Tegenar – S dobrým srdcem

 

 

„Jednoho dne si zlomíš nohu.“

Petr místo odpovědi zavýskl a znovu se sklouzl po zledovatělém chodníku. Jakmile se zastavil, trochu se zakymácel a otočil se na sestru.

„No tak, Terko, kdybys měla volné ruce, děláš to taky,“ řekl a znovu se rozběhl.

Rodiče je poslali nakoupit. Jeho sestře se moc nechtělo, ale Petr ji přemluvil s tím, že to bude zábava – celý týden pěkně mrzlo a oba měli od mala rádi zimu a sníh.

„Možná, ale tu tašku musím nést já, protože ty ji neuneseš,“ popíchla ho. Petr se zastavil a přiběhl zpátky k sestře, která se na něj usmívala.

„Sázka, jo? Dej mi to!“

„To není žádná sázka, když vím, že vyhraju.“

Petr jí vytrhl papírovou tašku z ruky. Uzvedl ji, ale držel ji sotva pár centimetrů nad zemí. Hned poznal, že až domů ji donést nezvládne. Tereze to došlo taky.

„Smůla, co? Ranši mi ji dej zpátky,“ řekla.

„To není fér, jsi vyšší, tak můžeš mít ruku normálně, já bych ji musel mít pokrčenou, a to je o dost těžší.“

Byl o šest let mladší a zároveň nejmenší ze třídy, zato jeho sestra byla na holku dost vysoká. Táta mu ale pořád říkal, že ještě poroste, zato jeho sestra už ne, takže měl stále šanci, že nakonec bude vyšší.

„No, svět není fér. Ale já jo, takže řekněme, že žádná sázka neproběhla, jo?“ navrhla a hravě ho dloubla loktem.

„Fajn,“ odvětil a oba se chystali znovu rozejít.

Tereza se usmála, ale ve vteřině se jí úsměv zmrzl na rtech. Petr následoval její pohled a hned pochopil proč.

Blížily se k nim tři postavy. Zatím byli daleko, ale ne tak moc, aby nerozpoznal obličeje. Nebo alespoň jeden.

„To je Radek?“ zeptal se polohlasně. 

„Bohužel. Nic neříkej, prostě půjdeme dál,“ řekla rozrušeně. Petr ale věděl, že to tak jednoduché nebude. Tereza určitě taky.  

„Ale, kohopak to tu máme?“ zvolal Radek. Měl zřetelné problémy artikulovat. Tereza neodpověděla a pokračovala v chůzi. Petr šel se sklopeným zrakem hned vedle ní a taky mlčel. Když Radka a jeho dva kamarády míjeli, Radek natáhl ruku a chytil Terezu za paži.

„Tak snad odpovím na otázku, ne?“ vysoukal ze sebe. Jeho kamarádi se jenom potutelně usmívali. Tereza se mu vytrhla.

„Snad jsi nezapomněl, jak se jmenuju, ne? Jestli jo, tak to bylo hodně rychlý. Ani to, že jsi už odpoledne na hadry, tě neomlouvá,“ odsekla.

Radkův úsměv zmizel, stejně tak jeho kamarádů. Jeden z nich měl černou zimní čepici a druhý delší hnědé vlasy. „Je to sotva tejden, co jsme se rozešli, a už seš drzá. Asi ti dost chybím, co?“

„Ne, to fakt nechybíš,“ odfrkla si Tereza a chtěla pokračovat v chůzi. Radek ji však znovu chytil za paži. Chtěla se mu vysmeknout, ale tentokrát se jí to nepodařilo.

Naklonil se k ní. „Ještě jsem nedomluvil!“

„Já ale jo!“ Marně se snažila vyprostit z jeho stisku.

„Taková divoška, líbí se mi,“ zachechtal se ten s dlouhými vlasy.

„Drž hubu!“ okřikl ho Radek.

