Tegenar – Stín naděje

Skrze koruny stromů prosvítaly paprsky měsíčního světla. Za normálních okolností krásný pohled, na který by se Pavel vydržel dívat hodiny.

Ale ne teď. Nyní mu měsíční paprsky sloužily jako jediné světlo, které měl k dispozici. Kdyby běželi s baterkou, představovali by daleko snazší cíl.

Proběhli mezi skupinou malých stromků. Pavel jednou rukou odhrnoval z cesty mladé smrky a druhou držel svou snoubenku, Annu.

Pod nohama jim šustilo čerstvě spadené listí z těch několika málo listnatých stromů, které v tomto lese rostly. Spíš než to však bylo slyšet hlavně praskání suchých větví, přes které běželi. Nebyla šance se jim vyhýbat a to, kolik natropí hluku, jim mohlo být jedno. Jediný zvuk, který vnímal, byly jejich hlasy. Jeden z nich znal, další splývaly dohromady.

Pavel rychle změnil směr a proběhl mezi několika vysokými jehličnany. Přesně mezi nimi ho něco zastavilo. Spadnul na kolena. Hned si uvědomil, co to je, tedy spíše kdo. Rychle se otočil k Anně, která zakopla o vystouplý kořen.

"Není ti nic?“ vyhrkl zadýchaně. „Pojď, rychle.“ Postavil ji na nohy, chytil za ruku a znovu se rozběhli.

"Já už nemůžu," vydechla vyčerpaně. Stále však běžela dál.

"Musíme, zvládneme to, ztratíme se jim," vyrazil ze sebe Pavel mezi přerývanými nádechy. Měl dobrou fyzičku, ale už takhle bez přestávky běželi snad přes kilometr. Nic jiného jim nezbývalo – druhá možnost byla smrt. A třetí něco ještě horšího.

Mezi stromy zahlédl další světlo, jiné než měsíční. Bílý kužel zběsile kroužil mezi větvovím.

"Doleva, honem," vydechl Pavel a zatahal Annu za ruku. Oba změnili směr.

"Nadběhněte jim, už je skoro máme!" křikl nějaký chlap za nimi. Několik dalších se k němu přidalo. I kdyby rozeznal jejich slova, nehrálo by to žádnou roli. Teď bylo hlavní běžet, na ničem jiném nezáleželo. Na běhu a na Anně. Tím celý tenhle večer začal.

Přišel tam s vědomím, že se mu ji nepodaří osvobodit, že ho hned zabíjí, nebo ho donutí se dívat na to, co budou provádět s jeho Annou. Nějakým zázrakem se jim však podařilo uprchnout. Vznikl tam obrovský chaos a nikdo pořádně nevěděl proč. Spustil se poplach a najednou se vše seběhlo strašně rychle. Podařilo se mu odzbrojit strážného a potom vylézt oknem ven. Hned venku ležel jeden z nich na zemi, mrtvý. Nejspíš se začali vraždit mezi sebou, moc by se tomu nedivil; byli to tam samí psychopati. Na žádnou analýzu však nebyl čas, stejně jako teď.

Rychle seběhli k malému horskému potoku, který jen přeskočili. Potom Pavel prudce zahnul doprava. Anna byla trochu pomalejší, takže mu v rameni zapraštělo, ale adrenalin bolest utlumil.

Tu následující ovšem ne.

Oběma jim zmizela půda pod nohama. O pár vteřin později mu došlo proč, ale to už se oba řítili ze strmého svahu dolů. Převalil se přes několik malých smrků a skrze křoví. Kopec naštěstí nebyl moc dlouhý, což se nakonec ukázalo jako nepodstatný detail.

V plné rychlosti narazil hlavou do paty stromu. Kdyby nebyla tma, tak by se do ní tak či tak ponořil.

Zatmělo se mu před očima a hlavou se mu rozlila ostrá pulzující bolest. Sáhl si na temeno hlavy a mezi krátkými vlasy nahmatal vlhkost. Zrak se pomalu začínal zaostřovat.

