02 JAK JSEM PŘEŽIL SVOJI SMRT

 

 

Jak jsem přežil svoji smrt

 

První co jsem ucítil, když jsem otevřel oči, byla prudká bodavá bolest v levé noze. Ještě několik minut jsem se snažil zaostřit zrak. Několikrát jsem ztratil a znovu nabyl vědomí. Jak jsem pomalu přicházel k sobě, začal jsem si uvědomovat, kde se nacházím a co se stalo. Se škubnutím mě to dokázalo přivést k vědomí už natrvalo. Ležel jsem na podlaze, kolem byla spousta trosek, kabelů, kusy látky, sedadel…

Byl jsem vyděšený tichem kolem sebe, když jsem se podíval do přední části, bylo mi jasné proč. Náraz byl tak prudký, že kdokoliv se tam v tu chvíli nacházel, neměl nejmenší šanci na přežití. Začal jsem se pomalu hýbat a zjišťovat rozsah svých zranění. Noha, i přes veškerou bolest, mi stále dokázala poskytnout oporu, tak jsem usoudil, že není nějak vážně zlomená. Při nárazu jsem si pravděpodobně zlomil také nějaká žebra. Cítil jsem to při každém nádechu. Tržná rána na hlavě, která naštěstí příliš nekrvácela, zase vysvětlovala moji ztrátu vědomí.

Když se naše malé vyhlídkové letadlo zřítilo do korun stromů, nacházel jsem se jako jediný v zadní části trupu. Byl jsem tam po celou dobu, protože jsem měl v plánu pořídit fotografií západu slunce za námi. Byl to vrtulový letoun s devíti místy k sezení, dohromady včetně dvou pilotů a průvodkyně nás však letělo jen šest.

Začal jsem se pomalu rozpomínat na to, co pádu předcházelo. Piloti zaznamenali první problémy s letounem již několik minut předem. Elektrické rozvody postupně začaly vypovídat službu. Říkali nám, ať se připravíme na nouzové přistání. Letadlo mělo elektrická palivová čerpadla a tak byla jen otázka času, než se k motorům přestane dostávat palivo a zhasnou. Piloti měli v plánu pokusit se klouzavým letem dostat až k řece, která se v tu chvíli měla nacházet nějakých dvacet kilometrů před námi a dosednout na jeden z břehů, případně rovnou na hladinu.

Po chvíli motory skutečně vysadily a letadlo začalo sestupovat. Kdyby se nám do cesty nepostavila hora, možná bychom nakonec skutečně doplachtili na otevřenější prostranství. Piloti však již nedokázali stroj zvednout a pokusili se ji obletět. Marně. Koruny stromu byly stále blíž a blíž. Ještě jsme stačili pocítit první nárazy větví do trupu. Pak už si nepamatuji vůbec nic.

Nemohl jsem uvěřit, že jsem naživu. Náraz musel být obrovský. Snad mi pomohlo i to, že jsem měl na klíně před sebou svůj turistický batoh, který náraz o sedadlo nejspíš zbrzdil.

Něco uvnitř mi říkalo, že je to beznadějné, přesto jsem se pokusil dostat více dopředu. Ostatní cestující jsem neznal osobně, byl jsem ve vyhlídkovém letadle sám za sebe. Na prvním sedadle na levé straně kabiny však seděl muž, který byl se mnou ubytovaný na hotelu, myslím, že se mi představil jako Paul. Nacházel se v tak nepřirozené poloze, že bylo prakticky jisté, že již není naživu. Nehmatatelný puls moji domněnku potvrdil. Na zemi pod ním ležel mobilní telefon. Byl rozbitý na několik kousků. Zřejmě se těsně před pádem snažil ještě někoho kontaktovat.

Na podlaze v místě kde byla ulička, leželo ženské tělo. Byla to naše průvodkyně Stacy, která nám celý let do mikrofonu vykládala zajímavosti o krajině, nad kterou jsme prolétali. Podle rozsahu zranění bylo znát, že nejprudší náraz utrpěla do oblasti hlavy. Její chladné tělo nedávalo žádnou naději, že bych byl schopen na jejím krku nahmatat sebemenší stopu srdeční aktivity. Poslední z cestujících, ke kterým jsem se dokázal dostat, byl mladík, který původně seděl napravo nad křídlem. Jeho jméno jsem neznal. Tělo měl teď v nepřirozené poloze natěsnáno mezi sedadlo a boční stěnu kabiny. Také neměl sebemenší šanci. Náraz byl pro něj devastující.