Petr cítil, jak napětí mezi nimi roste. Věděl, že musí něco udělat, cokoliv. „Pusť ji. Sestra ti nemá co říct, tak ji nech.“

Radek se na něj otočil, chvíli si ho měřil a pak se rozesmál. Jeho kumpáni také.

„No tohle, co to je za hromotluka?“

„Až takovej strach ze mě máš?“ popíchl ho Petr. Radek se zatvářil překvapeně. Petr věděl, že to neznělo moc přesvědčivě, ale taky věděl, že slova často stačí k tomu, aby se předešlo něčemu horšímu.

„Hele, odpal, prcku, tohle se tě netýká,“ zahuhlal a lehce zavrávoral. Petr z něj cítil alkohol.

„Držíš mou sestru. Proti její vůli. To se mě týká dost,“ řekl, ale hlas se mu nepatrně zachvěl. Tereza se na něj podívala, napůl překvapeně, napůl zoufale. Došlo mu, že slova tu stačit nebudou. Všichni tři byli o hlavu vyšší než on, a dokonce starší než jeho sestra. Neměl proti nim sebemenší šanci.

„Fakt? Násilím? Copak ti to není příjemný? Vždyť se ti to vždycky tak líbilo,“ zavrčel směrem k Tereze a trhl s ní k sobě. Tereza ho ale volnou rukou praštila do tváře. Dlouhovlasý překvapeně hvízdl.

Radek si promnul tvář. „Tak takhle, ty mrcho, jo?“ Znovu s Terezou škubl. Té ale na zledovatělém chodníku podklouzla noha. Vyjekla bolestí a spadla na Radka. Ten ji od sebe odhodil, takže spadla na zem a praštila se hlavou o chodník.

„Terko!“ křikl Petr a přiskočil k ní. Nehýbala se.

„Ty vole, co jsi jí udělal?“ ozval se ten v černé čepici. 

„Nic jí není, jenom simuluje,“ řekl Radek a masíroval si tvář.

Petr cítil, jak v něm vře vztek. V tu chvíli mu bylo jedno, že tam stojí tři o hlavu vyšší kluci. Nahrnul si do dlaní sníh, stiskl, rychle se otočil a hodil sněhovou kouli Radkovi přímo do obličeje. Hbitě vstal, rozmáchl se pravou pěstí a praštil Radka do břicha. Radek hekl bolestí, ale nezdálo se, že by ho rána nějak moc poznamenala. Dlouhovlasý přiskočil k Petrovi a kopl do něj. Petr to neměl šanci ustát a svalil se na zem vedle sestry.

„Ty malej hajzle!“ zahulákal Radek, kopl vstávajícího Petra do boku a přitom se zakymácel. Petr zůstal ležet na zemi a jen zakašlal. Co teď? Pomyslel si. Čekal, že do něj všichni začnou kopat. Místo toho se však otočili za hlasem, který se ozval za nimi.

„Vánoční koulovačka?“ promluvila osoba, která se tam objevila neznámo odkud. Petr na ni zaostřil. Byl to muž. Měl kapuci a přes nos šátek. Do tváře mu moc neviděl. Stál asi dva metry od Radka.

„Co seš zač? Co chceš?“ zavrčel Radek a otřel si z obličeje zbytky sněhu.

„Světový mír a lízátka pro všechny,“ odvětil muž klidně. Jeho hlas byl zvláštní. Hluboký ale ne jako jeho táty nebo Radka. Petrovi připomínal postavu z jedné hry, kterou nedávno hrál. Díky šátku a kapuci dokonce i vypadal podobně.

„Cože?“ ozval se jeden z Radkových kamarádů.

Muž se zhluboka nadechl a pak vydechl. Od šátku se vznesl oblak páry. „Dobrá, pro vás ani jedno z toho. Mám dojem, že slečna a její bratr jsou z vaší přítomnosti doslova uzemněni. Bylo by fajn odejít.“

„Máš nějak prořízlou hubu, kámo,“ řekl Radek a znovu se zakymácel.

