1841 / 1.1.17. Árno

Oteplilo se. Mírně, přesto však dost na to, aby roztály poslední zbytky sněhu. Obloha ale nepřestala být skryta za clonou pochmurných šedavých mraků. Občas se však v oné hradbě prorazila skulinka, jíž na ulice města dopadl sluneční paprsek. Jeden ukazoval na místo, kde si v rohu obdélníkového Náměstí Smíru rozložil deku mladý malíř, usadil se na ni a rozprostřel kolem sebe svá díla; převážně výjevy krajin, sem tam nějaký méně zdařilý portrét mladé ženy s řídkými zrzavými vlasy a pihovatým obličejem. Na dvou obrazech ona dívka seděla v parku a četla Childe Haroldovu pouť. V originále. Její znalost anglického jazyka byla jednou z věcí, jež na ní obdivoval.

Malíř se nudil. Jen málokdo k němu vůbec zašel, ještě méně lidí si od něj obraz koupilo. Přitom peníze tak naléhavě potřeboval! Knížeti d'Elzzbierppe navzdory. Seděl tu už několik hodin a prodal jen tři; dvě krajiny a jednu Claru. Jenže za poslední tři hodiny k němu nezavítal vůbec nikdo. Všichni se zajímali o podstatnější věci jako vosk, petrolej, plátno, kožešiny, zeleninu a maso, bylinky, tuk a uhlí dovážené ze severu. Koutkem oka zahlédl stánek s rybami a v duchu si udělal poznámku, že až bude odcházet, mohl by nějakou koupit k večeři. Nebo ještě lépe; vrátí se domů, bude předstírat, že se jde ještě projít, a přitom nějakou rybu uloví v Ykkhó. Ano, to udělá. Jasmína bude příjemně překvapená. Už se těšil na její výraz, až před ni rybu položí. Pohodil hlavou, aby setřásl z obličeje tmavě hnědé kadeře, které se mu vlniny na ramena. Nenáviděl je a osobně by je nejraději ostříhal, ale Jasmína mu to nedovolila. Nutila ho, aby je nechával takto. Dlouhé, rozpuštěné, obtěžující. Öörrovi to ani tak nevadilo. Byla na něj hodná. A kníže d'Elzzbierppe, ten ho takřka rozmazloval. Jasmína občas tvrdila, že to vypadá, jako by ho měl raději než vlastní, byť nelegitimní potomky. Kdykoli to d'Elzzbierppe zaslechl, zpražil ji pohledem.

Vzpomněl si na dnešní ráno. "Ty už jsi vzhůru?" pronesla, když vstávala.

"Ano, jako vždy," pousmál se srdečně. "Naberu snídani?" Právě smetl z pánve na talíře míchaná vejce a rychle opekl dva krajíce chleba. Když pokládal jídlo na stůl, Jasmína už seděla na svém místě.

"Maloval jsi?" zeptala se.

Přikývl. "Ano. Půjdu na trh, dnes tam bude hodně lidí, víc než jindy. Je to přeci Trh konce zimy. Snad prodám dost obrazů."

"Určitě," usmála se na něho. "Jsi můj šikovný chlapec." Natáhla ruku, aby ho pocuchala ve vlasech. Uhnul a zamračil se na ni. Nenáviděl tyhle její chvilky, kdy trpěla nutkavou potřebou ho hladit, objímat a líbat. Nevadila mu ani ta gesta jako taková, nelíbil se mu pohled, jaký u toho měla v očích. Nostalgický a... smutný. Někdy měl pocit, že se jí dokonce v těch očích lesknou slzy. Proč by měly? Proč by měla slzet při pohledu na něj? Nechápal to.

Z myšlenek ho vyrušil povědomý zvuk. Zvedl hlavu – a srdce se mu sevřelo. V první vteřině zaplesalo radostí, ale okamžitě ji nahradil šok. Právě vycházela z jednoho krámku naproti němu, slyšel její smích a viděl, jak jí do zrzavých kadeří padlo slunce a proměnilo je na oslnivý vodopád, v němž se barva jejích vlasů a zlato slunečních paprsků promísily. Vytvořily krásu, nad jakou srdce malířovo plesalo radostí a obdivem. Díval se na dívku, naprosto okouzlen její krásou, její opálenou pletí dosvědčující, že ráda tráví čas ve slunných zahradách a parcích, její vysokou postavu a dlouhé černé šaty, které ji halily. A pak se ta něžná krása rozplynula. To když si uvědomil, že se dívka směje něčemu, co jí řekl její doprovod. Z krámku jí v patách vyšel její otec.

