1841 / 1.1.9. Murat

Pamatoval si toho jen málo. Na cestu mu zavázali oči, a když je opět odkryli, obklopovala ho stejná tma, jako když je měl zavázané. Přesto neomylně tušil, kde je. Ve vězení. Když ho strkali do cely, klopýtl a svalil se na zem, udeřil se do hlavy o zeď a ztratil vědomí.

Když přišel La Farge k sobě, ležel v tmavé malé cele, jejímž jediným zařízením byla přeležená matrace a vědro. On sám však neležel na matraci, leč na studené podlaze. Zvedl ruce a opřel si dlaně o čelo, maje pocit, že má v lebce praskliny, které se s každým úderem srdce bolestivě rozšiřují po celém jejím povrchu a že se po uplynutí blíže neurčitelné doby jeho hlava rozskočí na kusy. Pro bolest v hlavě na okamžik zapomněl i na bolavé zuby. Neměl sílu ani vůli vstát ani se doplazit k matraci. Jen se přetočil na levý bok, leželo se mu tak pohodlněji. Bolelo ho celé tělo. Se zavřenýma očima vyčkával, až se muka trochu zmírní. Nakonec usnul.

Nevěděl, jak dlouho dřímal, ale když procitl, bylo mu trochu lépe. Hlava už skoro nebolela. Zašátral v kapse kabátu a vytáhl dýmku a koření. Pak do ní sáhl znova a pátral po zápalkách, ale marně.

"Krucinál! Hergot! Sakra!!" ulevil si z plných plic. Včera doma zapaloval petrolejku a zapomněl dát zápalky zpátky do kapsy! Nechal je v bytě! Zhluboka, trpce si povzdechl. Poprvé ho napadlo, jak to, že vůbec dýmku má. Proč mu nevybrali kapsy? Možná zhodnotili, že mu to nepomůže k útěku a smí si to ponechat... Kdo ví. Každopádně, pokud byly jejich úvahy takové, měli pravdu. Dýmka by mu při útěku byla k ničemu. Vlastně mu byla i tak k ničemu, když zápalky leží doma... Domov. La Farge na to musel neustále myslet. Neustále si musel představovat, jak ho (snad) pustí na svobodu a on se vrátí do bytu a najde jeho dveře zamčené a svoje věci na chodbě před ním. Pak to znova zvážil a musel svou teorii upravit. Neměl žádné věci, které by mu z bytu odnesli. Veškerý ryze svůj majetek měl tady. Snad kromě konzerv a vodky...

"Hej ty!" houkl nějaký hlas.

La farge líně otočil hlavu a všiml si, že u mříží jeho cely stojí strážný. Nasál vzduch do nozder a zavzdychal. Obklopoval ho příjemný pach kouře z dýmkového koření.

"Pojď sem! Připálím ti."

Chvíli na strážného nevěřícně civěl, ale pak se zvedl, zasténal a chytil se za břicho. Všechny následky bití ještě neodezněly a kobka se s ním při tom prudkém pohybu zavlnila. Padl na kolena a na všechny čtyři. Dostal záchvat kašle. Z bolesti hlavy a břicha, ba vůbec z jeho nynější situace se mu zvedl žaludek.

"Člověče, že bych si to rozmyslel? Ty bys asi kouřit neměl," bručel strážný. "Hlavně se nepobli, asi by se ti nelíbilo s tím pak trávit zbytek času v té cele."

Novinář těžce polkl. Už před strážného slovy si zakázal zvracet. Pomalu si zase stoupl a tentokrát se mu hlava nezatočila. Přešel k mřížím a prostrčil jimi dýmku. Vzápětí si ji zase vzal a strčil do úst. "Díky," bručel a zase se vzdálil. "Co ta ochota?"

"Mám rád vaše básně," odpověděl překvapivě otevřeně strážný.

La Farge jen povytáhl obočí. Nechtěl to dál rozvádět. Sedl si na matraci.

Naprosto ztratil přehled o čase. I jídlo (misku vývaru s rozmačkanou zeleninou a malinkými kousíčky nedovařeného masa, vždy různě teplou) mu nosili nepravidelně, takže se podle toho nemohl orientovat. Na svoje hodinky La Farge docela zapomněl. Usínal také nepravidelně. Žádný způsob, jak měřit čas, jen malé okénko s mřížemi. Jenže novinář si nebyl jistý, kolikátá noc nebo kolikátý den plynul na druhé straně zdi.