„To je to poslední, co by ti mělo dělat starosti,“ odvětil muž. Petr v té větě slyšel něco zvláštního. Nebyla to žádná planá slova. Radek a jeho kumpáni si to nejspíš nepřipouštěli nebo byli pod vlivem alkoholu tak moc, že jim to nedocházelo.

„Nepleť se do toho a vodpal, nebo si mě nepřej,“ zablekotal Radek.

Muž pokrčil rameny a sundal si ze zad malý batoh, který položil na zem. Nic dalšího neřekl. Jen klidně stál.

Radek udělal jeden vrávoravý krok směrem k němu a rozmáchl se po muži pravou pěstí.

Minul. Muž se jen nepatrně prohnul v zádech a zůstal stát na místě. Radek klopýtnul, ale hned se narovnal, aby udeřil znovu.

A znovu minul. Radek se rozmáchl potřetí, ale muž tentokrát přikročil k němu a letící ruku zastavil zvednutým předloktím. Potom Radka rozevřenou dlaní praštil do krku a odstoupil. Všechno to proběhlo neuvěřitelně rychle, Petr to sotva stačil postřehnout. Radek se chytil za krk a rozkašlal se. Muž k němu znovu přiskočil a kopl ho levou nohou do rozkroku. Radek hekl bolestí a svalil se na zem.

Hned nato se po něm rozběhl jeden z Radkových kamarádů. Ten s dlouhými vlasy.

„Pozor!“ vykřikl Petr, aby muže varoval. Ten si však byl všeho plně vědom. Natočil se bokem a napřaženou ruku chytil tak, že mu prosvištěla nad ramenem. Narazil do Radkova kamaráda bokem a potom ho obloukem od pasu praštil loktem do obličeje. Zavrávoral a narazil do druhého kamaráda s černou čepicí. Ten ho odsunul stranou a sám chtěl muže povalit na zem. Ten jen klidně stál na místě. V poslední vteřině naznačil krok na jednu stranu a ukročil na druhou. Dalším krokem se plynule dostal za Radkova kamaráda a chytil ho pod krkem. Ten se snažil z úchopu vyprostit, ale marně. Stisk muže s kapucí byl silný. Z obličeje útočníka se začala vytrácet barva. Díky černé čepici to Petr viděl dokonale. 

Muž ho odhodil na zem. Dlouhovlasý se po něm znovu rozběhl a chystal se zvednout nohu. Chtěl ho skopnout na zem tak jako Petra.

U muže v kapuci však neměl šanci. Zachytil jeho nohu v pravém úhlu a prudce otočil o devadesát stupňů. Petrovi se zdálo, že slyšel zakřupat kosti. Dlouhovlasý vykřikl bolestí. Muž vyhodil jeho nohu nahoru. Radkovu kamarádovi podklouzla druhá noha a spadl zády na zem.

Muž zůstal klidně stát a podíval se na všechny tři kluky. Radek se svíjel na zemi a držel se za rozkrok. Ten s čepicí lapal po dechu a do obličeje se mu vracela barva. Třetí s dlouhými vlasy se držel za kotník a obracel se na bok.

„Další kolo?“ zeptal se muž klidně, téměř pobaveně. Nikdo neodpověděl. Jako první vstal a odkulhal ten s dlouhými vlasy. Hned po něm ten s čepicí. Radek pomalu vstal. Než se stačil narovnat, muž s kapucí k němu rychle přiskočil a chytl ho za krk. Petr vstal do pokleku, aby viděl a slyšel, co mu muž říká. Bohužel to nestihl. Radek na to však zareagoval naprosto vyděšeným výrazem. Muž ho pustil a Radek se přikrčený odbelhal pryč.

Muž se vrátil k nim a přidřepl si k Petrově sestře. Vyhrnul si rukáv a přiložil jí zápěstí pod nos. Potom se podíval zpátky na Petra.

„Je jenom v bezvědomí,“ řekl a ukázal mu zamlžené hodinky. Otočil se na Petra a stáhl si šátek. Petr sebou škubl.

