1841 / 1.1.2. Gustav

GUSTAV 2

"A co ty, poručíku? Jaký je tvůj příběh?" Z Robertova tónu přímo tryskala jeho nekonečná dobrá nálada. Joir to viděl na jeho rtech, které se upřímně usmívaly, ale především na jeho tmavých gonských očích, které byly takřka úplně zakryté hřívou jeho dlouhých vlnitých vlasů, nyní nezkrocených v culíku u krku. Dlouhé vlasy měli všichni u stolu. Taková tu byla pravidla. Ty Robertovy byly jako řeka ryzího zlata, naproti tomu Isaac měl vlasy tak světlé, až působily skoro bíle. Orfeovi zase na ramena padaly kadeře matně, uhlově černé.

"Co vám mám povídat," povzdechl si Joir a položil ruce na stůl na znamení, že nemá co skrývat. Ale nebyla to tak docela pravda. "Můj příběh? Moc se neliší od těch vašich."

"Chceme ho slyšet!" hecoval ho Isaac. "Máš dneska výročí, Gustave."

"To je pravda!" přidal se k němu rozverně Robert. "Povídej!"

Joir pokrčil rameny. "Opravdu se neliší," zabručel. Nevěděl, proč mu působí takové potíže o tom mluvit. Možná jakési tušení, které v něm hlodalo od chvíle, kdy nastoupil na Vyšší vojenskou školu zaměřenou na gardu.

"Že ne? Svedl jsi snad taky dceru někoho, koho jsi neměl?" ozvalo se ode dveří. Joirovi při zvuku Korneliova hlasu zaskočilo. Do očí mu stouply slzy, tvář mu zrudla a začal se dusit. Rameno mu stiskla Isaacova ruka, zatímco Orfeova pěst ho zprudka udeřila do zad. Zbloudilé sousto vylétlo z Joirových úst zpátky na talíř.

"Já a svést něčí dceru?" Joir se té představě musel upřímě smát. Napil se vína, které mu Orfeus dolil do sklenice. Bylo to víno na žízeň, kterou dokázalo hasit stejně jako voda, jíž bylo bezpochyby z valné části tvořeno. Když jste jej déle povalovali po jazyku ve snaze jej vychutnat, jazyk vám nasákl jeho trpkostí a měli jste pocit, že vám ústa plní zrníčka z hroznů. Joir si odplivl. "Krucinál, copak musí garda pít takové patoky?!"

"Nic lepšího nám nikdy nedali a asi ani nedají," smířeně odtušil Robert. "Mně náhodou docela chutná."

"Tobě by chutnala i vlastní moč, kdybys žíznil natolik, abys ji musel pít," ušklíbl se Joir. Isaac se zasmál, také proto, že při slově "moč" víno opustilo Robertova ústa, do nichž právě vniklo, mohutným obloukem a zkropilo podlahu.

"Zamluvili jsme tvé vyprávění, poručíku," řekl Kornelius, který si teprve teď sedl vedle Isaaca a také si nalil víno. Přitom šlehl pohledem po Orfeovi. Svou předchozí poznámku o svedení něčí dcery totiž mínil jako útok na něj.

"No jo," zamumlal Joir a nenápadně přelil obsah své sklenice do sklnice Isaacovy. Robert, který to postřehl, se tiše zahihňal. Joir se v duchu podivil, že vůbec umí smát se tiše. Nahlas pokračoval: "Jak říkám, skončil jsem zde stejně nebo velice podobně jako vy. Gardu mám v rodině. Její zeleno-černou uniformu oblékali můj otec i strýc, ba i můj děd. Myslel jsem, že moje matka zešílí, když jsem se přihlásil na vojenskou školu a z ní pak přešel na Vyšší vojenskou školu zaměřenou na gardu."

"To asi matky nás všech," zabručel Kornelius.

Joir si ho nevšímal. "Z ročníku jsem vyšel jako průměrný, ale při vlastním výcviku jsem exceloval..."

"Kdo byl tvůj první? Při výcviku?" přerušil ho Orfeus.

"Jmenoval se Vincent."

"Jako plukovník Alain!" rozesmál se Robert. Joir a Isaac se k němu přidali.

"Proč si tě vybrali?" zajímal se Robert. "Co je tvoje přednost?"

"Ty první," vyzval ho nekompromisně Joir.

"Rychlost. Jsem i z vás všech nejrychlejší." Robert to konstatoval prostě jako fakt.

"Nenápadnost," řekl Joir. "Jsem nenápadný."

"To sedí, nikdy jsem si toho totiž u tebe nevšiml. Asi je to opravdu nenápadná vlastnost," zubil se Isaac. "Já jsem neodolatelně krásný. Všechny nepřátele oslním svým vzhledem."

Orfeus se rozesmál.

"Co se směješ?" strčil do něj Isaac a odhrnul si světlé vlasy z očí. "Taťána by náhodou souhlasila."

"To je ta tvoje cizinka?"

"Ruska," opravil ho Isaac.

"Vždyť říkám," mávl rukou on. "A co ty, poručíku?"

"Co já?" nechápal Joir.

"Máš děvče?"

Zaváhal. Opatrně přikývl. "Mám..." připustil.

"No tak!" zvolal Robert. "Povídej, ne? Jak se jmenuje? Je taky cizinka?" Šlehl pohledem po Isaacovi. "Kdo to je?"

Joir dopil své víno a vstal. "To vám nepovím. Dobrou noc, kamarádi."

"Snad jsem tak moc neřekl!" bránil se Robert.

"Taky už půjdu, mám hlídku," zvedl se Orfeus. "A vy byste měli jít taky spát."