Několik vteřin dokázal Öörr jen sedět a hledět na ně – než si pomalu s hrůzou uvědomil, že Clara tahá otce za rukáv civilního oděvu... a ukazuje jeho směrem.

Malíř se roztřásl. Až dosud ji tiše obdivoval, byla jeho múzou a motivem mnoha jeho obrazů, ale věděl, že jako dcera velitele gardy je pro něj naprosto nedosažitelná. Tajně ji sledoval v parcích, když si tam šla posedět do stínu stromů v parném letním dni, díval se, jak její oči kmitají ze strany na stranu, sledujíce řádky anglické knihy. Nikdy by ho ale nenapadlo, že jednou nastane den, kdy si ho všimne. Kdy s ním promluví... Doufal, že bude mluvit ona, ne plukovník. Po očku na něj pohlédl. Vedle své dcery vypadal nepatřičně. Měl přísný krátký účes barvy ocelové šedi, byl mírně při těle, měl výrazné plné rty a malá prasečí očka, která se takřka ztrácela v jeho širokém obličeji. Malíř Öörr musel na okamžik při pohledu na něj zauvažovat, kde muž jako on vůbec přišel k nějaké dceři. Natož k tak krásné a půvabné jako Clara. Vypadala vedle něj tak krásně jinak, jako pohádková víla po boku ohavné ježibaby. Její krása podtrhovala ošklivost jejího otce stejně výrazně, jako ona ošklivost staršího muže podtrhovala krásu jeho dcery.

Dvojice se k němu pomalu přibližovala. Öörr opět pohodil hlavou, odhodil dozadu neposedné vlasy a nasadil svůj obchodní výraz, který neprozrazoval sebemenší náznak toho, co se honí mladíkovou hlavou.

"Podívejte, papá!" zvolala Clara a táhla otce k obrazu, na němž seděla v parku a četla si. "Tenhle je přeci nádherný, mnohem lepší než ta patlanice, kterou dostal na plátno ten dvorní malíř, kterému jste přikázal mne namalovat!" Pak se otočila k jednomu z portrétů. "A tenhle taky vypadá úplně jako já," dodala. Jakkoli se stopy její příbuznosti s mužem vedle ní neprojevily na jejím vzezření, na hlase byly patrné až bolestně. Stejně jako plukovníkův, zněl i její hlas nepříjemně, a to možná jen proto, že míval sklony jakákoli slova vypuštěná ze rtů zahalit do hávu jízlivosti, takže vše, co bylo vyřčeno, znělo jako uštěpačné poznámky, třebaže byly ve skutečnosti míněny srdečně a upřímně.

Öörr se uklonil. "Přejete si koupit, mademoiselle Alainová?"

"Kolik stojí?" skočil mu do řeči její otec.

Malíř znova vysekl úklonu. "Přiměřeně nákladům výroby, pane plukovníku. Nežádám za něj víc než pětadvacet kë."

Plukovníkův pohled by mohl vraždit. "To je smůla," opáčil. "Já tu mám jen třiadvacet." Přiblížil svůj obličej těsně k Öörrovu. Malíři to částečně vyhovovalo, protože plukovníkovi chyběla v ústech spousta zubů a skoro mu nebylo rozumět. "Oslovil jsi mě plukovníku," zasyčel nyní. "Dobře víš, kdo já jsem."

"Vím, pane plukovníku," přitakal malíř. "Jenže obraz stojí pětadvacet, je mi líto."

"Tak tobě je to líto?" ušklíbl se důstojník, tentokrát s upřímnou ironií. "Vůbec ti to není líto, ty spratku jeden. Raději mou holčičku ochudíš o nádherný obraz, než aby sis sám trochu utáhl opasek!" Zvýšil hlas a zase se odtáhl. "Chceš obraz prodat, nebo ne? Dám ti za něj třiadvacet, ber." Hodil mu k nohám bankovku a tři mince. Na oplátku sebral obraz.

"Vraťte ho, pane," vyhrkl Öörr a vzpamatoval se včas na to, aby rychle dodal: "Prosím vás."

Plukovník, napůl obrácený k odchodu, se otočil zpátky k němu. "A proč bych to dělal?"

"Nezaplatil jste celou sumu."

"Tak ty nedáš pokoj? To ti tolik sejde na dvou pitomých kë?"

"Sejde, plukovníku. Barvy jsou drahé."

