Palpost 4915 - IV. část

Už za hodinu a půl dochází k určenému střídání stráží. Přijíždí druhá skupina vojáků, kteří jsou nyní rozděleni do družstev a dostávají desítky úkolů ke splnění, zatímco Vladimír s Anežkou a jejich počítači mizí v dáli, směrem k Jihlavě. Alex ještě chvíli sledoval, jak odjíždí, než se vrátil ke svým mužům a převzal hlášení o situaci v lese, o stezkách, o vhodných místech pro ostřelovače. Průzkumníci splnili jeho rozkazy a i Jaromír se předvedl více, než čekal. Zpátky se totiž nevrátilo pět nákladních vozů, ale rovnou šest a ten poslední plný munice a obtěžkaný minomety, těžkým kulometem a protitankovými střelami.
„Velitel rozhodně nepodceňuje naší situaci,“ řekne Alex s úsměvem ke svým vojákům a ti divoce přikyvují. Všem to rozhodně zlepšilo náladu, což je taky důležité, jak si to tak uvědomuje. „Pokračujte v opevňování a hlídkování. Za dvě hodiny budete vystřídáni.“
Alex pak odchází k náklaďáku s municí, a kontroluje tu dodávku. I jemu to zvedá náladu. Zdá se, že Jaromírova podpora nebyla jen prázdným tlacháním, jak to tak obvykle bývá u velících důstojníků. A v této podpoře je i polský Vlk. Alex se pousměje při pohledu na tu hrozivou pušku, která je stále, ještě složená a on si ji prohlíží.
„Chcete se s tím naučit, pane poručíku?“ zeptá se Edvard z dvojice ostřelovačů, která se právě chystá zaujmout své postavení.
„Já jsem s tímhle už bojoval na krymské frontě,“ odpovídá Alex s úsměvem. „Tohle je upravená verze na munici s ochuzeným uranem a tříštivými náboji. Ke zbrani jsem, kdysi přišel, jak slepý k houslím. Já, jeden Ukrajinec, jeden Moravák a dva Poláci jsme drželi pozici u malé vísky. Přepadla nás tam parta Rusů. Ten Ukrajinec byl ostřelovač, ale zabil ho šrapnel jednoho granátu. První útok pěšáků se podařilo odrazit. Zemřel jen ten Ukrajinec a jeden z Poláků měl trochu pochroumanou nohu, ale nic víc. Rusové na nás pak poslali BTR, a tak jsem se té zbraně chopil.“
„Zlikvidoval jste ten transportér,“ dovtípí se Radim, který Edvarda doprovází.
Málem mi rozstřílel prdel, a byl jsem rád, že jsem odtamtud zdrhl, řekne si Alex v duchu, ale nahlas pokračuje v povzbudivých lžích. „Jo. Prvním výstřelem, ještě ne. Prvním jsem jen vyřadil jedno z kol, ale tím druhým jsem se trefil do motoru. Celý ten sráč explodoval a uhořelo tam pár Rusáků. Ale to je teď jedno. Tahle zbraň je spíše pro Vás. Já jsem na klasické ostřelovací pušky,“ což už byla pravda. Radim si bere Vlka, zatímco Alex hledá nějakou vhodnější pušku. Když měl Vlka naposledy v ruce, málem mu to urazilo rameno a nic netrefil. Není žádný podělaný hrdina, ale jeho milice by si to měla myslet. „Víte, co máte dělat?“ zeptá se Alex, když vytáhne jednu rozloženou ostřelovací pušku i s hledím.
„Střílet na důstojníky,“ řekne Edvard.
„Velmi správně. Je jich sice víc, ale i pro ně má každý důstojník cenu zlata. Takže posloupnost zní důstojníci, specialisti, krycí palba, a když už žádný jiný cíl nezbude, tak řadoví vojáci.“
„Ano, pane,“ řeknou oba ostřelovači, zasalutují a spěšně odchází na svou pozici, zatímco Alex se snaží podle mapy najít své vlastní místo. Pozici, odkud bude mít dobrý výhled na celou oblast, kde bude mít přehled o veškeré situaci a místech soustředění bojů, a které zároveň nebude příliš na ráně. Velice rychle dospěje k závěru, že nyní, uprostřed noci, takové místo nenajde, a to ani se sebelepší digitální mapou. Vzdá tedy tuto marnou snahu, a raději navštěvuje svoje vojáky, udílí rozkazy, nebo naopak dohlíží na jejich plnění.
Kolik z nás bude zítra naživu, ptá se sám sebe v duchu a dívá se na vojáky, kteří okolo vynáší nábytek z domů a budují provizorní zátarasy na okrajích vesnice. Postele, palandy, lehátka a skříně jsou nyní položeny přes silnici, zatímco knihy končí v sudu s ohněm, a přiživují oheň, u kterého se zahřívají vojáci.