Někdo k němu přiběhl.

Anna, prolétlo mu hlavou, je v pořádku, to je hlavní.

Pokusil se vstát, ale hlava se mu motala tak moc, že nemohl najít rovnováhu. Podařilo se mu zaostřit na postavu před ním. V ruce měla baterku, jejíž světlo mířilo na zem.

V tu chvíli mu došlo, že to není jeho snoubenka.

Poznal mužskou postavu, široká ramena, v černém oblečení a se zbraní v druhé ruce. Zasvítil mu baterkou do obličeje. Pavel zavřel oči. Ostré světlo bylo to poslední, co teď potřeboval. Když ucítil, že už na něj nesvítí, oči otevřel. Znovu viděl rozmazaně a dvojmo.

Doufám, že Anna běžela dál, že ji taky nenašli, pomyslel si zoufale.

Chlap se chystal něco říct, nejspíš triumfálně křiknout, že ho dostal.

Místo toho začal padat k zemi.

Pavel se rychle odvalil, aby na něj chlap nespadl. Když se na něj podíval, leknutím vydechl.

Baterka, kterou muž při pádu upustil, mu nyní ozařovala obličej. Byl nehybný a plný hrůzy.

Mrtvý.

Najednou Pavla něco chytlo za ruce a postavilo ho na nohy. Další postava, v černém a s kapucí. Stále viděl rozmazaně a svým smyslům moc nevěřil.

„Vstávej, tvoje Anna leží kousek dál vpravo, nic jí není. Pokračujte dál směrem k měsíci,“ řekl neznámý hlas. Mužský. Klidný a chladný jako podzimní vítr, který Pavlovi čechral vlasy.

„Co? Prosím?“ Byla to jediná slova, která ze sebe Pavel dokázal vysoukat. Muž se sehnul k tomu na zemi a vytáhl něco z krku mrtvého chlapa. V měsíčních paprscích se zaleskl kov. Muž to hbitě schoval a stejně rychle, jako se objevil, zase zmizel ve tmě.

Pavel zatřásl hlavou. Jednou rukou se opíral o kmen stromu a za druhou ho opět někdo chytl. Rychle se otočil.

„Není ti nic?“ vyhrkla Anna zadýchaně.

Pavel znovu zatřepal hlavou. „V pohodě, co ty?“

„Na to není čas. Zvládneš běžet?“ V tu chvíli si všimla chlapa na zemi. „Ty jsi ho…?“

„Ne, já ne. Někdo jiný,“ řekl nejistě.

„Kdo? Nikdo tu není,“ zmateně zavrtěla hlavou. Pavel přemýšlel, co vlastně viděl. Viděl vůbec něco? Nezdálo se mu to? Na přemýšlení nebyl čas, což jim připomněl mužský výkřik někde před nimi.

„Jdeme, honem,“ řekla Anna a vzala Pavla za ruku. Oba se znovu rozběhli, jak nejrychleji dokázali. Pavlovy myšlenky se opět soustředily na to, jak se co nejrychleji dostat z toho proklatého lesa.

Pokračujte dál směrem k měsíci, ozval se mu v hlavě hlas neznámého muže.

Podíval se na oblohu. Měsíc jím svítil přímo do obličeje, prosvítal přes vrcholky stromů.

Přelezli vyvrácený strom. Když Pavel seskočil dolů, na něco šlápl. Nevydalo to klasický zvuk zlomené větvě, ale tvar to mělo podobný. Když se na chvíli zastavil a podíval se dolů, poznal, co to je.

Byla to ruka.

Muž v černé mikině ležel na zádech a ruce měl natažené před sebou. Nehýbal se.

„Bože, co to…?“ vydechla Anna zděšeně. „Myslíš, že zakopl a zlomil si vaz?“ Oba se opět rozběhli.

Než na to Pavel stačil cokoliv říct, někde vpravo od nich se ozval další výkřik.

