1841 / 1.1.10. Philipp

Právě s Juliet sklízeli ze stolu, když se ozvalo zaklepání na dveře. Byl už podvečer a Üb se nahlas podivil, kdo by to mohl být. Juliet vyjádřila také údiv. "Půjdu otevřít," vykročila ke dveřím, ale on ji zadržel.

"Půjdu já," řekl ostražitě. Dlouhými kroky změřil místnost a pomalu otevřel. "Ach, to jste vy," vydechl. "Tak jste mě našel! Mohu vám nějak pomoci?"

"Ovšem," zachrčel příchozí svým drsným, chraplavým hlasem, který se tak nehodil k jeho přízvuku.

"Půjdete dál?" ustoupil mu z cesty Üb.

"Ano," pronesl on takovým tónem, že Übovy přeběhl mráz po zádech. Bez rozpaků vkročil do domu.

Jeho majitel za ním zavřel dveře a objal kolem ramen Juliet.

"Toto je má..." Kousl se do rtu. Málem řekl "žena". "...přítelkyně Juliet. Támhle u stolu jsou mí synové, Philipp a Tionas, chlapci, běžte si hrát do pokoje."

"Vždycky, když se děje něco zajímavého, pošleš nás pryč," mrzutě se ozval Philipp, když se sesunoval ze židle.

"Ano!" přidal se hlasitěji Tionas. "Jsme už dost staří!"

"A že to říkáš zrovna ty, mladší," ušklíbl se pobaveně Üb. Ať mu bylo jakkoli, pošťuchování těch dvou ho dovedlo rozveselit.

Jakmile ale za chlapci zapadly dveře, všechno rozptýlení se v pokoji zabouchlo s nimi. Üb se otočil k příchozímu.

"Roger Rina," představoval se právě jeho ženě.

"Těší mě, monsieur," pravila ona. "Smím vám něco nabídnout?"

Jeho masité rty se roztáhly v nehezkém úsměvu. "Dal bych si čaj, kdyby vám to nevadilo, madame."

"Mademoiselle," opravila ho věcně, ale hned s drobnou úklonou odběhla, aby nachystala nápoj a zároveň tak nechala oběma mužům trochu soukromí.

V téže chvíli Rinův výraz ztvrdl. "Na něco se vás zeptám, monsieur Üb, a chci pravdivou odpověď. Když jsem sem přijel, vezl jste mne na policii. Cestou jste něco strhl z jedné budovy, jakýsi papír. Chci vědět, co na něm bylo. Proč jste ho vzal?" Jeho hlas zněl nemilosrdně a stroze tak, jak vypadal sám mluvčí.

Übovy pod jeho pohledem prolétl hlavou obrázek zdi. Rychle vzpomínal, co tam vše bylo a co by mohl povědět, aby to Rinu uspokojilo. Přes jeho první vřelost rychle pochopil, že k němu domů přišel policista. Věděl i, proč. A věděl ještě něco; že mu nemůže říct pravdu.

"Jakási mademoiselle Orfea," řekl. "Nějaké oznámení či co. Ano, že má zpívat. Chtěl jsem tam vzít Juliet a možná i chlapce."

Rinovi se zablýsklo v očích. "Jistě mi jej rád ukážete." V jeho tónu zněla nepopiratelná výzva.

Üb zatěkal očima po místnosti. Vzápětí skoro vykřikl, když ho Rina sevřel za rameno. "Poslouchejte, člověče, přišel jsem vám pomoci. Myslete na své syny, máte štěstí, že je máte. Tak je chraňte. Poslali mě sem, abych vás zatkl. Naštěstí poslali mě! Samozřejmě ne samotného..."

Üb se okamžitě začal rozhlížet, ale Rina jím zatřásl: "Übe, proboha! Můj kolega si musel odskočit, utekl jsem mu, abych měl náskok, ale už jsme ztratili spoustu času! Může tu být každou chvíli! Jestli vám na vaší rodině záleží, nalijme si čistého vína, monsieur Üb, a hleďte mi dát nebo aspoň ukázat, co jste tehdy vzal!"

"Co na tom záleží?" vykřikl Üb.

"Podezírají vás, že jste vzal zakázanou báseň jakéhosi La Farge, jakéhosi buřiče. Je to pravda?"