„Neboj, neublížím ti. Jsem Alexej. Jak se jmenuješ?“ zeptal se. Měl modré oči, chladně modré jako zamrzlá řeka. Zpod kapuce mu čouhaly krátké černé vlasy.

„P-Petr,“ zakoktal se.

„Těší mě. Ale představování stranou. Musíme probrat tvou sestru, ať neprochladne,“ řekl Alexej a otočil se k ní. Nabral trochu sněhu, odhrnul Tereze šálu a přiložil jí sníh ke krku. Ve chvilce se probrala a zmateně se rozhlížela kolem sebe.

„Terko!“ zvolal Petr a rychle se sklonil k sestře. „V pohodě? Jak ti je?“

„Co? Dobrý, kde je Radek?“ ptala se. Pak si všimla Alexeje. „Kdo jste?“

„Je pryč, stejně jako jeho kamarádi. Rodiče je nejspíš zavolali na oběd,“ řekl Alexej a pozvedl koutek. Petr znovu pomyslel na to, co se tu stalo. Jak rychle se Alexej pohyboval. Nikdo z nich se ho ani nedotkl. Je to voják? Nebo nějaký agent? napadlo ho. Jeho fantazie běžela na plné obrátky.

„Prosím? Kdo-kdo jste?“ zeptala se znovu.

„Alexej, těší mě. Teď je ale hlavní vstát, ať neprochladneš.“

Tereza se otočila na bok a chtěla vstát, ale vyjekla bolestí, jakmile zkusila došlápnout na pravou nohu.

„Asi to mám zlomený. Uklouzla jsem, jak do mě Radek strčil,“ řekla a snažila se ovládnout bolest.

Alexej se podíval na její kotník a lehce ji za něj chytil. „Máš ho jen vyvrtnutý, měla jsi kliku.“

„To teda. Potkat ožralýho bývalýho s kámošema, skončit s vyvrtnutým kotníkem a v bezvědomí? Díky, kliku si představuju jinak,“ odsekla. Její podrážděnost s Alexejovým klidem silně kontrastovala. Tereza zavřela oči a nepatrně zatřásla hlavou. „No, ať jsi kdokoliv, Alexeji, pomůžeš mi vstát?“ zeptala se Tereza. Alexej ji vzal pod ramenem a bez znatelné námahy ji zvedl. Jakmile však došlápla na nohu, zaskučela, a nebýt Alexeje, spadla by zpátky na zem.

„Určitě bydlíte až na kraji města, soudě podle směru, odkud jste přišli,“ řekl.

„Jak víš, odkud jsme přišli?“ zeptal se Petr. To tu byl už předtím a sledoval nás?

„Jsem tu od rána a… Řekněme, že tu mám nějaké jednání. Máte tu tašku s nákupem, takže jdete z obchodu. Tahle cesta vede na předměstí, kde stojí několik řadovek. Od rána napadla trocha sněhu a je víkend, moc lidí tudy v tomhle počasí neprojde. Po cestě jsem viděl jen dva páry stop – vašich stop.“

Petr se na něj zvědavě podíval. Tereza stejně tak. Mohl za to způsob, jakým to řekl. Petr si nemohl pomoct, ale Alexej mu znovu připomněl postavu z té hry.

„No a?“ prolomila ticho Tereza. Byla promrzlá a podrážděná. Petr tenhle postoj dobře znal. V takovou chvíli jí táta vždy říkal moje rebelko.

„No a to znamená, že to máte domů asi kilák. Nechci tě podceňovat, ale zvládneš dojít kilometr domů v tomhle stavu?“ zeptal se.

„Zvládnu. Brácha mi pomůže, že Peťas?“

Petr byl ponořený ve vlastních myšlenkách a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že ta slova mířila na něj.

„Ehm, no já nevím, ani tu tašku jsem nezvládl vzít, ani tě ochránit...“ Odmlčel se.

