Hlavní je, že až ho zabiju, až ukojím svou touhu, bude mi dobře, budu spokojený, ale hlavně, budu v bezpečí, nechť zaplatí. Pravou rukou jsem ho držel, levou jsem začal pomalu podřezávat hrdlo. A po tváři se mi rozlil blažený úsměv...