Několik vteřin se oba muži dívali jeden druhému do očí a ani jeden nechtěl uhnout pohledem. Pak se v plukovníkově ruce zjevila pistole. Druhá ruka se automaticky přiblížila ke kohoutu a zajistila ji. Jeho dcera v zoufalé snaze otce zadržet, než kohout natáhne pro výstřel, mu položila obě ruce na předloktí natažené paže. Tvář obrátila k Öörrovi.

"Víš opravdu, kdo je mým otcem? Plukovník královské gardy, její nejvyšší velitel, zkušený důstojník. Bojoval u Waterloo proti Bonapartovi!"

Proti jejímu zvýšenému hlasu zněl ten plukovníkův mnohem tišeji, ale o to výhružněji. Nebezpečným tónem se zeptal: "Jak to, že se ten obraz... všechny ty obrazy tolik podobají mé dceři? Ty Claru špehuješ? Odkud ji znáš, mluv!"

Öörr se opět hluboce uklonil. Oči však nesklopil, bál se odtrhnout pohled od hlavně pistole, jež na něj mířila. "Pane? Špehovat vaši dceru... ach, ne, to bych... to bych si nikdy... nikdy bych si to nedovolil, pane..."

"Nevěřím ti." Jako by v rozporu s jeho slovy se pistole v Alainově ruce sklonila k Öörrovým nohám. Malíř přesto nepřestal být ostražitý. A dobře udělal. Uslyšel cvaknutí kohoutu, který plukovník natáhl na doraz. Prst stiskl spoušť.

Öörr se zavřenýma očima stál a pokoušel se připravit na bolest, jež očekával, že ho zachvátí. Žádná se však nedostavila. Mladý malíř zmateně otevřel oči a v tu chvíli ho bolest zaplavila naplno. Jeho rty se bezděky zkroutily a vydali slabý zvuk, když uviděl, že se olověná kule zavrtala do kmene stromu na jednom z obrazů. Zvedl pohled k plukovníkovi, stejnou  měrou překvapen, rozezlen, smuten, současně však rád, že kule netrefila jeho. Starší důstojník se ušklíbl.

"Když je ti tak zatěžko slevit dvě kë, ochutnej, jaké to pro tebe je, přijít o celých těch tvých pětadvacet kë." Jeho oči k němu vysílaly pohled chladný a šedý jako ocel. Öörr by se naň nejraději obořil, ale zapřel se a držel jazyk za zuby. Věděl, že kdyby ho nahněval ještě více, mohl by mu kuli tentokrát opravdu vpálit do těla. Přesto ho pohled na obraz mučil. Dny práce, spousta peněz za barvy bylo během vteřiny zničeno.

"Otče! Papá, už ho nechte, prosím vás," žadonila důstojníkova dcera překotně. "Už jste ho potrestal. Neztrácejte s ním čas, nestojí za to."

Její otec krátce přikývl. "Máš pravdu, Claro," vzdychne. "On za to nestojí. Nestál mi ani za ten jeden náboj." Vrhl po malíři poslední nenávistný pohled, vzal obraz čtoucí dívky, a ještě než se otočil definitivně k odchodu, téměř bezhlesně pohnul rty: "Nejsem hlupák, malíři. Opovaž se ještě někdy sledovat mou dcerku, varuju tě."

Öörr se jen uklonil. Když dvojice odcházela, všiml si, že se mladá zrzka ohlédla. Pohled jejích oříškových očí se střetl s tím jeho. Malíři se zdálo, jako by se mu tím pohledem omlouvala. Nemohl si však být jist. Když se Clara Alainová opět odvrátila, připomněl si slova jejího otce: Raději mou holčičku ochudíš o nádherný obraz, než aby sis sám trochu utáhl opasek! "Aby vám, pane plukovníku, ten opasek náhodou nepraskl!" zaklel polohlasně, pln bezmocného vzteku. Náhle, jakmile už tu nebyl starší důstojník, který plně zaměstnával jeho pozornost, si uvědomil, jaké je kolem ticho. Všichni, kdo byli v tu chvíli poblíž, zmlkli a dívali se, jak kupující, tak prodejci, buď směrem mladého malíře, nebo za plukovníkem a jeho dcerou.

Öörra znenadání zachvátila nová vlna vzteku. S rozpáleným obličejem rychle posbíral obrazy, smotal deku, sebral peníze, které tu naštěstí plukovník nechal, a ráznými kroky odešel z trhu, provázen pohledy desítek párů očí.