Paní na zahrádce

     Paní Kotasová z domku na konci ulice pilně sadila rajčata ve svém skleníku, který byl nepostradatelnou součástí její zahrady. V zimě ochraňoval její milované rostlinky před mrazem. Venku pršelo. Kapky bubnovaly do oken a přinášely vláhu dlouho trpícím rostlinám. Celý týden bylo sucho a paní K. měla strach, aby se to na jejich rostlinách nějak nezapsalo. Osvěžující déšť přišel asi před hodinou. Z dálky šlo slyšet hromy. Blesky se nebezpečně klikatily oblohou a vichřice si zahrávala se sadem jabloní zasazených vzadu za domem. Děti že sousedství uklízely vodní hračky a rodiče přetahovali plachtu přes bazén. Déšť je překvapil. Babičky narychlo sklízely prádlo že šňůry a dědečkové se snažili zachránit sušící se trávu která pod náporem deště postupně vlhla. Většinu dětí vedl déšť k odporu. Bylo jim jasné, že koupání budou muset odložit možná i na pár dní. Poslední, kdo byl ještě venku byl šesti letý chlapec. Očividně se nechtěl smířit s faktem, že venkovní radovánky pro dnešek skončily. Jeho bystré šedé oči pozorně sledovaly míč. Malé nožičky pocupávaly po asfaltové cestě. Míč se mu zakutálel. Utíkal za ním dolů z kopce. Míč se zastavil v trávě u branky Paní na zahrádce. Udýchaný chlapec zpomalil pár metrů za ním. Zvolna došel k míči. Cestou si odhrnul blonďaté vlasy z čela. Chytil míč. A chvíli jen tak stál a přemýšlel, kde to vlastně je. Před paní Kotasovou byly varovány všechny děti, kvůli její přehnané péči o její drahocenné rostliny. Chlapec si přeslabikoval jméno na zvonku a mezi světlým obočím mu naskočila nepatrná vráska. Rozhlédl se po zahradě. Nikde nikdo. Bezstarostně vyhodil míč do vzduchu a znovu ho chytil. S každým polapením míče se kapky nashromážděné během letu na celém povrchu rozlétly na všechny strany. Paní K. právě pečlivě zatlačovala kořeny hluboko do země. Hnojivo důkladně promíchala se zeminou a sadila dál. Zvuky dopadajících kapek a nárazy míče o dlaně chlapce jí splývaly. Chlapec vyhazoval míč snad už po sté. Výš a výš. Teď však zakopl o klacek, který tu někdo možná nadhodil svému psovi, ale ten ho nedokázal najít. Dráha letu míče se mu vymkla z rukou. Vyhodil jej příliš vysoko a příliš rychle na to, aby ho ještě stihl zachytit. Tomu, co se odehrálo v následujících vteřinách se už nedalo zabránit. Míč skončil ve větvích listnatého stromu přímo uprostřed zahrady. Chlapec ještě stihl svůj nešikovný pád zbrzdit rukama. Zvedl se s bolestivým výrazem ve tváři. Dlaně měl odřené. Vzhlédl vzhůru a naivně zvedl zakrvácené ruce k obloze. Míč, který očekával se však nevrátil. Svěsil ruce. Déšť mu čistil dlaně od krve, která mu teď stékala přes špičky prstů. Postavil se čelem k zahradě. Křiklavě oranžovou barvu míče v koruně stromů nešlo přehlédnout. Sebevědomě došel k brance. Zkusil za kliku. Zamčeno. Bezradně se zavěsil do sítě branky. Dešťové kapky mu stékaly po tvářích. Ale on to nechtěl jen tak vzdát. Zapřel se teniskami do síťky. S kluzkými podrážkami to šlo těžko. Pravou nohou se opřel o kliku a levou vyšvihl přes branku. Chvíli seděl jen tak obkročmo a pak přehodil i druhou nohu. S lehkým žuchnutím přistál na zahradní cestičce vysypané štěrkem. S jemným křupáním štěrku pod sebou došel až ke kmeni stromu který se chystal pokořit. Jeho odhodlání mu však mělo být k ničemu. Nejbližší větev stromu byla metr od jeho hlavy. Po natažení rukou a úsilí vynaložené na těch nejvyšších skocích jakých byl schopen se překážka zmenšila na směšných deset centimetrů. Dal ruce v bok a s trucovitým výrazem se rozhlížel po zahradě. Do oka mu padl dřevěný žebřík opřený o zeď domu porostlou břečťanem, který sliboval dosáhnout i na tu nejvyšší větev. Chytil ho na dvou různých místech mezi štaflemi a opřel ho o blízkou větev.

     Stařenka zpozorněla a napřímila se v nepříliš pohodlném sedu. Měla dojem, že zaslechla něco, co nemělo s bouřkou pranic společného. Nemohla nabýt dojmu že hluk způsobilo nějaké zvíře. Sousedé žádné neměli a ona také žádné nevlastnila. Opovrhuje chovem zvířat. Pes by jí rozhrabal záhonky a rušil noční klid. Kočky se jí také příliš nezamlouvaly. Všechny myši si vyhubila raději sama. Jediné zvíře které kdy vlastnila byla akvarijní rybička. Středně velká se zářivými oranžovými ploutvemi. Paní Kotasová měla ráda klid a sebemenší vyrušení si brala velmi osobně. Zablácené ruce si utřela do zahradní zástěry. Nakrátko střižené hnědé vlasy proseté bílými pramínky jí v obličeji nijak nevadily. Chystala se vyjít ven. Chlapec zaznamenal pohyb ve skleníku. Paní Kotasová. Oči se mu rozšířily zděšením. Ruce ve kterých svíral žebřík se mu začaly potit. Srdce bilo jako o život. A jediná věc kterou v tu chvíli považoval za rozumnou bylo schovat se ve větvích stromu pohybujících se ve větru. Koutkem oka ještě zahlédl siluetu staré paní za prosklenými dveřmi skleníku. Rychle stoupal vzhůru. Štafle teď byly kluzké a leckdo by se na ně stoupat neodvážil. Ve výšce dvou metrů mu podjela noha. Naznak dopadl do rozměklé trávy. Naráz mu vyrazil dech. Jakoby z dálky slyšel rázné kroky směřující k němu. Pomalu upadal do bezvědomí. Někdo ho bil do zad. '"Paní Kotasová," napadla ho směšná myšlenka, "bije mě za to že jsem jí lezl na strom."