Jeho věznitelé mu dodávali někdy polévku, někdy jen dva krajíce suchého chleba a po džbánu vody. Chutnala odporně, ale La fargovým vnitřnostem neublížila. Potřebu konal do vědra, které přistrčil k mřížím a někdo jej vždy vynesl. Na noc (či spíše na spaní) se přikrýval svým kabátem.

Nemaje co dělat, vzpomínal La Farge na minulost. Po matčině smrti živořil na ulici a přežíval z milodarů, které si vyžebral, z toho, co vyhrabal z odpadků pod okny domů a co ukradl. Později se mu nějakým zázrakem podařilo začít pracovat jako uklízeč v jednom šenku, na jeho jméno si nepamatoval. Za střechu nad hlavou a trošku stravy tam pracoval jedenáct let a vyslechl tam všemožné hovory, které očividně ovlivnily jeho myšlení a tvorbu. Teď měl ovšem na krále o to větší vztek. Byl synem (byť ne z manželského lože) příslušníka nejmocnějšího rodu v zemi, a král? Nechal ho žít v chudobě a zejména v nevědomosti! Budiž, o jeho existenci možná ani nevěděl... ale takhle ho zavřít?!

Jednoho dne, když mu bylo kolem dvaceti, se s partou svých podobně chudých přátel rozhodl vystrojit hody. Vloupali se pod rouškou tmy na statek u města. Byla horká srpnová noc, jich bylo šest nebo sedm. La farge kráčel v čele s petrolejkou, kterou sebral v šenku, v ruce. Lampička jen neochotně a jako by bázlivě rozháněla temno před nimi, jako by tušila, že se stane něco zlého, a chtěla je sama odradit. U La Fargových přátel se jí to podařilo, i když jí pravda pomohl štěkot psa.

"Ten pes roztrhá každého, kdo se k němu přiblíží!" zvolal vyplašeně kdosi. "Úplně jsme na něho zapomněli! Musíme odsud!"

"Tak běž, zbabělče!" nafoukl se La farge. "Já se nebojím! A kdo má kuráž, ať mě následuje! Já už mám po krk hladu, půjdu a tu slepici ukradnu, jsem sakra člověk, masožravec!"

"To je sebevražda, Murate," kroutili hlavami jeho společníci a ustupovali od něj do tmy. "Jestli máš chuť jít do hrobu, prosím, možná přijdeme na tvůj pohřeb, ale kolem toho psa s tebou neprojdeme!"

"Tak si utečte," ušklíbl se hrdý La Farge a trhnutím se obrátil. "Když už jsem sem jednou vlezl, jdu do toho!" Upevnit lano svého kamaráda kolem pantu vrat, vyšplhat vzhůru a přehoupnout se na dvůr později připadalo mladému dobrodruhovi jako nejsnadnější část celé té noční akce. Odjakživa byl zlobivý kluk. Lákalo ho nebezpečí a zkoušky odvahy, v parku nebyl strom, na který by nevylezl nebezpečně vysoko. Štěstěna nad ním držela ochrannou ruku. a držela ji dosud. Až do chvíle, než ho přistihli v kavárně.

Té noci však zašilhala někam jinam. La Farge slyšel slabounký dusot vlastních nohou, když přebíhal ke kurníkům. Svítil si na cestu petrolejkou a díval se pod nohy. Koutkem oka zahlédl psí boudu, ale myslel, že pes bude přivázaný. Myslel, že je dost rychlý, aby unikl. Pes byl ale rychlejší. Se štěkotem se vteřinu nato vyřítil z boudy a zaútočil. La farge zrychlil, ale pes po něm skočil a jeho ostré zuby se zaryly mladíkovi do lýtka nad kotníkem. La farge zaskučel, a protože setrvačnost jím vrhla kupředu, natáhl se na zemi. Petrolejová lampička, jediné světlo široko daleko (nebe bylo pod mrakem) zhasla. Záhy se objevilo nové světlo, tentokrát z lucerny, kterou nesla statkářka, korpulentní žena s měděnými vlasy (ničeho víc si nestačil všimnout). La Farge pro bolest takřka neviděl, psí zuby mu rvaly maso v noze a on téměř cítil, jak se mu jednotlivá vlákna svalů trhají od sebe. Tvář mu smáčely slzy, ležel tam, neschopen vstát, v pasti a obklíčen. Představoval si, jak dá statkářka psovi povel, aby ho opravdu rozerval na kusy.