Alexej na něj pohlédl. Jen krátce. Petr se vedle něj cítil strašně malý – ne však výškově. Měl dojem, že Alexej to poznal.

„V pořádku, jestli mou pomoc nepotřebujete, budu pokračovat vlastní cestou,“ pronesl a nasměroval Terezu tak, aby se opírala o bratra. Potom zamířil ke svému batohu, který nechal ležet na chodníku. Oba se na něj zmateně podívali. Tereza se opírala o Petrovo rameno a stála na jedné noze.

„Co se tu stalo? Kam zmizel Radek a jeho kámoši?“ zeptala se potichu tak, aby ji Alexej neslyšel.

„Utekli, jakmile je pomlátil,“ zašeptal zpátky.

„Děláš si srandu? Všechny tři? To se fakt stalo?“

„Fakt, nekecám. A taky tě nezvládnu takhle podpírat až domů. Ještě s tou taškou.“

„Zavolám tátovi.“

„Jsou na návštěvě a nejspíš teprve na cestě zpátky domů. To bychom tu čekali při nejlepším hodinu. A sama takhle domů nedoskáčeš.“

„Zvládnu to. Vždyť ani nevíme, kdo to je. Může to být bůhví kdo.“

Petr se podíval na Alexeje, který se přehraboval v batohu. „Je to někdo, kdo se jen tak objevil a nebýt něho, tak to dopadlo mnohem hůř. Radek tě shodil na zem a ublížil ti. A ještě se tomu smál. Alexej je odehnal pryč, probral tě a chce ti pomoct. Co ti to říká?“

Tereza vydechla. „To, že máš pravdu a máš toho hodně po mamce. Závidím ti to,“ pousmála se. Petr byl odmala chápavý a přemýšlel dřív, než něco udělal nebo řekl. Jeho sestra přesně naopak.

„Alexeji, počkej,“ zavolala za ním Tereza. „Omlouvám se. Já... jsem promrzlá a ten kotník dost bolí. Pomohl bys nám?“ zeptala se.

Alexejovi kvůli kapuci nebylo moc vidět do tváře a Petr měl pocit, že to tak má schválně. Je to voják? Nebo nějaký agent? Co když opravdu ano? Alexej se vrátil k nim a z batohu vytáhl stahovací obvaz.

„Zbytek cesty bude taky namrzlý, a pokud budeš skákat na jedné noze, koleduješ si o další problém. Když ti kotník zafixuju, budeš moct aspoň trochu došlápnout.“ Alexej se ohlédl přes rameno. Petr se podíval stejným směrem a došlu mu, na co se dívá. „Doskáčeš k té lavičce?“

„Snad jo,“ řekla Tereza a udělala první krok. Petr přitom ucítil, jak se o něj opřela plnou vahou. Udělali několik kroků, když se stalo nevyhnutelné. Tereze podklouzla druhá noha a zavrávorala. Petr ji chytil kolem pasu, ale nezvládl ji udržet. I přesto však sestra nespadla. Petr ani nestačil postřehnout, jak rychle k ní Alexej přiskočil a chytil ji z druhé strany.

„Dobrá, tímhle způsobem si ublížíte oba. Chytni se mě kolem krku, prosím.“ Tereza se nejistě přetočila a chytla se Alexeje. Ten se přikrčil a vzal Terezu do náruče. Překvapením vyjekla. „Klid, jen tě donesu na tu lavičku. Bude to bezpečnější pro nás všechny.“ Bez námahy se s ní rozešel. Petr je překvapeně následoval a kroutil přitom ramenem. Sestra nebyla těžká, ale jemu bylo přece jen teprve dvanáct. Alexejovi však její váha nečinila žádné potíže.

Za chvilku ji donesl k lavičce, kde si Tereza, stále zaskočená, opatrně sedla. Pomalu si sundala botu tak, aby jí Alexej mohl zavázat nohu. Petr tomu všemu přihlížel.

