Ďáblova dcera

Byl jednou jeden ,,ďábel,, a tomu se narodila dcera ,,anděl,,. Ďábel, když ji uviděl, hned se mu zalíbila a nekazila mu ji ani představa, že je trošku jiná než ostatní z jeho rodu. Vypadala sice jak anděl, ale uvnitř už taková nebyla. Chceš to slyšet dál? No že se ptám, už píšu dál... Čím víc dospívala, tak ostatní ji od sebe odháněli. Anděla z toho byla smutná a vždy se někde schovala a vyplakávala svoji beznaděj. Myslela si, že ji nikdo nevidí, ale mýlila se. Její otec ví všechno co se děje v jeho překrásné teplé říši. Když jí bylo víc jak 18 let rozhodl se ji poslat pryč, tam kde ji určitě bude lépe, pryč od něj a jeho rodu. Trhalo mu to srdce i když se říká že ďábel žádné nemá, to jsou jen lidské povídačky, ale pravda je jiná a lidé se ji bojí a vždy budou.

Otec si ji zavolal k sobě a pověděl ji o tom. Její reakce byla velmi odmítavá a on to nechápal, v duchu si jen připomínal její usedavý pláč ,,Proč nechceš pryč?,, ptal se jí... ,,Jak se můžeš ptát? To je jasné že neopustím své soukmenovce,,... Její otec se na ni otočil a podíval se na ni zkoumavým a bolestným pohledem ,,Ty si myslíš, že sem neviděl tvé zoufalství?? Jak se schováváš a pláčeš? Ty si myslíš, že mě to uvnitř netrhá na kousky, jak se ostatní k tobě chovají? Díval sem se na to celých tvých 18 let a už s tím končím. Už sem rozhodl, běž a už se nevracej,, ...s tím se otočil a odešel z místnosti. Takhle ho ještě v životě neviděla. Dívala se za nim, jak odchází z jejího života a chtělo se ji plakat...ne teď brečet nebudu, toho už bylo dost. Odhodlaně se otočila vyšla ze svého rodinného sídla a své země. Rozhlížela se kolem sebe a v mysli, už plánovala svůj návrat, vrátím se toto je moje zem a nikdo mne odtud nedostane. Šla dál a neohlížela se zpět. Z povzdálí ji sledoval její otec a pukalo mu srdce žalem. Uslyšel za sebou vrznuti, otočil se právě včas na to, aby viděl jak mu srdcem projela dýka. Zavrávoral, chytil se okna, aby udržel rovnováhu, podíval se na svého vraha. ,,Ty? Jak si to mohl udělat?... Stačil ještě smrtelnou zbraň vytáhnout ze svého mohutného těla a vyhodit ji z otevřeného okna ven. Vrah se po ní ohnal, ale nestačil ji zachytnout. Bylo už pozdě, dýka vyletěla z okna ven. Vrah opatrně nakoukl ven, ale nikde ji neviděl. Chtěl se odvrátit od okna, ale v tom okamžiku zachytil nepatrný pohyb. Díval se tím směrem. Někdo odnášel jeho dýku! A ten někdo byl neznámý chudák. Uslyšel pod sebou hlasy, někdo přicházel. Odvrátil se od okna, právě včas. Naposled se ohlédl na mrtvého panovníka této říše a odešel, aniž by ho někdo spatřil.
………..
O 5 let později.
……….

Vypadala sice jak anděl, ale silou a umění boje se ji vyrovnal jen málokterý bojovník. Na pár sekund se porozhlédla kolem sebe a cítila jen prázdnotu, kterou nemůže jen tak někdo vyplnit. Ach ne, zase sem v rozmarné náladě, nikoho nepotřebuji. Ne teď, teď se musím soustředit na vítězství. Máchla naposled svou nejlepší zbraní, mečem, který byl vyroben jen a jen pro ni, moudrým a starým mistrem, který ji vše naučil a z posledních sil ji vyrobil tento nádherný meč, než skonal.
Davy šílí……aaaaa zas další výhra a ti kdo na ni vsadili jásali a radovali se z lehce získaných peněz. Otřela si meč a vrátila do pochvy. Lide okolo ni se rozcházeli a běželi si pro výhru. Najednou kolem ni bylo prázdno, jen protivník ležel na zemi a díval se na ni nenávistným pohledem. Podívala se mu chladně do očí a otočila se a vyšla z bojiště jako vítěz. Měla by cítit radost a oslavovat, ale chtěla být sama. Nikdo si ji nevšímal, až na jednoho patolízala ze sázek, otočila se k němu s tázavým a tvrdým pohledem. Bylo to ještě dítě, ruce se mu při pohledu na ni roztřepali a rychle ji podal výhru a už byl pryč. Strčila vyhrané peníze do měšce a mířila ke svému koni Moolanovi. Stál tam a už neklidně přešlapoval, jeho divoký pohled odstrašoval lidi a proto ho klidně mohla nechat samotného. Jeho černá srst se leskla v západu slunce. Vypadal jak nespoutaný ďábel a jak ji bolestně připomínal domov. Potřásla hlavou, aby odehnala nepříjemné myšlenky. Přistoupila k němu, na pozdrav zafrkal a hlavou ji šťouchl do ruky. ,,No ahoj, máš zas na něco chuť, že? To jsi celý ty, by si pořád jen jedl. ,,Podíval se na ni psíma očima a zas ji šťouchl do ruky. ,,Tak tady máš, přesvědčil si mne.,,Podala mu s kapsy cukr a mrkev. Nasedla na něj a vyjela z města jak to nejrychleji šlo. Byla tak nedočkavá, ze si ani nevšimla muže, který ji po celou dobu sleduje párem šedých oči a dál ji pronásleduje na svém ušlechtilém koni, nevídale krásným.
……
Cítila se volná, jako nikdy předtím. Obloukem se vyhla další vesnici a jela dal na sever. Už byla tma a měsíc a jeho věrné kamarádky ji svítily na cestu. Cítila se tak volně. Usmála se a navedla svého koně směrem k lesu. Zpomalila a zaposlouchala jestli neuslyší nějaké zvuky naznačující nebezpečí, zároveň se rozhlížela. Téměř jela krokem. Otočila se uviděla za sebou nepatrný pohyb. Na nic nečekala a rozjela se. Namířila si to k lesu. Sklonila se ke koňské šiji, aby byla rychlejší. Nepatrně se ohlédla, neznámý jezdec jel za ní. Nemýlila se! Rychle se otočila zpátky. Vjela do hustého černého lesa. Na rychlou projížďku rozhodně tento les nebyl stavěný. Žádná cesta, samé keře a dotěrné větve obrovských stromu, které vypadaly v této tmě, jako strážný duchové tohoto lesa. Mírně zpomalila a kličkovala hustým porostem. Mhouřila oči a pokoušela se prozkoumat les a najít nějaký úkryt. Uslyšela za sebou prasknuti, rychle se ohlédla ale nikoho neviděla. Najednou ji nad hlavou zahřmělo. Podívala se na nebe, tmu prořízl další blesk. Moolan sebou neklidně ošil. ,,No tak, klid hochu to bude dobrý,,začala ho uklidňovat. Vzhledla a popohnala svého věrného koně hlouběji do lesa.
...to je zatím vše...