Statkářka to ale neudělala. "Pusť ho, jen ho pusť!" houkla na zvíře, které bylo málem součástí La Fargova těla. "Ten už se nevrátí! Dali jsme mu za vyučenou, nech ho jít. Nebo spíš kulhat," poznamenala nelaskavě, když spatřila, jaké zranění její ochránce vetřelci způsobil. Když pes paničku poslechl, La farge vydal další bolestný výkřik, protože se mu zdálo, že kus jeho nohy si zvíře vzalo s sebou na památku. Několik vteřin jen ležel a bál se pohnout. Pak vyskočil. Ani nešel, ani nekulhal – pelášil směrem k lanu, jako by s nohou nic neměl. Adrenalin ho zbavil bolesti a on v běhu vyskočil vzhůru, hmátl po laně, nachystal si nohy, odrazil se ode zdi, koleny stiskl provaz a rukama přehmátl výš. Nahoře odvázal lano a vrhl se dolů. Skočil do křoví. Když dopadl na zem, poznal, že je zle. Ačkoliv doskočil pružně a lehce na nohy, zraněná končetina se pod ním podlomila a on znova klesl do trávy. Zůstal ležet. Schoulil se a opravdu plakal. Bolestí, vztekem, zoufalstvím a vinou z vlastní pýchy, která mu prostřednictvím psích zubů nohu roztrhala. Z jeho těla unikaly slzy a krev a mísily se s hlínou pod ním. Rána však velmi krvácela. La farge cítil, jak slábne, a tak se rychle zvedl a odhodlaně, i když se slzami a kletbami, se vlekl dál, raněnou končetinu táhl za sebou. V řídkém lesíku utrhl dva velké listy nějaké rostliny, obalil jimi ránu, i když se mu ruce chvěly, a převázal zelený obvaz lanem. Nějak se dopotácel do města a nějak (ale vůbec nevěděl, jak) našel doktora. Doktora Mörgdta, starého vojenského lékaře. Tehdy na něj ten muž působil sympaticky. Neptal se, nestěžoval si, ošetřil ho. O několik týdnů později ale La Farge vyhodili z šenku. Z peněz, které si po částkách půjčil, kde jen to šlo, si pronajal byt, kam za ním jednoho dne přišla Eva, aby mu zkontrolovala nohu, protože její otec měl něco důležitějšího. La farge ji pozval na schůzku a od té doby se scházeli. Začal psát své republikánské básně, a když Eva některé z nich omylem našla a přečetla, přiměla (podle jejího názoru velice talentovaného) La farge, aby místo básní začal psát do novin. A La farge psal obojí.

Někdy v té době začal kouřit, zpočátku proto, že mu to přinášelo inspiraci, později tomu přišel na chuť, takže jaksi zapomněl přestat. Dýmkové koření ovšem stálo (jako všechno) peníze. La farge si začal přivydělávat občasnou recitací svých básní na veřejnosti. Štěstěna se na něj opět usmála, když v nejhorší nouzi, kdy si půjčoval od kdekoho, jen aby měl na nájem, jehož splátku mu už tak domácí laskavě odložila, náhle zaklepal na jeho dveře notář. La farge se musel skutečně přemáhat, aby se dokázal tvářit smutně, když mu muž oznámil, že zemřela nějaká kamarádka jeho matky, o které v životě neslyšel, a v kšaftu mu odkázala nějaké peníze, které La Fargovi, jenž si už nemohl dovolit ani petrolej, přišly náramně vhod. Využil jich na zaplacení nájmu na nějaký čas dopředu a na alespoň částečné splacení dluhů. Dál ale psal jako o život, ať už básně, nebo články. Některé své starší básně dal La farge na namnožení Gneu Mörgdtovi, Evinu bratrovi. A přestože se jeho situace nepatrně zlepšila, ani dnes nežil v jistotě.