Dál do trupu letadla jsem se dostat nemohl. Celá přední část byla natolik zdemolovaná, že přemýšlet o dalších přeživších byl čirý nesmysl. V tu chvíli na mě teprve začala dopadat závažnost celé situace.  Byl jsem naprosto sám, ve vraku letadla a nejbližší civilizace v dosahu bylo nejspíš malé letiště, ze kterého jsme před dvěma hodinami vzlétli směrem k severu. Netušil jsem, jestli je na cestě záchrana. Myslím, že ve chvíli kdy v letadle selhala kompletní elektronika, neměli piloti ani možnost použít vysílačku. Jistě jsem věděl jenom to, že krátce před nehodou jsme se otáčeli a měli jsme namířeno již zpět k letišti.

Až v tuto chvíli jsem se teprve vydal zpět dozadu, a vytáhnul ze svého batohu svůj mobil. Byl funkční, stále měl zhruba polovinu kapacity baterie, ale signál bohužel žádný. Musel jsem se dostat ven z vraku. Letadlo, nebo spíše to, co z něj zbylo, leželo z větší části na pravém boku a tak levé posuvné dveře se zdály být lepší volbou. Musel jsem se protáhnout kolem Paulova těla. Dveře byly nárazem sice pootevřené, ale zdeformované tak, že s nimi nešlo pohnout. Protlačil jsem se zpátky k uličce a zkoušel najít cokoliv, co by mi mohlo pomoci. Z jednoho ze zdemolovaných sedadel čněla kovová trubka, nejspíš část konstrukce. Po několika minutách lomcování se mi ji podařilo vytrhnout. Musel jsem se na chvíli posadit a odpočinout si. Zlomená žebra začala být čím dál bolestivější.

Zastrčil jsem trubku do mezery ve dveřích a zabral. Dveře se posunuli o několik centimetrů. Ještě několikrát jsem to zkusil. Nakonec vznikla dostatečná mezera na to, abych zkusil dveře odsunout ručně. Povedlo se. Vytáhl jsem se otvorem ven a sklouznul se po trupu na zem. Při dopadu mnou projela prudká bolest, a to hned jakmile jsem na svoji zraněnou nohu přenesl plnou váhu. Všude kolem již byla tma a skrz vrcholy vysokých smrků sem dopadaly jen paprsky světla měsíčního úplňku. Kolem dokola bylo naprosté ticho. Letadlo svým dopadem vytvořilo mezi stromy několik metrů široký pás. Celá příď letadla prakticky zmizela a byla zanořená hluboko v zemi. Všude kolem ležely trosky, větve a polámané stromy. Terén byl mírně svažitý. První co mě napadlo, bylo, že se pokusím dostat výš do kopce a snad tam zachytím mobilní signál. Nedokázal jsem se však dostat dál než na několik stovek metrů. Delší chůze se pro mě ukázala být v tu chvíli nemožná. Signál naprosto žádný. Nezbývalo než se vrátit zpět k vraku a modlit se, abych nějak přečkál noc. Poslední kroky jsem svoji levou nohu již bezvládně táhnul za sebou. Vyšplhal jsem se do dveří a sesunul se dolů do kabiny. Mráz mezitím pronikl dovnitř a tak tu teď bylo pocitově stejné chladno jako venku. Potřeboval jsem najít způsob jak se před zimou ochránit. Napadlo mě, že se pokusím sundat Paulovi bundu. Chvíli jsem si odpočinul, a jakmile se bolest v levé noze trochu zmírnila, začal jsem Paulovo tělo vytahovat dveřmi ven z vraku. Největším utrpením při této snaze se ukázala moje zlomená žebra. Při každém pokusu vyvinout větší sílu mnou projela silná bolest. Nakonec se mi to povedlo. Bylo mi nepříjemné zacházet tímto způsobem s tělem zesnulého člověka, ale můj strach o přežití byl v tu chvíli silnější. Bunda byla pro mě příliš malá, než abych si ji mohl obléct ještě přes tu svoji. Mohl jsem se však alespoň s ní přikrýt.

