Demolice

Demolice  

         Někdy zasáhne vyšší moc, prozřetelnost, osud, nebo náhoda, nebo všechno dohromady. Takhle k tomu došlo na jaře v jedné malé vesničce na severu Čech, nedlouho po skončení války.  Uprostřed návsi u kapličky byl malý můstek, pod nímž vedl potok do husího rybníka, jak se mu říkalo. Vlastně to nebyl žádný potok, byla to jen taková dešťová strouha, kterou starší děti rády přeskakovaly. Rybník nebyl zvláště velký, ale hejna hus a kačen ho denně užívala. Kočí sem vodili koně k večernímu plavení. Můstek byl bez zábradlí, krásně klenutý, z bočních stran porostlý keříky bezu a sloužil mnohá léta. Stál vlastně uprostřed návsi a obec rozděloval na dvě části. Tradičně na horňáky a dolňáky. I zde postupně došlo k tomu, že fyzická životnost, nebo jinak řečeno použitelnost, dosáhla svého konce a můstek dožil. Klenutí se zřetelně drobilo, spáry se zvětšovaly a někteří se již této cestě vyhýbali.

         Odpovědní konšelé se začali radit. Navrhovali, hlasovali, zapisovali, ale dohodnout se nemohli. Část z nich, zejména horňáci, byla pro okamžité zbourání a postavení nového, betonového, širšího, se zábradlím a chodníkem pro pěší, tedy moderním, užitečnějším a bezpečnějším. Zprvu se zdálo, že je to výborný nápad. To lidi určitě potěší. Když došlo na otázku, kolik stavba nového můstku bude stát, názory se příkře rozdělily. Byla vyhlášena přestávka a do schůzovní místnosti přinesl obecní doručovatel další basu piv, protože se jednání prodloužilo.

            To tam bylo jednoznačné rozhodnutí. Dolňáci byly spíše pro opravu a podepření, což by bylo mnohem levnější, Také by se zachoval původní vzhled návsi s kapličkou, který byl po léta na pohlednicích pro turisty.

            „Vážení, mějte na paměti, že první kolorované fotografie naší obce se objevily již v roce 1912,“ připomenul kulturní historii učitel jednotřídky Kalaš.

         „To by se mělo, přece jen zvážit,“ dodal ztichlým hlasem.

          Ani po další base piva k rozhodnutí na schůzi nedošlo. Nerozhodnost a šarvátka s obviňováním z korupce a úplatků situaci komplikovalo. Oddalování opravy, nebo stavby nového můstku hrozilo jeho zřícení. Hlasování a návrhy se opakovaně odkládaly, jednou kvůli volbám, jednou kvůli žádosti o posouzení technického stavu, nebo přidělení peněz.

            Štajgr Pouva, zvyklý výbuchům na šachtě, byl jednoznačný:

            „Já bych to vyhodil do povětří a bylo by po prdeli,“ zkoušel dostat na svou stranu váhavé zástupce výboru.

            „Nepřivolávej neštěstí ty radikále, stačí, že se rouháš v hospodě,“ mírnil jeho nápad zástupce živnostníků Kareš, který byl spíše pro návrh na podepření klenby.

              „Vidím, že se budeme tak dlouho rozhodovat, až nám to spadne samo, nebo se tam, nedej Bože, propadne autobus“, varoval starosta Zemek, který v obci a okolí působil také jako cestář.

          Nakonec však rozhodla vyšší moc, jak bylo uvedeno na začátku. Místní chlapci našli na konci obce mezi keři u cesty do polí německý pásový motocykl NSU HK-101 Kettenkrad. Byl částečně rozebraný, ale stal se okamžitě předmětem jejich hry na vojáky. Motor se nastartovat nepodařilo, ale tančík se stal okamžitě zdrojem věcí, z hlediska kluků velmi potřebných. Prohledali všechny brašny, bedýnky, kufříky a rozebrali si nálezy mezi sebou.

               Nejzajímavější nález byl v dřevěné khaki bedýnce. Byly to ruční granáty. Nic kluky nevarovalo, ani nevěděli nejdříve, co s nimi udělají, ale každý si vzal dva, tři a šlo se domů. Cestou si tento úlovek rozmysleli a vzít si je domů, se jim zdálo přece jen být nebezpečné. Schovali si je tedy pod můstek k rybníku. Jeden z nich, zvědavý Slávek, ale neodolal, a přinesl si jeden granát domů.

