1841 / 1.1.6. Murat

Ykkhó, 3. leden 1840

 

Za okny postrádajícími závěsy byla ještě tma, když se probudil. Ne sám od sebe, kdepak. Sen, který ihned po probuzení zapomněl, byl přerušen zvukem, kterého se děsil. Dělo se to každé ráno takřka ve stejnou dobu, plus minus pár minut. Kess chtěl jít ven. První jeho hlasitá stížnost stačila k tomu, aby se La Farge zkroutil, přetáhl si přes obličej pokrývku a pevně přitiskl dlaně k boltcům, aby se co nejdokonaleji skryl před vnějším světem, před malým osobním peklem, jehož se Kess stal součástí. Člověk by čekal, že si už zvykne, pomalu, ale jistě. Jenže La farge ne. Strach, pradávný lidský pud sebezáchovy, děsivé a bolestivé vzpomínky, které nelze vytěsnit, mu bránily to překonat. Proto se choulil pod tenkou přikrývkou, skřípal zuby a neustále zvažoval, zda už mohl Kess přestat a zda už může znova dovolit svým uším vnímat okolí. Každé ráno poslední čtyři roky od doby, co měl tu novou sousedku. Škoda, že mladá slečna, která tu bydlela, když se sem nastěhoval, musela odejít bydlet ke své nemocné matce, aby se o ni starala. Místo ní se tu nastěhovala La fargeova noční můra.

Konečně sebral odvahu a s myšlenkou, že už určitě uběhlo dost času na to, aby jeho sousedka tu bestii zpacifikovala, oddálil dlaně od uší a vyhrabal se zpod deky. Hned se mu dýchalo volněji. Když si sedal, přikrývka mu sjela z ramen a nahromadila se mu v klíně. Chvilku zůstal sedět, aby se trošku oklepal, a rozčarovaně mimovolně přejížděl prsty po jizvě na lýtku levé nohy. Cítil, jak se bříška jeho prstů otíraly o kůži, ale poraněné místo jejich dotyk okázale ignorovalo svou necitlivostí. Mladý muž se dlaněmi opřel o tenkou matraci a přehodil nohy přes okraj postele, přičemž se pečlivě vyhnul petrolejové lampičce, která stála na podlaze vedle lůžka. Svět se s ním zatočil, když vstal. Jako by se tím jediným pohybem otevřely všechny rány, které včera utržil. Stekl na podlahu jako vosk ze svíčky. Bolely ho všechny části těla, úplně všechny až na místo nad kotníkem. Ze všeho nejvíc hlava, rozkrok, ústa a žebra a břicho. Jazykem si nesoustředěně přepočítal zuby, či spíše jen kontroloval, kolik najde mezer. Měl pocit, že mu je museli všechny vytlouci. Nevěděl proč, ale zvedl se mu přitom žaludek. Bylo to tak náhlé a nečekané, že nestihl zareagovat jakkoli jinak, a tak potřísnil podlahu žaludečními kyselinami a otupěle zíral před sebe. Připadalo mu, jako by měl krutou kocovinu, a v duchu si přál, aby to bylo opravdu mohlo být způsobeno jen jí. Jenže ono nebylo. Věděl to až příliš dobře. Stejně jako to, že se to nejspíše bude nevyhnutelně opakovat.

