Mise v Tangeru

Susan netečně pohlížela na pohupující se odraz sklíček z lustru. Barevná světélka vesele poskakovala po bílé stěně čajového salónku. Byla však příliš rozladěna na to, aby mohla vnímat tuto jemnou krásu.
Tolik si slibovala od své první mise v zahraničí! Konečně v opravdové akci! A zatím… John s ní vůbec nepočítá! Používá ji jen jako dekoraci pro SVOU misi!
,,Mladá paní!” oslovil ji úslužně číšník. ,,Váš pan manžel vás čeká na terase. Račte prosím, tudy!” ukazoval chvatně cestu, ačkoliv Susan ji pochopitelně znala. ,,Vím, kudy se jde na terasu!” zasyčela zlostně. Samotnou ji ta reakce překvapila. ,,Kontroluj se!” křičel na ni vnitřní hlas. ,,Umíš přeci kontrolovat své emoce!”
Ostré slunce ji píchlo do očí. Ještě než mohla přivyknout světlu, John ji sevřel zápěstí a položil její paži na svou.
,,Drahá, kde jsi byla? Čekám tu na tebe věčnost!” postěžoval si hlasitě.
,,Helmut odjel! Jediné, co po tobě chci, abys byla k dispozici! Kde jsi sakra byla?!” zašeptal jí do ucha. Ani se nemusela otáčet, aby věděla, jak roztomilý bude mít jeho obličej výraz. John se uměl ovládat, to mu musela uznat!
Okamžitě vstoupili do vozu, který už je čekal u vstupní brány.
,,K anglikánskému kostelu”, poručil John věcně. Susan otevřela ústa, aby se na něco zeptala, ale on ji utišil. ,,Až vystoupíme!” zašeptal s milým úsměvem, načež jí políbil ruku.
V zatáčce vedoucí k tržnici zahlédli Helmutův vůz.
,,Raději vystoupíme zde!” pronesl John kvapně. ,,Je ještě brzy a má paní se ráda projde v příjemném chládku podvečera.”
Susan se na něho zamilovaně usmála. V duchu při tom dávala díky paní Gebertové, své instruktorce sebeovládání.
Právě v té chvíli vyšla Helmutova obtloustlá manželka z cukrárny “La Espaňola”.
,,Ale kde je on?!” procedil John nervózně skrz zuby.
,,Ještě vevnitř?” hádala Susan.
Helmut tam však nebyl a jeho žena Heidy kráčela razantním krokem k náměstí před starým městem.
,,Zůstaň tady a hlídej vůz! Já jdu za ní!” přikázal John rychle.
Susan si sedla ke kulatému stolku u okna, odkud měla dobrý výhled na černý Citroen manželů Burkhardových. Sněhové pusinky ve španělské cukrárně byly ty nejlepší, jaké kdy okusila!
Příjemná sladká chuť se jí však v ústech již dávno změnila v kyselou, ale ani John, ani Haidy Burkhardová, se nevraceli. Ulice se za krajkovou záclonou pomalu, ale jistě, nořila do tmy.
Susan zůstala až do zavírací doby.
Když ji taxík dovezl zpátky k hotelu, okna obou pokojů byla černá. ,,Ještě se nevrátili!” šeptala sama pro sebe, zatímco stoupala po schodech k recepci. Snažila se zachovat klid. Jejich kontakt pro nouzové situace byl ubytován v hotelu Cecil, jen pár minut chůze kolem pláže.
Susan se rozhodla, že pokud se John do rána nevrátí, trochu se před snídaní projde…
Hodila naducaný, sametový polštář na balkón, potom se na něj pohodlně usadila tak, aby měla výhled jak na příchodovou cestu do hotelu, tak na okna pokoje manželů Burkhardových.
Aby si zkrátila chvíli, zaposlouchala se do zvuků kolem sebe. V dálce bylo slyšet lodní zvon. Racci blížící se od moře. Z přilehlé terasy hotelové kavárny k ní doléhaly mužské hlasy. Mluvili jakousi monotónní, klidnou řečí. Nejprve ji nedokázala identifikovat. Musela se skutečně soustředit na jednotlivá slova…
Susanino srdce se rozbušilo rozrušením. Konečně poznala tu podivnou a přece tak známou řeč! ,,Čeština!” zašeptala zjihle. Hlavou jí probíhaly vzpomínky na dětství. Jejich dům u lesa. Rybník plný kačen. Štěňátko Tommy, které si odvezla s sebou do Londýna, kde se proměnilo v obrovského bernardýna. Slyšela hlas tatínka tak živě, jako by stál vedle ní. ,,Zuzanko! Kde jsi?” volal, zatímco ji hledal mezi stromy v zahradě.
Ze vzpomínek ji však náhle vytrhl smysl slov první věty, kterou zachytila.
,,Jsem rád, že už odletěl! Tanger není bezpečný!”
Jednalo se snad také o špiony?! Zuzana se přiklonila ke kovovým špryclím, aby lépe slyšela.
,,Viděl jsi toho Angličana? Šel po něm!”
,,Tady už nemůžeš věřit nikomu!”
