1841 / 1.1.11. Murat

Jak již bylo zmíněno dříve, La Farge naprosto neměl přehled o čase. Když ale potřetí usnul a zase se probudil, začal na sobě pociťovat zvláštní slabost a nezdravou únavu. Dříve přecházel sem a tam po cele se založenýma rukama, okázale se mračil a vrhal nenávistné pohledy po kamenných zdech. La farge ovšem miloval jaro a voňavé stromy obklopené bujnými rozvitými květy, kde hučí včely, miloval období, kdy se příroda pomalu probouzí z dlouhého zimního spánku, miloval, když se stromy, přes zimu holé a smutné, zvolna obalují svěží zelení. Když taje mrzutý studený sníh, mění se ve vodnatou břečku a vsakuje se zpět do půdy, kterou osvěžuje a dává vláhu rostlinám. Když se slunce, které jako by přes zimu churavělo, vzmáhá a bující životem obdařuje krajinu mocným teplem. Miloval hřejivý dotyk slunečních paprsků na tváři, kde jako by ho ta obrovská žlutá koule konejšivě hladila a šeptala příslib, že vše bude dobré. Jenže sluneční paprsky, jakkoli jsou teplé a silné, neproniknou kamennými stěnami. Nemohly se k němu dostat. Cela La farge dusila. Novinář utíkal alespoň svými myšlenkami z protivného, šedivého, nudného vězení a s nově nacpanou dýmkou v ústech využíval plnicí pero, které mu z jemu neznámého důvodu nezabavili. Psal na matraci.

 

Svrhneme krále, není zbytí!

Co dosud dělo se už nesmí býti!

Král ať se v blátě válí!

My sami budeme si králi!

 

Král míval všechno a my nic.

Nepřipusťme to nikdy víc!

Vždyť mu už poslední vteřinka tiká.

Ať žije svoboda, republika!

 

Chtěl napsat ještě něco, jenže peru došel inkoust. Novinář pochopil, že mu vážně není dobře, protože i to krátké psaní ho vyčerpalo natolik, že si spontánně zdříml. Když otevřel oči, čekala na něj u mříží miska studeného vývaru a malý džbánek té odporné vody. Obojí vypil, odvlekl se zpátky na matraci a zakryl se kabátem. V cele mu dělal společnost lezavý chlad.

Zdál se mu sen, který si kupodivu jako jeden z velmi mála zapamatoval. Byl znova malý chlapec. Choulil se u mrtvé matky, na hrudi nalepené její chladné tělo, za zády horká kamna. Zavřel oči a tetelil se, vychutnávaje onen sálavý žár. Sen ale skončil příliš brzy. Nechtěl se ho vzdát, zoufale se bránil probuzení, ale vzpomínka už odplula a on byl nucen se vrátit do drsné reality. Nechoulil se u kamen u matky, ale na slamníku v temné cele. Sen mu ale na památku zanechal ono příjemné teplo... Vděčně se choulil pod kabátem, dokud si neuvědomil, že to teplo zvolna přestává být tak příjemné. Že to bylo vlastně horko, které ho začínalo spalovat. Než se ale přiměl i k něčemu tak jednoduchému, jako je odhrnout ze sebe ten kus oděvu, upadl znova do dřímoty. Znova se probudil. Otočil se na záda a hleděl do stropu. Mohl by se tu objevit ten strážný, odnést prázdné nádobí a zase mu připálit dýmku... Mladý muž se posadil a kýchl. Košili měl mokrou potem. Když polkl, nečekaně ho zabolelo v krku. Tiše zaklel.

A v té chvíli ji uslyšel.

"Murate?"

Její hlas se ozval za ním. La farge vstal a otočil se. Jakkoli mu bylo zle, jeho tvář se rozjasnila, když uviděl její obličej a pár pramenů rezavých vlasů orámované malým okénkem.