„Vazy nebudou natržené, jen natažené, pořád jsi měla kliku.“

„Asi jo. Jak to poznáš?“

„Podle hmatu a otoku. Máš strach z jehel?“ zeptal se.

Tereza vytřeštila oči. Petr se v duchu pousmál. Vzpomněl si, jak museli sestru dotlačit na očkování. Petr si všiml, že i Alexejovi na tváři pohrával náznak úsměvu. Měl sice přes tvář šátek, ale poznal mu to na očích.

„Dobře, nemusíš odpovídat.“ Začal jí pomalu omotávat obvaz kolem kotníku. Na chvíli zastavil a vytáhl z batohu malou krabičku. „Kyselina hyaluronová. Nebo lépe řečeno její roztok. Používá se při takovém druhu zranění. Uleví od bolesti, ale něco mi říká, že radši přetrpíš bolest než injekci. Navíc být na tvém místě, určitě bych si nenechal píchnout injekci od někoho, koho ani neznám,“ řekl a pokračoval v práci.

„To asi taky, bez urážky,“ zavrtěla hlavou.

„Bez obav.“

Tereza se podívala na Petra, který se opatrně nakláněl tak, aby mohl nahlédnout do Alexejova batohu. Bohužel byl ve špatném úhlu.

„Jsi doktor?“ zeptal se. Až po chvíli mu došlo, že nahlas.

„Ne. Ale řekněme, že mám kurz první pomoci,“ odpověděl, aniž by odtrhl pozornost od vázání. „Tak, hotovo.“ Vstal a schoval věci do batohu. Petr se stihl dostatečně naklonit. V otevřené kapse zahlédl něco zvláštního. Vypadalo to jako kus malého zahnutého meče v pochvě, ale bez rukojeti. Pokračovalo to dál hlouběji do batohu, zalomené k malému kruhu. Bez pochyby kov. Zbraň.

Petr se otřásl. Ne však zimou.

„Koukám, že tobě je už taky chladno,“ poznamenal Alexej. Petr se na něj provinile podíval. Třeba si toho nevšiml.

„Trochu,“ zalhal. Alexej na to nic dalšího neřekl, místo toho se otočil zpátky k Tereze a pomohl jí vstát. Přehodila mu ruku přes rameno a jakmile došlápla na druhou nohu, zkřivila obličej v bolestné grimase.

„Ale jo, to půjde… Snad.“

„Nezvažuješ tu injekci?“ popíchl ji Petr a vzal do ruky tašku s nákupem. Najednou mu připadala o dost lehčí.

„Ne, díky,“ odmítla a věnovala mu otrávený pohled. 

„Neboj se o mě opřít pořádně a došlapuj jenom na špičku, abys udržela rovnováhu,“ doporučil Alexej a pomalu se rozešel.

Pár metrů šli v tichosti. Tereze ze začátku párkrát podklouzla noha, Ale Alexej ji vždycky podržel.

„Tobě nic není? Když jsem se objevil, taky jsi ležel na zemi,“ promluvil Alexej. Petr se soustředil na to, ať netáhne tašku po zemi, a tak mu chvilku trvalo, než k němu jeho slova doputovala.

„Mně? Ne, v pohodě. Jeden z jeho kamarádů mě skopl na zem a nestihl jsem zareagovat, ale nic mi není,“ odpověděl. Pravdou bylo, že ho trochu bolela záda, ale to nechtěl říkat.

„Kopance jsou zajímavé. Mají sílu, ale postrádají rychlost. Noha musí urazit strašně velkou vzdálenost, a tak máš dost času reagovat. Když budeš sledovat postavu, poznáš, že se chystá ke kopu, nic na tom není.“ Podíval se na Petra. „Příště to udělej jako já – chytni kotník, když je noha v pravém úhlu, a otoč, na to není potřeba žádná síla.“

„Takže jsi je fakt zmlátil?“ zeptala se najednou Tereza.