,,A co s ním uděláme?” zeptal se rozmrzele jeden z hlasů.
,,Zítra ráno ho najdou mezi útesy nad mořem. Mustafa už se postará!”
John?! Mohli skutečně mluvit o Johnovi?! Potom ten, co je pryč, by byl Helmut Burkhard…
Zuzaniny oči tikly ke stále černému oknu.
Napětím ani nedýchala.
Zdálo se, že jeden z mužů něčeho upíjí.
,,A kde je teď?”
,,V bordelu,” odpověděl druhý hlas pobaveně. ,,Tam policie ani nepáchne!”
Oba muži se spokojeně rozesmáli. ,,A pan Burkhard v Americe. Konečně něco dobře dopadlo!”
Skřípění židlí znamenalo konec přílivu informací. Zuzana však již věděla, co potřebovala. Mluvili o Johnovi, teď si mohla být jistá! Pokud byl ještě na živu, zbývalo jen málo času. Musela jednat okamžitě!
Věděla, že na levo od hotelu, hned pod městskými hradbami, bylo skutečně několik veřejných domů. Oblékla se do, pro nouzové situace předem přichystaných, až na zem splývajících černých šatů. Jednoduchým přehozením černého šálu kolem hlavy se z ní rázem mohla stát nenápadná domorodá žena. Nejprve si jej však ovinula elegantně kolem ramen. Teprve v úzké uličce za hotelem se jedním rychlým pohybem proměnila v Maročanku.
Když prošla pod starou městskou branou vedoucí k moři, nikdo si jí ani nevšiml.
Bylo snadné najít olejovými lampičkami ozářené veřejné domy. Problém byl v jejich značném počtu!
V které z těchto chýší asi drží Johna?!
Zuzana sevřela svůj revolver. Na mysli jí vyvstal velký terč z londýnské střílny. Všechny kulky v černém středu, pochvalný úsměv instruktora…
Nyní nadešla chvíle pravdy! První příležitost použít zbraň v opravdové akci!
Přikrčila se za bílý útes. Napjatě poslouchala zvuky kolem sebe. Snažila se identifikovat cokoliv podezřelého.
Hlasitý ženský výkřik s ní trhl tak prudce, až si ublížila o ostrou skálu. Na všech čtyřech se snažila poznat odkud přišel.
Náhle z domku pouhých pár metrů od ní vyběhla dívka oděná jen do svých dlouhých, černých vlasů. Pištěla něco v řeči, které Zuzana nerozuměla. Dva tmavé stíny ji okamžitě vtáhly znovu dovnitř.
To rozhodlo o pořadí.
Zuzana se opatrně připlížila k oknu. Škvírou v dřevěných okenicích spatřila nechutnou scénu. Mezi četnými polštáři seděl zavalitý, nahý muž, kouřící vodní dýmku, zatímco ona žena se pokoušela o jakýsi podivný břišní tanec. Odvrácená tvář muže se otočila k oknu. Susan v ní poznala váženého pana bankéře Bissetta, kterého jí včera představili v kavárně hotelu Continental i s poněkud naškrobenou chotí.
Při této vzpomínce se anglická špiónka neubránila úsměvu.
Ten ji však okamžitě ztuhnul na rtech!
Něčí tvrdé prsty se bolestivě zaryly do jejího ramene a prudce s ní otočily vzad. Stanula tak tváří v tvář vousatému, snědému muži, který ji propichoval nevraživým pohledem.
Ještě než mohl cokoliv zabručet, Susanin výcvik ji přiměl k akci. Díky znalostem jiu-jitsu mohla využít síly svého protivníka, který byl v mžiku na zemi.
Výraz v jeho obličeji se změnil z nevraživého na nechápavý.
Stačil jen další rychlý pohyb Susaniných paží a jeho vyděšené oči se zavřely.
Nový výkřik proletěl nocí. Tentokrát mužský. Přicházel z dálky.
,,Pomoc!” zaznělo neomylně anglicky.
Její prsty křečovitě sevřely zbraň. Rozběhla se za hlasem. Byla si jistá, že jde o Johna. Identifikovala dům, ze kterého hlas přicházel. Malá, bílá chýše, nejblíže moři.
Susan spěšně klopýtala přes balvany, obíhala trsy kaktusů. Hliněné stěny domku se otřásaly údery a výkřiky bolesti.
Náhle se rozhostilo ticho.
Byla jen pár kroků od pochybného stavení. Bez chuti je učinila.
Malé, oprýskané okénko jí naskytlo tragický pohled. John ležel v kaluži krve s rozdrcenou lebkou.
Dorazila pozdě!
Kolena jí vypověděla službu. Zhroutila se na kamenitou, močí páchnoucí zem. Cítila, jak jí slzy smáčejí tvář.
Hluk přicházející od města ji vrátil do reality. Jednalo se o muže, kterého před chvílí omráčila. Díky své silné konstituci již seděl a hlasitě klek. Ze všech stran se k němu sbíhali kumpánové.
Nejvyšší čas se ztratit!
Susan se protáhla kolem bílých balvanů až k přístavu. Jakmile byla v Evropany obývané čtvrti, sejmula si z hlavy černý šál.