Svůj prvotní nápad, že by nechal pilou pokácet stromy jako zátarasy proti nepříteli, nakonec zavrhne. Trvalo by to příliš dlouho a upoutal by pozornost nepřítele. Možná, až po odražení útoku… pokud tedy odrazí onen útok.
Nakonec, když všichni mají své úkoly, usadí se na lavičku u jednoho domu a zapne si interlink, do kterého si stáhnul nejnovější údaje o situaci v zemi, o tom, co se právě okolo děje, a co se možná teprve bude dít.
Na Liberecku převzal moc obchodní kartel. Polští, moravští i němečtí diplomaté uznávají jeho postavení. Česká vláda v Praze nereaguje. Kartel se zavázal ochránit zájmy obchodníků a jednotlivých států na Liberecku, výměnou za přiměřená cla a další poplatky.
Při tom u této zprávy projíždí různé další burzovní zprávy a čísla, včetně cen toho, co bylo ve vesnici těženo. Ze zvědavosti si to prochází. BTC – 300 uncí zlata, ETH – 50 uncí zlata, LTC – 4 unce zlata a ET – 10 uncí zlata.
Moc se v těchto věcech nevyzná, byť si uvědomuje, že právě nyní by je měl znát. Ničím jiným už se nezaplatí, přinejmenším ne, dokud neskončí celý tento stav, a nevypadá to, že by měl v dohledné době končit. Tohle šílenství bude pokračovat, ještě měsíce, či spíše roky, a jsou teprve před největší ze všech zkoušek, kterou ovšem nikdo nechce přiznat, a nikdo na ní nechce myslet. Příští rok tady umřou statisíce hlady, pomyslí si Alex. Takže asi ano, i blbý rybník s pár rybami bude mít příští rok cenu zlata.
Alex zvedne pohled od interlinku a chvíli sleduje nedaleko stojící skupinu dělostřelců a dobrovolníků z milice, kteří jsou právě zaučováni dělostřelci, jak používat tu těžkou zbraň proti nepříteli. Je to více, než šibeniční lhůta, ale Alex doufá, že to stihnou, že se aspoň něco málo naučí, než nastane boj, a že přežijí ten boj. Každý domobrance, který umí něco málo víc, než zamířit a vystřelit z pušky, je velice ceněný.
„Pane poručíku,“ uslyší před sebou a podívá se na trojici domobranců.
„Ano?“ všimne si, že nesou velkou bednu s označením senzorických min. „Jdete rozestavět minové pole?“
„Ano, pane. Jsou tu tři bedny, každá s deseti minami. Kam je máme umístit?“
„Původně jsem uvažoval, že je rozmístíme i někam na okraj vesnice, ale lepší bude úplně podminovat přístupové cesty. Podle datapadu je na jihozápadním směru rozcestí. Podminujte to rozcestí. Zbytek položte na cesty a to u okraje lesů. Až nepřítel přijede, bude očekávat, že nás překvapí, ale my překvapíme jeho. Než vystřelí, vstoupí na minová pole. Dávejte si bacha. Vždy si dobře rozmyslete, kam to chcete položit. Ty miny se nedají odstranit, jinak než detonací. Jsou to strašný mrchy.“
„Já vím,“ řekne jeden z mužů. „Viděl jsem je v akci.“
„Kde?“
„Před čtyřmi měsíci u Kutné Hory. Bylo tam minové pole a místní warlord se rozhodl to minové pole vyčistit. Když zjistil, že to jsou senzorické miny, poslal tam asi padesátku místních, včetně mě. Přežil jsem svou smrt. Já a pár dalších. Zbytek zemřel při explozích. Dodnes mi z toho mrazí. Jejich těla létala do všech stran… tedy… to co z jejich těl zůstalo. Pokud něco. Jedna ruka dopadla nedaleko mě a odpálila další minu. Toho jsem využil. Asi nějaká duchapřítomnost, ani nevím. Prostě jsem sebou švihnul na zem a hrál mrtvého. Předstíral jsem, že mě tlaková vlna z té exploze zabila, nebo něco takového. Čtyři hodiny jsem ležel na promáčeném poli, dokud jsem si nebyl stoprocentně jist, že warlord a jeho muži jsou pryč. Odešel jsem a další měsíc se léčil se zápalem plic.“
„Co to bylo za warlorda?“ ptá se druhý z mužů.
„Takový, který se chtěl pomstít, za to, že jsem předtím bojoval za jiného warlorda,“ odpovídá neurčitě.