„Oni zaútočili první, jen jsem se bránil. Minimum síly.“

„Ale jak? Vždyť byli tři.“ Tereza tomu očividně nemohla uvěřit. Petr jí přál, aby viděla to, co on. A taky si přál, aby uměl to, co on.

„Tam, odkud pocházím, by si s nimi poradil i osmiletý,“ řekl klidně. Petr v jeho hlase opět něco slyšel a donutilo ho to přemýšlet. Je to voják? Nebo agent?

„A odkud pocházíš?“ Ta slova z něj vyletěla strašně rychle, nestačil je zarazit.

„Vy jste mi ale zvědaví,“ poznamenal Alexej a Petr si v jeho hlase opět všiml náznaku úsměvu. „Kdo se moc ptá, moc se dozví. A u mě toho je až moc.“

Opět šli pár minut v tichosti. Petra začínala bolet ruka, a tak si už poněkolikáté přehodil tašku do druhé. Ještě doma si říkal, jestli radši nevzít batoh. Příště určitě.

„Nechceš si dát na chvíli pauzu? Jsme tak v polovině,“ navrhl Alexej. Tereza se zastavila a opatrně došlápla na zraněnou nohu.

„Klidně, ale neměla bych se spíš já ptát tebe?“

„Já jsem v pohodě,“ odvětil.

„Nějak mě to nepřekvapuje,“ utrousila a zamířili k lavičce. Petr si sedl vedle Terezy a tašku postavil na zem. Alexej zůstal opřený o kraj lavičky, znovu tak, aby mu neviděli do tváře. Všichni chvíli mlčeli. Petr tušil, co se Tereza chystá říct.

„Dobrá, karty na stůl. Je jasný, že se ti líbí hrát pana záhadného a že si myslíš, že to je cool, ale není,“ řekla bez obalu.

„Co byste tak chtěli slyšet?“ zeptal se klidně.

„No, já nevím, odkud máš lékařské znalosti? Od kdy se děje, že jeden chlap zmlátí tři?“

Alexej pokrčil rameny. „Jsem člověk, co vás vytáhl z prekérní situace a nic za to nechce. Vím, na důvěryhodnosti mi to nepřidává, ale to je opravdu všechno, co potřebujete vědět,“ řekl odměřeně a odmlčel se. „Říká vám něco FBI?“

„Jasně, že jo,“ ozval se Petr. Tereza zamyšleně přikývla.

„Tak se spokojte s tím, že pracuju pro něco podobného tady u nás.“ Odrazil se od lavičky. „Tak co, pokračujeme?“

Tereza s Petrem si vyměnili rychlý pohled.

Po téhle přestávce pokračovali o dost rychleji. Tereza si na bolest zvykla a Petr vzal tašku do náruče – nesla se mu tak lépe. Hlavou se mu však honila spousta myšlenek. Opravdu to byl agent? Dávalo to smysl, vzhledem k tomu, jak se choval a co uměl. Petr se nedokázal ubránit závisti.

„To jsou všichni agenti takhle trénovaní? Promiň, že se ptám, ale jaksi nemám moc kamarádů agentů,“ ozval se Petr. Tereza se usmála.

„Ne, všichni ne, ale to bychom zabíhali do detailů, na které není čas,“ řekl a podíval se na něj, přímo, tak, že mu viděl do tváře. Petr uhnul pohledem. „Tuším, co se ti honí hlavou. Zeptám se tě na jednu otázku. Co myslíš, že dělá válečníka, vojáka nebo agenta tím, čím je?“

Petr se zamyslel. Ze začátku mu nedošlo, kam tím směřuje. „Asi zbraň, ne? Odznak? Uniforma?“

Alexej zakroutil hlavou. „Ne. Ne tak úplně.“

„Nemám ráda hádanky,“ ozvala se Tereza.

„To mě nepřekvapuje,“ poznamenal a pak se otočil zpátky na Petra. „Poradím ti: obojím jsi dneska bojoval ty.“

Petr se zamračil a zamyslel se nad tím, ale stále nevěděl, kam tím Alexej míří.