V teplé noci byla kolonáda ještě plná života. V dálce uviděla světla hotelu Cecil… Žaludek se jí sevřel tak mocně, že se nedokázala dál udržet na nohách. Před tvrdou zemí ji tentokrát zachránila mosazná lavička.
Ucítila něčí oči. Prudce zvedla hlavu a spatřila dva mladé Francouze. Se zájmem si ji prohlíželi. Instinktivně se usmála, načež k ní oba radostně přiskočili.
,,Mohli bychom vás pozvat na skleničku, slečno?” zeptal se jí nadšeně první. Jeho dech i způsoby nechaly jasně najevo, že už má pár sklenek v sobě.
,,V hotelu Cecil?” navrhla Susan. Byla ráda, že ji trochu zmátoří.
Oba chlapíci si ji zavěsili do svých paží a téměř ji nesli ke zmíněnému hotelu. Bez přestání švitořili o hloupostech. Susan je vnímala jen okrajově, ale i tak si po chvíli všimla, že už se jí netřesou kolena. Dokonce se dokázala uvolněně zasmát vtipu Piera, jak se jí představil čilejší, či snad opilejší, mladík. Když vstoupili na jasně ozářenou terasu hotelu Cecil, již se cítila zcela schopna podat smutnou zprávu o Johnově smrti.
Po prvním Martini se svým bujarým společníkům omluvila a vyšla po točitých schodech do prvního patra. Našla dveře číslo 5. Zaklepala.
,,Kdo je?“ otázal se anglicky něčí nevrlý hlas.
,,Přinesla jsem vám váš medailón, pane,“ pronesla Susan lakonicky.
Dveře se okamžitě otevřely. Muž středních let s rezavým knírkem a spací čepicí na hlavě si ji nedůvěřivě prohlížel.
,,Byl mojí matky,“ odvětil po několika vteřinách, načež hrubě vtáhl Susan dovnitř.
,,Kde jste byla?! Měla jste se hlásit už včera! Operace byla zrušena. Provedli to naši spojenci. A kde je John?!“ vychrlil jedním dechem.
Susan se podívala na hodinky.
,,John před půl hodinou zemřel.“
V místnosti se rozhostilo ticho.
,,Kdo…?“
,,Byli to Maročané, v domcích mezi útesy nad přístavem. Kdo to přikázal nevím.“
,,Proč jste se nehlásili už včera?!“ naléhal znovu, stále ne zcela důvěřivě.
,,Nevěděla jsem, že bychom měli,“ odvětila Susan nechápavě. ,,Hlídali jsme Burkharda, ale včera večer se nám ztratil. Operace se nepovedla.“
Susanin hlas se zlomil na poslední větě. Cítila, že je to její chyba… Kdyby bývala byla s Johnem na terase, když Burkhard odjel…
,,Nepovedla? O čem to mluvíte?“ přerušil její myšlenky muž v bílé čapce. ,,Pan Burkhard už je na cestě do Spojených států. Tam budou jeho vynálezy v bezpečí!“
Susan se posadila na postel. Musela si utřídit myšlenky. Hlava jí nepříjemně brněla. Nedokázala se soustředit. Jediné, co jí vyvstalo na mysli, byla Johnova sebevědomá tvář v přítmí londýnského podvečera, jak ji na lavičce v parku seznamuje s jejich bezprostřední misí v Tangeru.
'Máme hlídat Helmuta Burkharda, vědce, pracujícího pro fašisty. Za žádných okolností nesmí opustit město. Pokud se o to pokusí, máme povolení k jeho likvidaci!'
"Á!" vykřikla Susan vyděšeně, když jí muž s knírkem položil ruku na rameno. "Jen klid!" přikázal prudce. ,,Co se stalo Susan? Chci vědět pravdu! Hned teď!“ naléhal nervózně.
Zuzana hlučně vydechla. Proč by měla zapírat?! Všechno mu vysvětlila do poslední podrobnosti. Během líčení jejich počínání v Tangeru konečně začala chápat, co se stalo. Jedna po druhé do sebe zapadaly jednotlivé části skládanky...
,,To proto mi neřekl, že s vámi máme navázat kontakt. Nechtěl, abyste mě informoval o pravém cíli naší mise!" zašeptala se slzami v očích, když si uvědomila pravý důvod pro Johnovo chování.
,,Dvojitý špión," vydechla nevěřícně.
Její protějšek zamyšleně pokýval hlavou.
,,Zdá se mi, že máte pravdu! Vlastně mě to ani tolik nepřekvapuje. Věděl jsem, že je mezi námi zrádce. Někdo předával informace nepříteli!"
,,Alespoň už víme, kdo to byl!“ usmál se spokojeně, po chvíli ticha.
Susan stále nevěřícně kroutila hlavou. "Uniklo mi tolik detailů!"
,,Pojďte, projdeme se po pláži!“ pobídl ji muž již zcela přátelsky, zatímco si odkládal svou naškrobenou čepičku. ,,Čerstvý vzduch vám udělá dobře!“

Hned příští den Susan odletěla do Casablanky, kde úspěšně provedla svou první samostatnou misi!