„Do hajzlu! Je tady!“

Pavel se rychle ohlédl za tím hlasem, stále v poklusu. Mezi stromy viděl jen kužel světla, který se zběsile pohyboval zleva doprava. Několikrát přejel i přes ně, ale nezastavil se na nich. Hledal něco jiného. Pavel se stále díval tím směrem, až najednou kužel světla zmizel. Baterka se otočila ve vzduchu a spadla na zem, kde zůstala nehybně ležet.

„Pozor!“ křikla na něj Anna a strhla ho doleva. Když pozoroval, co se stalo, zapomněl se dívat před sebe a málem narazil do stromu. Všechno se odehrávalo strašně rychle a nestíhal to zpracovávat. Hlavní však bylo pokračovat, nezastavovat se.

Les začínal pomalu řídnout, což nemuselo znamenat vůbec nic. I přes světlo měsíce však nebylo vidět dál než na pár metrů.

Co však ve světle měsíčních paprsků viděl dokonale, byly záblesky čepele. Jeden zahlédl přímo před sebou.

Tři postavy, velmi blízko sebe. Pavel s Annou zahnuli doleva, aby je oběhli. Pavel se je snažil sledovat, ale v běhu přes stromy to bylo jako sledovat dopravní značky při cestě autem na dálnici. Na chvíli se mu však naskytl čistý výhled. Byla tam už jen jedna postava, která se během zlomku vteřiny ztratila. Jako by viděl stín, přízrak. Jen to a záblesk nějaké zahnuté čepele. Nic víc.

Že by se mu to nezdálo? Působilo to velmi živě, ale v této situaci byl ochoten připustit cokoli.

Uběhli asi dalších dvě stě metrů, když si Pavel uvědomil jednu věc.

Žádný křik už neslyšel. Neslyšel ani známý hlas, který vedl ostatní. Zastavil se a Anna se na něj nechápavě podívala.

„Co je?“ zeptala se zadýchaně.

„Poslouchej…“

Anna zamžourala do tmy hlubokého lesa a nejspíš se snažila zklidnit tep. „Co? Nic neslyším.“

„Právě. Což může být moc dobře, anebo moc špatně,“ řekl Pavel a rozhlížel se kolem.

„Nehodlám tu čekat, abych to zjistila,“ prohlásila Anna a chtěla se opět rozběhnout. Pavel ji však pevně chytil za ruku a zastavil ji.

„Počkej. Měli bychom pokračovat opatrně. Pokud je tak velké ticho, tak to buď vzdali, nebo na nás čekají.“

„Jestli na nás čekají, tak jsme nahraní,“ řekla překvapivě klidně.

„Pořád je tu stín šance, nesmíme ztrácet naději. To jsme si přece řekli, ne? Musíme pokračovat.“ Stiskl jí ruku.

Byla tma a jediný zdroj světla představoval měsíc. V jeho paprscích viděl její oči. Ty se najednou rozšířily zděšením. Rychle se pohnula a strhla Pavla s sebou na zem. Ten během pár vteřin pochopil proč.

„Dane, Petře! Hej, kde jste?“ ozval se mužský hlas, který Pavel nepoznával. Věděl však, kdo je Petr, po kterém se shání.

Oba se přitiskli co nejvíc ke stromu. Asi pět metrů před nimi stála postava. Viděli jen nejasnou siluetu, nic víc. Ruku měl u úst, nejspíše v ní držel vysílačku. Pavel se stále snažil ovládnout zrychlený dech, aby nevyzradil jejich polohu.

„Počkáme?“ šeptla Anna.

„A co jiného chceš dělat?“ zašeptal zpátky.

„Nějak ho omráčit, nevím. Musíme se pohnout, ostatní můžou být pár kroků za námi.“

Pavel se na chvíli zamyslel a nakonec se rozhodl, že se k němu pokusí připlížit a omráčit ho. Než však stihl vstát, stalo se několik věcí.

Jako první se objevila další postava. Pomalu přišla k první a zastavila se u ní.

„Kde jsou všichni?“ zeptal se další mužský hlas.

