Za chamtivost...

„Jeden zásah, přímo do hlavy. Nejspíš si to ani nestačil uvědomit. Ten vrah musel bejt zkušenej,“ konstatoval policejní inspektor suše.
„Vražednou zbraň jsme nenašli,“ oznámil mu asistent.
„Ani se nedivím,“ ušklíbl se inspektor. „Takovej mistr chyby nedělá.“
„Najdete ho?“ zeptala jsem se. Až dosud jsem seděla v rohu místnosti, zhroucená na židli. Celou předchozí scénu jsem pozorovala skrz malý prostor mezi prsty, kterými jsem si zakrývala oči. Inspektor, jeho asistent... a mrtvola mého manžela. Nikdo jiný v obývacím pokoji nebyl.
„Pokusíme se, madam. Ale pokud mám říct pravdu – pochybuji o tom,“ zavrtěl inspektor hlavou.
„Dobře...“ pokývala jsem. Dalo mi hodně práce, abych v sobě potlačila tu část mého já, která v tu chvíli začala šílet radostí.
„Vážně jste neviděla nic zvláštního?“ položil mi inspektor stejnou otázku jako ze začátku.
„Přijela jsem a on tady takhle ležel!“ ukázala jsem zoufale na gauč, kde leželo zkrvavené tělo. Měla jsem být herečka.
„Měl nějaké nepřátele?“ vyptával se dál inspektor.
„Jistě. Byl úspěšný obchodník, ti vždycky mají nepřátele,“ pokrčila jsem rameny. „Ale konkrétní jména neznám. Nemluvil doma o... pracovních záležitostech.“
„A co nějací soukromí nepřátelé?“ napadlo inspektora.
„Ne... možná – já nic nevím!“ vykřikla jsem. „Inspektore, právě mi zabili manžela! Nejsem schopná si uvědomit, kdo nás neměl v lásce natolik, aby nám takhle ublížil!“
„Chápu. Pokud si na něco vzpomenete, určitě zavolejte,“ podal mi inspektor malou vizitku.
„Jistě,“ zašeptala jsem. Do místnosti v tu chvíli vešli dva muži s nosítky a černou plachtou.
„Pánové, odvezte ho,“ přikázal jim inspektor.
„Po pitvě vám dáme vědět, madam,“ sdělil mi ještě asistent. „Předpokládám, že za několik dní budete moci uspořádat pohřeb. Upřímnou soustrast.“
„Děkuji,“ sklopila jsem oči.
„Připravte se, patrně vás ještě budeme muset předvolat k výslechu,“ zamručel inspektor. „Pánové, máte hotovo? Dobře, jdeme. Na shledanou, madam.“
„Sbohem,“ rozloučila jsem se a tiše sledovala, jak z místnosti vynášejí mrtvé tělo. Nehnula jsem se z místa až do okamžiku, kdy jsem uslyšela odjíždět auta. Pak jsem se začala od srdce smát. Prošlo mi to! Rychle jsem vyšla nahoru do ložnice, tam nadzvedla matraci postele a odhalila úložný prostor.
„Sežrali to?“ zasmála se postava v černém, která se na tomto místě ukrývala.
„I s navijákem,“ zachechtala jsem se. „Tak polez ven, miláčku.“
„Zlato, uznávám, že jsi měla výbornej nápad,“ mrkl na mě.
„Budu dědit! A po pohřbu – já, smutná vdova, která tu už nemá proč zůstat – odjedu do Ameriky. Ty tam na mě už budeš čekat, viď?“ zavrněla jsem.
„Jsi ďábel,“ objal mě.
„Hned zítra ti koupím letenku, dorazím za pár dní,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Pistole ses zbavil?“
„Podstrčil jednomu zlodějíčkovi na ulici,“ kývl. „Neboj, do tváře mi neviděl.“ Jeho ruce začaly přejíždět od mého pasu k bokům, přes zadeček, a zase nahoru.
„Dobře,“ pochválila jsem ho a lehce rozcuchala jeho polodlouhé, černé vlasy. „Sluší ti to, víš? Vypadáš tak andělsky... Nikdo by do tebe neřekl, že dokážeš zabít.“
„A do tebe by zase nikdo neřekl, že dokážeš donutit svýho milence, aby zabil,“ ušklíbl se.
„Jen nekecej. Jsi profesionál. Musíš mít velkou praxi,“ pošťouchla jsem ho.
„To každopádně mám,“ uznal. „Jen by mě zajímalo, kde bereš tu jistotu, že teď nevodprásknu i tebe.“
„Proč bys to dělal, kocourku?“ Věnovala jsem mu dlouhý, vášnivý polibek.
„Zaprvé – jsem o dvacet let mladší než ty,“ pozvedl jedno obočí.
„Za poslední rok ti to nevadilo,“ usmála jsem se svůdně. Ano, milence jsem měla už rok. Mému muži bylo padesát (a nikdy už mu nebude víc, díkybohu), tomuhle klučíkovi dvacet. Přitahoval mě, nemohla jsem si pomoct. Poskytoval mi něco, o čem jsem si s manželem mohla nechat jen zdát.
„Zadruhé – chci ty penízky sám pro sebe,“ pokračoval.
„Když mě teď zabiješ, nedostaneš nic,“ pronesla jsem sladce. „A ani potom ne.“
„A to mě přivádí k třetímu bodu,“ pozvedl i druhé obočí. „Já jsem totiž jeho nemanželskej syn, broučku. Zrovna před měsícem mě u právníka oficiálně uznal a zahrnul do závěti, víš? A chápeš, co to pro tebe znamená? Jistě, chápeš. Jsi přece inteligentní žena.“
„C-co?“ vykoktala jsem. Část mojí duše přestala skákat radostí a teď jen zděšeně zírala do černé hlavně pistole, neschopná pohybu.
„Sbohem, broučku,“ zachechtal se škodolibě můj milenec. Čas se zpomalil. Viděla jsem, jak mačká spoušť. Viděla jsem, jak z ústí zbraně vylétává kulka. Můj mozek křičel, abych se uhnula, že to ještě stihnu, ale tělo neposlouchalo. Viděla jsem zlomyslnost v jeho očích. Viděla jsem opovržlivý úšklebek. On vyhrál, já právě prohrála. Byl to trest za moji chamtivost. Nastala tma...

V domě úspěšného obchodníka Andrease Renaira (50, o jeho smrti jsme informovali ve včerejším čísle) byla včera brzy ráno nalezena mrtvola jeho manželky Karin (40). Hlavní inspektor se domnívá, že poté, co pachatel zabil proslulého podnikatele, ukryl se v domě, aby následně sprovodil ze světa i jeho manželku. Podle všeho se jednalo o vyřizování účtů mezi nepřáteli. Policie po vrahovi neustále pátrá. (Podrobnosti a fotografie na str. 9)