Rinův pohled Üba varoval. Chvíli se ještě rozmýšlel, ale něco v jeho naléhavosti i předchozí vřelosti mu dodalo odvahu. Musí mu věřit. Nepřipadal mu jako herec. Odšoural se do druhé vedlejší místnosti a vrátil se s papírem.

"To je ta báseň," řekl rezignovaně. "Doufám, že nechybuji, když vám věřím."

"Ujišťuji vás, že ne," řekl Rina a upřeně hleděl Übovi do modrých očí. Pak pohled sklopil k básni. Po rtech mu přelétl zvláštní škleb, když v duchu četl verše. "Máte jich víc? Chci je všechny. Hned!"

Tentokrát Üb vůbec neprotestoval. "Jo, a mimochodem," broukl, "jsem poručík."

Rina ho ignoroval. Obratně papír složil a schoval do kapsy. Pak vzal od majitele domu i zbytek a učinil s nimi totéž. Pečlivě je rozdělil do obou kapes tak, aby byly co nejméně nápadné.

"Co to...?" chtěl vykřiknout Üb, ale v té chvíli se ozvalo další zabušení na dveře. Rina po něm vrhl významný pohled a sám šel otevřít. Vozka ho zamračeně pozoroval.

"Rino?" vyvalil oči policista na prahu.

"Šel jsem napřed," hlásil Rina svým bodrým strojeným tónem. "Aby neutekl, víte. Abychom sem třeba nemuseli znovu. To byste přeci nechtěl. Zdržel jsem ho tady, můžeme na to."

Übovi čelo zkropil pot. Udělal jsem hloupost, hroznou hloupost, spílal sám sobě v duchu. Jenže... něco v Rinově chování – nedovedl přesněji určit, co – mu skýtalo uklidnění a jakési vědomí, že ten, před kým agoulleský policista předstírá a koho šálí, není on, poručík Üb.

"Poručíku," docela bodře ho pozdravil Rinův společník.

Üb odpověděl. Znal ho, jak by ne. Znal téměř všechny zdejší policisty. Však taky kdysi patřil mezi ně. Na kozlíku by se k hodnosti poručíka těžko dostal. Líbilo se mu, když ho jako poručíka oslovovali. Připomínalo mu to, že kdysi opravdu býval jedním z policistů. Že to není jen nějaký jeho mlhavý sen nebo vzpomínka z minulého života. Ano, býval policista. A teď byl u koní. Koně... Kvůli jednomu před lety přišel o místo policejního důstojníka... Kvůli koni plukovníka Alaina... Přišlo mu to tak dávno...

"Příkaz k prohlídce," mávl mu policista před obličejem papírem, ani mu jej nedal přečíst. Üb po něm rozhořčeně chňapl, ale když se jeho prsty sevřely, uvěznily v pěsti jen několik molekul vzduchu. Nečinně mrzutě přihlížel, jak Rina s kolegou systematicky pročesávají hustým hřebenem dům. Podupávali po podlaze, poklepávali na stěny, otvírali truhlice a prosahaváli polštáře a slamníky. Listovali několika málo knihami, přerovnali zásobu konzerv ve spíži, jestli pod nimi není něco ukryté. Nakonec vtrhli do pokoje chlapců. Ti rychle přeběhli k otci, u něhož se schoulili, nechali se obejmout kolem ramen, ale nedívali se na Üba dřepícího mezi nimi, leč upírali vyvalené modré oči na oba policisty prohledávající jejich ložnici. V těch modrých očích se zračila směs hrůzy a obdivu. Ti pánové přeci byli policisté, jako kdysi býval i jejich otec!

Prohlídka byla skončena. Rinův výraz byl zcela neproniknutelný, ale obličej jeho kolegy prozrazoval rozladění. Ve tváři Übově se zračil hněv.

"Přejete si ještě něco, pánové?" zeptal se se zaťatými zuby.

"Jistě," řekl Rina. "Vypít si svůj čaj."

"Jak myslíte, Rino. Já radši včas napíšu zprávu."

"Když se nemůžete dočkat, až náš neúspěch vyjde najevo, proč bych vás zdržoval, že," opáčil klidně Rina. Üb se mírně usmál.

Jen co policista vytáhl paty, vrátil Rina Übovi básně. "Dejte si pozor," varoval ho.

Üb se na něj usmál. "Proč? Vy mě varujete," přátelsky mu stiskl rameno. Chvíli si hleděli do očí, pak se Rina otočil a klusem opustil dům poté, co jedním douškem vypil již chladný čaj.