„Fajn. Rozmístěte ty miny, a jak jsem řekl, buďte opatrní.“
„Ano, pane,“ a skupina vojáků odchází vstříc temným lesům, do kterých není vůbec vidět.
Alex si dává pušku na záda, a rozhodne se přiložit ruku k dílu. Pomáhá ostatním domobrancům s vynášením nábytku z různých domů, a rovnáním tohoto nábytku přes cesty a okolo plotů domů a pozemků. Co dříve bývalo divany, skříněmi, nebo postelemi, nyní se stalo barikádami okolo této vesnice, která přestala být vesnicí a stala se moravským hraničním palpostem, který musí Alex a jeho muži udržet. Není si vůbec jist, jak to dopadne.
Po pár chvílích si Alex všimne skupiny domobranců, kteří s krumpáči a lopatami odchází k okraji lesa. Pokyne na Adélu, aby přišla a vysvětlila mu to. „Napadlo mě, pane poručíku, že nechám vykopat jámu vedoucí přes cestu a do ní umístím dřevěné kůly. Pak to dám překrýt maskovací sítí.“
„Pasti na pěchotu?“
„Ano, pane. Minimálně jim to omezí manévrovací prostor.“
„Dobrý nápad, dobrá iniciativa, ale příště se mě zeptej, než pošleš část mužů na takový úkol.“
„Omlouvám se, pane. Jestli mohu, asi byste se měl jít vyspat. Vezmu noční velení. Vás budeme potřebovat mít přes den odpočatého. Hlídky jsou rozmístěné, úkoly rozdané, instrukce máme, vesnici opevňujeme a přestavujeme. Myslím, že to zvládneme, když se půjdete vyspat. Jste na nohou už celý den.“
„Asi máš pravdu,“ řekne Alex a promne si dlaně. „Kdyby se cokoliv dělo, probuď mě. Půjdu do baráku, který patřil těžařům.“
„Ano, pane,“ Alex a Adéla se loučí a každý jdou po svém. Alex si připouští, že se mu docela klimbají oči. Uvědomil si to, ale až nyní, když to Adéla zmínila. Vůbec si neuvědomoval, že je skoro dvacet čtyři hodin vzhůru. A jde spát, sice unavený, ale s výčitkami svědomí, že řada jeho mužů nemůže nyní jít spát, přinejmenším dokud jim neskončí jejich část hlídek, nebo nedokončí své úkoly.
Alex vstoupí do domu, ze kterého už byla odvezena těžební zařízení, jak se tomu říká a proplétá se mezi různými krabicemi a haraburdím, než se mu podaří v jednom pokoji najít něco, co vzdáleně připomíná postel. Ulehne na ní a hledí na strop, který je celý prochcaný od vlhkosti tohoto baráku. Je s podivem, že jim ta jejich zařízení nezkorodovala, pomyslí si a zavře oči. Ani se nesvlékl. Jen si sundal boty a hned zapadnul do postele.
Neměl žádný sen. Vůbec netuší, jak dlouho spal. Jen zavřel oči, usnul, a zakrátko ucítil, jak s ním někdo cloumá. Mžourá a rozhlíží se. Nad sebou vidí Adélu s velice znepokojeným výrazem v obličeji. Alex se podívá k oknu a vidí, že je stále hluboká noc.
