1841 / 1.1.18. Gustav

Dnešní den pro něj byl dnem D. Dnes se to mělo stát. Když opouštěl kasárna s Pruhem zasukovaným kolem nadloktí, naproti němu právě ze zámku vycházeli plukovník Alain a Clara. Dívka se na něj usmála tak, aby to její otec mohl vidět, a on zasalutoval. Vykouzlil na rtech pokus o úsměv, který musel vypadat notně zoufale. Byl nervózní. Rozhodl se, že nástup jara, který se v Ykkhó tradičně oslavoval velkými trhy, Trhy konce zimy, oslaví po svém. Že dnes podnikne to, k čemu se připravoval poslední více než rok s Clarou Alainovou. A bylo to ještě něco, co způsobovalo jeho nervozitu. Něco, co se stalo sotva před pár dny. Vrhl pohled plný zloby a strachu směrem k zámku.

"Co je?" ozval se vedle něj něčí hlas.

Joir se ohlédl. Spolu s ním vyšli ven s Pruhy také Isaac, Robert a Orfeus. Hlas, který promluvil, patřil právě Orfeovi.

"Nic," pokrčil rameny. "Jen jsem se zamyslel."

"Kam půjdeme nejdřív?" zeptal se Robert. "Na trh, do hospody..."

"Nakupovat a pít můžeme potom, teď si pojďme vzít nějakou holku, ne?" prohlásil samozřejmě Orfeus.

"Co myslíš ty, poručíku?" obrátil se Robert k Joirovi. "Ostatně, máš nejvyšší hodnost, tak rozhodni ty."

"No jo, to je pravda, poručíku," broukl zpěvavě Orfeus, který si rád dělal legraci ze svého jména.

"Máš pravdu," řekl Joir pomalu. "Vysedávat v šenku a toulat se Náměstím smíru, to můžeme po celý zbytek volna. Srdce mi velí napřed potěšit návštěvou ženu."

"Srdce?" jízlivě se optal Robert. "Tak to máš asi srdce v kalhotách." A zasmál se vlastnímu vtipu, jak to vždycky dělával.

"Ty chceš jít do nevěstince?" obrátil se k němu Isaac. "Nejsi nemocný? Já myslel, že máš vlastní děvče."

Joir vyrovnaně pokrčil rameny. "Do toho vám nic není," opáčil.

"No jak myslíš, já půjdu za Taťánou, ty cizoložníku."

"Já ti dám cizoložníka!" vybuchl Joir. "S Clarou nejsme manželé!"

Že řekl víc, než chtěl, si uvědomil příliš pozdě. Až ve chvíli, kdy na sobě pocítil pohledy tří párů očí, které se na něj vykulily. "Cože?" vyslovil to nahlas Orfeus. "Poručíku, nemyslíš snad Claru Alainovou, plukovníkovu dceru?" Joir si nebyl vědom žádné změny výrazu svého obličeje, ale něco nevědomky prozradit musel, protože se ozvaly tři výkřiky a několik rukou ho poplácalo po zádech. Nahlas opět pokračoval Orfeus: "Páni, tak proto ses na ni tady usmíval! To její zamávání teda asi taky patřilo tobě, že? ... A já blbec jí mával na oplátku!"

Robert se rozesmál.

"Páni, Gustave... A ví to plukovník?" užasle hlesl Isaac.

Joir si zachoval tolik rozumu, aby hbitě odpověděl: "Panebože, chraň Bůh! Jistěže ne, a nesmí o nás vědět!"

"Proč ne?" podivil se Robert.

"Ty si myslíš, že by byl rád, že mu za dcerou chodí gardista?"

"Když se jedná o tebe? Jsi přece poručík, a to už něco musí znamenat."

Joir jeho slova tak docela nepochopil, a tak se rozhodl otočit list. "Tak, chásko," prohlásil velitelským tónem. "Budeme tu jen tak mluvit, nebo konečně půjdeme za nějakou tou holkou?"

"Za holkou!" prohlásily sborově tři hlasy včetně toho Joirova. Zdržel se Isaac, který o vteřinu později se stejným elánem zvolal:

"Za Taťánou!"