Z třínohé stoličky opodál sebral hromádku úhledně složeného oblečení a oblékl se. Spodky, tmavé nohavice. Ruce se mu chvěly. Nazul si boty. Vyměnil si košili. Vlastnil dvě, v létě, kdy spával nahý, je střídal, ale teď v chladných měsících nosíval jednu přes den a druhou do postele. Tmavá vesta, do jejíž náprsní kapsičky zasunul hodinky zpožďující se o deset minut. Řetízek provlékl knoflíkovou dírkou. Prsty si pročesal tmavé husté vlasy a licousy. Zamířil do stísněné kuchyňky s velkým oknem hledícím do úzké postranní uličky stejně jako okno z hlavní místnosti, kterou právě opustil. V rohu stála plotna na uhlí, ke zdi byl přiražený stůl sloužící jako pracovní plocha. Uprostřed místnosti stál ještě jeden, menší stůl a u něj dvě židle. La Fargovi to nevadilo, beztoho by jich víc nevyužil. Pod stolem u zdi se nalézá úhledně srovnaná zásoba několika masových a zeleninových konzerv, které byly příliš drahé na to, aby si je La Farge mohl dovolit, ale přiměl se k tomu, aby je přijal jako dárek od Evy. Před nimi stála konvice na mléko, obsahovala i led, takže se nemuselo tolik pospíchat s tím, aby se vypilo. Teď v zimě to bylo s jeho uchováním snadné. Vedle konvice stály dvě lahve vodky, které tu skladoval od doby, co v bytě žil. Dosud nenašel příležitost je otevřít. Měl vodku rád, ale nebavilo ho pít samotného. Kromě toho jsou věci, které měl ještě radši. Zašilhal po plotně, rád by si vypláchl ústa a taky se napil, ale neměl čas vařit si čaj ani vodu a s nepřevařenou vodou neměl právě dobré zkušenosti. Na stole stála miska dnem vzhůru, kterou byla překlopena hrudka sýra, který včera koupil. Ostrým nožem jej rozetřel po krajíci chleba. Když se do něj zakousl, škubl sebou bolestí. Několik minut jazykem přehazoval sousto v ústech sem a tam a opatrně zkoušel skousnout. Nakonec se Rozhodl žvýkat na straně úst, která tolik nebolela. Během snídaně pročítal podklady pro své dnešní rozhovory. Dva měl domluvené předem a snad stihne i pár dalších. Dnes večer musel napsat článek, který nazítří odnese nadřízenému. Snad s ním bude spokojený. Ale on byl dosud spokojený s většinou La fargových článků.

Po jídle se vrátil do hlavní místnosti, hadříkem otřel zvratky a rychle jej přepral ve studené vodě. Ustlal postel a oblékl si tmavý kabát vojenského střihu se stříbrnými cvočky. Pod krk si uvázal bílý šátek a zasunul ruce do hlubokých kapes. V pravé měl pár tenkých pletených tmavých rukavic plných děr, zápisník a dvě plnicí pera. V levé malý váček s mincemi tak drobnými, že by se mu vešly na nehet palce na ruce, dýmku, koření, malou lahvičku inkoustu, svazek tří klíčů (od bytu, vchodových dveří a brány) na režném provázku a střípek zrcátka. Poslední dvě zmíněné věci vytáhl. Pohlédl na svůj odraz. Připadal si jako šílenec. Jak může zazvonit u někoho doma v tomhle stavu? Pod levým okem temná podlitina, nos oteklý, na bradě další podlitina a šrám, jehož okraje jsou zarudlé. Vůbec celý obličej měl nateklý, ačkoliv jeho ostatní otoky a podlitiny skrývalo oblečení. A věděl nejméně o třech stoličkách v horní čelisti, které ho po včerejšku bolely. Vzdychl. Upomínky na dluh, s jehož zaplacením si měl pospíšit. Snadno tak zmizí peníze, které dostane za nový článek. A nájem?

Až dosud se nestalo nic neočekávaného, až na důsledky včerejší návštěvy věřitele. Když se ale nyní novinář obrátil ke dveřím, překvapeně vydechl. Na podlaze ležel přeložený list papíru, očividně ne oficiální dopis, jen vzkaz prostrčený pode dveřmi. Další upomínka? La farge se shýbl a uchopil papír mezi prsty. Rozevřel jej. Velkými psacími písmeny zde stálo:

Monsieur La Farge, mám informace o vašem otci. Pokud máte zájem, sejděme se dnes v sedm hodin večer U Voňavé růže. Buďte prosím dochvilný.

Pisatel se nepodepsal.

