Palpost 4915 - V. část

A střelba se skutečně vzápětí ozve, ale je to střelba úplně jiných ráží, než které mají domobranci, a je to střelba, která se přibližuje z opačné strany. Desítky, či stovky kulek létají rovnou z lesa směrem na vesnici. Poloautomatické i automatické pušky, ostřelovací pušky, lehké kulomety, střelbu všech těchto zbraní dokáže Alex velice dobře rozpoznat. I jejich záblesky. Celý horizont lesa je nyní pokryt záblesky výstřelů.

„ADÉLO!“ zakřičí Alex do vysílačky, ale nikdo neodpovídá. Z vysílačky jde jen ticho, z lesa střelba, která brzy cílí nejen do šedivého oparu, ale i na samotnou vesnici. Kulky dopadají k zátarasům u vesnice, na okna domů a kosí domobrance. Z lesa se ozve i trojice tlumených výstřelů, nikoliv minometů, ale ručních granátometů. Jeden granát dopadne na prázdnou zahradu a smete všechno, co tam je. Druhý zasáhne provizorní checkpoint na příjezdové cestě a Alex akorát vidí, jak oheň a výbuch pohltí těla tří domobranců, kteří střeží checkpoint, a třetí granát zasáhne nedaleký dům. I ten je zničen výbuchem.

„Dělejte! Střílejte! Standardní munici!“ řve Alex na minometčíky, a ti jsou dokonale šokovaní tím, co se právě stalo. Vůbec to nechápou a trvá chvíli, než konečně přijdou k sobě, z toho zaskočení, z toho, že tam umírají spolubojovníci, a nikoliv nepřátelé, jak doufali. V děsu a zmatení vystřelí na les další salvu slzného plynu, místo konvenční munice, a pořádně netuší, co se vlastně děje.

Nepřítel to ví, až moc dobře. Dál střílí na vesnici, doplněn o vlastní minomety, z nichž jeden zasáhne náklaďák s municí přímo na náměstí. Obrovský výbuch roztrhá všechno v okolí, smete domy a vyvrátí stromy, zabije domobrance, lavičky i ploty se mění v třísky a všechno ostatní, co bylo na náměstí. Náměstí hoří a nyní je tam světla více než dost. Více, než by si Alex přál, a zdrojem světla je přesně to, co by nechtěl.

Pak to přichází. Rámus, který se začal ozývat s prvními výstřely nepřítele, dorazil v celé kráse. Tanky T-72 a obrněné vozy. Všechno je ztracené, pomyslí si Alex.

O dva dny později.

„Ale to není všechno, že?“ táže se vyšetřovatel štábu, pohublý úředníček, velice jízlivým tónem. „Podle toho, co víme, jste ztratil nervy,“ pronese, zatímco Alex sedí s želízky na rukou před stolem trojky a Jaromír s plukovníkem Ševčíkem tomu mlčky přihlížejí. Guvernér si jen něco zapisuje a velitel jihlavské posádky nepřítomně hledí na podlahu.

Alex se rozpomene, jak ještě pár chvil, zoufale a s křikem komandoval minometčíky, než se jeho muži rozutekli při pohledu na přibližující se obrněnce. A on je v jejich zběsilém úprku následoval, a tento úprk, s tím, jak se vzdalovala palba a křik jeho mužů, se měnil v pomalou chůzi plnou výčitek a studu ze svého selhání. Měl jediný úkol. Udržet tu vesnici a neudržel ji. Nepřítel potřeboval jen pár minut palby a celá obrana se zhroutila jako domeček z karet. Tam vlastně žádná obrana nebyla, pomyslí si a kroutí hlavou.

„Nesouhlasíte?“ táže se vyšetřovatel.

„Co? Ne, omlouvám se.“

„Dávejte pozor, poručíku Vetchý,“ napomene ho. „Tohle je extrémně vážná záležitost.“

„Zemřeli tam moji muži, moc dobře si uvědomuji závažnost situace,“ brání se Alex.