„Vůbec nevím, co se děje. Co se stalo? Dan leží kousek odsud. Má zlomený vaz,“ odpověděl první mužský hlas.

„Já jsem narazil taky na dva, ani nevím jména. Oba dva mrtví. To udělali ti dva?“

„Ne, je tu někdo jiný…“ Nechal větu vyznít do prázdna. Oba mlčeli. Slyšet byla jen lesní píseň bzučícího hmyzu a horského větru.

„Tak co budeme dělat?“ zeptal se jeden z nich. Odpověď ovšem nepřišla od jeho společníka.

Z vedlejšího stromu na ně něco spadlo. Jeden z nich zaklel. Pavel i Anna to vše sledovali, ale moc neviděli – krom jedné věci. Na ty dva chlapy nespadlo něco, ale někdo. Najednou tam byly tři postavy. Jedna z nich vystřelila ze zbraně. Ohlušující výstřel se rozlehl po celém lese. Pavel s Annou se ještě víc přikrčili a reflexivně si zakryli uši. I přes výstřel slyšeli, že probíhá boj. Ten však neměl dlouhého trvání.

Pavel se podepřel a přiklekl na jedno koleno, aby měl lepší výhled.

A ztuhnul.

Nevěděl, jestli překvapením, strachem, nebo hrůzou. Nejspíš vším dohromady.

Na místě, které ozařovaly měsíční paprsky, stály už jen dvě postavy. Jedna z nich byl chlap, který tu narazil na svého druha. Ten však ležel nehybný kousek od jeho nohou. Druhý byl… nevěděl kdo. Měl na sobě vestu s kapucí a na zádech malý batoh, víc nepoznal. Jednou rukou držel chlapa pod krkem a v druhé třímal zahnutou čepel. Oba se trochu pohnuli a Pavel si všiml, že to není jen jedna zahnutá čepel. Byly tři. Každá směrovala jiným směrem a byly něčím spojené.

„Prosím, ne- Nezabíjej mě… já- prosím,“ vyrážel ze sebe přiškrceně chlap, který byl sám ještě před několika minutami připravený Pavla s Annou poslat na věčnost. Teď byl v jeho hlase slyšet nefalšovaný strach a hrůza.

Neznámý mu neodpověděl. Jen klidně stál a nějakou chvíli mlčel.

„Proč?“ zeptal se po chvíli. Jen jedno jediné slovo. Klidný hlas, bez jakýchkoliv emocí. Pavel vedle sebe ucítil pohyb. Anna zaujala stejnou pozici jako on.

„Ne, prosím!“ vyrazil ze sebe chlap znovu tak nahlas, jak mu to sevřené hrdlo dovolovalo. Zoufale a beznadějně. Snad doufal, že mu neznámý odpoví. Ten místo toho však upustil spojení čepelí na zem. Povolil stisk a k zemi se svezl i chlap, který začal lačně lapat po dechu. Chvíli to vypadalo, že ho neznámý nechá jít.

To se však nestalo. Pavel to vše sledoval. Neznámý se rozmáchl a jednou jedinou ránou loktem poslal chlapa do bezvědomí. Nastalo ticho. Slyšet byla opět jen noční píseň téměř prázdného lesa.

Záhadná postava se najednou otočila přímo k nim. Pavel s Annou strnuli. Neviděli mu do tváře – měl ji zahalenou šátkem a na hlavě kapuci.

„Běžte,“ řekl stejně klidně jako předtím. Napřáhl ruku. Zvláštní spojení čepelí se zvedlo ze země a ve zlomku vteřiny mu přistálo v dlani.

Pavel sebou trhl. Rychle se podíval na Annu. Ta udělala to samé. Netušil, co všechno viděla, ale dívala se na něj se stejným pohledem.

Kdo to sakra je? Proběhlo Pavlovi hlavou a stejnou otázku dokázal vyčíst i v Anniných očích. Jejich němá výměna trvala jen vteřinu. Když se však oba znovu podívali před sebe, viděli jen temný les. Kolem panovalo ticho. Jako by tu k žádné honičce nedošlo. Jako by tu nedošlo k ničemu zlému. Temnota kolem nich však najednou působila daleko hrozivěji.