La Farge tajil dech. Ruce se mu chvěly a papír, který držel, slabě šustil. Konečně! Konečně má po těch letech šanci něco se o svém otci dozvědět. Dosud o něm věděl jedinou věc, a sice že je mrtvý. Poslední matčina slova… Vybavil se mu stísněný pokojík v bytě ještě nuznějším, než byl jeho současný. Nízká úzká postel, na níž se tolikrát choulil vedle matky. Lékař ji za pomoci nějakého dalšího muže odtáhl ke kamnům, aby byla v teple. Dívala se na něj, to vyhublé, pohlavní nemocí sužované stvoření, kostra potažená kůží, která ho devět měsíců nosila pod srdcem. Světlé oči se jí leskly. La Farge znal ten lesk a nemá jej vůbec rád. Takhle svítí oči člověka ležícího v horečkách. V tak vysokých horečkách, že už nestačí jen vlhké chladné hadříky přikládané na rozpálené čelo, ale je zapotřebí donutit nemocného posadit se a obalit horkou kůži, každou píď horké kůže, studenými dekami. Malý chlapec, kterým tehdy La farge byl – malý v každém smyslu slova – neměl sílu svoji rodičku pohroužit do necek s ledem. Žena ho chytila za ruku. odstoupil, snažil se setřást její prsty, snažil se zbavit nepřirozeně horkého dotyku jejího těla. Ona v sobě ale někde našla překvapivou sílu, aby ho udržela. Novináři se vrátila do srdce směs bolestného žalu a strachu, který cítil i tehdy. Matka k němu promluvila. Když zavřel oči, viděl ji před sebou a slyšel její slabý chraplavý hlas jako tenkrát: "Přísahej, Murate, že po něm nebudeš pátrat. Je to příliš nebezpečné. Kdyby ses dozvěděl pravdu, zabili by tě, tak jako zabili i jeho. Nehledej svého otce, prosím tě." Jako by oba disponovali předtuchou. Ona na něm žádala slib a on jí ho už tehdy nedal, aby jej nemusel porušit. Vlastně jí jej ani dát nestihl, zemřela záhy. Druhý den ji našli a jejího syna, choulícího se nechápavě k jejímu chladnoucímu tělu, odvedli. Neměla testament a vlastně ani žádný majetek, který by v něm někomu odkázala. Nepatřil jí byt, kde bydleli, nepatřila jí ani lžička, kterou svého syna krmila, ani postel, kde zesnula, nebyla její. Kde brala peníze na nájem, o to se její syn nikdy nezajímal, ale později připustil, že má docela dobré tušení, kde (nebo spíše jak) si bývalá prostitutka vydělávala na živobytí. Že vlastně nikdy prostitutkou být nepřestala.

Potřásl hlavou, aby se vrátil do přítomnosti. Lístek odhodil za sebe, a aniž by se obtěžoval pátrat po tom, kam dopadl, vyšel z bytu. Když za sebou zamykal na tři západy, hlavou mu blesklo, zda ono záhadné pozvání nemůže být past. Ale co, pokrčil rameny. Za to, že se konečně doví alespoň něco o svém druhém rodiči, mu to riziko stálo.

Překonal širokou chodbu, od jeho bytu to bylo ke vstupním dveřím asi jen deset, možná dvacet metrů. Zastavil se na místě, kde nalevo od něj stoupaly do patra budovy široké nízké mramorové schody s tenkým zábradlím a napravo pronikalo matné světlo neochotně začínajícího zimního dne tabulemi krásných zdobených dveří. Obtočil prsty kolem tenké chladné kliky. Už bylo odemčeno. Když se chystal za sebou zavřít, zaslechl klapot podpatků na schodišti. Nechal dveře otevřené, dokud kolem něj neprošla starší dáma ve fialových šatech podle poslední módy a kloboukem, který jí na hlavě držela široká fialová stuha uvázaná pod bradou na mašli.

"Bon jour, paní domácí," pozdravil novinář s nenuceným úsměvem a doufal, že si nevšimne stop bití na jeho obličeji.

"Bon jour, monsieur La Farge," řekla ona. "Do redakce?"

"Do ulic," odpověděl. Tiše úlevně vydechl, buď si modřin na jeho obličeji přeci jen nevšimla, nebo je nekomentovala. Obojí bylo fajn.

Zavřel dveře a předběhl bytnou k bráně. Odemkl a i tentokrát jí držel otevřené křídlo vrat. Ohlédl se. Poměrně rozlehlému prostranství naprosto bez diskuse dominovala rokoková kašna, kamenná hlava draka, kterému namísto ohně z otevřené tlamy prýštila ledová voda. V rohu se krčila studna poskládaná z neopracovaných kamenných útvarů, které s trochou fantazie mohly vypadat jako kvádry, a na okraji někdo zanechal okov. Novinář se ohlédl, zavolal na domácí, ať se jí daří, zavřel a zamkl bránu a s petrolejkou v ruce natažené před sebou se vydal ulicí.

 

Návštěvy těch dvou lidí, s nimiž měl domluvené udělat rozhovor, zabraly La Fargovi celé dopoledne, neboť se mu nechtělo utrácet peníze za drožku, a tak procházel metropolí pěšky. Konečně utrmácen stanul krátce po poledni před tiskárnou, jejímž majitelem byl mladý monsieur Mörgdt. La Farge vstoupil a unaveně, ale vesele přítele pozdravil.

"Á, Murate!" rozjasnila se tvář mladého Mörgdta. Když ale ke kamarádovi zdvihl pohled, jeho výraz se proměnil. "Co se ti stalo?"