„Proč jste zvolil postup, který jste zvolil? Proč jste, při zjištění hrozby nepřátelského vpádu, nedržel pozice?“

„Rozhodl jsem se pro aktivní obranná opatření. Nejlepší obranou je útok. Tak jsem situaci vyhodnotil. Chtěl jsem využít situace jako momentu překvapení. Nepřítel by nečekal, že jsme ho objevili. Nechtěl jsem, aby nepřítel určoval, kde, kdy a jak budeme bojovat. Chtěl jsem mít bojovou iniciativu ve svých rukou a zaskočit nepřátelský útok.“

„Místo toho Vás nepřítel smetl. Nemyslíte si, že by bylo pro Vaši obranu lepší zůstat pasivní?“

„To je spekulace,“ ozve se Ševčík. „To už nezjistíme.“

Vyšetřovatel není z Ševčíkova vstupu nadšený, a ještě méně, když promluví Alex. „Moji muži byli zabíjeni v předních postaveních. Musel jsem nějak zareagovat. Reagoval jsem bojovou improvizací a využitím agresivní taktiky. Byla to chyba? Ano, ale to jsem nemohl vědět. I kdybych to neudělal, i kdybych se zakopal a šel cestou pasivní obrany, neudržel bych Smrčnou. Neměl jsem dostatek vybavení na odražení tankového útoku. Výsledek by byl stejný. Možná by bylo méně ztrát, o pár mužů méně mrtvých, ale vesnice by byla zničena, či dobyta nepřítelem tak jako tak.“

„To je Vaše obhajoba, pane poručíku? To, že byla bitva předem prohraná?“

„To že selhala rozvědka i vzdušné síly. Kdyby letectvo bylo rychlejší, kdyby to bylo hlavně naše letectvo a zasáhlo včas, mohlo se podařit hlavní nápor ještě odrazit. Milice nemůže fungovat jako samostatná síla bez součinnosti s armádou a letectvem.“

„Milice hlavně už nebude fungovat, poručíku. Milice byla chyba a plýtvání prostředky, kterých bylo bez tak velice málo. Plýtvání lidmi, plýtvání penězi, plýtvání výzbrojí a výstrojí…“

„Tak dost!“ zařve Alex. „Jestli mě chcete popravit, tak mě popravte, ale nehodlám tu dál poslouchat Vaše licitování nad mým tragickým selháním a Vaše pomlouvání mých vojáků! Vím, o co tu jde. Dostal jsem se mezi dva mlýnské kameny. Separatisté mě chtějí ušetřit a pšonci zase popravit. Pro separatisty jsem loutka a pro pšonky hrozba.“

Vyšetřovatel zrudne. „Ano, jde tu víc, než jen o Vaše odsouzení. Ne, hrozba nejste. Jste možná tak dílčí nepříjemnost, ale fakt se nepřeceňujte. Chápu tedy situaci tak, že to divadlo odpískáme a odsoudíme Vás k smrti?“

„Tohle je tak absurdní, až to ani není směšné,“ řekne Ševčík a vstane. „Žádná poprava nebude. Trestu neujde, ale popravovat věrné muže nebudeme.“

Alex se podívá na Ševčíka, a potom na komisi. „Pokud ho…“ začne vyšetřovatel, ale Ševčík mu do toho vstoupí.

„… popravíte, bude to precedent. A protože stejnou měrou selhal i velitel letecké základny a velitel místní rozvědky, budete muset popravit všechny tři, což pochybuji, že Vám projde.“

Nastane dlouhá chvíle ticha, kdy by vyšetřovatel Ševčíka nejraději zabil, a tato touha je vzájemná. Pak se vyšetřovatel podívá na Alexe. „Jděte na chodbu. Rozhodneme o Vašem trestu.“

Alex vstane, spráskne podpatky a rychlým krokem opustí místnost. V doprovodu stráží je odveden na chodbu před pracovnou, kde je usazen, až na úplný konec jedné lavice, aby neslyšel, o čem se ti uvnitř baví. Ale je mu to jedno. Oceňuje Ševčíka, a co pro něho dělá, cítí se být nevděčným vůči němu, ale když viděl, jak jeden z jeho mužů byl sotva dva metry od něho roztržen vejpůl, nemá moc chuť s tím dál žít a zachránit se před trestem smrti. Střeva i žaludek proletěly okolo. Byla sice noc, skoro úplná tma, ale přes záblesky výstřelů a výbuchů byl zrovna tento okamžik vidět. A Alexovi vždy mrazí v zádech, když si na to vzpomene.

„Alexi,“ ozve se Ševčíkův hlas.

Alexander „Alex“ Vetchý byl komisí odsouzen k dvanácti měsícům služby v trestném praporu. Službu přežil. Po roce propuštěn bez výsluh a nastoupil ke spediční firmě, když odmítl práci u MKB. S podlomeným zdravím z trestného praporu nepřežil Velký hlad roku 2038.