Zn. Štěstí je jen ve dvou, druhá část

Někdo zaťukal na dveře.
„Dále,“ řekl Ivan.
Vešla sekretářka: „Dobrý den, pane majore, zpráva od majora Palečka. Máte mu zavolat.“
Slavík usedl k telefonu: „Spojte mě s majorem Palečkem... Luďku? No nazdar, tady Ivan. Dostal jsem vzkaz, že ti mám zavolat.“
„Zdravím tě, kamaráde! Prosím tě, dostala se nám tady do rukou ta podobizna toho vašeho Milana v souvislosti s tou mrtvou ženskou.“
„Jo, ale už na nás jemně tlačej, abychom to uzavřeli, prý se s tím na sebevraždu taháme už moc dlouho…“
„Tak mám pro tebe takový povánoční dárek. Od soboty máme ve vazbě muže, který je nápadně podobný tomu vašemu Milanovi. Podvodník, nasliboval ženským sňatek, vytahal z nich peníze a pak zmizel. Všem podvedeným bylo padesát pět a víc. Jestli můžete, tak...“
„Už nic neříkej, jsme tam u vás hned.“
„O co jde?“ chtěl vědět Mirek.
„Na nic se neptej, mažem k Palečkovi na hospodářskou. Něco pro nás má!“

„Tak povídej, Luďku,“ vyhrkl Slavík, sotva otevřel dveře.
„No, co bych povídal, vyslechněte si ho sami. Ty ženský si vybíral přes inzerát pod heslem: Zn. Štěstí je jen ve dvou. Vždycky použil jiný příběh, jiné jméno. Zatím se nám přihlásilo šest podvedených žen, celková škoda přes půl milionu…“
„Panečku! Ten se ale činil!“ udiveně prohodil Halík.
„Tak jdem na něj. Luďku, prosím tě, pošlete jeho otisky klukům na techniku, ať je porovnají, jestli se shodují s těmi z bytu mrtvé. A děkuju ti, tohle máš u mě! potřásl rukou Ivan Palečkovi.

Ve výslechové místnosti seděl devětatřicetiletý Lukáš Rychlý. Známý také jako Petr Novák, David Žitný, Richard Málek, či také jako Milan Horský.
„Pane Rychlý, znáte paní Lenku Hamrovou?“ zeptal se ho Mirek.
„Ne, neznám. Kdo by to měl jako být?“
„Paní, se kterou jste se měl podle svědků dost dobře znát. Opravdu si na ni nevzpomínáte?“
„Ne, proč bych měl?“
„Protože podle dosavadního pátrání jste s ní měl navázat kontakt jako Milan Horský,“ odpověděl mu Ivan.
„Opakuju, že žádnou takovou ženskou neznám!“
V tom dostal Mirek zprávu. Otisky prstů zadrženého Lukáše Rychlého souhlasí s otisky prstů nalezenými v bytě Lenky Hamrové.
„Pane Rychlý, jak nám tedy vysvětlíte, že jsem u ní v bytě našli vaše otisky prstů?“
Rychlý se rozkašlal: „No, no… no tak jsem tam u ní byl. Znali jsme se. No a co?“
„Ta paní spáchala v neděli večer sebevraždu.“
„Co-cože? A co s tím já mám společnýho?“
„Zatím to vypadá, že hodně, pane Rychlý, stejný příběh jako u ostatních žen. Seznámil jste se s ní, navštěvoval ji, chodil s ní do kaváren, možná i slíbil sňatek, pak jste potřeboval peníze, tak vám je půjčila, no a vy jste zmizel. To je krádež, pane Rychlý,“ shrnul případ Ivan.
Rychlý se zvedl ze židle: „Já přeci nemůžu za to, že ty ženský jsou krávy, že mi nalítly! Kdyby nebyly blbý, tak jsem na ně nemohl. Ale, mezi náma, nebylo to tak těžký… Vykecaly na sebe všechno, no tak jsem jim namluvil, že jsem měl taky smutný život a že hledám ženu na zbytek života. Uvěřily mně všechno! Pak bylo snadný jim namluvit, že před svatbou musím vyplatit svý sourozence. Půjčily by mi i poslední korunu! Všechny svý úspory! A ta Hamrová, to bylo to samý! Na rovinu, pánové, nebylo o co stát. Ani u jedný z nich. Ani s jednou jsem si to neužil…“
Ivan s Mirkem zůstali chvíli jak opaření. Pachatel se jim přiznal. V takhle rychlý průběh nedoufal snad ani jeden.
„Pane Rychlý, a uvědomujete si, že se paní Hamrová nejspíš otrávila kvůli vám? Že jste vlastně nepřímo zavinil její smrt?“ zeptal se ho Ivan.
„Já? Proč jako? Já ji neříkal, ať se zabije. Kdepak, do toho mě nenamočíte!“ hájil se Rychlý.
„Přeberou si vás kolegové, nám to stačí,“ pravil suše Hladík a zvedli se k odchodu.

Na chodbě si oba museli zapálit cigaretu. Takhle bezcitného a cynického pachatele si nepředstavovali.
„Škoda, že za její smrt nebude potrestán. Tohle nám žádný prokurátor neuzná…“ prohodil Mirek.
„Co naděláme?“ uzavřel kapitolu sebevraždy Lenky Hamrové major Slavík.

O týden později se na stanici zastavila dcera paní Hamrové.
„Nezlobte se, že vás ještě ruším, ale tohle mi přišlo včera poštou,“ řekla a podala Mirkovi dopis. „Je to dopis od maminky. Dopis na rozloučenou…“
Mirek předal dopis Ivanovi: „Mohu ho přečíst paní Jílková?“
„Jistě…“
Četl: „Nejdražší Lucinko, nezlob se, že Ti posílám dopis a že jsem Ti to nedokázala říci osobně. Nechtěla jsem Ti přidělávat starosti. Naletěla jsem jednomu podvodníkovi. Připravil mě skoro o všechny peníze, ale hlavně mě ponížil a zlomil mi srdce. Jsem podvedená, opuštěná husa, která přišla o všechno. Která naletěla. Nesnesla bych pomyšlení, že se kvůli mně trápíš a že se bude po lidech povídat, že jsem úplně ožebračená a Tobě na obtíž. Tu ostudu bych nepřežila. Až dostaneš tenhle dopis, už tu nebudu. Už mi bude dobře. Nehněvej se na mě, navždy budeš v mém srdci. Tvá máma!“

Vrátil dopis a zadíval se do okna. Slunce se pokoušelo protrhnout šedý mrak.
„Slyšeli jste o božích mlýnech?“ pronesl do tiché kanceláře.
Všichni pokývali hlavou.
„Tak budeme doufat, že melou poctivě a semelou každého, kdo si to zaslouží.“

Konec.