Pavel opatrně vstal a rozhlédl se. Potom se podíval zpátky na Annu a vzal ji za ruku.

„Musíme jít,“ zašeptal.

„Cože? A co ten… kdo to vůbec byl?“ zeptala se.

„Nevím. A myslím, že je to dobře.“ Zatahal ji za ruku a oba se spěšně rozešli.

Dál už neběželi, ale postupovali rychle. Co chvíli se zastavili a naslouchali. Neslyšeli však nic než kvílení větru v korunách stromů.

 Ani ne za pět minut začal les znovu řídnout, tentokrát však definitivně končil. Vyškrábali se po strmém svahu nahoru na silnici. Na druhé straně stála asi deset metrů vysoká skála a podél celé cesty stejně vysoký a strmý svah.

Pavel s Annou ztěžka oddechovali a stále byli ve střehu. Jen co se stačili rozejít, aby došli kamkoliv, kam tahle cesta vedla, něco zaslechli. Zvuk nabíral na intenzitě.

„Auto? V tuhle dobu?“ podivila se Anna. Pavel naprosto ztratil pojem o čase, ale rozhodně bylo po půlnoci.

„Mě nezajímá ani tak moc proč v tuhle dobu, jako spíš kdo v něm sedí.“

Oba se otočili směrem, odkud slyšeli blížící se vozidlo. Ze zatáčky vykoukly dva kužely bílého světla a na chvíli je oslepily. O pár vteřin později zhruba tři metry před nimi zastavila černá Škoda Octavia. Řidič vypnul dálková světla a vystoupil ven. Byl to asi padesátiletý muž. Měl na sobě bílé tričko a obnošené pracovní montérky.

„Co tu děláte? Ztratili jste se?“ řekl muž hlubokým chraplavým hlasem.

„Tak trochu,“ odpověděl Pavel neurčitě.

„Chcete někam svézt? Zrovna jedu ze šichty domů do města.“

„To byste byl moc hodný,“ usmála se Anna.

„Tak si naskočte,“ kývl hlavou k autu a sám nasedl. Pavel s Annou si nastoupili dozadu. V autě byl cítit cigaretový kouř smíchaný s vůní antitabáku. Než se muž rozjel, ještě se na oba otočil.

„Co jste vůbec dělali tak pozdě večer v lese? Do města je to dobrých deset kilometrů.“

„Budeme se brát, tak jsme si řekli, že podnikneme něco… šíleného. Auto jsme nechali ve městě a šli jsme se potmě projít do lesa. Bohužel ani jeden z nás se v lese moc orientovat neumí, tak jsme se trochu ztratili,“ vysvětlila Anna.

Pavel se v duchu pousmál. Věděl, proč se do ní zamiloval. Nikdy nepotkal nikoho tak bystrého. Otevřel okénko, aby z auta vyvětral tu ne zrovna příjemnou vůni. Podíval se ven na skálu před nimi. Nad ní na krásně čisté obloze zářil měsíc.

A přímo na vrcholku skály stála postava.

Byl to on. Ten neznámý samaritán.

Ten, který ho zvedl ze země, když se praštil při pádu o strom.

Ten, který mu řekl, ať pokračuje směrem k měsíci.

Ten, který jim klidným a chladnými hlasem řekl běžte potom, co se zbavil posledních dvou pronásledovatelů.

Ten, ze kterého měli jejich pronásledovatelé naprostou hrůzu.

V paprscích měsíce se lesklo to stejné spojení zahnutých čepelí, které předtím držel v ruce. A stejně rychle, jako se tam objevil, tak i zmizel.

„No, tak hlavně že jste našli cestu k silnici,“ řekl řidič.

Pavel se s pohledem stále upřeným na vrcholek skály pousmál.

„Pokaždé je tu stín naděje.“