Na nedělním obědě si čtveřice kamarádů pochutnala v jedné hospodě a přitom hodnotila svůj výběr v nevěstinci, který předtím navštívila. Joir měl dosud před očima mladou dívenku s krátkými rusými vlasy a bujným poprsím, kterou si po dlouhém rozmýšlení odvedl do jizby Orfeus. Robert naproti tomu neváhal ani vteřinu a rovnou přešel k černovlásce s hlubokýma temnýma očima. Joir volil dlouho. Rozhlížel se po dívkách všeho druhu, byly tam vysoké tak, že se hlavou takřka dotýkaly sníženého stropu, i drobné jako děti. Byly tam mladičké dívky sotva odrostlé dětství i ženy středního věku. Byly tam ženy s vlasy dlouhými pod pás i krátce ostříhanými, jako by byly chlapci. Dívky štíhlé i plnoštíhlé, dívky s plochými hruděmi i velkými ňadry, dívky bílé jako porcelán i s kůží ztmavlou sluncem a byly tam dívky, které byly rodilé Goňanky, i dívky, jež hovořily výlučně cizími jazyky, především německy. Dlouho se Joir rozhodoval a nakonec sáhl po ruce děvčete stojícího nejblíž něho. Byla střední postavy, měla hruškovitá ňadra a malá ústa s růžovými plnými rty, které Joirovi připomínaly tvarem srdce. Mohlo jí být něco kolem třiceti. Její jméno nezachytil, ale co na tom záleželo? O jména tu přeci vůbec nešlo.

Když vešli do pokoje, holka se svlékla, lehla na postel a pokorně roztáhla nohy. Joir si ji chvíli prohlížel. Když ještě žil v jejím domě, vídával nahou svoji matku, stejně jako ona jeho. Nebyli příliš bohatí, museli být skromní, a tak se společně myli a často i spali v jednom klubíčku, aby se chránili před zimou. A ještě jedno děvče vídával v rouše Evině, vzpomněl si. Kamilu. Hrávali si na dvorku a ve městě a jejich oblíbenou zábavou bylo honit se po louce za městskými hradbami. Dny dětské radosti a nevinnosti. Nevědomosti. Jenže pak jednou Kamila musela odjet pryč a od té doby ji Joir neviděl. Až do dne asi tři týdny zpátky. Bylo mu příjemné procházet se s ní zahradami, kde si smluvili schůzku. Bylo to úplně jiné než s Clarou. Povídali si, ona mu vyprávěla, jak se má jeho matka, u které se cestou zastavila. Pak se jí omluvil, že už musí jít, a ona řekla, že se klidně mohou někdy zase sejít, protože se ve městě zdrží. Protože se ve městě zdrží... Málem se trpce zasmál. Netušila, jak prorocká slova vypustila z úst. Může to někdy vůbec někdo tušit?

Díky vzpomínkám na Kamilu si vybavil i něco jiného. Po jejím odjezdu si hrával za hradbami s někým jiným. S přítelem, který mu zůstal dodnes, který neodjel. Mohli by se také znovu setkat... Určitě bude na trhu... Omluvil se svým přátelům a vyšel z hospody. Vdechl vlahý studený vzduch a namířil své kroky k Náměstí Smíru vzdálenému jen asi dvě ulice od podniku, kam se uchýlili.

Sotva zabočil za roh, uviděl ho, jak rázně kráčí proti němu. Tváře měl rudé, dílem chladným větrem, dílem hněvem, jenž čišel z každého jeho pohybu. Pod paží nesl své obrazy. Joir jako by si nevšiml jeho zjevného rozpoložení, vesele na něj mávl.

"Ahoj, Árno!"

Malíř zvedl hlavu a po rtech mu přelétl mírný úsměv. "Mon ami!" řekl lehce a stočil své kroky ke gardistovi.

"Copak se stalo?" zajímal se Joir. "vypadáš, že tě někdo nazlobil."

"Taky ano," odpověděl on a v hlase mu zazněla vzpomínka na hněv. "A neuhodneš, kdo? Tvůj plukovník Alain."

"Tak to si rád vyslechnu," mrkl na něj Joir. "Ale ne tady," zadržel ho prozíravě, když malíř otevřel ústa, aby začal chrlit svou frustraci. "Jsou zlé časy."