"Evo!" zvolal nevěřícně a vrhl se k ní. Ona obtočila ruce kolem mříží a on položil své dlaně na její pěsti. Jak mu chyběl tenhle kontakt s jiným člověkem, s Evou! "Jak ses sem dostala? Jak víš, kde jsem?" divil se, ale přitom se usmíval.

"Na tom nezáleží," řekla, protáhla útlé paže mřížemi a sevřela v dlaních jeho tvář. Mnula prsty jeho licousy.

"Máš pravdu, nezáleží. Hlavně, že jsi tu," řekl on. Stál pak mlčky několik minut.

La Farge se ohlédl a uviděl strážného. Eva sledovala jeho pohled a zatvářila se vyplašeně, ale on ji uklidnil, že o nic nejde. Poodešel k muži a požádal ho o kousek papíru a plnicí pero. Bylo mu vyhověno. La farge v duchu blahořečil mužově ochotě číst jeho básně. Rychle napsal vzkaz a mezi mřížemi jej prostrčil Evě.

"Dej to prosím mé domácí," žádal.

Přikývla.

Díval se na ni. Vypadala tak krásně, rezavé vlasy jako by hořící v západu slunce... Přál si, aby nikdy neodešla. "Jsi můj poklad," šeptal vděčně a třel se o její ruce. "Miluju tě..."

Eva chtěla něco říct, ale on ji nenechal:

"Víš co," řekl rozhodně, "až se odsud dostanu, vezmu si tě. Už je mi všechno jedno, všechny dluhy. Chci jenom tebe. Vezmeme se a zařídíme si krásný život, všichni tři spolu, ano? Najdu si další práci, abych měl víc peněz, udělám pro tebe cokoliv..."

"Murate..." koktala Eva a pomalu se od něj odtáhla. "Ty jsi řekl všichni tři? He, víš snad něco, co já ne?"

Usmál se. "Chci tím říct, že jsem změnil názor. Chci jen tebe, nechci tě ztratit. Udělám, co si přeješ. Bude svatba, budou děti, jak jsi chtěla."

Eva se rozzářila. "Murate... já..."

"Nic neříkej," zašeptal.

Sklopila oči. "Už bych měla jít," řekla. "Odnesu ten lístek tvé domácí, jak jsi chtěl." Rukou mu odhrnula vlasy z čela a ucukla. "Ale Murate, máš horečku, žhneš jako kamna!"

Jako na povel se novinář zapotácel a musel se zachytit její paže. "To nic," bručel chabě. "Odpočinu si a pak mi bude líp."

Nepříliš přesvědčeně přikývla a odešla. Ještě mu rozverně zamávala.

La Farge si sáhl na čelo. Odmotal šátek, který nosíval zavázaný kolem krku, a namočil jej ve vodě, již mu donesli, a držel si jej na rozpálené kůži, když klopýtal zpět k matraci.

Po novém probuzení mu bylo ještě hůř. Zavrtal se pod kabát, ale ničeho víc nebyl schopen. V hlavě mu tepalo a teklo mu z očí i nosu. Těšil se jen myšlenkami na to, že ho snad nevystěhují a že Eva ho určitě brzy znova navštíví.

 

Jednou přišel strážný, odemkl mříže a přešel k novináři. Sáhl mu na čelo a líce, probudil ho a dal mu něco pít. Pak odešel. La Farge si nebyl jistý, zda to nebyl jen sen, ale po probuzení nalezl u mříží krajíc chleba, džbánek vody a také lahvičku nějaké tmavé tekutiny. Obsah lahvičky vypil, zapil vodou a opět se schoulil pod kabátem a oždiboval bez valné chuti k jídlu chleba. Za pár hodin se ale cítil trochu lépe. Hlava se uklidnila a dařilo se mu lépe odkašlávat. Vzpomínal na pampeliškový sirup, který měl v bytě pod stolem za Evinými konzervami a mlékem a vodkou...

"Murate?"

