1841 / 1.1.16. Murat

Vítr byl stále štiplavý a protivný. La Farge zastrčil prokřehlou ruku v tenké, nuzné rukavici do kapsy a vytáhl zápisník. Byl rád, že mu jej vrátili. Na jednu stranu ho zamrzelo, když zaregistroval, že stránky s jeho básněmi vytrhli, ale na druhou stranu ho to vlastně vůbec nepřekvapilo. Mohl být nastokrát vděčný za to, že jeho poznámky k rozepsanému článku mu nechali. Hned, jak mohl, jej dopsal a odevzdal, samozřejmě příliš pozdě. Vyslechl si řadu nadávek, výtek a výčitek, dokud nebyl milostivě propuštěn z kanceláře s tím, že jestli se opováží odevzdat něco ještě jednou tak pozdě, může se s touto prací rozloučit. Netrápil se tím, neměl v úmyslu psaní zanedbávat. Ačkoliv, pomyslel si sklesle, když se to vezme kolem a kolem, tenhle článek jsem taky neměl v úmyslu odevzdat pozdě… Prostě se to stalo… Ale už se to nestane, umínil si. Už si bude dávat pozor. Dostal druhou šanci, nehodlal ji promarnit.

Nyní přelétl pohledem adresu na papíře. Pohlédl k domu naproti sobě. Ano, správně, usmál se v duchu, když obezřetně měřil kroky ulici. Těšil se na teplo domu, na horký čaj, který by mu třeba mohli jeho obyvatelé nabídnout, a v neposlední řadě na informace, které tu může získat. Rád poslouchal příběhy jiných. Ještě raději, když z nich mohl mít vlastní prospěch, až jej zveřejní v novinách. Zaklepal. Vzápětí se mu ohromením rozšířily zornice a poklesla čelist, když mu dveře otevřel rozcuchaný a rozesmátý malý kluk. Měl modré oči a zrzavé vlasy a nejistě na La Farge pohlížel.

„Kdo jste?“ užasl. „Co tu chcete?“

„La Farge,“ představil se příchozí a snažil se mluvit klidně. Děti ho znervózňovaly. „Píšu do novin, víš? Ehm… Na téhle adrese prý bydlí jistý monsieur Üb, mohl bych s ním mluvit?“

Chlapec k němu zvedl překvapeně oči. „Už se mnou mluvíte, monsieur.“

Novinářem na vteřinu otřásla druhá vlna údivu, ale vzápětí se dovtípil prosté pravdy. Usmál se. „Philipp Üb? Philipp Marcelus Üb?“

„Aha,“ opáčil zklamaně kluk. „Tak takhle…“ Pokrčil rameny. „Promiňte, monsieur, spletlo mne, že si přejete monsieur Üba. Můj otec je totiž poručík üb.“ A pyšně se nafoukl.

La Farge netrpělivě přešlápl. Do zad ho šlehal jako bič chladný vítr. „A zašel byste pro něj, monsieur Übe?“ zeptal se jízlivě.

„Beze všeho,“ odběhlo dítko. Jeho otec se objevil záhy. Byl to vysoký černovlasý muž s hladce oholenou tváří s v Gonách nezvyklýma, modrýma očima.

„Nemám zájem,“ odsekl a přibouchl dveře. La Farge na ně okamžitě hlasitě zabušil.

„Poručíku Übe, prosím vás! Prosím, vy nevíte, jak je pro mě ten článek důležitý!“

Dveře se pomalu otevíraly. Na zlomek vteřiny La Farge zadoufal, že bývalého policistu obměkčil, ale ve chvíli, kdy zahlédl jeho obličej, pochopil, že se dopustil omylu. Übovy oči byly modré jako moře a La Farge měl pocit, že jsou i stejně chladné a nepřátelské. „Ten článek je pro vás důležitý?“ zeptal se poručík prkenně. Jeho paže zničehonic vystřelila vpřed a jeho prsty uvěznily v železném stisku šátek, který měl novinář uvázaný kolem krku. „Je pro vás důležitý?!“ zahřměl Üb temně. „Pro mě byl Hugo taky důležitý, a přece jsem o něj přišel. A byl to živý tvor, ne nějaký pitomý kus papíru. Odmítám si to blíž připomínat, odmítám dovolit vám, abyste složitý lidský život vměstnával do několika málo řádek článku, je vám to jasné? Nebudu vám v tom napomáhat! Neřekl jsem ani slovo do novin tehdy, neřeknu ani teď, vy novináři jste horší než policie! Jestli potřebujete informace, najděte si nějaké noviny z té doby, určitě o mě něco dokázali najít, ale ode mě neuslyšíte ani slovo. Sbohem, monsieur.“ A pustil ho a znova bouchl dveřmi. Novinář věděl, že znovu už se mu neotevřou.

Rázoval ulicí pln hněvu. Když ho chladný vítr trochu uklidnil, začal mladý muž přemítat, kam by se vrtl. Domů nemohl, madame Mörgdtová mu nedala klíče, a tak musel vždy čekat, než se dostaví první obyvatel. Věděl, že Eva od svého bratra přijde kolem druhé hodiny odpoledne, zbývala ještě spousta času. Po delších úvahách, kdy, nedávaje pozor na cestu, šel doslova, kam ho nohy nesly, se rozhodl trochu času zabít obědem. Podařilo se mu něco málo našetřit a řekl si, že se nic nestane, když si jednou dopřeje jídlo venku. Zastavil se, aby přešel ulici, když tu si všiml rozložitého muže, jenž rázně a suveréně kráčel proti němu. Automaticky uhnul, aby mu nepřekážel, jenže muž se k němu stejně přitočil a pevně ho chytil. Než se La Farge stačil vzpamatovat z překvapení, byl zatažen do temné postranní uličky.