Öörrův nasupený, rychlý krok stačil na to, aby se ke skladu uhlí dostali docela brzy na to, že byl od Náměstí smíru vzdálený. Nacházel se u nádraží, aby se uhlí nemuselo hned z vlaků přenášet někam daleko. Prostora byla temná, ale to jim nikterak nevadilo. Zašli do temného kouta, temnějšího než zbytek skladiště, a usadili se na Öörrovu deku. I přesto je do zadků štípal chlad. Joir si vyslechl přítelovy stížnosti. Bylo mu ho líto, přesto se musel pousmát při pohledu na zasažený strom. Až na střelu byl obraz nádherný. Na podzimní strom plný barevného listí dopadaly šikmo sluneční paprsky prosvítající tenkými cáry trhajících se mračen, jež však o kus dál na obloze byla stále černá a vysílala chmurný stín. V té takřka temnotě dodávalo zlaté sluneční světlo podzimně zbarveným listům stromu téměř plamenný vzhled. Zašpičatělé konce listů vypadaly jako plameny, které se pod náporem neslyšitelného větru nakláněly ke straně. Několik z nich nevydrželo a začalo se snášet k zemi jako jiskry, které hrozily zapálit další ohýnky.

"Miluju tvoje obrazy," vydechl ve vteřině ztráty kontroly Joir. "A tenhle... Árno, ten výjev je... ten obraz je..."

"Zničený," zabručel lítostivě malíř. Tváře mu opět zahořely. "Ještě teď slyším ten výstřel, Gustave. Myslel jsem, že trefí mě."

Joir mu položil ruku na rameno. Uvědomil si, že se mu trochu chvěje, a doufal, že Öörr si toho nepovšimne. "Koupím ho," vyhrkl spontánně. "Víš, zdá se mi, jako by mu ta střela... nevím, dokonce slušela. Dodává mu... atmosféru. Podle mě vystihuje situaci ve městě."

Öörr k němu překvapeně zdvihl oči. "Proboha, přece ode mne nekoupíš zničený obraz, Gustave."

"A koupím," vedl si svou gardista. "Necháš mi ho u sebe, ano? V kasárnách by se asi moc nevyjímal."

"A zrovna jo," kývl Öörr směrem ke kuli.

Joir se usmál a podal mu několik bankovek.

"Ale, Gustave... to je hrozně moc!" užasl malíř.

"Není to jen za ten obraz, víš." Zaváhal. Vzal ho za ruku, ale hned se stáhl, jako by se něčím provinil. Díval se na kamaráda a dlouho přemýšlel, jak formulovat svou prosbu. Nakonec se rozhodl zadrnkat na strunu lásky, byť bývalé. "Musíš si vybrat, Árno. Revoluce už není jen sen lidu, myšlenka se mění v čin. Je to pomalý proces, ale děje se, právě teď! Dnes v noci se má konat na zámku ples, čehož někteří zapálení republikáni hodlají využít. Atmosféra je zvlášť od doby, co zatkli toho La Farge a zničili jeho básničky dost napjatá. Proslýchá se, že na tom plese má k něčemu dojít. Že se chystá nějaká akce republikánů. Má tam být i Heloisa Akková. Vím, co mezi vámi bylo, ale zapřísahám tě, jestli ji máš aspoň trochu rád, nějak se tam dostaň a odveď ji odtam. Zejména jí hrozí nebezpečí."

"Proč?" nezmohl se na víc Öörr.

"Před rokem se připletla na místo, kde zemřel Joachim Alain. Bůh ví, že neměl všech pět pohromadě, život si vzal sám, ale plukovník Alain o tom nechce slyšet a pořád si myslí, že Joachima zabila právě Heloisa. Podařilo se jí uprchnout a schovat, jak sám víš, její otec je z náramně mocného rodu. Jenže kdyby na sebe teď narazili... Musíš tam proniknout a odvést ji pryč, než si jí plukovník všimne!"

Dlouho Öörr mlčel. Potom pomalu zvedl hlavu a jeho šedé oči vyhledaly ty Joirovy. "Kníže d'Elzzbierppe by mi mohl pomoci," přikývl. "Udělám to." Trpce se usmál. "Jako malí jsme si hrávali na boj, Gustave. Šermovali jsme klacky... A teď, o patnáct let později, šermujeme skutečnými šavlemi."