"S plným břichem? Zbláznil ses?" divil se Robert.

Orfeus ho ignoroval a spolu s Joirem zamířili ven.

Zvyk, pečlivě pěstovaný posledních několik měsíců, Joira probudil časně. Všude byla tma. Vedle sebe slyšel pravidelné oddechování Orfea napravo a Roberta nalevo. U dveří spal Kornelius. Joir se chvíli smutně díval jeho směrem. Připomínal mu jeho kamaráda. Svými dlouhými tmavými kaštanovými vlasy, svou střední postavou, svými zdravými, naoko vážnými rty... Joir se zachvěl. Zaťal zuby. Když se jeho stoličky zakously do sebe, zubem v horní čelisti mu projela bolest. Joir byl na bolest zvyklý, jak jinak by taky prošel tvrdým, drsným výcvikem, kde tolik jiných kadetů ztratilo svůj život, a tahle mu pomáhala soustředit se.

Přehodil nohy přes okraj úzkého tvrdého lůžka a neslyšně se odkradl ke dveřím. Na stole ležela hromada bez ladu a skladu poházených košil. Joir jednu vzal a oblékl. Nezáleželo mu na tom, která to je, všechny byly stejné. Železným hřebenem si rychle projel dlouhé vlasy a svázal je do culíku u krku, aby se tím nemusel zdržovat později. Nazul si boty z měkké tmavé kůže. Za opasek si zastrčil nabitou pistoli, kterou měl schovanou pod polštářem. Byla to drahá moderní zbraň na tři náboje, Joirovo to jediné dědictví po otci. U gardy zbraně fasovali, ale ty se vyzvedávaly současně s uniformou. Ve vlastních kasárnách a při ležení zbraně neměli. Tahle pistole byla Joirova vlastní.

Když se otočil, jeho pohled opět padl na Korneliovo lůžko. Gardista ze spaní cosi zamručel a přetočil se na bok. Joir ve tmě téměř viděl ten pohyb, viděl jeho tvář se zavřenýma očima a plnými rty, dlouhé zacuchané hnědé vlasy rozhozené po polštáři... Skrze sevřené rty dovolil projít na svět tichému povzdechu. Pak vyšel na chodbu a zamířil ke schodišti vedoucímu do patra. Schody byly nízké a široké a nebylo jich mnoho. Joir nad nimi zabočil doleva, na okamžik se zaposlouchal, zda z místnosti uslyší hluk, a pak zaklepal na dveře z tmavého leštěného dřeva, na kterých byl připevněn štítek s nápisem Kpt. Marie Enru. Joir zaklepal a po vyzvání vstoupil. Kapitán stál u stolu a zaléval si čaj. Hrnek vřící vodu nesnesl a praskl.

"Merde!" procedil důstojník, když se po stole rozlila horká louže, v níž plavaly lístky. Odložil konvici stranou, popadl kus látky a začal stůl sušit. Přitom, aniž by Joirovi věnoval pohled, trochu nevrle vyhrkl: "Co potřebujete?"

"Přišel jsem požádat o pruh, pane."

"Ovšem," zamručel pro sebe kapitán. Roztržitě odemkl visací zámek, kterým byla zajištěna horní zásuvka ve stole. Natáhl paži. Přes dlaň mu visel bílý pruh látky.

"Děkuji, pane." Joir si jej vzal.

"Užijte si své privilegium, poručíku." Joirovi se zdálo, že se na něj důstojník usmál, ale jistý si tím nebyl.

"Kéž bych mohl," chtělo se mu povzdechnout, ale raději ta slova spolkl. "Děkuji, pane," řekl místo toho. Ještě v kanceláři si látku omotal a jednoduše zasukoval kolem paže. Znamenala pro něj takřka vše. Znamenala svobodu. Iluzi svobody. Kostku cukru mezi dvěma šlehnutími biče. Znamenal propustku za hradby kasáren do světa, kde nebyli jen vojáci. Spousta jeho druhů si pruh užívala, navštěvovala nevěstince a Isaac chodil za Taťánou, nebo jen seděli v hospodě a pili lepší víno, než jaké jim byo dáváno u gardy. Joir si také rád dal víno, i když raději měl vodku, ale nikdy nezavítal do nevěstince. Chodil za – stále tomu nemohl uvěřit – za svou dívkou.

Prošel přes dvůr a vydal se k bráně. Isaac držel stráž ještě s jedním vojákem. "Kampak?" zeptal se přátelsky.

"Ven," bezelstně se usmál Joir, jako že nemá co skrývat. "Kam jinam? Hospody jsou ještě zavřené."

Isaacův společník se tiše zasmál.

"Jak ti závidím, mon ami," protáhl Isaac. "Já už pruh tento měsíc vypotřeboval. S Taťánou už se nemůžeme dočkat dalšího měsíce." To bylo Joirovo privilegium. Zatímco ostatní měli na pruh nárok dvakrát týdně, Joir za záchranu kapitánova života směl kasárna opouštět a vyrážet za zábavou zcela neomezeně.

Znova se usmál, tentokrát povzbudivě. "Někdy tě zase protáhnu ven," slíbil, "ale dnes ne, pospíchám."

"Někdy uvažuji, jestli máme horší život my, nebo naše dívky," pronesl zadumaně Isaac.

Joir nepochyboval ani na okamžik. Horší život měli rozhodně oni. Jejich dívky s nimi nemusely být, mohly si vybrat jiné muže. Muže... Před oči se mu vkradla tvář Kornelia. Stiskl čelisti, zubem mu projela bolest a obličej v jeho mysli se rozmazal.

"Musím jít, Isaacu," řekl omluvně a prošel kolem něj.