La farge mávl rukou. "Nic. Máš chvíli?"

Muž se zatvářil překvapeně, evidentně mu nešel na rozum radostný tón novinářova hlasu naprosto neladící s jeho pohmožděným obličejem. "Určitě," kývl vzápětí. "Pojď nahoru, ale tiše, žena právě uspává malého. Už jsme po obědě, ale něco zbylo, smím tě pozvat?"

"Kdepak, díky," odmítl La Farge. "Doma na mě čeká konzerva. Chci se stavit u vašich a pozvat Evu."

"To nemusíš, je tady." Při těch slovech stoupali po úzkém dřevěném schodišti bez zábradlí. Nahoře se ocitli v malém obývacím pokojíku se dvěma pohodlnými křesly. Mörgdt kamarádovi pokynul, aby se v jednom uvelebil, a sám sedl do druhého.

"Tak mluv."

"A o čem?" bránil se novinář. "Nic se nestalo. Věřitel vymáhá peníze, no. Můj problém, který si vyřeším."

"To je vidět," podotkl Mörgdt neutrálně. "Víš, že ti klidně ty peníze dám."

"Ne, Gnee, to nemůžu přijmout. Už tak ti dlužím a asi ti to nikdy nesplatím."

"Já řekl, že ti peníze dám, ne půjčím," klidně řekl Mörgdt. "Já tě kvůli dluhu nemlátím. A co jinak, když jsi přišel, měl jsi docela dobrou náladu."

"Abych neměl," zazubil se on. "Dopoledne jsem udělal dva rozhovory, ten první nestál za moc, jakási stará ženská, která mě ani nepustila do domu, takže jsem si psal poznámky s notesem opřeným o vnější zeď budovy. Ale vlastně bych k ní domů asi ani nechtěl, slyšel jsem tam štěkat psa, to mi stačilo. Ale ten druhý byl fajn. Monsieur Aeneas byl moc příjemný, dokonce mi půjčil pero a uvařil čaj… A představ si, že mi nabídl skvělou příležitost. Zná se s plukovníkem Alainem, slíbil, že se za mne zkusí přimluvit. Bylo by skvělé moci s ním udělat rozhovor! Alain k sobě nikoho nepustí, za článek s ním bych dostal pěknou sumu!"

"No vidíš," usmál se Mörgdt. "Víš co, zavolám Evu a půjdu ohřát vodu."

"K čemu?"

"Vyčistím ti tu ránu. Je hodně zanesená."

La Farge vyvrátil oči v sloup. "Prosím tě, Gnee, nech to být, nic to není!"

"Proč sis to nevyčistil sám?"

"A nevíš, kdy? Když mě zbil, sotva jsem se dovlekl do postele a hned jsem usnul. A dnes ráno jsem pospíchal pracovat, abych si vydělal peníze, abych mohl splatit dluh, aby mě už znova nezbil." Do jeho hlasu postupně pronikala zlost.

"Máš nějakou novou báseň?" optal se Mörgdt, jako by ho neposlouchal.

"Ne, snad něco napíšu dnes večer. Kdy jsem měl psát básně, nevíš?"

"Hmmm… to je fakt. Když jsi neměl čas ani se ošetřit…" Mörgdt pootevřel dveře do vedlejšího pokoje. "Sestřičko, Murat je tu!" zavolal slabě do škvíry. Pak zmizel v dalších dveřích.

Eva Mörgdtová byla vyšší než La Farge, měla příjemný obličej se čtveráckýma zelenohnědýma očima a záplavou zrzavých rovných vlasů. Na sobě měla jednoduché praktické světlé šaty. Usmívala se na svého přítele zdravými červenými rty.

"Ráda," kývla lakonicky, když jí navrhl, aby s ním šla k němu domů.

"Ty konzervy jsi stejně kupovala ty, tak bys z nich měla něco mít," smál se on.

Vrátil se Mörgdt s hlubokou mísou horké vody, bylinkami zabarvené do světle zelena.

"Povídám ti, nech to být!" mračil se novinář.

"Povídám ti, drž hubu," šklebil se Mörgdt a smočil ve vodě čisté plátno. La farge obratně uhnul před jeho rukou, ale Mörgdt kývl na sestru a Eva zanořila prsty do novinářových licousů, držíc mu zezadu hlavu.

"Spiknutí! Pomoc!" volal napůl z legrace La farge, ale doopravdy zasyčel bolestí, když se mu do rány dostal bylinný odvar. "Sakra, nemůžete mě nechat na pokoji? Oba dva!"