„Dobře, máte čas nad tím přemýšlet, než dojdeme k vám domů,“ usmál se Alexej.

Petr si všiml, že sestra taky usilovně přemýšlí, ale je naprosto bezradná. Normálně by se tím trochu bavil, ale tentokrát na tom byl stejně. Obojím jsi dneska bojoval ty. Hodil Radkovi do obličeje sněhovou kouli, ale Alexej určitě nemyslel sníh. Že by ruce? Ty mají všichni. A ty jeho nebyly bůhvíjak silné.

„Je to hned ten první dům,“ řekla Tereza, jakmile se zastavili u obrubníku a pak opatrně přešli na druhou stranu ulice.

„Máte někoho doma?“ zeptal se Alexej.

„Asi ne, ale nejspíš dojedou každou chvilku,“ ozval se Petr, stále zamyšlený. Zastavili u branky a Tereza začala po kapsách hledat klíče.

„Nech kotník odpočívat. Pár dní. Taky ho leduj, měj ho stažený a snaž se ho mít ve vyvýšené poloze, ať se ti neudělá výron. Obvaz si můžeš nechat,“ řekl Alexej a chystal se k odchodu.

„Moment, to jako hned odcházíš?“ zeptala se překvapeně.

„Jak jsem řekl, mám tu nějaké jednání,“ odvětil, ale zastavil se. Potom se otočil zpátky k nim. „Znáte už odpověď?“ Petr s Terezou si vyměnili bezradný pohled.

Alexej přišel k Petrovi a poprvé za celou dobu si sundal kapuci. Potom zdvihl ruku. Petr se ani nehnul. Alexej se mu podíval do očí a namířil mu prstem na čelo a potom na hrudník. „Hodil jsi mu do obličeje sněhovou kouli. Vynalézavost a bystrá mysl. Rozběhl ses proti němu, i když jsi věděl, že nemáš šanci, protože jsi chtěl bojovat za svou sestru. Srdcem. To jsou dvě hlavní zbraně. Ne pistole, ne ruce, ne to, co sis prohlížel v mém batohu,“ pousmál se. Petr zahanbeně sklopil hlavu. „Moje schopnosti sahají ještě dál, než jsi dneska viděl. Některé z nich zajistí trénink, některé ne. Bystrá mysl a dobré srdce? To už musíš mít. A ty to máš, na to nezapomínej.“ Vstal a nasadil si zpátky kapuci a šátek. 

„Ještě jednou moc děkuji za pomoc.“ Tereza přiskočila blíž k bratrovi, aby se o něj mohla trochu opřít.

„Není za co,“ řekl Alexej krátce. Vypadalo to, že se na něco soustředí. Tereza s Petrem se otočili za zvukem přijíždějícího auta.

„Hele, naši. Asi nám neuvěří, co se nám stalo, co?“ zeptala se Petra.

„To určitě ne.“

„No i když, až tě uvidí, tak možná jo,“ řekla Tereza a ohlédla se přes rameno na Alexeje. „Co?“ pronesla zmateně.

Rodiče zrovna zastavili auto. Petr se ohlédl a pochopil sestřino zmatení.

Alexej byl pryč.

„Vždyť tu teď byl,“ podivila se a nahlédla za roh domu.

„Kdo tu byl?“ zeptala se máma, která zrovna vystoupila z auta. Jakmile zaregistrovala, jak Tereza stojí, rychle k ní přiběhla. „Panebože, co se ti stalo?“

„Jen vymknutý kotník, ale je to v pohodě, mám to zavázaný,“ řekla a stále se rozhlížela kolem, stejně tak Petr.

„Ty s sebou nosíš obvaz? Kde jsi ho vzala?“ zeptala se.

„No, někdo nám pomohl.“ Nejistě se podívala na Petra.

„Kdo?“

Petr se pousmál. „Někdo s dobrým srdcem.“