Stacyino tělo bylo celé zkrvavené a děsila mě představa, že bych s ní měl vůbec manipulovat. Mladíkovo tělo na pravé straně zas bylo zaklíněno tak, že bych s ním určitě nedokázal jakkoliv pohnout. Musel jsem si vystačit se dvěma bundami. Vrátil jsem se do zadní části a uvolnil si trochu místa mezi troskami. Povedlo se mi dát vedle sebe jedno vytržené sedadlo a dva ulomené sedáky, díky čemuž se mi povedlo vytvořit něco jako malé lehátko. Usadil jsem se v polosedě, abych si mohl zraněnou nohu natáhnout. Povedlo se mi najít polohu, při které mi dýchání se zlomenými žebry působilo nejmenší bolest. Přikryl jsem se Paulovou bundou a přetáhnul si ji i přes hlavu. Snažil jsem se usnout, ale bylo to zprvu prakticky nemožné. Z nitra vraku se neustále ozývaly různé zvuky jako praskání a kovové vrzání. Navíc moje hlava zápasila s takovými myšlenkami, že mě záplava adrenalinu spolehlivě držela v bdělém stavu. Nakonec jsem přece jen na chvíli usnul.

Probudil mě chlad a pálení v hrdle. Musel jsem se napít. Natáhnul jsem se pro svůj batoh. Limonáda v plastové láhvi, kterou jsem si ráno přibalil, byla již plná ledových krystalů, ale stále v tekutém stavu. Bylo to jako pít kyselinu. Jako bych měl hrdle stovky jehliček. Jakmile se mi podařilo dostat do těla trochu tekutin, začalo se mi o něco lépe dýchat a dodalo mi to i trochu sil. V batohu jsem měl ještě dvě čokoládové tyčinky, banán, skládací pláštěnku a poznámkový blok. Jinak jsem měl sebou pouze baterie, kabely a příslušenství pro fotoaparát. Zkusil jsem sníst půlku banánu, zbytek jsem si chtěl uschovat na ráno.

Podařilo se mi opět na chvíli usnout. S rozbřeskem byla zima nejhorší. Třásl jsem se již prakticky bez přestání. Najednou jsem na tváři ucítil hřejivý pocit. Otevřel jsem oči. Okénkem v bočních dveřích mi na tvář dopadal paprsek slunečního světla. Pomalu jsem vstal. Noha mi připadala trochu odpočatá a bolest v ní byla teď spíše tupá. Zato polámaná žebra o sobě dala pořádně vědět až teď. Musel jsem dýchat mělce a bál jsem se každého zakašlání.

Odsunul jsem dveře a vylezl z trupu ven. Položil jsem na sníh pod sebe bundu a usadil se přímo doprostřed pruhu dopadajícího světla. Snědl jsem s donucením zbytek banánu a jednu čokoládovou tyčinku ze svého batohu. Slunce, které se sem dralo skrz koruny vysokých smrků, bylo slabé.      I tak jsem přibližně po hodině pocítil, že se mi tělo trochu prohřálo. Kromě pocitu tepla jsem najednou cítil, jakoby mi do těla proudil pocit naděje. V očích jsem přesto měl slzy. Připadal jsem si jako ve snu. Jako bych se měl každou chvíli probudit. Moje mysl si stále nedokázala připustit, že vše kolem se skutečně děje.

Zničehonic jsem zevnitř vraku uslyšel zvuk. Bylo to krátké pípnutí. Vlezl jsem zpět zrovna ve chvíli, kdy se ozvalo znovu. Pocházelo to někde z blízkosti těla zaklíněného mladíka na pravé straně. Najednou jsem si všimnul, batohu, který jsem včera při svém rozrušení vůbec nepostřehl. Musel jsem utrhnout jeden popruh, abych jej z trosek vyprostil, nakonec se mi to povedlo. V batohu byl fotoaparát, dvě knihy, mapa, zbytek sendviče, zabalený v alobalu, termoska s čajem, nárazem silně poškozený tablet a telefon. Docházela mu baterie. To byl ten zvuk, který jsem slyšel. Ihned jsem jej vypnul, abych ušetřil zbývající energii. Zbytek čaje v termosce ještě nezamrzl a moje žízeň mě donutila jej vypít celý najednou. Než jsem si uvědomil, že bych si měl raději ponechat ještě rezervu na později, bylo už pozdě.

Vzal jsem mapu, svůj a nalezený telefon do svého batohu a rozhodl se, že zkusím zvonu pomalu dojít na výše položené místo. Ještě jsem před vrak letadla na slunečné místo položil láhev svoji limonády, teď již zcela zamrzlé. Doufal jsem, že by na slunci snad mohla trochu roztát.