Tok jeho myšlenek opět přerušil Evin hlas. Rozzářil se a běžel k okénku, za jehož mřížemi se zjevila její měkce opálená tvář a velké hnědé oči.

"Jsi tady!" zvolal. "Co paní domácí?"

"Co by?" podivila se ona. La farge to chápal jako znamení, že vše proběhlo hladce. Eva nakrčila obočí. "Co se stalo, Murate?"

Všechno jí vyprávěl. Ona protáhla útlé paže mřížemi a hladila ho po kloubech zaťatých pěstí.

"Neměli právo takhle se k tobě chovat," mračila se. "Určitě bude soud. Seženu ti právníka, dostane tě z toho, uvidíš."

Novinář svěsil hlavu. "Já nevím, Evo moje... Mám strach, že z tohohle se nevylížu. Mají proti mně přímý důkaz, viděli mě! Hlavně se postarej o Gnea, kdyby ho taky chtěli vyslýchat. Nebo jsi to už udělala?"

"Jak bych mohla, nevěděla jsem, že tě zavřeli do vězení. Včera jsem byla u tebe a přišlo mi divné, že nejsi doma. Našla jsem ten lístek, sice jsem to nechápala, ale šla jsem k Voňavé růži. Tam mi řekli, že jsi tam byl, ale pak jsi bez placení zmizel a nechal tam tu lahvičku inkoustu a pero... pochopila jsem, že se asi něco stalo, Gneus má nějakého kamaráda jako vrátného u policie, prý zaslechl, jak se několik policistů baví o tom, že tě zatkli. A zbytek byl logika. Takovou nebezpečnou osobu nedáš do vězení k dalším lidem, ne ne. Museli tě odklidit někam stranou, abys nedělal další nepokoje. A jediná vězeňská pevnost je tahle."

"Zajímavý příběh, mohl jsem ho slyšet už minule," pousmál se novinář.

"Murate, co tím myslíš?" Evin hlas zněl vážně.

"Jak co tím myslím?"

"S tím, že jsem ti to mohla říct už minule. Kdy minule, prosím tě?"

"No minule, když jsi tu byla. Nedělej, že se nepamatuješ, dával jsem ti přeci ten lístek pro bytnou!"

Eva se na něj zkoumavě zadívala a kousla se do rtu. "Murate, já tu jsem dnes poprvé. Vždyť ti říkám, že trvalo, než jsem se dozvěděla, kde jsi. Je ti dobře?"

La farge odstoupil od mříží a nevěřícně na ni civěl. "To... to není možné, Evo!" hlesl. "Stála jsi tady, jak stojíš teď! Já ti dal ten lístek... ještě jsem prosil strážného o pero a papír..." Tázavě se ohlížel na strážného.

"Ano, chtěl jste po mně papír a pero, ale byl jste tu sám, monsieur," řekl ten.

La farge slabě vykřikl. "To není pravda!" zvolal.

"Ale je, viděl jsem vás. Něco jste napsal a ten papír jste si dal do kapsy kabátu."

"Ne, ne, dal jsem ho Evě!" bránil se zoufale a běžel ke kabátu. Z kapsy vytáhl papír. Nechápavě na něj hleděl. "To není pravda, to není... pravda..." mumlal. "Já nejsem blázen..." Pohlédl na Evu zoufalýma hnědýma očima. "Já nejsem blázen!"

"Asi se ti to jen zdálo," konejšila ho ona. "Dej mi ten lístek teď. Odnesu ho a řeknu Gneovi o toho právníka. Má nějakého známého, který vystudoval práva."

Třesoucí se rukou podal Evě lístek. "Díky," šeptal. Ale myšlenkami už byl jinde. On není blázen! Musel mít jen horečku, vysokou horečku a blouznění... Ale působilo to tak skutečně! Možná je ale štěstí, že nebylo. Uvědomil si, že je rád, že to o svatbě a dětech řekl jen výplodu své horečnaté fantazie. Kromě toho, že děti prostě nechtěl, by rodinu ani neuživil.