               Naštěstí si ho všiml otec, který okamžitě zakročil a granát mu sebral. Když se Slávek Maryška přiznal, a řekl, že ostatní si vzali také, ale schovali si je pod můstek na návsi, dostal otec málem infarkt. Okamžitě běžel s granátem na četnickou stanici, kde nastalo zděšení. Jakmile četnický strážmistr Vitásek uviděl Maryšku s granátem v ruce, chtěl nejdříve vyskočit ven oknem. Pak si to rozmyslel a přikázal mu, aby ho opatrně položil na zem v chodbě. Budovu Národního výboru, kde byla i četnická stanice, pečlivě zamkl a nařídil Maryškovi, aby hlídal a každého od vchodu odháněl co nejdále. 

               Strážmistr zburcoval trubače hasičů Pánka, aby vytroubil poplach a za pomoci vylekaných sedláků a dobrovolných hasičů silnici přepažili laťkami, místo označili velkou cedulí s nápisem Pozor miny - nevstupovat. Na obou koncích obce umístili dopravní značky Zákaz vjezdu a rozmístili hlídky. Okolí můstku se brzy zaplnilo zvědavci, které hlasitě rozháněl Vitásek. Neodbytným čumilům hrozil pendrekem a naznačoval rukou, že zamýšlí použít varovné výstřely. Napětí rostlo, když se pekař Lhotecký dobrovolně nabídl, že granáty odnese zpátky do rokle. Z davu se ozvaly nesouhlasné výkřiky, ať neblbne a jde raději míchat těsto.

         Záchrana přišla teprve pozdě večer. Z okresního města přijeli vojáci, kterým se podařilo houf zvědavců rozehnat, a po krátkém průzkumu nechali vystěhovat z blízkého okolí od rybníka všechny lidi. Čekalo se celou noc, co bude. Místní se označenému místu přece jen pečlivě vyhýbali, koně se neplavili, husy a kačeny zůstaly zavřeny doma.  Přes obec se nejezdilo.

          Časně ráno pyrotechnici nejprve vyzvedli granát z chodby budovy Národního výboru a přidali ho k ostatním pod můstek. Nechtěli riskovat další přenášení munice a odpálili hromádku granátů přímo pod můstkem. Kolem deváté ráno zatroubil trubač Pánek varovný signál a ozval se výbuch. Do okolí a po návsi létaly kameny a hlína. Výsledek byl úžasný. Po můstku ani památky. V silnici se vytvořila velká díra a bylo zbouráno. Výbuchem nebyla poškozena ani žádná okna v okolí. Jen u Skorcoých došlo k předčasnému otelení krávy, které dopadlo dobře.

                 „Já vám to říkal, že nejlepší by to bylo vyhodit do povětří a hotovo,“ uklidňoval vzrušení štajgr Pouva.

          „Stejně si myslím, že v tom máš prsty,“ nenechal se odbýt živnostník Kareš. „Ty kluky si musel navést, jinak si to neumím představit. Ty jsi neštěstí naší obce. Víš, co se mohlo stát? “

                 „Ježíši, dejte už pokoj a buďte rádi, že to takhle dopadlo. Můstek se postaví novej a zasejc se můžete hádat o něčem jiným,“ uklidňovala chlapy Lhotecká, manželka místního pekaře, předsedkyně odbočky Červeného kříže, jejíž členky byly připraveny poskytovat zraněným první pomoc. Naštěstí k žádnému zranění nedošlo, tak rozdali pár prášků proti bolení hlavy. Četnický strážmistr si řekl o dva.

                 Lidé mohli opět chodit přes náves. Než byl postaven můstek nový, museli používat cestu kolem druhé strany rybníka, auta a autobusy vesnici objížděly. Konšelé a místní činitelé se chodili dívat na vzniklý prostor pro stavbu nového, betonového můstku se zábradlím a chodníky pro pěší s uspokojením. Parta kluků přemohla nechtěně hlasování i připravované referendum. Nakonec i potrestání je minulo, většího uznání vděčnosti se ale nedočkali. Začátkem školního roku stál u rybníka nový můstek a učitel jednotřídky Kalaš pořídil první fotografie do kroniky obce.