1841 / 1.1.1. Alexandr

3. září, léta Páně 1839

 

ALEXANDR 1

 

Krev mu protékala cévami ve zběsilých vlnách jako rozbouřené moře. Téměř cítil, jak se její proudy tříští o stěny tepen a žil jako vlny moře o skaliska. Stejně jako ty vlny se po bouři pomalu uklidňoval i jeho dech. Ležel na zádech a díval se do trámů na stropě. Cítil teplo Kasandřina těla schouleného u jeho boku. Vypadala tak křehce... Zrovna jako ona... Etü se bolestivě štípl do paže. Nesmí na ni myslet. Proto sem přece chodí, aby na ni nemyslel, aby myslel na Kasandru, na její klín, na její ňadra, na její rty, které mu dovolovala líbat, ačkoliv by neměla.

"Mám tě ráda," zašeptala, když se vydýchala, a zvedla k němu oči. "Opravdu tě mám ráda, Danieli. Tebe mezi všemi jinými muži. Jsi hodný, něžný..."

"Platíš za to," řekl. Stejně jako já, dodal v duchu. On platil penězi, drobnými mincemi zdejší měny. Ale ona... Platila za to možná víc než on. Psychicky. Fyzicky ne, nikdy ji neuhodil, ačkoliv byl opravdu zjevně jen jedním z mála, protože na jejím těle vídal modřiny. Ve chvílích slabosti se mu svěřovala, že už ani necítí bolest. Etü ji nikdy nebil, ale takřka pokaždé, když vrcholil, objímal tělo Kasandry, líbal krk a ramena Kasandry, vléval své sémě do Kasandry, ale jeho rty bezděky vykřikovaly: "Lieso!" V jeho životě hrály důležité role tři ženy, každá jinou. Se Sibylou se okázale promenádoval po městečku, všem na očích, byla jeho krytí, s Kasandrou spával, ale Liesu, Liesu miloval.

"Kdo je ta tvoje Liesa?" podivila se zamyšleně Kasandra.

Etü se zachvěl nechutí. Nelíbilo se mu, že by o ní měl mluvit před nevěstkou. Kasandru si vybral, protože mu velmi připomínala Liesu. Nepokrytě si představoval, že se miluje s ní, i když věděl, že k tomu reálně nikdy nedojde.

"Je mi zapovězená," řekl a šokovaně si uvědomil, kolik bolesti se do jeho tónu promítlo. "Je to nejkrásnější dívka, jakou znám. Jsem do ní blázen, ale... nikdy nemůže být moje. Nejspíš by ani nechtěla. A já jí o tom nikdy neřeknu." Bojím se, jak by reagovala, dodal v duchu. Nahlas si postěžoval: "Víš, milá Kasandro, co je na tom nejhorší? Vídám ji každý den. Každý den se u mne zastaví a pozdraví mě a... já na ni hledím jako socha a mám pocit, že jí ani odpovědět nedokážu. Má mne ráda, o tom nepochybuji, protože tím, že ke mně chodí, riskuje, ale... určitě mě nemiluje jako já ji. A i kdyby mě milovala... i kdyby mě milovala, nemohli bychom spolu být."

"Nechápu, proč," řekla Kasandra, "nicméně mě to mrzí. Z mnoha mužů si zrovna ty lásku zasloužíš."

Musel se usmát. "Jsi milá," pohladil ji po světlých vlasech, které se tak podobaly vlasům Liesy. "Budu už muset jít. Čas, který jsem si zaplatil, se už nachýlil, a já beztoho musím do práce."

"Přijdeš zase?" zeptala se a neochotně ho pustila. Překulila se ke straně postele, sebrala šaty a přetáhla si je přes hlavu.

"Zase takhle k ránu," slíbil rád.

Nevěstinec opouštěl v dobrém rozmaru. Rád se miloval po probuzení. Rozproudilo mu to krev v žilách a mile oslavilo příchod nového dne. Zamyšleně se vydal ke své ordinaci, ani nevnímal cestu. Myslel na Kasandru. Na noc, kdy se s ní miloval poprvé. Bylo to před pěti lety. V noc, kterou považoval za nejhorší jeho života. Když prozřel a pochopil, že Liesa nikdy nebude jeho a že se nikdy nesmí ani dozvědět, co k ní Etü doopravdy cítí, zalezl do hospody a přiopil se. Vodka neutlumila jen jeho bolest, ale i jeho smysly a zábrany. Rozehřátý alkoholem navštívil cestou k hostinci, kde byl ubytován, nevěstinec. Zadními dveřmi se zrovna vracela nevěstka, která se venku myla. Etü na ni zůstal hledět s otevřenými ústy. Jak se jen Liese podobala! Okamžitě za ni zaplatil a za chvíli už s ní ležel v jizbě. Šlo mu to samo. Nevěstka neřekla ani slovo, ani když ji už tehdy oslovoval jako Liesu, ani když na ni z jeho dechu táhl alkohol, který požil. Patrně byla zvyklá na leccos.