Šel jsem pomalu ve svých včerejších stopách ve sněhu. Snažil jsem se přenášet váhu na zraněnou nohu co nejméně. Ulomenou větev jsem použil jako hůl. Tímto způsobem se mi dařilo postupovat rychleji, než při předchozím pokusu. Když jsem došel na místo, kde stopy končily, rozhlédl jsem se po okolním terénu. Přestože les byl poměrně hustý, rozeznal jsem obrys hory, která se nám včera postavila do cesty, při pokusu doplachtit letadlem bez motorů k řece. Vytáhl jsem z batohu mapu. Jako orientační body jsem v mapě použil místo odkud jsme včera z letiště vzlétli a řeku. Na cestě byly dle mapy dvě větší hory vedle sebe. Vzhledem k tomu že se piloti na poslední chvíli snažili o oblet zprava, bylo jasné, která z těchto dvou je ta, pod kterou se nacházím. Znal jsem tedy přibližně svoji polohu. Spoléhal jsem na to, že pokud sem dosahuje mobilní signál, bude to jedině díky vysílači z některého z měst na mapě. Všechna se nacházela na opačné straně horského hřbetu. Ihned jsem pochopil, že nesmím jít dál do kopce ale naopak co nejvíce do strany a dostat se tak ze zákrytu hory.

Šel jsem vždy přibližně půl hodiny a zhruba stejnou dobu odpočíval, abych levé noze ulevil. Po několika takových etapách jsem se dokulhal na místo, kde byly stromy nižší a les řidší. Zapnul jsem oba telefony. Můj telefon naskočil první, ale stále byl bez signálu. Baterie mi zbývala ještě přibližně jedna čtvrtina. Mladíkův telefon se hned se zapnutím opět připomněl typickým pípnutím, ohlašujícím, že již dlouho nevydrží. Dobré dvě minuty vyhledával signál. Najednou jsem nemohl uvěřit svým očím. Na displeji se objevil jeden článek signálu. Občas probliknul a zmizel, ale byl tam! Telefon vydržel ještě několik vteřin, když mu náhle došly poslední zbytky sil a displej zčernal.

Nebylo pochyb, že signál operátora mladíkova telefonu je silnější. Celý rozrušený jsem vyndal z telefonu kartu, abych si ji mohl dát do svého. Byl jsem tak roztřesený, že mi vyklouzla z prstů a spadla do sněhu, takže jsem ji několik dalších minut musel hledat. Nakonec se mi vše povedlo a já jsem znovu s napětím čekal na výsledek vyhledávání. Radostí jsem vykřikl při pohledu na sice slabý, ale přítomný signál. Začal jsem vytáčet záchrannou linku. První dva pokusy došlo k přerušení během vytáčení. Signál se ustálil až při třetím pokusu. Když jsem na druhém konci uslyšel lidský hlas, propukl jsem ihned v pláč. Věděl jsem, že jsem zachráněný…

Moje zranění se nakonec ukázala o něco vážnější, než se prve zdálo a tak jsem v nemocnici nakonec strávil téměř měsíc. Když pak bylo vše za mnou a mohl jsem se vrátit domů, odcházel jsem mnohem silnější, než když jsem na Aljašku přijížděl. S pocitem, že jsem dokázal přežít svoji smrt.

 

V následujících letech jsem se jako fotograf do těch míst ještě mnohokrát vrátil, ale vždy jsem už zůstal nohama pevně na zemi. Odvahu znovu nasednout do letadla jsem už nikdy nenašel.

Přestože jsem tehdy v tom lese strávil u vraku jen jednu noc a jeden den, připadalo mi to jako celá věčnost. Nakonec jsem se odtud dostal, ale část mne samotného tam tehdy zůstala. Nikdy ten zážitek z hlavy nedostanu a každý den si kladu otázku, proč jsem to byl zrovna já, kdo přežil. Je to pocit, který mi změnil pohled na svět.

Považuji teď každý den za čas, který mi byl darován navíc. Zároveň však občas v nitru cítím, že jsem přežil snad možná proto, abych mohl ještě splnit nějaký důležitý úkol, co mě teprve čeká a který zatím neznám. Ať tak či onak, naplňuje mě to pocitem zodpovědnosti a osvobození zároveň. Dostal jsem dar a těším se na to, co mi život ještě přichystá.