Proti osudu

Blížily se Davidovy třicáté narozeniny. Jeho matka kdysi udělala velkou chybu, když mu řekla o své návštěvě u staré cikánské věštkyně krátce před jeho narozením. Bůhví, čím si zasloužila tak zlou upřímnost, která nebývá zvykem, ale cikánka jí prorokovala, že dítě, které se jí narodí, zemře, když se přiblíží věku třiceti let. Řekla to ve chvilce slabosti po několika skleničkách vína a chtěla ho tím asi ochránit, aby o tom věděl a dával tak na sebe větší pozor, ale David jí tu hloupost nemohl odpustit. Třebaže na takové šarlatány a jejich nesmysly nevěřil, přece jen na ta slova nemohl zapomenout, semínko nejistoty se mu usídlilo kdesi v podvědomí, a jak stárnul, strach se stupňoval i přesto, že si nechtěl jakékoliv nebezpečí připustit. Bylo to silnější než on.

Přemýšlel, že by mohl několik týdnů zůstat zavřený jen v bezpečí domova, ale nakonec tu myšlenku zavrhl. Byl to člověk společenský a ze samoty a skličujících myšlenek by se asi zbláznil. Ne, už se rozhodl. Vybere něco z úspor a poletí na dovolenou někam k moři, kde unikne od těch šílených myšlenek a pročistí si hlavu. Na žádné kletby nevěřil. Až se vrátí, už to bude všechno za ním a zase bude žít bez obav. Z letecké katasrofy strach neměl, vždyť kdy naposledy se v Evropě stalo takové neštěstí? Nepamatoval si. Let je přece mnohem bezpečnější než jízda autem, pokud tedy právě neletíte nad válečnou zónou a to nebude jeho případ.

Větší obnos si šel vybrat na přepážku místní banky, protože nastavený limit mu nedovolil využít bankomatu. Fronta byla delší, než by mu bylo milé. Lidé, stejně tak jako on, jen tiše přešlapovali. Jak přemýšlel o teplých vodách Středozemního moře, všiml si, že muž před ním nervózně šmátrá v kapse. Uviděl obrysy zbraně, ale nebyl čas cokoliv udělat.

"Všichni k zemi a nikdo ani hnout!"

Nemusel to říkat dvakrát. Rázem byli všichni skrčení na podlaze a nikdo ani nedutal. Muž si s pistolí nataženou před sebou kontroloval okolí. První fáze vyšla podle plánu. Otočil se k pracovnici za přepážkou a začal si na ní nesmlouvavě vynucovat hotovost.

A je to tady, pomyslel si David a zachvátila ho panika. Přepadení přesně jako z nějakého béčkového filmu. Do mysli mu teď bušilo vědomí té zatracené věštby s nebývalou intenzitou. Doufal, že ten parchant snad jen sebere peníze, odejde, a všechno bude zase v pořádku. Ale něco nebylo dobře. Muž řval na tu nebohou ženu a ta mu vysvětlovala, proč mu nemůže peníze vydat. Nikdo na zemi se ani nehnul, aby na sebe nepřipoutal pozornost.

Minuty ubíhaly a lupič byl stále agresivnější a zoufalejší. Ale to i David. Zesílila v něm myšlenka, že tohle je přesně ta příležitost, při které zemře. Něco se zvrtne a ten zločinec ho zastřelí. To nemohl dopustit, to nikdy! Už nechtěl být jen pasivním činitelem. Rozhodl se náhle a jen rychlost mu teď dávala šanci. Vybičovaný k nebývalé odvaze se jedním skokem dostal za lupičova záda a překvapil ho. Ten v roztřesených roukou zbraň ani nedržel pevně. Vytrhnul mu ji a než stačil jakkoliv zareagovat, mačkal David spoušť znova a znova z těsné blízkosti. Jak bylo jednoduché zabít člověka v takové situaci! Lupič klesl k zemi, hruď rudou od krve.

Nebezpečí pominulo. Težce oddychujíc tam teď stál jako hrdina. A má to, ta nepřející bába, pomyslel si. O svém osudu rozhoduje jen on sám a nikdo jiný!

Jen pár sekund nato se dveře prudce rozrazily. Zásahová jednotka byla rychlá jako vždy. Nespočet nábojů ze samopalů pronikalo do těla jediného stojícího muže se zbraní v ruce, kterého v té chvíli spatřili.