Přestože byl Etü opilý, uvědomoval si, co dělá, byť nad tím neměl žádnou moc. A pamatoval si to dosud. Kvůli tomu, co mu řekla. I když se s ní totiž miloval divoce, dělal to obezřetně a dával si dobrý pozor, aby z ní vyklouzl včas, aby do ní nepronikla ani kapička jeho semene. A tehdy se to stalo. Když to udělal znova, nevěstka se k němu přitiskla a špitla:

"Nemusíš se bát, Danieli, já ti dítě nedám."

Hovořila s úsečným německým přízvukem, byla trochu při těle a Etü by se vsadil, že Kasandra není její pravé jméno, ale proč by ji kritizoval. Říkala mu Danieli, protože se jí tak představil, ale ve skutečnosti to bylo až jeho druhé jméno. Když se potom oblékali, ukázala mu jizvu. Táhla se jí po břiše odshora až dolů k hnízdu světlých chloupků jejího klína. Tehdy si pomyslel, že je to milenka snů, přesně pro něj. Podobala se Liese, nehrozilo, že by otěhotněla, a mohl si s ní dělat, cokoliv by chtěl a zaplatil. Od té doby ji navštěvoval nejméně jednou týdně, často i dvakrát.

Etü byl nesporně velmi pohledný mladý muž, takový úhledný, vždy pečlivě upravený. Měl mírně opálenou pleť, typické tmavé oči své vlasti (ty jeho byly hnědé) a krátké uhlazené blonďaté vlasy, z nichž se mu na tváře plazily jiskřivě zlaté prsty hustých licousů. Chodíval oblečen v béžové barvě a vždy při sobě míval hůlku zakončenou stříbrnou rukojetí.

Do reality ho vrátil pád. Nesoustředě se na cestu, stoupl Etü do hromádky koňského trusu. Noha mu uklouzla a on dopadl na všechny čtyři na dlažbu. Ze rtů mu unikla kletba. Zvedl se a chvíli šoupal nohou sem a tam, aby odstranil z podrážky nečistoty. Přitom se rozhlédl kolem sebe. Zesinal. To ne, blesklo mu hlavou. Kroky ho vedly dávno naučenou a vychozenou cestou k ordinaci, a Etü se chtěl této zaběhlé trase vyhnout, jako už tolikrát předtím. Vedla totiž přes malé náměstíčko, na kterém nyní stál. Bylo tak malé, zapadlé a utiskované budovami, že mu místní říkali Náměstí čestných, neboť se říkalo, že je tak akorát velké, aby se tu mohli sejít všichni ryze čestní lidé světa. Etü neměl tuhle legendu rád, protože zastával názor, že je velice těžké určit, co přesně by mělo definovat čest samu, tím spíše čestného člověka, o ryze čestném člověku ani nemluvě. Ale náměstíčko se mu protivilo ještě něčím. Před lety to zažil totiž právě tady.

Vracel se právě z divadla, kde byl s Liesou, měl pocit, že hráli Hamleta, už si přesně nevzpomínal. Oba si s Liesou večer užili, ale před divadlem se museli rozloučit. Etü šel k hostinci touto cestou. Právě svižnými kroky měřil náměstí, když mu takřka do náruče vběhlo jakési zubožené stvoření. Nepochybně kdysi bývalo člověkem, patrně ženou, ale bylo tak vyhublé, že se ňadra úplně ztratila mezi hrbolky vystouplých žeber rýsujících se pod bledou tenkou pokožkou. Oči toho stvoření se široce upíraly kamsi do neznáma, Etüho nejspíše ani neviděly.

Etü sám ji od sebe jemně odtáhl. Chvíli se na ni díval. Pečlivě dbal na svůj vzhled a trochu se mu hnusilo, že se jeho krásného čistého béžového kabátce dotýkalo to špinavé stvoření, ale pak k němu musel chtě nechtě pocítit soucit.