„Kolik…“
„Půl čtvrté, pane poručíku,“ tak aspoň pár hodin spánku, řekne si Alex a zaměří svou pozornost na Adélu. „Byl ztracen kontakt s dvěma předsunutými hlídkami a náš detektor pohybu a termální skener odhalil několik menších skupinek, které se ze západu a severozápadu, směrem od rybníku a od Jeníkova, přibližují lesem k naší pozici. Jdou velice pomalu a maskují se, ale likvidace našich hlídek už je prozradila.“
„Jste si tím jista?“
„Ano, pane poručíku. Většina domobranců to zatím neví, a ti co to vědí, se mají chovat přirozeně, jakoby se nic nedělo.“
„Dobře,“ řekne Alex a hned vstane. Tato zpráva, tento nový vývoj, ho okamžitě probudí. „Rádiový klid, vojákům nic neříkej, informujte jen důstojníky a velitele skupin. Ať oni pak informují své muže. Já půjdu pro světlice a nachystej mi koordináty posledních pozic těch… útočníků. Nahrajte mi je do datapadu. Předám je minometnému oddílu a vystřelíme do lesa slzný plyn. Ať si vojáci připraví plynové masky…“
„Proč nepoužijeme konvenční munici, pane?“
„Nechci je vyprovokovat k útoku, dokud to nebude naprosto nezbytně nutné, rozumíte? Pokud jde jen o průzkumné jednotky, rád je zajmu a nevyvolám zbytečný rozruch.“
„Ano, pane.“
„Ať se vojáci u západního okraje vesnice připraví. Vezmou si plynové masky, noktovizory a zformují se do rojnice, zatímco my zasypeme les slzným plynem. Teď by se nám hodila, nějaká ta chemická munice, ale máme jen slzák. Jakmile vystřelím světlici, zahájíme palbu minomety a vpadneme do lesa…“ Alex se odmlčí. „Ne, obráceně. Nejprve vystřelíme na ty pozice slzný plyn, a teprve poté vystřelím světlici nad les, a jakmile vystřelím světlici, zaútočíte.“
„Ano, pane.“
„Až budete připraveni k zásahu v lese, dejte mi vědět vysílačkou dvojité pípnutí. Nic víc.“
„Rozkaz.“
Alex a Adéla rychle opouštějí dům, a každý jde jiným směrem. Alex k nedalekému náklaďáku s municí, který je zaparkován na dvorku jednoho z domů, schovaný u jabloní. Tam může nalézt světlice, a kromě nich i jednoho muničního poddůstojníka, který dohlíží na zásoby. Okamžitě toho poddůstojníka v rychlosti spraví o situaci, zatímco z jedné bedny vybírá světlice. Poddůstojník zachovává naprostý klid a odchází informaci o chystaném útoku vyřídit svým podřízeným, zatímco Alex si všimne, jak se Adéla baví s Jiřím a Stanislavem, dalšími poddůstojníky. Taky jim to vyřizuje, a oni jen v klidu přikyvují. Důstojníci si všimnou i Alexe a navzájem na sebe pokývnou, aby se pak rozešli ke svým mužům.
Alex mezitím dojde k minometčíky vykopané prohlubni v jedné škarpě. Jsou tam umístěny americké minomety M224 i s municí. Než stihnou vstát a zasalutovat, Alex je zastaví.
„Ticho,“ řekne. „Blíží se sem skupiny nepřátel z lesa. Tady jsou aktualizované koordináty jejich pozice,“ a Alex ukazuje souřadnice obsluze minometu. „Nevíme, kolik jich je, ale víme, že je zasypeme slzným plynem,“ minometčíci přikývnou a začnou v bednách s municí hledat náboje s příslušným označením. Brzy je nachází a připraví. „Vyčkejte rozkazu,“ Alex ještě čeká. Adéla si dává trochu načas, ale jednotky se musí připravit k tomu… pročesání. A minometčíci taky. Připravují si munici a nastavují minomet k zacílení míst, kde se nachází vetřelci. Ukazuje se, že jsou v pohybu a senzory aktualizují jejich pozice, jakmile se odhalí.
„Kdo myslíte, že to je?“ zeptá se jeden z minometčíků, ale odpovědí mu je zapípání vysílačky.
„To uvidíme,“ odpovídá Alex a pokyne na minometčíky.
Šestice mužů se ujme tří pěchotních minometů, zatímco Alex vytahuje signální pistoli. Minometčíci přiloží náboje se slzným plynem k ústím minometů a podívají se na Alexe. Minomety jsou namířené a jejich obsluha připravená. Alex přikývne a vsune světlici do signální pistole. Minometčíci pustí náboje a ozve se trojice výstřelů s pronikavým a ohlušujícím hvízdnutím, které se nejprve vzdaluje, a poté opět začne přibližovat. Ozve se několik velice tlumených, ale dunivých ran a Alex zamíří signální pistoli k nebi. Zmáčkne spoušť a oranžová světlice vyletí do výšky, kde vybuchne a osvětlí celé okolí vesnice.
Alex vytahuje dalekohled a podívá se k okraji vesnice. V lese je vidět šedivý, ale průhledný opar, a Alex vidí, jak přímo do toho oparu nyní vbíhají oddíly jeho domobranců, s plynovými maskami na hlavách a vedení Adélou, s pistolí v ruce. Alex se usměje, když vidí, že Adéla i ostatní měli dost rozumu vzít si tlumiče na zbraně. Pořád budou jejich výstřely slyšet, ale aspoň ne na míle daleko.
K Alexově velké nelibosti se jeho vojáci a Adéla mění jen v siluety, které se ponořují do šedobílého oparu. To místo ani není pořádně osvětlené. Jen jedna lampa a pár hořících sudů, jinak tam není žádný zdroj světla. A noktovizor přes ten dým moc nepomáhá. I minometčíci se snaží zpozorovat, zda se něco nebude dít, a akorát v tichosti čekají, kdy se ozve střelba domobranců.