"Co chcete...?" vydechl La Farge přiškrceně.

"Ty víš moc dobře, co chci," ušklíbl se hromotluk. "Peníze. Vrať, co dlužíš!"

"Já je nemám!" zaúpěl novinář. "Dejte mi pár dní..."

"Pár dní jsi už měl," opáčil lhostejně muž. "Nemáš peníze, tak zaplatíš jinak. Třeba příště ty peníze mít budeš." Při posledních slovech už ho bil. Jeho tvrdá pěst se asi dvakrát střetla s La Fargovou, ale častěji narážela do jeho žeber a obličeje. Během necelé minuty měl La Farge roztržený ret a obočí a na nohou, které ho bolely po častých kopancích, se sotva držel. Potom se mu podařilo udeřit nepřítele do čelisti. Muž zaklel a vyplivl spršku krve a zub. Chvíli se na něj díval ve snaze pochopit, co se vlastně stalo a jak se to tomu o hlavu menšímu mužíkovi mohlo podařit. Vzápětí se na něj vrhl s novou vervou. La Farge se už ani nebránil. Pod několika dalšími údery klesl na studenou zem a jen si rukama chránil hlavu. Ze tmy za zavřenými víčky se mu začala točit hlava. Postupně přestal vnímat údery a kopance, které mu přistávaly na břiše, rozkroku, žebrech i zádech, dokud neztratil ponětí o celém světě. Jen matně vnímal mužovy výkřiky a hrozby. Jednu si však zřetelně zapamatoval:

"Jestli pozítří nezaplatíš, zlomím ti ruku! Samozřejmě tu levou, abys mohl dál psát."

 

Když přišel k sobě, skoro nic neviděl. Několik vteřin mrkal a snažil se přivyknout oči měkké záři vzdálené petrolejové lampičky. Uvědomil si, že je nahý a že už neleží na tvrdé dlažbě, nýbrž na posteli.

"Ahoj, Murate," uslyšel nad sebou smutný hlas.

La Farge se nadechl, aby odpověděl, ale namísto toho se rozkašlal. S každým záchvěvem plic ho rozbolel hrudník, třeštila mu hlava a při každém pohybu mimických svalů ho bolel pohmožděný obličej a roztržený ret.

"Jak ti je?" starostlivě se zeptal hlas nad ním.

Tentokrát se ani odpovídat nepokoušel. I jen pokus o mluvení tak hrozně bolel! Jen zasténal.

"Asi ne moc dobře," usoudil hlas. "Měl jsi štěstí, že jsem do té uličky zamířil. Když mě zahlédl, vzal ten chlap, co tě mlátil, nohy na ramena. Málem tě ubil k smrti."

"Nezabil... by mě... To bych... mu nemohl... platit..." přerývaně ze sebe vysoukal La Farge. Dělal mezi slovy dlouhé odmlky, protože kdykoli bolavé rty zavadily o sebe, tvář se mu zkřivila bolestí a to vyvolalo jen další bolest. Opět se mu začala trochu točit hlava.

Nastala chvíle ticha. Potom opět promluvil hlas: "Přinejmenším dnes bys určitě raději měl ležet. Pořádně tě zřídil."

"Ale..." chtěl se bránit La Farge, jenže byl zadržen. Jednak bolestí, jednak slabostí, jednak mužem samotným. Ten mu stiskl rameno a kamsi poodešel. Vrátil se s papírem a tužkou.

"Nemluv," poradil La Fargovi. "Jestli máš něco na srdci, napiš to."

"Musím pokračovat v práci. Nechci mít zlomenou ruku. Musím mu zaplatit," napsal novinář. I psaní ho bolelo.

"Tím ti hrozil?" zeptal se on.

"Ano."

Na okamžik zavládlo ticho.

"Nad čím přemýšlíš, Xaviere?"

"Dám ti ty peníze," pronesl pomalu, ještě stále zadumaně hlas.

La Farge pootevřel ústa, ale jeho kolega ho předběhl:

"Ne, neprotestuj. Zaplatím za tebe. Až budeš mít peníze, příležitostně mi to vrátíš. Jako úrok po tobě budu chtít... takovou službu. Bude výhodná i pro tebe."

La Farge přikývl. Věděl až příliš dobře, že tentokrát nemá na výběr.

"Nestíhám," přiznal Xavier. "Od práce neustále odbíhám sem a starám se o Françoise. Takže by se mi hodila pomoc. Zaplatím za tebe dluhy, ale ty za mě uděláš kus práce. Zejména potřebuji pomoct s jedním článkem. Za pár dní má být ples, chtěl jsem se tam vetřít a napsat o něm. Ale je to příliš daleko a já opravdu musím každou chvíli být u Françoise. Takže tam místo mě půjdeš ty a ten článek napíšeme spolu. O peníze se rozdělíme, to se neboj. Vím, jak na tom jsi."

Při posledních kolegových slovech si La Farge vzpomněl na noc, kdy ho pokousal pes. Xavier tam byl tehdy s ním, patřil do skupinky jeho kamarádů z ulice, jenže v pozdějších letech měl víc štěstí než La Farge. Nejen, že ho nepokousal pes, ale navíc v dospělosti zdědil spoustu peněz, pocházel z legitimního svazku, z manželského lože, jeho matka nebyla nevěstka a měl docela zámožného kmotra, který krátce před jeho dospělostí zemřel.

Přikývl. "Souhlasím."

"Tak jo," kývl druhý novinář. "Teď ti budu muset zašít to obočí. A možná i ten ret."

"Neměl by to raději udělat doktor?" zdráhavě napsal La Farge.

Jeho kolega zkrabatil čelo. "Možná ano," kývl.

"Jednoho znám," napsal on. "Alexandra Etüho."