"Jako bychom nějak už tehdy věděli, co nás čeká," přikývl Joir. "Měl bych se už vrátit za ostatními. Určitě mě hledají. Měli jsme své plány. Užít si den volna, víš. Zajít se napít... a za děvčaty..."

"Myslíš za děvkami," opravil ho věcně Öörr.

Joir se ušklíbl. "Máš pravdu."

"A?" zvědavě se ptal malíř.

"A co?"

"Nedělej, že mi nerozumíš!" dopáleně vykřikl malíř. "Já ti svěřuji všechno, pověděl jsem ti svou historii s Heloisou... ale ty mi neříkáš nic, mon ami."

"Aha, chceš slyšet o té nevěstce?" pochopil Joir. Pokrčil rameny. "Požitek z toho nemohl mít ani jeden z nás. Oba jsme byli myšlenkami jinde."

"Myslíš, že to můžu dokázat?" změnil téma Öörr. "Varovat Heloisu?"

"Určitě. Kníže d'Elzzbierppe ti dá prostředky a ty už si poradíš. Jsi rychlý, úžasně rychlý. Nechceš se dát ke gardě? Mohl bys na Korneliovo místo."

"Ne, děkuju," zavrtěl hlavou on. "Asi bych nepřežil výcvik... Kornelius je mrtvý?"

Joir přikývl. "Před pár týdny ho dostal zápal plic." Nevěděl, jestli je mu to víc líto, nebo mu to vlastně vyhovuje, že už ho nemusí potkávat.

"Takže ti chybí jeden voják, poručíku?"

"Neříkej mi tak! Ty ne," vyjel na něj Joir.

Öörr zvedl ruce v gestu kapitulace. "Dobře, promiň. Nechápu, proč jsi na to tak háklivý. Měl bys být na sebe pyšný, ne? Tu hodnost máš za záchranu kapitánova života!"

"Nemluv o věcech, kterým nerozumíš," sykl Joir. "Ty ne. Stačí, že o tom mluví jiní gardisti, kteří tomu taky nerozumí. Nepotřebuju, abys mi to připomínal ještě ty." Nerad vzpomínal na to ráno. Necítil se jako hrdina. Kdyby kapitán byl dost silný, jak by gardista měl být, nikdy by ho Joir nemusel zachraňovat. Bylo to krátce poté, co se dostal ke gardě. Šel si pro Pruh, aby se sešel s Árnem a pověděl mu novinky a o tom, jaké to u gardy je. Když otevřel dveře, nejprve viděl v šeru jen kapitána, který jako by stál na židli za stolem. Podivil se, jaký by k tomu měl důvod, a tu si všiml, že důstojníka před ním spojuje provaz s lustrem nad ním. Oprátka uvázaná na konci lana se zařezávala do kapitánova krku a Joir teprve teď zaregistroval, že kapitán nestojí na židli, jak se mu prvně zdálo; že na ní ani stát nemůže, protože židle ležela odkopnutá stranou. Joir potlačil výkřik a vrhl se vpřed. Na okamžik bloudil přilehlou kuchyňkou, než našel nůž, prstem zkusil jeho ostří a rychle se vrátil, natáhl se a hbitě přeřezal provaz. Kapitán se zhroutil k zemi a bezděky reflexivně lapal po vzduchu. Nezmohl se na slovo. Nakonec zachroptěl jen: "Odstraňte ten provaz, ať ho nikdo nevidí." Joir poslechl, pak kapitána podepřel a pomohl mu do postele. Zůstal nad ním stát a měl pocit, že nesmí odejít, protože jakmile by ho nechal samotného, mohl by se kapitán pokusit dokončit, co mu před chvílí překazil. Ale důstojník jako by mu četl myšlenky.

"Nebojte, Joire. Už to neudělám. Tohle... bylo to znamení. Mám žít."

Jenže stop, které provaz ještě pár dní nechal na kapitánově odřeném krku a především hlasu, si musel někdo všimnout. Kapitán, nevěda, co říct, nechca roztrubovat po okolí svou slabost, prohlásil, že ho někdo napadl. Aby však neodepřel Joirovi zásluhy, dodal, že mu mladý gardista zachránil život. A v tom už nelhal.