"Ztratila jste se?" vysoukal ze sebe. "Stalo se vám něco? potřebujete pomoc?" Zalykal se přitom odporem. Tělo, které se k němu tisklo, nevidělo vodu na koupel opravdu dlouho. Etü  se naproti tomu udržoval čisťounký a voňavý, jak jen to bylo možné.

"Pusťte mě!" zakvílelo stvoření v jeho náruči. "Budeme mít problémy oba! Pusťte mě, ať můžu zmizet!"

"Jste zraněná," namítl automaticky Etü. "Dovolte, jsem lékař. Odvedu vás a ošetřím."

Žena viditelně zaváhala. Pak bázlivě přikývla a stiskla mu ruku v měkké rukavici.

On znal cestu, ale k hostinci vedla ona jeho. Etü odemkl jizbu a ona se vřítila dovnitř, jako by na chodbě hořelo. Mladý muž vstoupil za ní a tiše zavřel.

"Zamkněte," řekla ona. "Prosím."

Etü uposlechl. Pak ji nechal, aby se svlékla, a začal se jí věnovat. Měla tělo plné šrámů a modřin, a když jí prohlížel ústa, všiml si, že jí schází mnoho zubů. Obličej ji celý bolel, i když se jej jen jemně dotkl, a na žebra si takřka nenechala sáhnout, jak uhýbala před další bolestí. Etü udělal, co bylo v jeho silách, a dal jí mast, aby si jí potírala rány. Ona mu přitom vyprávěla svůj příběh. O povstání před šesti lety, kterého se účastnila se svým manželem. Jeho zabili, ale jí se podařilo uprchnout. Pět roků se potloukala po Gonách, než ji tady, v zapadlém rybářském městečku Soix, dopadli a uvěznili. Když Etü viděl její zubožené tělo a vyslechl její příběh, uvědomil si plně, jak krutí lidé umějí být. Ještě nikdy předtím neviděl taková zranění způsobená jiným člověkem. A nikdy nezapomněl.

Náměstí čestných mu připomínalo onu ženu, její zranění, její vyprávění. Od té doby se mu raději vyhýbal. Dnes se však nesoustředil. Vše mu opět živě vyvstalo před očima. Jako by se to bylo stalo před pár minutami. Rychle se vydal na další část cesty. Zabočil za roh ulice, která se podélně napojovala na bezvýznamné náměstíčko. Na konci této ulice zahnul doleva –

– zůstal stát jako socha z bílého mramoru.

Vzduchem pořád poletoval slaboučký pach kouře. Když jej nasál chřípím a soustředil se, dokázal jej rozlišit. Viděl očazenou zeď koem okna ordinace a hlouček lidí postávajících před budovou. Pomalu mu došlo, co se stalo.

"Ne!" vydralo se mu ze sevřeného hrdla. Bez ohledu na sebe tentokrát vyrazil kupředu, prodíral se davem, odstrkoval od sebe lidi. Muži, kteří oheň uhasili, procházeli vnitřkem vyhořelé prostory. Etü jako smyslů zbavený vrazil dovnitř a němě na ně zíral.

"Vy jste kdo? Co tady děláte?" houkl na něj jeden z nich.

"Etü. Mám jizbu pronajatou." Šokovaně si uvědomil, jak vystrašeně jeho hlas zní. "Co... co se stalo? Jak...?"

"Je nám líto, monsieur. Oheň byl rychlejší než my."

Etü se opřel o rám dveří a přivřel oči. Cítil se malý a slabý, nicotný. Tak se asi cítí člověk, když ztratí jeden ze smyslů života, napadlo ho. Omráčeně hleděl před sebe.

"Monsieur Etü," oslovil ho jiný muž, "pane doktore, vnímáte mne?"

Nesoustředěně přikývl a snažil se poslouchat slova, která vycházela z můžových úst.

"Ten požár... nezdá se, že by to byla náhoda. Nejspíše ho někdo založil úmyslně."

"Petrolej," hlesl Etü bez přemýšlení. I jeho pach matně rozlišoval, ale cítil se tak prázdný, že si nemohl být jistý už ničím.

Muž přikývl. "Rozhodně to nemohla být náhoda ani nehoda. Pach je příliš silný. Petroleje muselo být opravdu hodně. Však to tady taky plálo divoce."

Etümu pomalu začala docházet realita. Mrazivá realita. Přitáhl si kabát těsněji k tělu, jako by se jím chtěl chránit před tím pachem i informacemi, které zvěstoval. Někdo zapálil jeho ordinaci. A Etü měl nepříjemné tušení, kdo. Věřil, že by toho byl schopný.